OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 4.

07.05.2012 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1392×

„Jsem tak unavená,“ stěžovala si Rebeca jeden večer ve společenské místnosti, když odložila stranou pergamen, ze kterého se snažila pochopit své vlastní poznámky z poslední hodiny přeměňování.

 „Psst,“ zasyčela na ni Adoráta, a když se na ni kamarádka překvapeně podívala, ukázala prstem na Tobiase, který seděl na zemi opřený o její nohy a spal. Rebeca se usmála a natáhla se, aby svého bratra lehce pohladila po vlasech. Ani se nehnul. Dora se kousla do rtu a pak se obrátila zase k Rebece.

 „Musí vás na tréninku hrozně týrat,“ zašeptala účastně. Rebeca se zatvářila schlíple.

 „Jo, ale takhle je to před zápasem vždycky. Carla se může zbláznit. Když navrch hrajeme se Zmijozelem a oni mají Albuse. Tvrdí, že musíme dávat jednu branku za druhou, abychom přebili případné jeho chycení zlatonky.“

 „Přebít chycení zlatonky je šílené, navíc oni taky můžou skórovat, ne?“ valila oči Dora.

 „Právě, jeden by řekl, že je to téměř nemožné, ale Carlu to rozhodně nemůže zastavit. Je rozhodnutá dostat pohár, když je to její poslední rok. Máme jen štěstí, že James už skončil a Nebelvíři si musí volit nejen nového kapitána, ale i shánět brankáře.“

 „Počkat, vy ještě nevíte, kdo to je?“ divila se Dora. Becca pokrčila rameny.

 „Zatím to úspěšně tají a prý i před většinou vlastní koleje. Zkoušela jsem se ptát Lily, ale nic mi neřekla, tak se asi budeme muset nechat překvapit, mají první zápas s Mrzimorem týden po nás.“ Tobias se ve spánku zavrtěl a Dora mu bezděčně projela prsty vlasy ve snaze ho uklidnit. Bylo to možná zbytečné při hluku, který ve společenské místnosti panoval. Ale on se prostě jen trochu víc uvelebil a spal dál.

 „Neuvěřitelný,“ konstatovala jeho sestra s pobaveným výrazem.

 „Nic nevydrží,“ konstatovala vesle Adoráta.

 „Máš štěstí, že spí. Den by s tebou za to nemluvil a možná i dva,“ zubila se Rebeca. Adorátu ale zaujalo něco jiného. Kus od nich seděl Tony se svými kamarády a pokaždé, když mu oči ujely jejím směrem se nespokojeně zamračil. Adoráta to pozorovala napůl nechápavě, napůl nevěřícně.

 „Někdo tu žárlí,“ ozvalo se vedle ní. Rebeca vypadala, že i přes únavu se dobře baví.

 „Prosím tě,“ zahučela Dora trochu dotčeně. „Nemám proč.“ Rebeca si musela zacpat pusu dlaněmi, jak moc se rozesmála.

 „Já nemluvila o tobě,“ řekla když se trochu uklidnila. Adoráta jako na povel zčervenala.

 „Já to vím, to byl vtip,“ snažila se to zachránit. Rebeca jí to ale nespolkla.

 „No jasně, a proto ses tak bránila, že jo? Ale klid, ty žárlivě nevypadáš, spíš on,“ řekla a kývla hlavou k Tonymu, který se zrovna otočil a všiml si toho. Zatvářil se zaujatě. Dora se kousla do rtu.

 „Vidíš, co děláš? Teď si bude myslet, že se tu bavíme o něm,“ hlesla šeptem.

 „Vždyť bavíme,“ culila se provokativně Becca.

 „Nech toho,“ zaprosila Adoráta kňučivě. Bylo jí trapné, že je Tony nachytal a její přítelkyně to ještě zhoršovala.

 „Dobře, ale jen když mi něco povíš,“ smlouvala Becca a naklonila se blíž až se jí plavé vlasy svezly kolem tváře a pošimraly jejího bratra ve tváři. Zavrtěl se, ale Dora ho znovu pohladila. „Opravdu se spolu jen učíte? Nezkusil nic?“ Adoráta na vteřinu pevně stiskla víčka. To se jí opravdu ptá tady? Co když je někdo uslyší?

 „Definuj nezkusil,“ pípla pak a viděla, jak se její přítelkyně rozzářila.

 „Zkusil tě políbit?“ zeptala se dychtivě, Dora bezděčně zkřivila obličej.

 „Ne!“ vyhrkla rychle a nemohla se zbavit pocitu zhnusení. To by bylo divné, ne? Rebeca nespokojeně nakrčila nos.

 „Tak co dělá?“ zeptala se nedočkavě.

 „No… občas mě chytá za ruku, když mi ji u kouzel vede. A tak nějak se… to…“

 „Co?“ vyhrkla Rebeca. Dora se zakroutila, tohle vyslýchání nebylo příjemné a cítila se vedle Rebecy hloupá. Zavrtěla se.

 „…tiskne,“ dokončila větu neochotně. Rebeca si rychle přikryla ústa, ale Dora stejně slyšela tlumené zavýsknutí. „Merline, to je trapné,“ vydechla Adoráta zničeně a radši se od Beccy odtáhla.

 „To je skvělé!“ radovala se naopak Rebeca, ale Dora si jen odfrkla. Místo toho se znovu začetla do úkolu z astronomie, který měla odevzdávat ve středu a nebyla si jistá jestli tam dokázala dobře vyjádřit svou myšlenku. Prsty se bezděčně probírala Tobyho vlasy a záviděla mu, že on to všechno prospal. Rebeca byla občas hrozně neodbytná, nechápala jak s ní dokáže být téměř šestnáct hodin denně - bez ní byl vážně jen když spal. Možná se taky měla dát na famfrpál. Ne, to by nefungovalo, ona nedostala do vínku talent po rodičích jako James, Albus nebo dvojčata. Ale byla na tom lépe než Lily, ta se chudák nemohla ke koštěti ani přiblížit aniž by utrpěla úraz. Když na něm nelétala ještě to šlo, to byly jen sem tam odřeniny od zakopávaní, ale když zkusila létat končila se zlomeninami. Její otec říkal, že po něm to určitě nemá, její matka nad tím taky jen nechápavě kroutila hlavou a kmotr tvrdil, že to prostě není možné. Nakonec se shodli na tom, že musí být po některé z babiček, protože ani jedna nebyla v létání zrovna dobrá. Diplomaticky nechali nevysloveno po které.

 Teď ale Dora uvažovala nad tím, jak výhodné je usnout a nemuset se potýkat s všetečnými přítelkyněmi a zamračenými pohledy od kluků. I když to byla jen jedna přítelkyně a jeden kluk, přesto to bylo na Doru až moc. S nadějí na útěk se podívala k oknu, ale nebylo skrze něj díky dešti vidět ven. Vzdychla. Proč se Rebeca nevěnuje svým starostem a klukům, ptala se Dora sama sebe. V tom se napjala. Její kluci? Ach díky, Merline, to je nápad! Dora se na Beccu usmála.

 „Bí?“ protáhla potěšeně. „A proč mi nepovíš, kdo má letos zájem o tebe? U mě není o čem mluvit, ale ty…“ nechala větu vyznít do ztracen. Rebeca naprázdno klapla pusou. „Neříkej, že ještě nikdo neprojevil zájem, to bych ti stejně nevěřila,“ dodala Dora.

 „Tebe to vážně zajímá?“ zeptala se nevěřícně. Dora kývla a Rebeca se rozzářila. Adorátu tím trochu vyděsila, ale statečně se držela, cokoliv je lepší, než aby se Rebeca zase začala strefovat do ní. „To je bezva, konečně s tím nemusím jen za Lily!“ jásala Becca. „Musím říct, že pár z nich docela ujde,“ zvedla ruku a začala vypočítávat na prstech. „Alan Green, víš? Ten šesťák z Nebelvíru. Pak taky Dirk Crockford ten je z Mrzimoru a chodí do našeho ročníku a rozhodně i Faris Worple,“ protáhla zasněně.

 „Počkej, není on střelcem za zmijozelský tým? Takový dlouhán, tmavé vlasy po ramena, pořád má nasazený takový přezíravý úsměv?“

 „Není přezíravý! Náhodou je hezké, že se skoro pořád usmívá, je to milé,“ bránila potenciální kořist Rebeca. Dora zvedla v obraně ruce před sebe.

 „Jen se ptám, tolik si to neber,“ obhajovala se. „Říkala jsem si, jestli nebude problém proti němu hrát?“ Rebeca jen pohrdlivě zasyčela.

 „Tak to ani náhodou. Zmijozel vyklepnem a na rande s ním půjdu pak.“ Dora si nemohla pomoct, sebedůvěra její kamarádky ji ohromovala, musela se usmát.

 „Budu ti držet palce. I když to nepotřebuješ,“ dodala a kamarádka ji za to odměnila zazubením. Vypadala kouzelně… víla mizerná.

∂∂∂

„Ááááá! Do tohoooo! Tobias, Tobias, Tobias!“ skandovala Adoráta spolu s ostatními a nadskakovala na tribunách. Šálou v kolejních barvách mávala zběsile nad hlavou, fandila, co to šlo, áchala zklamáním, když se nedařilo a rozčíleně bučela, když se Zmijozel chopil camrálu.

 „Omnis skvělý zákrok!“ hlásil zesílený hlas Nicolase Cornera z Mrzimoru. Komentoval zápasy druhým rokem, ale kdysi slyšela od strýčka Draca, že nedosahuje kvalit Lee Jordana. Merlin ví, kdo to měl být, Adoráta netušila. „Ale Crane potlouk odrazil a Worple získává camrál! Worple míří na branku! Už se blíží! Malfoyová mu kříží cestu! Uhýbá! Přihrávka Zebanskimu, ale to je Lufkinová! Lufkinová má camrál! Hra je na zmijozelské polovině, přihrávka Malfoyovi ten Malfoyové… krásně podletěla Petrise a máme tu gól! Malfoyová dává gól a je to padesát deset pro Havraspár! Perfektní spolupráce dvojčat Malfoyových, nádhera!“ křičel Corner.

 „Jóóó!!!“ vítězný pokřik třásl tribunami. Adoráta si všimla, že kus od ní nadšeně fandí i Tony s kamarády. Všiml si jejího pohledu a zářivě se usmál se. Přemýšlela, jestli má taky tak červené tváře od vzrušení a chladu jako on. Když se obrátila zase ke hře, zmijozelští už měli camrál a mířili k havraspárským obručím.

 „Zebanski Worpleovi! Worple se kličkou vyhýbá potlouku od Hooche, přihrává Greengrassové, ta se napřahuje… Mrkvička zasáhl! Chytil camrál s naprostým přehledem. Zmijozel dnes opravdu nemá den, zato tým Havraspáru září! Ale co to je? Potter? Ano, Potter prudce vyrazil! Vidí snad zlatonku? Ano! Je tam u brankových tyčí Zmijozelu. Ale nováček Samson Ďáblorybka si jí všimnul taky a je blíž! Lidi, to je drama!“ křičel Conner a ze svého stanoviště se zvědavě vykláněl, aby dobře viděl. Tribuny se jako jeden muž naklonily dopředu a napjatě sledovaly ten zápas košťat. Albus i Samson natáhli ruce, ale v tu chvíli před Albuse přiletěl dobře mířený potlouk a donutil ho tak uhnout z trasy. Samson sevřel zlatý míček v prstech. Ozval se hvizd. „A je to Havraspár!“ řval Conner do ochraptění. „To byla nádhera! Potlouk od Omnise rozhodl dnešní zápas! Havraspár vyhrál nad Zmijozelem dvě stě ku deseti! Překrásná hra, dámy a pánové. Nováček v Havraspárském týmu právě dokázal, že se ho vyplatilo vzít do týmu. Samson Ďáblorybka chytil zlatonku a ukončil dnešní zápas s jasnou výhrou pro Havraspárské!“

 A všichni ječeli. Adoráta taky a moc si to užívala. Tobias s Rebecou kroužili a dělali vývrtky samou radostí - jen oni věděli, jak je možné, že se ještě nesrazili. Adoráta jim rozjařeně mávala a i z takové dálky viděla Tobiasův zářivý úsměv, což byla vzácnost. Vyskakovala a mávala jim šálou. Tobias jí taky zamával, když ji v tu chvíli objaly dvě paže. Prudce se obrátila, byl to Tony. Smál se na ni z blízkosti několika málo centimetrů. Spustila ruce a přímo mezi nimi přistála její šála. Naprosto neplánovaně mezi nimi udělala přehradu. Adoráta poslala rychlou děkovnou modlitbu Merlinovi, když ji Tony pustil, aby ho ten kus látky neudusil, ale pořád se usmíval.

 „To byl úžasný zápas, viď?“ zeptal se. Kolem nich pořád křepčilo dost lidí, kteří dokazovali, že má pravdu. Dora přikývla.

 „Jo, parádní. Samson se vytáhnul, hned v prvním zápase chytit zlatonku,“ usoudila. Přikývl.

 „Já mu říkal, že se má přihlásit na ten post, ale nevěřil mi, že je dost dobrý. Teď už určitě věří.“ Adorátě došlo, že Samson je vlastně v jejich ročníku. Už třetí rok s ním sdílí většinu dne a pořádně si ho všimla až dneska? To je tedy opravdu výkon a to si myslela, že není tak mimo jako její mamka.

 „Zdá se, že jsi měl pravdu,“ usmála se Dora, aby zakryla rozpaky nad tím, že je tak mimo společenské dění. Otočila se na hřiště, hráči mizeli v šatnách, měla by jít počkat na dvojčata, až budou vycházet. Musí jim popřát, byli skvělí. „Musím jít, ať je neprošvihnu,“ vysvětlila kývnutím k šatnám. Tony se tím směrem lehce zamračil, ale pak se usmál.

 „Půjdu s tebou, stejně chci popřát Samsonovi,“ řekl a úplně samozřejmě Doře položil ruku na záda. Hřál. Adoráta jen doufala, že je dostatečně červená od toho, jak křepčila a další nachová se v tom ztratí.

 K šatnám došli akorát, když už čistí a převlečení hráči vycházeli ven. Rebeca k ní hned vyběhla.

 „Tak co, jaký jsme byli?“ ptala se rozjařeně. Adoráta se rozesmála, ale nechala se její náladou strhnout a prudce ji objala.

 „Byli jste báječní, všichni,“ dívala se, jak se Becca nafukuje, „ale ty si samozřejmě zářila jako vždycky,“ dokončila pak. Rebeca si toho nevšímala a zase spokojeně zářila. Tobias ji jen shovívavě pozoroval a usmál se na Doru. Ta po něm natáhla ruku, a tak se nechal taky obejmout. „Byls lepší,“ šeptla mu do ucha spiklenecky, čímž si vysloužila hřejivý úsměv z jeho strany a plácnutí od Rebecy, která to slyšela. „Au,“ okomentovala to jen Dora.

 „Tak jdeme ne?“ pobídla je pak Rebeca a vykročila směrem k hradu Dora s Tobiasem ji následovali.

 „Doro!“ uslyšela volat Tonyho. Překvapeně se otočila. Opustil hlouček kamarádů, kteří se shromáždili kolem Samsona a teď ho plácali po zádech. Jestli nebyl doteď vyřízený ze zápasu, po jejich uznalých gestech bude zralý na návštěvu ošetřovny, usoudila.

 „Hm?“ udělala tázavě, když k ní doběhl.

 „Než odejdeš,“ řekl a vrhnul přes její rameno zachmuřený pohled, „chtěl jsem se na něco zeptat.“

 „Na co?“ pobídla ho trochu netrpělivě. Chtěla jít s přáteli, ve společenské místnosti se bude určitě slavit a to ona ráda. Navrch se musejí po cestě stavit v kuchyni pro něco na zub.

 „Zítra jsou Prasinky, tak jsem chtěl… šla bys tam se mnou?“ zeptal se a už zase se usmíval. Adoráta na něj koukala jako… vlastně ne, prostě na něj koukala, to ani nebyl nějaký speciální druh pohledu, prostě pohled. Čekala, že probudí nebo něco podobného, ale nebudila a Tony tam pořád stál a čekal. Po chvilce usoudila, že se to fakt stalo, vážně se jí zeptal, jestli s ním půjde do Prasinek. Její první rok, kdy tam může a už ji někdo zve? Kdyby měla deníček, tohle by si tam určitě zapsala a dvakrát by to podtrhla.

 „No… jo. Dobře,“ vyhrkla pak celá rozpačitá, jestli to je správná odpověď. Neměla mu třeba říct, že si to rozmyslí? Nebude vypadat nadšená, natěšená nebo tak nějak? U Morgany, na tohle by se měly psát příručky. Ale Tony se rozsvítil jako Lumos.

 „To je bezva. Prima, totiž chci říct-“

 „Já už musím,“ přerušila ho Dora ve snaze zmizet dřív, než na ní oblečení vzplane, protože jí bylo opravdu teplo a s každou vteřinou narůstalo. Už se od něj otáčela, když ji chytil za ruku. Překvapeně vydechla.

 „Počkej,“ vydechl a pak jí kolem krku obmotal šálu, na kterou úplně zapomněla. Nakonec to byl on, kdo se první otočil a odešel, protože Dora tam stála jako vrostlá do země a probrala ji až Rebeca, která ji chytila za ruku a odtáhla. Celou dobu se u toho vědoucně zubila a Tobias se uchechtával tomu, jak se na něj Tony dívá. Dora se tvářila překvapeně. Tony se na něj díval? Vážně? A proč?

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 4.: