OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 31.

03.08.2012 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1210×

Rebece nebylo zrovna hej, i když se o ni ošetřovatelka tak starala – nebo možná právě proto. Nemohla ani spočítat, kolik lektvarů už musela polknout od chvíle, kdy se probudila, ale byla si jistá, že ani jeden nechutnal jako oříšky s medem. Nejchutnější z nich měl určitě společný původ s žabincem rostoucím na druhé straně jezera. Ne že by ho někdy chutnala, ale ten puch jí byl povědomý.

Navíc tu byla ta věc s bolestí, kterou se nedařilo pořádně utlumit, protože, stejně jako do bezesného spánku, tak i do tohohle lektvaru se přidával pelyněk. Místo toho ho zkoušela nahradit jinými a méně účinnými lektvary. A rozhodně se nemohlo zapomínat na kostirost.

Jeho požitím už si prošla a byla si stoprocentně jistá, že se u její postele nesrocovaly davy jen proto, že ošetřovnu opatřily nějakým protihlukovým kouzlem, tudíž její křik nepronikal zdmi jako jekot smrtonošky. Byla si totiž jistá, že tu podobnost byla a možná i nějaký ten příbuzenský vztah. I u Rebečina jekotu lidé bledli hrůzou, i když asi trochu odlišnou.

„Jak je ti, Miláčku?“ ozvalo se hned, jak se dveře otevřely.

„Jako by mě přežvýkala Sfinga,“ posteskla si Rebeca a natočila hlavu, aby na matku viděla.

„Takže o návštěvy asi nestojíš,“ vyložila si to paní Malfoyová po svém.

„Ne! Tedy chci říct jo! Cokoliv, jen když nebudu muset myslet na to, že do mě zase přijdou nalejt další lektvary.“

„Nalít, a pokud je to tak, tak tu čeká několik lidí, co by tě chtěli vidět. Pošlu je sem po jednom ano?“ navrhla, ale nečekala na odpověď a místo ní už se do dveří hrnul Tobias.

„Pitomá ženská, co sis myslela, že děláš. Vidím potlouk a mizím, nenastavuju mu záda,“ huboval ji, zatímco kolem ní mával pažemi a nevěděl, jestli ji může obejmout tak, aniž by jí ublížil.

„Myslím, že pusa na čelo by bolet nemusela,“ ušklíbla se jeho snaze a hned ucítila jeho rty nad kořenem nosu.

„Málem jsem strachy umřel,“ hlesl, když se na ni konečně zadíval. Všimla si, že má oči úplně zarudlé.

„Tobiasi, tys brečel!“ zazubila se na něj. Byl to sice unavený úsměv, ale nemohla si pomoct. Odfrkla si.

„Kvůli tobě? To si piš, že ne,“ ušklíbl si. „Asi nějaká alergie nebo co,“ zubil se.

„Lháři.“

„Lemro.“

„Budu chodit, že jo? Ale nelži mi,“ zaprosila, když na něj vypálila svoji otázku. Samozřejmě se ptala i ošetřovatelky a rodičů, ale všichni se u toho ujišťování tvářili hrozně zvláštně.

„Jasně, že budeš chodit, proč bys nechodila? Říkal snad někdo, že nebudeš chodit?“ začal Tobias plašit. Nakonec musela uklidňovat ona jeho.

„Ne, neříkal. To já jen tak, jestli jsi třeba nezaslechl něco, co mi neřekli nebo tak.“

„Jsi prdlá, proč by ti něco neříkali. Tohle jsou Bradavice, kde jinde by měli dělat zázraky s kouzly, než tady. Budeš za chvíli jako rybička.“

„Co se tam vlastně stalo? Zatím mi toho nikdo moc říct nechtěl, jen že jsme vyhráli, ale dokonce ani nevím kolik. Dělají jako bych spadla na hlavu a ne, dostala potloukem do páteře.“

„Asi vědí proč, neměla by ses moc rozrušovat.“

„Ale prosím tě, proč by mě to mělo rozrušit. Rozrušilo by mě to, kdyby mi to někdo řekl před tím, než mě to srazilo, teď už je to jedno. Tak jak to bylo?“ Tobias se zakroutil a pak přikývl.

„Fajn, ale měl by ti to vysvětlit někdo jiný, skočím tam a vrátím se později,“ řekl a rychle jí lípnul ještě jednu pusu na čelo, než odešel. Rebeca za ním trochu vyjeveně koukala, ale na velký údiv byla příliš unavená. Narovnala krk a s povzdechem zavřela oči. Čekala, že dovnitř vejde otec a ten jí to vysvětlí, ale spletla se. Poznala už podle chůze, že tohle její táta není. Podívala se na příchozího a překvapeně zamrkala, chtěla se posadit, ale bolest jí vystřelila namoženým tělem a ona s tichým výkřikem zase padla na polštář.

„Co se děje? Jsi v pořádku?“

„Jo, jo, jasně,“ lapala po vzduchu, když to přešlo, podívala se na něj, jak přešlapuje kus od postele.

„Zrovna teď nekoušu, můžeš jít blíž a vysvětlit mi, co tu děláš? Weasley?“ dodala, ale neznělo to dost kousavě, vlastně spíš trochu ztraceně. Hugo se pousmál, ale pak zrozpačitěl a mávnul ke dveřím.

„Tobias říkal, že se mnou chceš mluvit.“

„Vážně? To říkal? Já ale chtěla jen vědět, co se tam stalo. Proč má za to, že mi to máš říct ty?“ Opravdu moc chtěla hodit po něm pohrdavý pohled, ale bohužel nebyla schopná vyslat mimickým svalům dostatečně jasný pokyn, a tak na něj víc než co jiného spíš kulila oči.

„No, co se tam stalo. Ono to bylo docela zmatené. Útočila jsi, pak jsi vykřikla a potlouk tě srazil z koštěte. Padala jsi a několik hráčů se tě snažilo chytit. Nejdřív Tobias, ale chytil tě za nohu a ty jsi mu vyklouzla, dost jsi přitom křičela. A já byl docela blízko…“ zmlknul uprostřed věty a prohrábnul si zářivou kštici.

„Myslela jsem, že to byl oheň, ale nebyl, že ne. Tys mě chytil, ne otec. Že mám pravdu?“ naléhala, když Hugo mlčel. Nakonec přikývnul.

„Jo, já tě chytil. Omlouvám se, nebylo to pro tebe zrovna měkké přistání a… Křičela jsi. Dost,“ dodal tiše. Rebeca putovala po jeho tváři očima. Vypadal, že se snad cítí provinile. Zachránil jí život, ale cítil se provinile… Mozek se jí odmítal rozběhnout dostatečně rychle, aby zvládnul analytické myšlení. Je provinilý protože… neříkal, že křičela? Takže křičela, protože to bolelo. Bolelo to, protože s ní někdo škubnul a potom tvrdě dopadla. Ergo, on si dává za vinu, že ji to bolelo, když ji chytal! Mozek konečně pospojoval kousky skládačky dohromady a rozjařeně zajásal.

„Děkuju, že jsi mě nenechal hrát si na kočku. Vím jistě, že bych na všechny čtyři nedopadla,“ vysoukala ze sebe a snažila se k tomu dodat úsměv. Asi z toho byl spíš děsivý škleb, ale vypadalo to, že tu snahu ocenil.

„Nemáš zač, ale příště bych na to být tebou nespoléhal. Nehodlám s tebou další zápas znovu dobrovolně prohrát.“ Mrknul na ni, což bylo pro Rebecu už trochu silné kafe a otočil se k odchodu. Sebrala ještě trochu sil a křikla za ním:

„Hej! Weasley!“ Otočil se s tázavým výrazem. Bolestně se zašklebila, když se malinko nadzvedla. „Radši se připrav, příště z tebe nezbude dost, ani do brankářské síně lůzy,“ zašklebila se na něj a Hugo se rozesmál. Dveře se za ním zabouchly a Rebeca se znovu spokojeně položila, aby se mohla zubit na strop. Ovšem teď už se na nový lektvar začínala pomalu těšit, její pracně srostlá páteř byla nic, oproti té obrovské podlitině přes půl zad, na které si ležela.

∂∂∂

„Nemůžu uvěřit, že už tě pustili z ošetřovny. Vždyť jsi měla zlomenou páteř,“ nechápala Adoráta po cestě za Hagridem o čtyři dny později. Rebeca opatrně pokrčila rameny a usmála se.

„To víš, magie,“ pronesla tajuplně.

„Kulový magie, tys řekla, že už tě nic nebolí, ale přitom vidím, jak sebou škubneš při každém moc prudkém pohybu.“

„Nemůžu se pořád válet v posteli, sežrala bych se tam nudou. Dokonce už jsem uvažovala, jestli začnu jíst od nohou nebo od rukou.“

„Jsi zvrhlá,“ ohrnula pobaveně nos Adoráta a lehce do ní drkla. Rebeca bolestně sykla a Adoráta se vyděsila. Když se pak Rebeca rozesmála, došlo jí, že ji nachytala. „Á jsi nemožná!“ zavolala za ní, když Rebeca vyrazila po svahu pryč a rozběhla se za ní. Tobias to sledoval s kroucením hlavou, ale usmíval se.

„Nepřeražte se, hromtrdla!“ zavolal za nimi, ale pak se taky rozeběhl. K Hagridovi dorazili udýchaní a rozesmátí.

„Ale to sou k nám hosti, že se taky vokážete. Takhle najednou ste tu už dlouho nebyli. Dáte si čaj?“ zeptal se, a když kývli, postavil svou starou konvici nad oheň v krbu.

„Jak se ti daří Hagride?“ zeptala se Rebeca pořád ještě rozesmátá a s tvářemi zrudlými větrem.

„Dobře. Už zasejc moc dobře, dyž vím, že už můžeš znova běhat. Měl sem o tebe velkou starost,“ přiznal a trochu popotáhl.

„Už je to dobré, Hagride, jsem zase jako vítr. Příští zápas vyhrajeme a já budu celou dobu při vědomí, slibuju,“ prohlásila Rebeca radostně. Hagrid se ušklíbl a dál stavěl šálky na stůl.

„Takže se chystáte do zahraničí? Všeci?“ Tobias zavrtěl hlavou.

„Všichni ne. Třeba Lily, pokud vím, nevybrali. Takže jenom Adoráta a Rebeca.“

„A kamže vás to pošlou?“ vyptával se dál Hagrid a z velké plechovky rovnal na talířek několik zázvorových sušenek, po kterých se hned vrhli. Hagrid prý kdysi neuměl péct, ale oni se mohli po jeho sušenkách utlouct. I když mezi dospělými byli Hagridovy sušenky ekvivalentem nejtěžší zkoušky odvahy. Podle Adoráty se musel za těch dvacet let, nebo kolik to bylo, opravdu naučit péct.

„Já se chystám do Krásnohůlek. Už se nemůžu dočkat - bydlení v paláci,“ rozplývala se Rebeca. Adoráta si odfrkla.

„Máš tam jít studovat, a ne si hrát na princeznu. To na Kruvalu, tam to bude jiné. Studený hrad někde na severu a přitom nikdo vlastně neví pořádně kde. To bude panečku vzrušující pobyt.“ Hagrid se ale zamračil.

„Měla bys bejt vohromě vopatrná, Kruval nejni nic pro slečinky. Je to temná škola plná zakázanejch čar. Dávej si pozor, kam tam pudeš,“ hudral si Hagrid pod vousy.

„Neboj Hagride, budu moc opatrná a taky tam budu mít přítele. I když tomu jsem ještě nenapsala, že tam opravdu přijedu. Chtěla bych ho překvapit, ale profesor Olssen mu to už asi napsal sám,“ povzdechla si. Hagrid se zasmál.

„Ten kluk, cos tu s nim byla vo prázdninách?“

„Jo, ten.“

„Líbil se mi, věděl toho dost vo dracích a taky vo kentaurech, ten by nemusel bejt špatnej průvodce,“ uznal a zalil čaj vodou, která už pískala. Tobias se při tom zvuku lehce usmál. „Proč tebe nevzali, si přece chytrej?“ divil se Hagrid.

„Já se nepřihlásil,“ prohlásil Tobias klidně, ale Rebeca se na něj nevěřícně podívala.

„Cože? Vždyť já sama jsem ti donesla přihlášku, řekl jsi, že to zkusíš!“ Tobias ale jen pokrčil rameny.

„Rozmyslel jsem si to, nechce se mi doma na Vánoce nebýt.“

„Ale-“

„Ne, Rebeco, chci tu zůstat,“ prohlásil Tobias pevně a neústupně jí oplácel pohled. Ta si naštvaně odfrkla, ale otočila se zase zpět. I když bylo jasné, že neskončila. Bude to mít nepříjemnou dohru. Adoráta se rozhodla změnit téma a zeptala se na Berta. Hagrid jí poreferoval, že Bert s ním začal chodit po lese. Sice spíš přeskakuje ze stromu na strom vysoko nad ním, ale i to je úspěch po tom, co se rok trápil na jediném stromě. Adorátu to potěšilo a ráda by se za Bertem zašla podívat, ale nechtěla nechat sourozence o samotě, potřebovali tlumič, až se do Tobiase Rebeca pustí za tu přihlášku. A stejně od Hagrida nakonec odcházeli, když už se stmívalo.

Před spaním Adoráta vytáhla ze skrýše mezi polštářem a jeho povlakem několik pomačkaných dopisů. Za zataženými modrými závěsy si je rozložila po peřině, rozsvítila hůlku pomocí tichého lumos a začetla se do řádků, psaných na kluka dost úhledným písmem. Bezhlesně si přeříkávala své oblíbené věty, které úplnou náhodou obsahovaly slova, jako chybíš mi, těším se a uvidíme se. Sama sebe nachytala, jak k nim přidává jeho typický přízvuk, protože bez něj to nebylo ono. Byla si jistá, že neexistuje roztomilejší přízvuk, než je ten jeho.

Když usínala, tiskla si dopisy k sobě a v duchu umazávala dny, do začátku listopadu. Naštěstí už jich bylo jen pár.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 31.: