OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 5.

08.05.2012 (20:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1450×

„Lily? Lily!“

 „Co?“ ozvala se zmateně zrzka a otočila se na přítelkyni. Rebeca se chvíli tvářila pobouřeně, že ji neposlouchá, ale pak odevzdaně vydechla.

 „Prosím tě, co tam vidíš? Nějaký fešák si objednává máslový ležák?“ Lily se zašklebila.

 „Ne, žádného jsem neviděla.“

 „Tak dávej pozor, co říkám, je to důležitý,“ mračila se Rebeca dotčeně. Lily se shovívavě pousmála.

 „Vždyť poslouchám, snažíš se donutit Adorátu vnímat Goldteina, ne? Mylsím, že je to zbytečné. Dora má času dost, nemusí to hnát jako ty,“ zašklebila se Lily poťouchle.

 „Já to nehnala!“ bránila se Becca.

 „Jasně, ty jsi měla první rande v polovině druhého ročníku, to je naprosto normální a neuspěchané,“ zavrtěla Lily hlavou. Becca se nafoukla, ale pak se smíchem splaskla.

 „Dobře, možná jsem trochu rychlejší, ale Dora je pomalá!“

 „Není. Já randila poprvé ve čtvrtém ročníku,“ utrousila Lily.

 „Ale to jsi ty.“

 „Jo a Dora taky není ty, tak ji nech být,“ pohrozila jí Lily hravě prstem.

 „Fajn, tak já se pokusím ovládnout,“ slíbila Rebeca sklesle a sevřela v dlaních sklenici s ležákem. Chvilku ho ucucávala, ale neustále se natahovala, aby viděla ke dveřím.

 „Co zas?“ nevydržela to konečně Lily.

 „Jak myslíš, že jim to jde?“ vyhrkla Becca a Lily měla chuť začít bušit hlavou o stůl.

∂∂∂

Dora se na něj trochu zmateně dívala, když jí nadšeně vyprávěl o tom, jak se se starším bratrem chodili o prázdninách dívat na hnízdící Zmíráčky.

 „Kus od našeho domu je les a oni tam v takovém šíleném nedostupném křoví mají hnízda. Nic se k nim nedostane, ale my našli místo, odkud se dají pozorovat. Mají moc zajímavý namlouvací tanec.“

 „Tanec?“ divila se trochu nevěřícně. Tony lehce zčervenal.

 „No, ne přímo, ale trochu ho to připomíná, jen přitom létají. Tak zvláštně si vyměňují dárky v zobácích a vůbec u toho nezpívají. Nevydají u toho ani jeden píp.“

 „To musí být zvláštní,“ usoudila nakonec Dora s přikývnutím. Tony se na ni otočil mrazem úplně zrudlý. Dora si to alespoň myslela, protože jí zima byla. Neustále mrholilo a podzim ve Skotsku byl vážně studený.

 „Třeba bych ti to mohl někdy ukázat. O prázdninách, nebo tak,“ zamumlal rozpačitě. Asi nesměl nabízet návštěvy bez toho, aniž by se zeptal. To Dora mohla, ale ona neměla moc komu, jen dvojčatům, nebo Potterovým.

 „Když to naši i vaši dovolí,“ pokrčila rameny, aby to vypadalo ledabyle, ale pravda byla, že to moc chtěla vidět. Zmíráčci nebyli k vidění často a namlouvací tance? To určitě moc kouzelníků nevidělo. Najednou jí ale přišlo, že by měla něco nabídnout na oplátku.

 „Chtěl bys něco vidět?“ vyhrkla rychle a rozhlédla se. Pálilo ji svědomí. Nebylo to zakázané, ale Dora měla pocit, že kdyby se zeptala, nebylo by to ani povolené. Tony na ni koukal nerozhodně.

 „Co?“ zeptal se trochu zmateně ze změny tématu.

 „Berta,“ zazubila se Dora, ale šeptala.

 „Koho?“ nechápal, ale to už se ho chystala chytit za ruku a odtáhnout. Na poslední chvíli se zarazila. Tony překvapeně sledoval její ruku zamrzle levitující mezi nimi, pak se usmál a chytil ji. „Ukaž,“ vyzval ji s úsměvem.

 A ona ukázala.

 „Panečku,“ vydechl Tony o půl hodiny později, když stáli schovaní za první linií stromů v Zapovězeném lese. Z větve očarovaného stromu vysoko nad zemí se na ně nedůvěřivě šklebil blikač a téměř se nehýbal.

 „To je Bert, o prázdninách jsem ho našla. Byl zraněný a sám, tak jsme ho s dědou přinesli domů a táta ho pak se mnou odvezl sem. Hagrid mi dovolil mu s ním pomáhat, protože Bert se ho bál, ale mně na sebe nechal sahat. Myslím, že věděl, že mu chci pomoct, když jsem ho našla. Tedy alespoň občas, nejspíš někdy zapomínal,“ zamumlala a protřela si jizvu na předloktí.

 „Kousnul tě?“ zeptal se Tony, který si toho všimnul.

 „Hm. Měl určitě bolesti, taky bych kousala,“ hájila ho Dora, ale Tony se usmál.

 „Myslím, že ty bys kousala určitě,“ mínil s úsměvem. Kdovíproč ji to potěšilo a vesele se zazubila.

 „Asi máš pravdu a ani bych nemusela být moc zraněná. Stačilo by, že bych se bála,“ mínila. Tony udělal krok a ocitl se vedle ní.

 „Taky bych kousal,“ řekl tiše a myslel tím, i že by se bál. Dora to pochopila. Chvilku sledovala jeho hnědý pohled a na okamžik měla pocit, že jí vlastně vůbec není zima. Dokonce asi ani nepršelo. Jen Bert se na ně z větve pořád šklebil, ale to nebylo nijak podstatné, protože blíž k nim nešel.

 Neměli u sebe žádné ještěrky.

∂∂∂

„Co je s tebou?“ zeptal se Tobias, když už chvíli Adorátu pozoroval. Ta se neustále rozhlížela a nesoustředěně se odtrhávala od úloh, které měla ještě k vypracování.

 „Hm?“ udělala a znovu se rozhlédla. Překvapeně zvedl obočí.

 „Doro, co je s tebou?“ zopakoval, ale už naléhavěji. Konečně se na něj podívala.

 „Nic, co by mělo být?“ ptala se zjevně překvapená jeho dotazem. Chvíli přemýšlel, jestli má cenu pokračovat ve vyptávání, ale pak jen zakroutil hlavou.

 „Ale nic. Jen jsem měl pocit, že někoho hledáš,“ poznamenal. Zčervenala. To ho upoutalo. Usmál se. „Hledáš?“

 „Možná,“ zamumlala vyhýbavě a zapíchla pohled do čisté plochy pergamenu, která měla být dávno zaplněna jejím roztahaným kostrbatým písmem.

 „Goldsteina?“ navrhnul nevinným tónem. Ještě dvakrát zintenzivní odstín a bude fialová jako borůvka. Shovívavě se usmál. „Jsem jako hrob,“ slíbil a znovu se začal věnovat své práci.

 „Děkuju,“ doneslo se k němu šeptem. Pousmál se. „Ty, Toby?“ ozvala se po chvilce na to že mluvila s ním až podezřele nesměle. Zvedl pohled a vyčkával. „Jak to, že tebe do ničeho nenutí?“ zeptala se šeptem.

 „B. mě nutí do spousty věcí,“ podivil se. Dora se trochu ošila.

 „Tak jsem to nemyslela. Jak to, že tě nenutí do… holek?“ dořekla pak už téměř neslyšně. Tobias položil brk stranou a sepjal ruce. Na to se nedalo odpovědět hned. Musel si promyslet, co by měl říct.

 „Je víc důvodů. Zaprvé ví, že se nenechám nutit do toho, co opravdu nechci, a to ani od ní. Nebo spíš hlavně od ní. A za druhé, myslím, že žárlí,“ řekl s úsměvem.

 „Cože?“ Dora překvapením zapomněla šeptat.

 „Moje drahé dvojče má touhu mít mě neustále jen pro sebe, už jsem si zvyknul. Je protivná, pokud cítí, že by se o mě musela dělit na nějaké vyšší úrovni než je přátelství. Ale aby snesla nějakou z “nich“,“ naznačil kolem slova prsty uvozovky, „to by se asi musel stát nějaký skutečný zázrak.“

 „Takže ty chceš říct, že se dobrovolně vzdáš všech, jen kvůli ní?“ Adoráta se tvářila tak šokovaně, že mu dělalo problémy udržet vážnou tvář.

 „Nemyslím, že na tomhle uspořádání bude trvat věčně a do té doby? No, nemusí vědět o všem, že?“ zamrkal na Doru, která se k jeho překvapení zatvářila potěšeně. „Copak, měla jsi snad starost, abych neskončil jako starý opuštěný kmet?“ dobíral si ji. K jeho překvapení se zazubila.

 „To bych musela zůstat starou a opuštěnou stařenou, aby ti měl kdo dělat o nedělích společnost.“ Hraně zasténal.

 „A já si myslel, že bych snad měl alespoň na stará kolena trochu klidu. Takhle mi kazit vyhlídky na budoucnost,“ zamručel, ale uvnitř se smál. Bylo milé to slyšet, i když to byla jen reakce na jeho žert. Od Lily, Albuse, Jamese nebo i Rebecy by se dočkal plamenného proslovu, že je to hloupost a on se svou vílí podstatou nikdy nemůže skončit sám. Dora prostě jen řekne, že skončí taky sama, aby mu mohla dělat společnost.

 Její jinakost byla někdy tím jediným důkazem, který potřeboval, že jeho život nebude nikdy pustý známé přítomnosti.

 Rozhlédl se po společenské místnosti, když se otevřel vstup a dovnitř vešla skupinka kluků z třetího ročníku. Blond vlasy, které se mohly směle měřit s pouštním pískem ho donutily se pousmát. Naklonil se k Doře.

 „Madam, váš kočár právě dorazil,“ zašeptal a kývnul k příchozím. Bylo zvláštní vidět ten záblesk potěšení v jejích očích, který zatím vídali jen oni. Zvláštní a vítané? Tak by to nenazval, ale rozhodl se v tom dál nešťourat, hřálo ho, že je spokojená. Třeba je Goldstein lepší, než si o něm Tobias myslel. Ne každý musí být pitomec jen proto, že se tak chová před partou. Třeba se spletl i to se stává. Ne moc často, ale stává. Tak proč má ten pocit?

∂∂∂

„Lily, co je s tebou?“ ptaly se obě dvě její přítelkyně na střídačku už téměř hodinu. Neodpověděla jim, nebyla si jistá jak vlastně. Sama nevěděla co je špatně. Měla by být spokojená, dneska měla rande. Finn McPherson je přece prima. Odrážeč jejich kolejního mužstva, sedmák, docela chytrý a pohledný i přes dvakrát zlomený nos taky. Tak proč to tam nebylo?

 Povídali si? Ano. Dotýkali se? Ano. Bavili se? Velké ano. Líbali se? Taky ano. Rozuměli si jako obvykle, ale Lily stejně neměla touhu znova ho vidět. Stejně jako neměla i přes příjemné odpoledne dobrou náladu. Navrch pak ještě v hale málem narazila do ní. Jestli to nebyl zákon schválnosti, pak už nevěděla, co by mohlo být.

 „Jen mi není dobře,“ zahuhlala znovu a natáhla se po hrnku s čajem. Napila se, jen aby měla čím zaměstnat ruce a zaplnit ústa. Pokud má plnou pusu, nemusí mluvit, no ne?

 „Neměla by sis zajít na ošetřovnu? Dokud není po večerce, ať nemáš průšvih,“ navrhla Adoráta s obavami v hlase. K nabručenosti se přidala ještě vina.

 „Jo, asi bych měla,“ kývla Lily trochu provinile hlavou, ale ani jedna z přítelkyň si toho nevšimla. Díky Morganě! Lily se zvedla a položila šálek i s podšálkem na stolek. „Půjdete taky nebo se ještě zdržíte?“ zeptala se a snažila nedat na sobě znát, jak moc doufá v tu druhou možnost.

 „Ještě tu asi zůstaneme,“ řekla Rebeca s pohledem zapíchnutým v Adorátě. Lily ji politovala, teď ji nemá kdo zachránit ze spárů té novinek chtivé dračice, ale vzhledem k množství myšlenek, které si přála uchovat ve své hlavě, ji musela obětovat na oltář svobody.

 „Dobře, dobrou noc. A moc ji netrap,“ neodpustila si ještě před odchodem lehkou domluvu směrem k nedočkavé blondýnce. Dostalo se jí jednoho kyselého a jednoho vděčného pohledu. Pak jí zmizely za dveřmi, které se za ní zavřely a zmizely, jakoby nikdy neexistovaly.

 Lily se rozhlédla po chodbě a pak se vydala směrem k ošetřovně. Neměla ani v nejmenším úmyslu tam jít, ale neměla ani v plánu nic jiného. A tak šla.

 Míjela pochodně a brnění. Světlo – tma. Záblesk – šero. Ničím nepřerušovaný rytmus kroků, které se s nenápadnou ozvěnou šířily chodbou. Bylo to jako nekonečný závod, ozvěna předběhla, chvilku vyhrávala, ale pak jí začal docházet dech a kroky ji znovu dohnaly. Ve chvíli, kdy by ji snad mohly nechat za sebou, se znovu probrala a vyrazila vpřed. Nešťastné kroky se tak vždy držely až za ní a ona jim s chladnou lhostejností utíkala, aby na ně po chvíli čekala, protože bez nich nemohla žít. K čemu je vlastně život, když vás nikdo nepotřebuje, na nikoho nečekáte nebo nemusíte nikoho dohánět?

 Odpověď Lily nezjistila, protože světla kolem ní v momentě pohasla. Ztuhla v napjatém očekávání. Sáhla po hůlce a pevně ji obtočila štíhlými prsty. Co teď? Co dál? Co jindy? Mysl se jí točila v nezbedných kruzích, ne a ne se zaměřit na to, co se zrovna děje.

 Nejspíš to nebyl jediný důvod, proč se v mžiku ocitla přitisknutá v tmavém koutě, ale určitě ten nejpodstatnější. Pud sebezáchovy se splašil jako slon při myším nájezdu a snažil se zpřetrhat řetězy samotného bytí. Odvést ji někam jinam, kamkoliv, i kdyby to byla jen iluze. Ovanula jí vůně lékořice. Slon se zklidnil, trochu zmámeně zatřepal velkýma plandavýma ušima a pak poslušně odešel do manéže předvádět kousky, které po něm cvičitelé chtěli. Nechal Lily samotnou. Samotinkou jen s oblakem lékořicové vůně a dvěma dlaněmi přitisknutými k jejímu tělu.

 „To není správné,“ vydechla zničeně.

 „Kdo rozhoduje, co je a není správné?“ zněla odpověď pronesená temným šepotem. Lily naskočila husí kůže, po páteři jí sjel vozík naložený ledovými krystalky a kolena se rozhodla pro změnu konzistence z pevné na tekutou.

 „Není to-“ začala, ale byla přerušena argumentem mnohem pádnějším. Teplejším, voňavějším a hebčím. Zasténala do známých úst. Rty, které ji pronásledovaly v nočních můrách i denním snění. Jazyk, kvůli kterému ztrácela vůli žít tak, jak se má. Chtěla to, chtěla všechno! Bylo to tak sladké, hříšné, zakázané. „Prosím,“ zašeptala, když ji ústa na vteřinu propustila ze své moci. Spokojené bezhlesné zasmání. Hebký dotek na líčku a vroucí rty přitisknuté na místo pod bradou. Lily tiše vyplašeně kníkla. Srdce jí bušilo tak silně, až přehlušovalo vše okolo. Zvuky, myšlenky… jen pocity zůstávaly, s těmi si zběsilý orgán neporadil.

 „Tak krásná,“ nesl se tmou šepot. „Nevinná.“ Lily se třásla. Chvěla se pod dotekem, který jí nestačil. Chtěla víc, chtěla to hned; vypjala se proti dlaním. Tichý smích. „Má,“ ozvalo se spokojeně a kolem ucha jí proplul obláček teplého lékořicového dechu. Kolik polibků si mohla přát? Kolika se měla bát? „Moje,“ pronesl ten těžký šepot. „Zopakuj to,“ přikázal pevně.

 „Moje,“ vydechla Lily přemoženě. Slyšela úsměv? Dalo se slyšet zvlnění rtů do spokojeného úšklebku?

 „Pamatuj si to. Ničí jiná, ale moje. Už žádné další schůzky s jinými!“ Teď to bylo podrážděné vrčení, ale pořád šeptané.

 „Žádné,“ vydechla Lily podřízeně. Nikdy. Ani jedna další schůzka. Je něčí. Patří.

 Znovu pohlcena horkými rty se nechala vtáhnout do fialové temnoty s příchutí lékořice. Milovala… ne, miluje lékořici!

 „Je tu někdo?“ ozval se hlas, který do jejího sametového světa nepatřil. Chlad jí ovál tváře, prázdnota zaplnila duši. Nechoď!

 „Lily?“ ozvalo se vedle ní. Polekaně sebou škubla. Zelené oči jejího bratra ji vytřeštěně pozorovaly. Ani si neuvědomila, že se dotýká svých rtů, lehounce přesně tam, kde ještě před chvílí spočívaly jiné. Pevné, majetnické, horké. „Lily, by-“ Bleskově přesunula ruku ze svých úst na jeho. Neříkej! Nemluv! Tiše! Do očí jí vhrkly slzy.

 „Albe,“ vydechla prosebně, když se mu plačíc schoulila na hrudi. Pevně ji objal. „Neříkej. Prosím, nikomu to neříkej!“ prosila naléhavě a skrápěla mu hábit slzami hanby a viny. Ještě pevněji ji uzamkl ve svém sevření a s ústy v jejích rudých vlasech sliboval. Němě, nahlas, teď i navždy.

 „Nepovím. Neboj se, nikomu to nepovím. Moje sladká malá sestřičko, nikomu tě nedám,“ šeptal stará známá slova, která léta plašila noční můry. „Nikomu tě nedám,“ opakoval a lehce ji kolébal. Ale i přes jeho slova, přes bezpečnou náruč, Lily zněl v hlavě jiný hlas a ten říkal odlišná slova.

 Moje.

Zmíráček (Jobberknoll) Malý modře skvrnitý ptáček, který se živí drobným hmyzem severní Evropy a Severní Ameriky. Nevydá jediný zvuk až do okamžiku své smrti, kdy vyrazí táhlý skřek složený ze všech zvuků, jaké kdy slyšel, zopakované pozpátku. Pírka zmíráčka se užívají k přípravě veritasér a paměťových lektvarů.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 5.: