OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 33.

05.08.2012 (20:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1339×

Dívčí kolej byla až v horní části té silné kulaté věže, které se Adoráta všimla při příchodu. Přístup k ní byl pouze přes nádvoří, ale od zimy ji dělily masivní dveře, které i přes svou velikost šly otevírat vcelku snadně. V celém spodním patře nebylo vcelku nic, kromě schodiště a několika přístěnků, ve kterých byly nejspíše schovaná košťata a věci na úklid, alespoň to tak Dora odhadovala. Když vyšly první patro, otevřela Ingrid dveře a vešly do obrovské místnosti plné stolů a židlí, u stěn bylo i několik pohovek. Stěny zdobily tlusté gobelíny a tapisérie znázorňující Adorátě neznámé výjevy. Na některých si ale všimla různých kouzelných tvorů. Byl tu třeba drak, kentaur nebo chiméra.

„To je studovna, sem si můžeme chodit dělat úkoly nebo jen tak povídat. Díky krbům je tu vždycky příjemně,“ vysvětlila a ukázala na dva krby, které stály proti sobě. Pak je zase vyhnala na schodiště a pokračovaly výš. Míjely cestou různé dveře a Ingrid jim vysvětlovala, že ty všechny vedou buď do chlapeckých ložnic, nebo umýváren. Potom ovšem minuly rudě pomalovaný výčnělek ze zdi.

„Ten označuje, kde začíná dívčí patro. Žádný kluk tudy neprojde, jenom učitelé, protože na ty se kouzlo nevztahuje. Tady jsou umývárny,“ ukázala na první dveře a pak je vyvedla ještě o patro výš. Otevřela dveře a ty je vpustily do chodbičky, na které bylo několik menších dveří. Přesněji osm. Ingrid jim vysvětlila, že spálny jsou děleny podle ročníků a jeden pokoj je zvlášť, ten je pro studentskou vedoucí koleje, kterou je vždy ředitelem zvolená studentka posledního ročníku. U dívek je to právě Ingrid u chlapců Troy. „Vaše věci už by měly být uvnitř. Takže se můžete jít převléct a vybalit. Je neděle, takže máte čas se tu porozhlédnout, oběd se podává od půl jedenácté do jedné, večeře od půl sedmé do osmi. Večeře je povinná, nelze ji vynechat, jediné co vás může omluvit je návštěva lékouzelnice nebo některého z učitelů. Ale ti bývají v tu dobu na večeři,“ pousmála se. „Trefíte do jídelny, nebo tu na vás mám před obědem počkat?“ zeptala se, ale všechny potvrdily, že si cestu pamatují, nebylo to nic složitého. „Pro všechny případy vám snad dali mapku. Po večeři ji s vámi projdu a řeknu vám, kterou hodinu máte kde, ano? To je vše, takže račte,“ mávla s úsměvem ke dveřím na chodbičce. Starší díky kývly a vyrazily, Adoráta se na ni ještě otočila.

„Děkujeme Ingrid, bez tebe bychom tu asi bloudily až do večera,“ ocenila její pomoc a Ingrid na ni mrkla.

„Však mně taky pomáhala vedoucí, když jsem nastoupila. Ale nemáš zač,“ řekla a zmizela ve svém pokoji. Adoráta tedy otevřela dveře své ložnice. Jestli byla překvapená? Rozhodně. Po malých a útulných ložnicích v Bradavicích bylo tohle něco opravdu zvláštního. Připomínalo jí to spíš nemocniční noclehárnu, jen s pohodlnějším vybavením. Postele byly oddělené posuvnými zástěnami, ale z jedné strany byly i tak otevřené. Ty krajní ze dvou. Většina taky nesla známky obývání. Věci i oblečení na povlečení, nebo úzkých skříních stojících vedle postelí, stejně jako noční stolky na druhé straně. Adoráta kolem nich procházela po huňatém koberci krvavě rudé bravy, jaké si všimla i na školních uniformách. Došla až téměř na konec, kde u okna stál vedle postele její školní kufr. Postel byla ustlaná a na ní ležela nová školní uniforma v kruvalských barvách a střihu. Byla na rozdíl od té bradavické trochu teplejší a sukně byla delší, až do půlky lýtek. Místo polobotek kozačky s kožešinou, ze stejné kožešiny i rukávník a… to je vážně beranice? Musí tu být v zimě opravdu krušno. Položila beranici na noční stolek a rychle se převlékla do svojí nové uniformy. Nikde si tu nevšimla zrcadla, ale doufala, že má všechno, jak by mělo být. Z kufru si vybalila to nejnutnější, včetně kartáče na vlasy, který hned použila a pak ho položila vedle beranice. Chtěla se natáhnout pro plášť, když si všimla, že za oknem už najednou není tak bílo. Opravdu, přestalo sněžit a odkryl se výhled. Adoráta zalapala po dechu. Venku bylo vidět přes hory, ale ten malý průzor úzkého okna neposkytoval téměř žádný výhled. Popadla plášť a svoje staré školní rukavice – rukávník nechala na posteli na horší časy – a vyběhla ven. V chodbičce si plášť navlékla a dolů ze schodů už sbíhala připravená vyrazit na průzkum. Jenom byla moc opatrná, aby si dlouhou látku nepřišlápla. Po cestě potkala několik studentů, kteří jí překvapeně uhýbali z cesty a sledovali její spěch s nechápavě zvednutým obočím. Když vyběhla z věže, musela si rukou zastínit oči, protože slunce, které zářilo, se odráželo od zasněžených ploch a bodalo ji do očí. Několikrát se otočila dokola, jak hledala místo, kudy by se tam dostala, a když nakonec našla, co hledala, potěšeně ke schodišti vyběhla. V polovině se ale musela zastavit. Hradby byly opravdu vysoké a Adoráta se potřebovala vydýchat, než se pokusí zdolat druhou polovinu. Ale ani tu nedala na jeden pokus. Těsně pod vrcholem si musela ještě jednou odpočinout. Nakonec se ale dostala až na hradby a vyhlédla mezerou mezi zuby. Nadšením se rozesmála.

Viděla všude! Hory jako by se před Kruvalským hradem rozestupovaly a poskytovaly výhled na klesající skalnaté úbočí. Menší hory i kopce, které sem tam vyskakovaly k nebi, se snažily, ale nedosahovaly výšky svých sester za Kruvalem, nakonec jen brázdily krajinu a dodávaly jí divoký nádech. A tam úplně vzadu, ta temně modrá linka… moře!

„Merline, to je nádhera!“ vykřikla a rychle přeběhla o kus dál, aby zkusila, jestli se výhled změní.

„Adoráto! Adoráto!“ slyšela volání, ale nevěděla, odkud jde. Podívala se dolů z hradeb, ale musela udělat krok zpět. Bylo to vážně vysoko a pohled dolů jí neudělal vůbec dobře.

„Ano?!“ zavolala.

„Co tam děláš?!“ zněl tlumený dotaz. Adoráta pokrčila rameny.

„Kochám se!“ zakřičela nazpět.

„Koch- Co že se?! Počkej, hned jsem tam!“  Adoráta by se ráda podívala, kdo že to tam hned bude, ale opravdu se nechtěla dívat znovu z té výšky. Otočila se tedy a dál si užívala to, že někam vidí. Hrad byl hodně uzavřený a malé průzory byly něco úplně jiného, než obrovská okna v Bradavicích. Tedy, teď už jí přišla obrovská. O chvíli později uslyšela kroky na kamenných schodech. Objevil se udýchaný Damyan. „Co že – se?“ vypravil ze sebe mezi hlubokými rychlými nádechy.

„Kochám,“ pronesla s úsměvem a pak ukázala prstem tam dolů.

„Tys to celé vyběhl?“ zeptala se trochu nevěřícně. Damyan zakýval hlavou a opřel se o kolena. Přidušeně se zasmál.

„Zase to - dlouho neudělám - je to hrozné,“ přiznal.

„To bych řekla, já si při výstupu musela dát dvě pauzy,“ přiznala zkoprněle. Usmál se a mávnul ke schodům.

„Součást famfrpálového konkurzu. Kdo to nevyběhne, nesmí se ani přihlásit.“

„Ještě že nehraju, tak drsným výběrem bych stejně neprošla,“ usoudila a ohlédla se přes rameno na vzdálené moře. „Ale kvůli tomuhle bych se sem vybíhat naučila,“ přiznala s úsměvem.

„Takže už jsi objevila to, co tu máme nejkrásnější. A já se těšil, že ti to ukážu sám,“ zakabonil se na oko.

„Nedivím se, je to vážně nádhera. Vidíte odsud až na moře.“ Damyan k ní přistoupil blíž a zpoza jejího ramene sledoval stejný výhled.

„To ale není moře,“ usmál se. Zmateně zamrkala.

„Není?“ zeptala se zklamaně. Ucítila, jak jí dýchnul do vlasů.

„Ne, je to oceán,“ šeptl jí přes vlasy do ucha. Adoráta se zachvěla.

„Je ti chladno?“ otočila se na něj a zavrtěla hlavou, až když se spokojeně usmál, tak jí došlo, že se zeptal naschvál. Vlastně se nechtíc přiznala, že ji roztřásl. Zrudla. Chvilku se na ní pásl pohledem, ale pak ji beze slova sbalil do své náruče. Poddala se mu s klidným svědomím, ale srdce jí nejspíš chtělo z těla utéct, jak moc bušilo.

„Musím se ti přiznat, nikdy mi ještě nikdo tak nechyběl jako ty během těch dvou měsíců, nedovedl jsem si představit, jak přečkám do léta,“ zasmál se. „Troy říkal, že jsem zralý na skok ze skály. Myslím, že by mě dokonce i ochotně strčil.“

„To by neudělal,“ zareagovala Adoráta na to jediné, na co si troufla. Zasmál se.

„To víš, že udělal a ještě by mě pak šel sebrat, abych mu za to poděkoval. To je prostě Troy,“ vykreslil přítele v celkem nelichotivých barvách, ale očividně mu Troyovy nedostatky moc nevadily. Odtáhl se a shrnul jí vlasy z tváře. „Co kdybych ti oplatil tvoji minulou laskavost a provedl tě po škole?“ nabídl s mrknutím. Adoráta s radostí přijala jak nabídku, tak jeho rámě, protože cesta dolů po schodišti bez zábradlí nebyla nic, na co by se těšila.

Provedl ji opravdu poctivě, hrad jako takový neměl tolik pater jako Bradavice, ale patra byla opravdu rozlehlá a učeben tu bylo víc než dost. Dvě velké posluchárny, které vzniky až časem, a taky zkušebna pro sbor a kapelu. To Adorátu překvapilo, sice se o tom Damyan kdysi zmiňoval, ale nedokázala si na tomhle hradě představit něco takového jako sbor.

„Tak tady jste, proč mě to nepřekvapuje,“ vběhl do zkušebny Troy a za ním ještě dva další. Damyan na ně mávnul, ale od Dory se nehnul.

„Taky nechápu, proč tě to překvapuje, ale zklamu tě, jen jsem to tu Adorátě ukazoval,“ oznámil Damyan Troyovi, kterému se lišácky blýskalo v očích. „Adoráto, tohle jsou Dimitrij a Petr, taky hrají v kapele, jako já.“

„Hraješ v kapele?“ podivila se upřímně. Kývnul. „Ale já myslela, že zpíváš?“ Troy se rozesmál, ale Damyan se po něm ohnal.

„Jen když není zbytí, Troy většinou stejně nikoho zpívat nenechá, tedy ne víc než jako pozadí, my ostatní musíme zazářit s nástroji,“ vysvětlil mile a ignoroval Troyovy opičky, které na něj dělal od tabule.

„Množná by nebylo na škodu, jí to předvést, co? Pane Zářivý?“ popichoval Troy. Petr se zasmál.

„Stejně se chceš zase jenom vychloubat, tím svým kdákotem,“ vrátil mu to místo Damyana.

„Csss, jen se bojíte, že bych vás zastínil,“ prohlásil sebejistě Troy a Damyan se napřímil.

„Omluvíš mě na chvilku?“ zeptal se zdvořile, a když kývl a vytáhl z pouzdra na stole housle.

„Řekl sis o to sám, nalaď si hlasivky.“

„Nepotřebuju, já mám naladěno nepřetržitě,“ usadil je Troy a otočil se k Adorátě. „Hezky se usaď a sleduj, jak jim vytřu zrak.“

Damyan se téměř okamžitě opřel do strun a vyloudil z nenápadného nástroje několik neuvěřitelně hlasitých a krásných tónů. Dimitrij a Petrem se přidali se svými.

„Před lety,

když jsem byl mladší,

měl jsem rád dívku, kterou jsem znal.

Byla moje a chodili jsme spolu,

to bylo před tím, než jsem poznal pravdu.“

Adoráta si uvědomila, že Troy nepřeháněl, když o sobě říkal, že je dobrý. Jeho hlas, byl téměř svůdný a to ještě zdaleka nebylo vše. Pokračoval dál:

„Jsem zamilovaný do pohádky

i přesto, že to bolí.

No nevadí mi, že ztratím mysl,

už jsem prokletý.“

Síla jeho hlasu otřásala Adorátou zevnitř, téměř nedýchala, a když ztichnul, aby ho vystřídal tesklivý zvuk Damyanových houslí, měla už husí kůži po celém těle. Jemné pokračování ji přinejmenším zaskočilo, a ani si neuvědomila, že se zapojila:

„Každý den jsme začínali hádkou

a každou noc jsme se milovali.

Nikdo jiný mě tak neučinil smutným,

s nikým jiným jsem se tak nevznášel.

Nevěděl jsem, co jsem dělal,

když jsme se najednou rozešli.

A teď ji nemůžu najít,

ale když ji najdu, začneme znovu.“

Neovládla se a začala se na židli vrtět, začala tleskat do rytmu a Damyan se kolem ní procházel, zatímco zvuk jeho houslí ji obtáčel jako zmámená kobra.

„Jsem zamilovaný do pohádky,

i přesto, že to bolí.

No nevadí mi, že ztratím mysl,

už jsem prokletý.“

Troy se na ni mrknul, když se zhluboka nadechl a přidal na hlasitosti. Adoráta nedokázala zabránit výrazu naprostého unesení.

„Ona je pohádka,

i přesto, že to bolí.

No nevadí mi, že ztratím mysl,

už jsem prokletý.“

S posledním tahem smyčce všechno utichlo a Adoráta se konečně nadechla. Fascinovaně sledovala, že ti čtyři vypadají, jako by do teď leželi na kanapi. Přitom Troy při zpěvu doslova hrál vše, co zpíval.

„Tak kdo je lepší?“ zazubil se Troy. Petr zakroutil hlavou a Dimitrij se zazubil.

„To se nedá říct,“ vydechla Adoráta, a když chtěl Troy otevřít pusu, umlčelo ho gestem. „Ale jsem si jistá, že kdybyste hráli nebo zpívali každý zvlášť, nebylo by to ani zdaleka tak vynikající, jako to je, když spolupracujete.“ Damyan se rozesmál a objal ji volnou rukou, zatímco v druhé držel housle.

„Jestli ona není diplomat.“

„Nějaká chytrá, na svůj věk,“ ušklíbl se Troy, ale vypadal přitom docela spokojeně. Pokrčila rameny.

„To víš, Havraspár.“ Troy zamrkal.

„Prosím?“ Damyan ale mávnul rukou.

„Nech to být, to taky nepochopíš, já se nechytám do teď.“

„Fajn a co takhle nám to oplatit a předvést se sama, ty vránospáre, nebo jak to bylo.“ Adoráta se zasmála.

„Havraspár a myslím že ne. Budu muset mezi nás dva vložit dlouhou pauzu, abych si nepřipadala tak mizerně. Jsi vážně dobrý,“ pochválila ho tak, jak na to celou dobu čekal.

„No slyším to nerad, ale když to podáš takhle…“ protáhl se spokojeně Troy.

„Ale prosím tě, jsi báječná. Myslím, že to bude naopak, to on se pak bude stydět otevřít pusu na veřejnosti,“ pronesl Damyan a vyhnul se ráně od Troye.

„Neprovokuj, kamaráde,“ zahrozil mu Troy. Adoráta uhnula stranou a vrtěla hlavou.

„Nejde to, nemám tu doprovod,“ bránila se. Dimitrij se nafouknul.

„A my jsme vzduch?“

„O to nejde, ale neznáte noty. Já- já si píšu vlastní,“ přiznala Adoráta a zrudla. To zaujalo i Troye a přestal na Damyana dorážet.

„Ty skládáš?“

„No, tak bych tomu neřekla, jen si sem tam něco zapíšu. Nedělám to dlouho a jsou to hlouposti,“ bručela a nadávala si, proč to vůbec vytahovala.

„A na co se doprovázíš?“ vyzvídal Petr.

„Ehm… no, na kytaru. Dostala jsem ji kdysi k Vánocům od tety Hermiony, naučila jsem se na ni docela dobře hrát, ale pak jsem toho nechala. Začala jsem zase až letos,“ vysvětlovala trochu zaskočeně, že je to opravdu tak zajímá. Dimitrij se otočil kamsi za sebe a chvíli se v něčem hrabal, pak s dutým bouchnutím vytáhl kytaru.

„No, my tu jednu máme, takže doprovod je vyřešený, ne?“ zazubil se spokojeně a Petr se k němu přidal.

„Řekl bych, že teď už se z toho nevymluvíš. Adoráto,“ řekl jí tiše Damyan a její jméno opět trochu protáhl, jako by ho zpíval. Roztřáslo ji to a bezděčně si vzdychla.

„Tak fajn, dejte to sem,“ natáhla se po kytaře a několikrát ji ozkoušela a doladila. Pak ukázala na lavici u stolu, na kterém se povalovaly nástroje. „Sednout a nesmát se,“ přikázala a pro jistotu se na oko zamračila. Všechny to samozřejmě rozesmálo, ale poslechli a sedli si. Nechala své prsty rozběhnout po strunách v jedné z vlastních melodií. Naschvál se vyhnula pohledu na Damyana.

„Dnešek byla pohádka,

 ty jsi byl princ,

 bývala jsem slečna v zármutku.

 Vzal si mě za ruku a vyzvedl mě v šest,

 dnešek byla pohádka.“

Adoráta se cítila zvláštně, když začala nahlas zpívat slova, která byla doteď její hluboko ukrytou součástí. Samozřejmě, už je zpívala, ale tiše, sama pro sebe v prostorách Komnaty nejvyšší potřeby, kam se chodila s pergameny schovávat. To komnata jí z ničeho nic poskytla nástroj, když se do ní jednou vešla schovat.

„Dnešek byla pohádka.

 Dnešek byla pohádka,

 oblekla jsem si šaty,

 ty jsi měl tmavě šedivé tričko.

 Řekl jsi, že jsem krásná, i když jsem byla neupravená,

 dnešek byla pohádka.

Čas zpomalí, když jsi tady.“

Všimla si, jak se Damyan narovnal, když zmínila to šedé tričko. Doufala jen, že to není špatné znamení.

 „Ale cítíš to kouzlo ve vzduchu?

 Muselo to být tím, jak si mě políbil.

 Zamilovala jsem se, když jsem tě tam uviděla stát,

 muselo to tak být,

 dnešek byla pohádka.

 Muselo to tak být,

 dnešek byla pohádka.“

Viděla, jak překvapeně mrknul. No, je to přece jen píseň, ne přímo přesný přepis událostí, pomyslela si a raději zavřela oči, aby ji jeho reakce tak nerozptylovaly.

 „Dnešek byla pohádka,

 věnovals mi úsměv, který mě přenesl na jinou planetu.

 Každý pohyb, co uděláš, vše co říkáš je správně,

 dnešek byla pohádka.

 Dnešek byla pohádka,

 vše co teď říkáš, to dělá jasnější.

 Nic nedává smysl, dokud se na tebe nepodívám,

 dnešek byla pohádka.

 Čas zpomalí kdykoliv jsi tady, ano.“

Tohle byla jedna z těch velkých pravd. S ním si opravdu připadala, jako by čas kolem nich žil vlastním životem, chvíli utíkal, div se nepřerazil, po chvíli by ho předehnalo i peří, snášející se z astronomické věže.

„Ale cítíš to kouzlo ve vzduchu?

 Muselo to být tím, jak si mě políbil.

 Zamilovala jsem se, když jsem tě tam uviděla stát,

 muselo to tak být,

 dnešek byla pohádka.

 Muselo to tak být,

 dnešek byla pohádka.“

Opravdu to zpívá nahlas? Nezbláznila se? Kolik času spolu strávili, že mu tady tak otevřeně přiznává, co cítí?

„Čas zpomalí kdykoliv jsi tady,

 cítím, jak mi tluče srdce.

 Tluče v mé hrudi,

 cítil jsi to?

 Nemůžu to potlačit,

ale cítíš to kouzlo ve vzduchu?

 Muselo to být tím, jak si mě políbil,

 zamilovala jsem se, když jsem tě tam uviděla stát.

 Muselo to tak být.“

Ano, chvíli dokonce uvažovala, jestli se to nestalo, už když vešel zmoklý do stanu uprostřed pustiny Bulharských hor.

„Ale cítíš to kouzlo ve vzduchu?

 Muselo to být tím, jak si mě políbil,

 zamilovala jsem se, když jsem tě tam uviděla stát.

 Muselo to tak být,

 dnešek byla pohádka

 Muselo to tak být,

 dnešek byla pohádka.

 O, o, ano, o

 Dnešek byla pohádka.“

Když dohrála, chvíli jen tak seděla a hladila prsty šest známých a přitom cizích strun. Možná toho odhalila najednou moc. Měla zazpívat prostě něco, co slyšela z rádia nebo něco starého. Nebyl důvod odhalit tolik ze sebe, ale přitom po tom toužila. Byla si jistá, že se jí nevysmějí? Spíš v to doufala. Doufala, že to tady nebude jako v Bradavicích.

„Rozhodla ses držet tématu?“ zeptal se Troy z ničeho nic. Adoráta na něj po očku mrkla, vypadal přepadle. Pokrčila rameny a snažila se tvářit, že je nad věcí.

„Dá se říct, když už jsme zabrousili na to téma pohádek.“

„Víš, já myslím, že měl Damyan možná pravdu. Troy asi fakt bude muset chodit nějakou dobu kanály,“ řekl Petr a vesele se zazubil. Troy se po něm ani neohnal. Dimitrij si toho všiml a drknul do Petra. „Troy, neber si to tak, ty bys zněl divně, kdybys měl její hlas,“ uklidňoval ho Petr zase hned. Troy nad nimi ale jen mávl rukou.

„Myslím, že by bylo skvělé, kdyby ses zapojila do sboru, co tu budeš,“ řekl pak s úsměvem. „Navrhnu to profesorovi. A nejspíš hned. Bylo to vážně skvělé,“ usmál se, když šel kolem. Dimitrij i Petr vyrazili za ním a oba na ni po cestě mrkli. Zůstal tam jen Damyan, který pořád nic neříkal. Nakonec se zvednul z lavice a udělal pár kroků směrem k ní. Nervózně škrtila kytaru, když čekala, až k ní dojde.

Konečně byl tak blízko, že k ní mohl natáhnout ruku a taky to udělal. Chytil ji prstem pod bradou a zvedl jí hlavu od kytary, která by už byla dávno modrá, kdyby měla tu potřebu kyslíku jako oni. Usmíval se. Jinak, než ho doteď viděla se usmívat.

„Myslím, že jsem to tmavě šedé triko v Bradavicích zapomněl. Škoda, měl jsem ho vážně rád.“

Chiméra (Chimaera)

Vzácně se vyskytující řecká obluda se lví hlavou, tělem horské kozy a dračím ocasem. Je divoká, krvelačná a neobyčejně nebezpečná!!! Její vejce jsou neobchodovatelné zboží - dovoz, či prodej se trestá přísnými pokutami. 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 33.: