Nová generace - 49. • OurStories.cz ~ naše povídky

Unesena fénixem.

12.10.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1053×

„Buďtě všici ticho a žádný prudký pohyby,“ nabádal je Hagrid hlasitým šeptem, když kráčeli lesem. „Mohli byste je děsně snadno vyplašit a byla práce přesvěčit je, aby se nechali vidět.“

„Hagride, kam to jdeme?“ zašeptala tiše Adoráta a protlačila se vedle něj.

„Na Měsíční louku, je to jen kousek.“

„A tam?“ nenechala se odbýt. Hagridova tajemnost většinou slibovala jedinečný zážitek, ale občas byly trochu nebezpečné.

„Jednorožci,“ usmál se a třídou se rozeběhl vzrušený šepot. Hagridova tvář zářila, i když byla skrytá v houštině divokého porostu. „Nenechaj nás přijít moc blízko, ale Agáta Červotočková mě naučila, jak se s nima domluvit, aby se nechali sledovat aspoň z dálky.“

„A je to bezpečné?“ zeptal se Derrek opatrně.

„Samozřejmě, jednorožci sou děsně mírumilovný. Když nebudou mít pocit, že jim chcete ublížit, nic vám neudělaj! A teď už ticho, sme skoro tam,“ pronesl a provedl je posledním úsekem mezi stromy. Když vystoupili zpod korun stromů, na moment je oslepilo slunce. Nejenže bylo pod stromy přítmí, ale teď se navíc sluneční louče odrážely od jasně bílé srsti několika jednorožců. Třídou se rozeběhlo nadšené áchání, Dora sama němě zírala na ta nádherná stvoření.

Nebyli tak velcí, jako obyčejní koně, zato mohutnější a rozložitější. Dlouhé stříbřité rohy vypadaly jako čepele s vroubkováním. Bylo vidět, jak jim pod kůží pracuje silné svalstvo, a s každým pohybem dávalo znát obrovskou sílu, kterou v sobě zvířata skrývala.

„Tak prosim, to sou jednorožci. Kdo o nich něco ví?“ zeptal se Hagrid se spokojeným úsměvem tiše. Polovina rukou ve třídě se opatrně zdvihla. Kývnul k Tonymu.

„Jsou to kouzelná stvoření, jejichž krev, roh a žíně obsahují mocnou magii. Podle ministrerstva mají označení nejvyšší nebezpečnosti.“

„Správně a ví někdo proč?“

„Protože je třeba mít k nim potřebný respekt, stejně jako k fénixům, i když ani jedni nejsou agresivní, mohou být smrtící,“ zašeptala Adoráta, aniž by od nich odtrhla pohled.

„Skvěle, Doro. Teď je necháme, aby si na nás zvykli, a pak se může některé z děvčat zkusit přiblížit,“ zabručel spokojeně. Pokračoval ve výkladu, ale Adoráta ho nevnímala. Jeden z pětičlenné skupinky, který vypadal energičtěji než ostatní, se díval jejím směrem. Bílou srst sem tam protkávaly pruhy stříbrné. Nebyla moc zřetelná, ale trochu přece. Byl starý teprve nějakých pět let. Pofrkával a nespouštěl ji z očí. Přišlo jí, že kdyby nebyl s ostatními, kteří ho drželi v klidu, už by zmizel někde mezi stromy. Cítila z něj naléhavost, byla v každém pohybu.

„Adoráto,“ ozval se Hagrid. Uvědomovala si, že na ni mluví, ale nebyla schopná od jednorožce odtrhnout zrak. „Doro!“

„Co, ano?“ otočila se zmateně na profesora.

„Co se děje?“

„Nic, jen… To je jedno, omlouvám se,“ mávla nad tím rukou a otočila se ke třídě. Chtěla se začlenit do hovoru, ale v další chvíli ji zasáhla lítost. Místo kroku k nim udělala krok vzad a otočila se k lesu. „Fawkesi?“ zeptala se šeptem, ale její přítel nikde nebyl. Přesto cítila nutkavou potřebu někde být. V dalším momentu se Fawkes objevil v plamenech, chytil ji za hábit a v další chvíli i s ní zmizel. Stačila jen zahlédnout Hagridův výraz paniky.

V další chvíli dopadla na kolena v jiné části lesa. Byla temnější a mnohem zpustlejší, než část kde měli právě hodinu. Děsilo ji to.

„Co se děje? Kde to jsme?“ ptala se fénixe, který mával křídly vedle ní. Naléhavost zesílila a Fawkes se rozletěl mezi stromy. Nechtěla zůstat sama, tak se rychle postavila a následovala ho. Nečekané zvuky v tichu ji přiváděly na pokraj šílenství. Viděla trolla za každým stromem. Pak se před ní ale ozvalo něco jiného. Kňouravý bojácný zvuk, který si získal její plnou pozornost. Bylo to tiché ržání naplněné bolestí. Fawkesův tichý trylek ji navedl správným směrem.

V první chvíli nic neviděla, až když znovu uslyšela ten zvuk, podívala se dolů. Zaklíněný v jámě tam byl zlatý tvor. Krvácející mládě jednorožce. Vyděšeně poulilo oči a snažilo se před ní utéct. Tím se však ještě víc zraňovalo o ostré konce polámaných kořenů a větví, kterými propadlo. Chtěla se k němu hned vrhnout, ale pak jí došlo, že ten děs v jeho očích způsobuje ona a ztuhla. Fénix přistál kus od místa, kde bylo mládě, a začal zpívat. Tiše to ano, ale bylo to jako balzám na duši. Hříbě se okamžitě zklidnilo, ale pořád bylo vyděšené a trpělo bolestí z otevřených ran.

„To bude dobré, miláčku, uvidíš,“ pronesla Adoráta tiše a udělala k němu pomalý krok. Když se nezačalo plašit, udělala další. Fawkesova melodie v ní probouzela touhu utišit toho malého, jak jen to šlo. Slova z ní začala plynout téměř sama:

„Nic ti neublíží,

ne, když jsem s tebou.

Nic ti neublíží, malý,

ne, když jsem s tebou.“

Hříbě sebou škublo, když se ho zlehka dotkla, ale jinak zůstávalo klidně a jeho hruď se freneticky zdvihala a klesala. Adoráta začala opatrně vyplétat tělo z pasti, do které se samo uvěznilo v touze po svobodě. Nepřestávala zpívat a zdálo se, že to spolu s Fawkesovou melodií opravdu pomáhá. Když odstranila i poslední ze šlahounů, měla už ruce zamazané stříbřitou krví.

„Nic se ti nestane,

nikdo si netroufne.

Ostatní tě mohou zradit,

ale neboj se -

jen pískneš a jsem u tebe.“

Opatrně objala pažemi tělo, které se třáslo vypětím a všemi svými silami se ho pokusila uvolnit. Hříbě sebou trhalo, ale bylo to spíš zoufalství a bolest, než touha uniknout. Mezi stromy dál v lese něco zapraskalo a ozvalo se tiché vrčení. Adorátino srdce bilo jako o závod. Vytěsněná hrůza ji znovu zaplavila. Bylo potřeba ještě kousek… malinký… Vrčení zesílilo. Fawkes se vznesl a ji na malou chvilku zachvátila panika, že ji opustí. Místo toho se ale snesl k ní a ji i hříbě v okamžiku pohltily plameny. Dopadla na trávník Měsíčního palouku, přímo před vytřeštěné spolužáky, ale nepřestávala zpívat. Nemohla dovolit, aby už tak vyděšené hříbě, zachvátila opravdová panika a ve strachu si ublížilo ještě víc. Teď teprve viděla, jak zlé jeho rány opravdu jsou. Tržná rána na boku vypadala, že ji udělalo něco ostrého. Drápy, nejspíš. Mělo i spoustu oděrek a škrábanců z té průrvy.

„Doro!“ ozval se Hagridův výkřik, ale fénix zaskřehotal a přistál u nich. Sklonil hlavu nad největší z ran a z oka se mu vykutálela perlově bílá slza.

„Nic ti neublíží,

ne, když jsem s tebou.

Nic ti neublíží, malý,

ne, když jsem s tebou.“

Tiše broukala hříběti u hlavy, zatímco fénixovy slzy dělaly zázraky. Zranění se před jejíma očima zacelovala a dech zlatého tvora se uklidňoval, jak bolest polevovala. Vydávalo tiché zvuky a sledovalo ji náhle soustředěným pohledem. Divoké zaržání ji vytrhlo ze soustředění. Poplašení jednorožci se objevovali mezi stromy. Došlo jí, že po fénixově výstupu se museli rozutéct. Teď přímo na ni mířil ten lehce stříbřitý, roh výhružně skloněný. Instinktivně se sklonila, aby zaštítila uzdravené mládě vlastním tělem.

„Dost!“ zařval Hagrid z ničeho nic a jednorožec ve svém útoku zakolísal, jak ho to vyvedlo z míry. Hagrid stál s rozpaženýma rukama před ní a bránil ji. Jednorožec se vzepjal a vztekle frkal. Ovšem v tom se hříbě uvolnilo z Adorátina sevření a postavilo se na vlastní nohy. Byly jisté, jako by ještě před chvílí neleželo v kaluži vlastní krve. Jediný důkaz o zranění byla krev na Adorátiných rukou.

Když si uvědomilo, že je v pořádku, radostně poskočilo a hopsavým během se vydalo za svými. Stříbřitý hřebec se zastavil a vypadalo to, že ho sleduje docela překvapeně. Fawkes se k němu snesl a tiše zpíval. Jednorožec zastříhal ušima a frknul. Nejprve jednou, potom dvakrát a naklonil hlavu. Kdyby to byl člověk, Adoráta by přísahala, že poslouchá.

Nakonec fénix utichnul a doletěl k ní, aby se jí usadil na rameni. Hagrid ji stále štítil vlastním tělem, když se k ní jednorožec znovu vydal.

Ten ale jen odfrknul a klidně ho obešel. Adoráta polekaně ucouvla, ale Fawkes jí tiše zabroukal do ucha. V její mysli se objevily cizí myšlenky. Pocity bezpečí a radosti, stejně jako obraz starostlivosti a obav. Měla z toho silný pocit. Takový, jaký zažívala, když se Frank zranil na mudlovských prolézačkách při výletu do Londýna. Nějaký kluk ho tenkrát strčil a on spadl. Kdyby tam nebyla matka, dozajista by tomu spratkovi nabančila.

Fénix důležitě zapípal a ona se zarazila. Sourozenci? Ten stříbřitý vztekloun je sourozenec hříběte?

„Bratr?“ zeptala se nahlas a dostalo se jí souhlasného pípnutí. Uvědomila si, že má na rukou stále krev hříběte. A pokud tohle byl starší sourozenec. Ne, nedivila se, že na ni útočil. Spíš se divila, že už to nedělá. On ale jen přišel až k ní a tmavýma očima ji pozorně sledoval. Pak sklonil hlavu a otřel se jí o čelo. Frknul, až se jí ofina rozletěla, a pak se o ní otřel. Hlavou do ní šťouchnul a sklonil ji až téměř k zemi. Překvapeně sledovala, jak ryje rohem do země.

„To sem ještě nikdá neviděl,“ vydechl Hagrid a zněl úplně vyvedený z míry.

„A co to dělá?“ zeptala se obezřetně Adoráta.

„Legendy říkaj, že sou jednorožci hrozně vděčný stvoření. Když jim někdo pomůže, nebo dokonce zachrání život, tak si to pamatujou, dokud to nevoplatí. Tohle asi měla bejt přísaha. Slyšel sem vo tom, ale jaktěživ sem nemyslel, že to i uvidím,“ vydechl polobr nevěřícně. Když jednorožec zvedl hlavu, frknul a pak se otočil a vyrazil k ostatním, kteří to celou dobu sledovali, zatímco vítali ztracené hříbě.

Adoráta šokovaně zjišťovala, že není normální, protože paradoxně i přes to všechno, co se právě stalo, cítila nejvíc lítost nad tím, že si ho nestihla pohladit.

∂∂∂

Rebeca létala nad hřištěm spolu s Tobiasem a snažila se trochu zaučit jejich nového střelce. Bylo to vyčerpávající, protože ve snaze zavděčit se, byl zmatený, zbrklý a vůbec na ránu. Navíc jí myšlenky ubíhaly směrem k událostem posledních měsíců.

Vrhla se po camrálu a prohodila ho jednou z obručí v divoké kličce.

„Když uděláš tohle, má protihráč jen šestiprocentní šanci, že se mu podaří tě při útoku o camrál připravit,“ pronesla a nechala Tobiase camrál chytit. „Zkus si to,“ vyzvala o rok staršího kluka. K jejímu překvapení si zrovna tenhle trik osvojil rychle. Uznale pokývala hlavou.

„Pro dnešek to stačí,“ usmál se Tobias a přistál. Rebeca se snesla vedle něj.

„Zase se chystáš zahrabat do učení?“

„Taky by ti to neškodilo. Zkoušky jsou za necelé dva měsíce a víš, jak bude máma vyvádět, když dopadneme špatně.“

„To je fakt,“ ušklíbla se Rebeca a hodila si koště na rameno. Fuchs se kolem nich doslova prohnal a Rebeca se zasmála.

„Nepřeraz se!“ zavolala za ním, když jim mávnul.

„Zapomnělas, že má dneska večer rande? Končil jsem kvůli němu,“ zasmál se Tobias. Překvapeně se na něj podívala.

„Fakt? Vidíš, já na to zapomněla jako na smrt.“

„Ty a zapomenout na rande? Co s tebou je? A vůbec, poslední dobou se nezdá, že bys měla zrovna společensky bohatý život. Rozhodla ses konečně, že ti to nestojí za to?“

„Ale kulový…“ zabručela Rebeca. „Jen nemusím pořád být s někým,“ pokrčila rameny. Tobias zvážněl.

„Prosím? Vážně, není ti špatně? Řeklas právě, že ti vyhovuje samota?“

„Pitomče,“ ušklíbla se a on se zasmál.

„A hele, kdo se blíží, tvoje Nemesis.“ Rebeca zvedla hlavu a podívala se směrem k hradu. Po svahu opravdu právě scházel k nim nebelvírský brankář v ruce otevřenou knihu a na rameni tašku, kde jich bylo určitě ještě spousta. Rebeca zrozpačitěla. „Tak jo, ty vážně musíš být nemocná, protože jsem tě snad ještě nikdy neviděl takhle zrudnout.“

„Hloupost, jen je mi teplo,“ odbyla ho. Hugo je uslyšel a zvedl hlavu. Bezděčně se usmál a Rebece se zhoupnul žaludek.

To teda ani náhodou! S hrůzou si uvědomila, že se jí potí dlaně a má touhu mu ten úsměv vrátit.

„B.?“ zeptal se starostlivě Tobias, když zbledla.

„Asi máš pravdu, není mi dobře. Musím na ošetřovnu. Na koštěti to bude rychlejší,“ prohlásila, nasedla a rychle se odpíchla od země.

Tobias jen překvapeně sledoval, jak se rychle vzdaluje a pak se podíval na Huga, který se za ní díval taky, ale on u toho měl ve tváři jasně vepsanou lítost. Tobias nebyl pitomý - něco se tu dělo. A nos mu říkal, že tohle bude problém. Velký, obrovský problém…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction