OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 37.

09.08.2012 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1271×

Blížily se Vánoce a Adoráty se držel splín. Nejen, že se jí stýskalo po rodičích a kamarádech, navíc ještě Damyan odjížděl na prázdniny domů. Chtěl ji vzít s sebou, ale pravidla výměnného pobytu mluvila jasně – všichni studenti z Bradavic musí Vánoce strávit ve škole. Takže Damyan si teď balil kufr a ona tu seděla jako pecka a četla si poznámky připsané do Knihy kouzelných tvorů východní Evropy a Asie. Bylo v ní zajímavé pojednání o fénixech a pomáhalo jí to zabíjet čas. Úkoly, které dostali na prázdniny, už měla vypracované, s Damyanovou pomocí to šlo docela snadno. Věděl, kde najít potřebné knihy, i co který profesor rád v esejích čte. Úkoly na týden pro oba tak zvládli za dva a půl dne.

S povzdechem knihu zaklapla a rozhlédla se. Knihovna byla téměř prázdná, většina lidí se připravovala na odjezd domů a ticho Doře tlačilo na uši, jako vlněné polštáře. Ztuhle se protáhla. Zima se jí tu vplížila do kostí s tichou lehkostí a ona si uvědomila, že knihovna není na tohle vysedávání uzpůsobena, doslova tu mrzlo. Vzala knihu pod paži, když procházela dveřmi, kontrolní kouzlo zapsalo na arch její jméno a název knihy, kterou si odnášela, spolu s dnešním datem. Adoráta nedokázal uvěřit, že už to brzy budou dva měsíce, co na tuhle školu přišla. Bylo to… zvláštní. Najednou si nedokázala představit, že se jen tak vrátí do Bradavic.

Ta myšlenka ji na chvíli ochromila.

Nevrátit se do Bradavic? To by bylo… to by bylo… Ani nedokázala vymyslet, co by to vlastně bylo.

Než si to stačila uvědomit, vešla do zkušebny. Byla prázdná. Stejně se ale rozhlédla, jestli tam přece jen někoho neobjeví. Opravdu tam nikdo nebyl, jen nástroje a židle, rozházené a opuštěné. Sedla si ke klavíru a zamyšleně drnkala do různých kláves. Petr si ji vzal svým způsobem do učení. Nedokázala pochopit, jak je možné, že ovládá tolik hudebních nástrojů, ale tvrdil, že jsou velmi muzikální rodina a vlastně v tom od malinka vyrůstal. Když jí nabídl, že ji na něco naučí, souhlasila a vybrala si klavír. Nepatřila zrovna k nejrychlejším a nejbystřejším žákům, ale kromě úplných základů se byla schopná naučit dvě nebo tři skladby nazpaměť. Petr ji vyzval, ať si vybere nějaké, které zná a má ráda, a ty ji naučil.

Bezmyšlenkovitě změnila náhodné brnkání v jednu z nich a zpívala. Myšlenky podobné roztrhaným mračnům, se lenivě roztáhly do dáli a odhalily kus čisté mysli, která byla schopna rozumně uvažovat.

Kruval jí dal něco nového, nepoznaného. Tady se jí dostalo respektu a uznání, i když vlastně netušila proč. Tenhle děsivě příkrý a na pohled krutý hrad dokázal způsobit, že… si věřila, ano, to bylo to pravé slovo. Dokázala se postavit sama za sebe.

Jenže Bradavice… nedokázala si představit, že by to místo vyrvala sama ze sebe. Ze svého srdce, ze života. Byly jako druhý domov a ona to místo naprosto a oddaně milovala. I přes to, jak se tam k ní někteří chovali, oni nebyli to, co dělalo Bradavice Bradavicemi. To dělaly ranní nálety soví pošty, začarovaný strop ve Velké síni, Obří oliheň, která se ráda slunila za teplých dnů na hladině jezera, taky Moudrý klobouk a jeho divné písně. To všechno a ještě mnohem víc byly Bradavice, které znala a milovala. Byla by je schopná opustit kvůli troše respektu a úspěchu?

Děsilo ji, že si na tu otázku není schopná odpovědět rychle a bez zaváhání. A co hůř, nebyla si na ni schopná odpovědět vůbec.

Přesto představa, že odsud za pět týdnů bude muset odjet, hrozně bolela. Tři měsíce života, co to je? Někomu se to může zdát dlouho, ale pro ni čas letěl rychlostí Kulového blesku a ona ho nedokázala zastavit nebo dokonce zpomalit. Měla by se upnout ke šťastné představě shledání s přáteli, ale nedokázala to. Vše, co viděla, byl jen strašák loučení a odloučení.

Damyan vymýšlel jejich plány na léto - co všechno by mohli dělat, kam jít, co podniknout. Přesto ji to nedokázalo utišit o nic lépe. Ne, že by snad věděl, že by utěšit potřebovala. S ním nedokázala na loučení myslet, tím se užírala ve chvílích samoty. Těsně před usnutím, ve snech a v prvních minutách po probuzení, kdy byla ve své hlavě jen ona sama a nikdo ji nemohl vyrušit. Okamžiky, kdy měla peřinu přetaženou přes hlavu, zatímco šramot zbylých vstávajících studentek přehlušil ty nejtišší zvuky smutku a němě si sušila slzy polštářem.

Prsty laskala klávesy klavíru a nechávala myšlenky plynout dál a dál. Snad doufala, že mezi notami a slovy cizí písně najde řešení pro sebe samu, jenže se nezdálo, že by to fungovalo. S každou další myšlenkou byla zmatenější a zmatenější. Proč se tím vůbec začala zabývat? Je ještě brzo se tím trápit? Nebo možná je moc pozdě, měla nad tím uvažovat, než podala přihlášku. Otec ji varoval, že Kruval může být jiný, než její představy. Měl pravdu a zároveň se snad nikdy tolik nepletl. Kruval byl rozhodně jiný, než jak si ho představovala, ale přitom ne tak, jak si myslel otec. Varoval, ji že se tu může se zlou potázat, ale přitom to byly Bradavice, kde trpěla neustálými útoky od spolužáků i profesorky.

Připadali si takhle lidé zmítaní mezi proudy divoké řeky? Nevědí, kam je proud strhne, jestli někdy uvidí hladinu nebo jestli je řeka utopí i přes jejich snahu se zachránit a urputný boj s proudy několikrát silnějšími, než jsou oni sami. Co na tom, že dají do boje všechnu svou sílu a odhodlání, jsou věci, které se nedají vyhrát, ne? Osud a tak…

„Nemyslím, že bys zpívala tak zle, aby byly nutné,“ ozvalo se ode dveří. Zvedla překvapeně hlavu a zjistila, že se o veřeje opírá Troy se svým typickým povýšeným úsměvem. A taky jí došlo, že ho vidí trochu rozmazaně. Překvapeně si sáhla na víčka a zjistila, že opravdu pláče. Rychle si oči utřela.

„Ani jsem si toho nevšimla.“

„Umělecké vytržení? To chápu,“ usmál se a odlepil se ode dveří, aby je za sebou mohl zavřít. Došel až k ní a vyhoupl se na klavír. Adoráta zatajila dech, když se na nástroj posadil, ale nic se nestalo, a tak se zase uvolnila.

„Jak dlouho tu jsi?“ zeptala se a shrnula si vlasy na záda.

„Dost dlouho, abych věděl, že bys nevnímala ani padající kometu,“ ušklíbl se.

„Proč si nebalíš? Skoro všichni si balí, neříkej, že jsi tak rychlý,“ vrátila mu úšklebek, protože o Troyovi už lecos věděla. Dochvilnost opravdu nepatřila mezi jeho silné stránky a taky mu všechno trvalo dvakrát déle než ostatním. Vymlouval se na to, že největší hvězdy přece vždycky chodí pozdě.

Troy byl vůbec hodně zvláštní. Jednou se ho zeptala, o kom to vlastně zpívá většinu svých písní, protože se zdály dost romantické. On se jí ale vysmál. Téměř všechny prý zpívá o slávě, protože to je jediná milenka, o kterou stojí. Tedy doslova řekl, že je jediná, kterou by vzal i jinam než do postele. To, že, v tom lidi vidí lásku, mu jen hraje do karet. Od té doby ho brala s rezervou. Troy se zdál jako veselá kopa, ale byl zatraceně cílevědomý. A byl ochotný jít přes mrtvoly. Jinak byl ovšem skvělý společník, snad právě proto, že mu až tolik nezáleželo na hlubších vztazích. Dokázal někoho smrtelně urazit v jednu chvíli a v další už se s ním zase skvěle bavil. A zdálo se, že mu všechno prochází, protože on tu byl ten talentovaný.

„Já nikam nejedu, zůstávám přes svátky tady,“ prohlásil sebejistě a lehl si na klavír s rukama za hlavou. Díval se do stropu a jen sem tam mrkl po ní.

„Proč?“

„Co proč?“ podivil se.

„No, proč nejedeš domů?“ vysvětlila svůj dotaz. Odfrkl si.

„Řekněme, že to není zrovna místo plné podpory a zůstaňme u toho.“

„Dobře, přišel jsi sem trénovat?“ změnila téma a vysloužila si za to jeden ze vzácných děkovných úsměvů.

„Já ti ani nevím. Asi. Ale pravděpodobně jsem spíš šel kolem a slyšel jsem tebe, takže jsem se úplně logicky seknul mezi dveřma,“ zazubil se a Dora zrozpačitěla. Tohle jí dělal naschvál a s velkou oblibou. Chválil ji. Normálně nebyla chvála zrovna něco, co se od něj dalo zaslechnout, jak jí svěřil Damyan, ale ji chválil.

„Nepomáháš,“ zabručela celá zrudlá. Zasmál se.

„To bych měl?“ popichoval a Adoráta nad tím jen protočila pohled. Pak sáhla po knize. „Jestli budeš zkoušet, nebudu ti tu vadit? Budu si číst, tiše jako Zmíráček, fakt,“ slibovala, Troy se jen posadil a pokrčil rameny.

„Klidně, ale ještě líp, mohla by ses přidat,“ nabídl. Adoráta nad tím chvilku uvažovala, ale pak zavrtěla hlavou.

„Díky, ale dneska ne. Nemám na to náladu. Ale když tu spolu budem celé prázdniny, můžeme to zkusit později,“ usmála se. Na chvilku se zamračil, ale pak rezignovaně přikývnul.

„Tak fajn,“ souhlasil a seskočil. Než se stačila přesunout na lavici u jednoho ze stolů, už začínal cvičit stupnice. Adoráta se usmála. Něco tak prostého a pro většinu lidí otravného ji neskutečně uklidňovalo. Vyrušil je až o hodinu a půl později Damyan, který ji hledal, aby zbytek večera strávil s ní, než ráno odjede spolu s ostatními.

∂∂∂

Probudila se na Boží hod hrozně pozdě. Vánoční večeře byla dlouhá a veselá, alespoň tedy po většinu času. Jídlo bylo vynikající, na tabuli se objevila skopová i vepřová žebírka, klobásy, tresky snad na všechny způsoby a brambory. Taky mohli pít slaďoučké svařené víno, které jí po třetím poháru začínalo trochu zamlžovat myšlení. Jako dezert byla rýžové kaše s ovocným přelivem a hromadou šlehačky. Adorátu opravdu překvapilo, když se v ní nejprve všichni začali přehrabovat. Zeptala se Troye, co se děje, a on jí vysvětlil, že hledají mandli. Potom ukázal doprostřed stolu, kde leželo pět marcipánových hvězd, z poloviny máčených v čokoládě. To byla odměna pro ty, kteří mandli ve své porci najdou. Adoráta mu sice ze začátku nechtěla uvěřit, ale když pak jeden kluk ze třeťáku šťastně mandli vylovil a jedna z hvězd k němu přilevitovala, uvěřila. Sama se začala v kaši přehrabovat a překvapeně vypískla, když mandli opravdu našla. Jedna ze dvou zbývajících hvězd k ní připlula vzduchem a ona si uštípla kousek růžku. Bylo to hotové nebe.

„Typický,“ odfrkl si Troy otráveně, ale když jeden paprsek odlomila a podala mu ho, špatná nálada ho přešla. „Dík, Doro,“ zahuhlal s plnou pusou. Byl jediný, kdo tu její jméno zkracoval. Zbytek se držel spíš Adoráty, věřila, že se jim to jednoduše lépe vyslovuje, ale bylo to jen tušení.

Večer to byl opravdu skvělý, dokud se jí z přemíry svařeného vína neudělalo špatně. Nakonec byla ráda, když se vyškrábala bez úrazu do postele ve věži. Troy se jí smál, že je zelená jako sedma, ale ona mu oplácela tvrzením, že alespoň není nalitá jako slíva. Pak mu ovšem musela vysvětlit, co je to slíva, protože on to nevěděl, a tak mu to překládací kouzlo nemohlo přeložit. Na konci stejně nepochopil, proč ho srovnává se zralým ovocem, leda že prý by mohl taky padat. Adoráta to pak prostě radši vzdala a šla spát. V noci musela dvakrát vstávat a spěchat do umýváren, jak jí bylo špatně. Už chápala, proč většina studentů zůstávala tak u dvou, maximálně tří pohárů. Nikdo si jich nedal sedm jako ona a ostatní bradavičtí studenti, kteří její číslo zvládli i překonat. Zdejší je nevarovali, jen se spolu s učiteli škodolibě křenili.

Teď, když rozlepila oči, měla pocit, že jí v noci museli v hlavě řádit přinejmenším zběsilí permoníci a pár jich tam ještě zapomněli. Zasténala a ten zvuk ji vyděsil. Bylo to jako by na ni ze vzdálenosti tří palců zařval hipogryf. Otočila opatrně hlavu stranou a všimla si na nočním stolku sklenice vody a lahvičky s nechutně hnědozeleným obsahem, jen z toho pohledu se jí udělalo znovu zle. U toho ležel lístek, na který musela řádně zaostřit, protože jí před očima doslova plul. Nakonec zjistila, že na něm stálo vypít. Opravdu vyčerpávající instrukce, pomyslela si, když se snažila vyškrábat do sedu.

Jen co se jí to podařilo a přestala se jí točit hlava, natáhla se po nechutně zbarveném lektvaru. Věděla moc dobře, co to je, už ho viděla. Byl to lektvar na kocovinu, jen ji nikdy nenapadlo, že ho taky bude muset pít. Stačily jí zhnusené výrazy ostatních, kteří to kdy museli podstoupit. Zatajila dech a lahvičku odšpuntovala. Ten zápach je prý neskutečný, bude lepší nedýchat. Otevřela pusu a rychle do ní obsah vlila. Polkla a rozkašlala se. Bylo to neskutečné! Jako by někdo vzal měsíc nošené ponožky a vyvařil je s bahennou ropuchou. V jednu chvíli se jí zvedlo snad úplně všechno, co v sobě měla, udělalo to tři putovní kolečka po jejím těle a pak se to z ničeho nic uklidnilo. I když pocit, že má žaludek v hlavě a mozek v… no, rozhodně ne tam, kde má být, ten přetrvával ještě alespoň dvě minuty. Adoráta se natáhla pro sklenici vody a rychle ji celou vyprázdnila. Bylo to jako božský nektar a přitom to byla jen čistá voda. A pak se přihlásila potřeba. Nejspíš ještě nikdy tak neutíkala.

Když se o půl hodiny později vracela k posteli, cítila se zase jako člověk. Trochu pomačkaný, dvakrát protažený trollími zápasy a pomletý mezi mlýnskými kameny, ale člověk. Byla rozhodnutá podat stížnost výrobci toho zničujícího lektvaru. Nikdy ji nenapadlo, jakým způsobem dostává ta věc alkohol z těla. Spoléhala na magii, ale výrobce očividně víc spoléhal na moc zažívacího traktu. Příště snad radši zůstane celý den ve společnosti kocoviny, než to podstoupit znovu.

Pohled jí padl do nohou postele a najednou jí došlo, co je za datum. Skvěla se tam opravdu krásná hromádka dárků. Díky tomu, že zdejší studenti dárky dostávali a rozbalovali už večer, úplně zapomněla, že ji to čeká ráno. Vrhla se k nim s radostným jásáním – už si ho mohla dovolit, po požití toho dryáku. Byly tam dárky z domova, od Tobiase i Rebecy, od Lily, od dědy, od Potterových i Malfoyových a taky jeden, který se objevil prvně. Od Damyana. Ten dala okamžitě stranou s tím, že si ho rozbalí nakonec. Představovala si, jak se asi tvářil na dárek od ní.

Od rodičů dostala překrásný dlouhý, huňatý, vlněný svetr, modrý jako barvínek k němu pak i úplně nové šaty pod společenský hábit. Vypadaly trochu jako noční nebe, na které se dívala přes pavučinu pokrytou rosou v záři měsíce. Jednodušeji popsat nešly. Byly tak tmavě modré, až se zdály černé a protkané tenounkými, téměř neviditelnými nitkami stříbra, které bylo na místech spojů viditelnější a zářilo. Byl u nich lístek.

„Miláčku, přejeme ti krásné Vánoce, moc se nám po tobě stýská. Frank se po tobě ptal, když jsi nepřijela. Chtěl dokonce odložit Vánoce, dokud se nevrátíš. Posílá ti vlastní dárek. Taky ti chceme říct, že Hagrid na tebe nezapomněl, přispěl svým dárkem k tomu našemu. Pořádně si ty šaty prohlédni, líbá máma a táta,“ přečetla si Adoráta polohlasně a ke konci dojatě popotáhla. Teprve teď jí došlo, že dárek od Hagrida opravdu chyběl. Sáhla po šatech a prohlédla si je zblízka. Netušila co by na nich měla vykoukat, kromě toho že byly opravdu nádherné. Lehce přes ně přejela prsty a zarazila se. Zopakovala ten pohyb a pak si rychle přitáhla kus látky tak blízko k očím, jak to šlo. Šokovaně vydechla. „Žíně z jednorožce.“ Musela si to říct nahlas, aby tomu vůbec uvěřila. Šaty nebyly protkány stříbrem, ale žíněmi dospívajícího jednorožce, proto byly stříbrné. Zamrkala, jak se jí do očí nahrnuly slzy. Hagrid musel zešílet, jak je získal? Dospělým jednorožcům občas padaly, to ano, ale dospívajícím? Jen když měnili barvu a to se stahovali hluboko do Zapovězeného lesa. Bylo téměř nemožné je najít. Bude muset Hagridovi napsat dlouhý děkovný dopis, protože její dárek – kniha o dračích plemenech východu – nemůže nikdy stačit. S těžkým srdcem dárek odložila stranou, aby mohla rozbalit i ostatní.

Od Rebecy dostala náramek z mušliček a říčních perel, od Lily krásnou zdobenou čelenku v podobném duchu, došlo jí, že se holky musely domluvit. Dárek od Franka obsahoval mix jeho oblíbených sladkostí, což ji neskutečně dojalo. Nikdy nebyl moc ochotný se o dobroty dělit a to, že jí poslal od každé, pro ni znamenalo víc, než jakou měl dárek skutečnou hodnotu.

Dárky od Potterových a Malfoyových obsahovaly dlouhou šálu a krásné kožešinové rukavice, mnohem lepší než její školní. Určitě dárky vybírali podle toho, kam se vydala. Asi měli o Kruvalu lepší informace než ona. Dárek od Tobiase otevírala s napětím, jelikož netušila, co čekat, dokázal ji překvapit každý rok. Když ho ale odhalila, neskutečně se rozesmála. Tobias jí poslal knihu o vílách. Tu samou knihu, kterou mu k Vánocům poslala ona. Potřásla hlavou nad tou neskutečnou shodou událostí a knihu zběžně prolistovala. Bude si ji číst po večerech, rozhodla se.

Nakonec vzala do ruky dárek od Damyana. Byla to velká krabice a ona si nedokázala představit, co v ní může být. Otvírala ji nedočkavě, málem se pořezala o papír. Mašli si rozpustile píchla za ucho místo květiny a odklopila víko. Překvapeně zamrkala, když uviděla jen spoustu zmačkaných papírů. Chvilku se jimi zmateně prohrabovala, ale nic nenašla. Pak je jednoduše vysypala, protože ztratila trpělivost. Krabice byla ale prázdná, tedy to si myslela, mezi zmačkanými papíry se povaloval lístek se vzkazem.

Podívej se pod víko, stálo na něm úhledným písmem.

Zvědavě poslechla a tam opravdu něco bylo. Připevněné desky, které odtamtud musela odstranit pomocí kouzla. Otevřela je a zmateně si je prohlížela. Byly tam dva archy pergamenu popsaného notami. Nebylo u nich vůbec nic napsáno, ale když je oba zvedla, byl pod nimi další lístek.

Tohle slyším, když tě vidím, ale někdo by k tomu měl najít správná slova. Nenapadají tě náhodou?

Těkala pohledem mezi pergameny a lístečkem. Když jí to konečně došlo, nevěřícně vydechla:

„On pro mě napsal skladbu!“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 37.: