OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 30.

02.08.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1259×

„Adoráto, počkej tu, prosím,“ zavolal na ni otec po další hodině Bylinkářství. Zastavila se tak náhle, až do ní Tony málem vrazil. Ale stihnul se jí vyhnout, jak tělem, tak pohledem. Vlastně se jí vyhýbal celkově od chvíle, kdy na ni narazil v těsném objetí s Tobiasem a s rozcuchanými vlasy v jednom výklenku na své oblíbené trase do Velké síně.

Pro Adorátu to nebylo nic, co by si přála zažít znovu. Jeho ublížený pohled ji donutil probrečet několik nocí a taky celý den po tom, kdy to s Tobiasem provedli. Paradoxem bylo, že tu dobu strávila v jeho náruči v Komnatě nejvyšší potřeby a on se ji snažil utěšit, že to bylo to nejlepší, co pro Tonyho mohla udělat. Teď sice bude ta špatná ona, ale on to přežije bez větší úhony a časem jí to třeba i odpustí. I když vlastně nebylo co. Přesto to nebylo lehké, měla Tonyho ráda a to, že ji nesnášel, bolelo.

Adoráta počkala, než všichni odešli a otec za nimi zavřel dveře. Teprve pak se zeptala co se děje.

„Slyšel jsem, že ses taky rozhodla přihlásit do výměnného pobytu. A slyšel jsem taky kam,“ dodal a vážně se na ni zadíval. „Jsi si jistá, že jsi zvolila dobře. Krásnohůlky-“

„Ale já nechci do Krásnohůlek,“ řekla Adoráta trochu ostřeji, než měla původně v úmyslu. Otec se zarazil, ale pak pokračoval, jen si založil paže na prsou.

„Vidím, ale nejsem si jistý, jestli si nepředstavuješ Kruval moc růžově. Navíc mě trochu straší i důvod, proč sis Kruval vybrala. Nepletu se, když hádám, že to má něco společného s panem Krastevem, který u nás v létě trávil několik dní?“ Pokýval, když Adoráta zčervenala a sklopila oči. „Jen si nemysli, že jsou v Kruvalu takoví všichni. Je to elitářská škola a dost z tamních studentů jsou potomci mocných a hlavně temných rodů. Dřív bývala ta škola čistě chlapecká a, i když už je to pár desítek let zpět, pořád tam panuje určitý nesouhlas vůči studentkám, alespoň u některých studentů. Pak je tu taky povinné studium černé magie, popravdě to není nic, co bych si přál, abys zkoušela, i když jen na tři měsíce.“

„Takže mi to zakážeš?“ zeptala se Adoráta a snažila se potlačit slzy, které se jí hrnuly do očí i do hlasu. Nedokázala se na otce podívat. Byla zklamaná, smutná a měla na něj vztek. Nechtěla, aby to viděl.

„Chtěl bych, možná bych i měl, ale ne. Nezakážu ti to. Sama sis to vybrala, jediné, o co tě prosím je, aby sis to dobře rozmyslela, protože to možná nebude taková zkušenost, jakou si představuješ. Přesto mě trochu utěšuje skutečnost, že pokud se tam opravdu vydáš, budeš tam mít už alespoň jednoho přítele.“ Možná chtěl ještě něco říct, možná už skončil, ale v obojím mu každopádně Dora zabránila, jak do něj narazila, když ho nadšeně objímala.

„Děkuju, tati. Děkuju, ty jsi nejlepší!“ tiskla mu tvář k hábitu, zamazaném zeminou. S povzdechem ji objal.

„Rosteš mi před očima a občas mě to děsí, to přiznávám. Ale nebudu ti bránit rozhodovat si o svém životě sama. Pokud,“ zdůraznil, „to bude v rámci určitých mezí.“ Zvedla hlavu a podívala se do otcovy lehce zakulacené tváře a s drobnými vějířky vrásek kolem očí a úst. Nebyly od starostí, ale od smíchu. Jen pár z nich, hlubších než jiné, bylo z doby, o které nemluví.

„Mám tě hrozně, strašně moc ráda. Nikdy nechci být bez tebe,“ fňukla Dora. Otec se rozesmál.

„Však se taky rozluč s vdavkami, protože já tě nikomu dát nehodlám,“ prohlásil odhodlaně a vytáhl ji k sobě do náruče, až mávala šlapkami ve vzduchu. Uchechtla se mu do ramene.

„Tak jo, stejně nikdo není jako ty.“

„No ještě aby, to by nám mohla maminka utéct k němu,“ zasmál se a položil ji na zem. „A teď běž, nebo přijdeš pozdě na Starodávné runy a já budu muset profesorce Babblingové potupně vysvětlovat, jak jsem měl s dcerou něžnou chvilku ve skleníku. Smála by se mi celé roky.“ Adoráta vyběhla, ale po třech krocích se překvapeně zarazila.

„Profesorka Babblingová se umí smát?“

∂∂∂

V sobotu měl být první famfrpálový zápas, který hráli havraspárští s nebelvírskými. Celý hrad se nedočkavostí doslova třásl už dva dny dopředu. Rebeca nedokázala mluvit téměř o ničem jiném a s Tobiasem trávili na trénincích většinu volného času. S podzimem přišly i deště a studený vítr, který měnil tréninky v bahenní zápasy, akorát několik desítek metrů nad zemí. Adoráta přesto často zůstávala na tribunách celou dobu nebo byla u Hagrida, dokud trénink neskončil, a pak je u stadionu vyzvedávala a doprovázela do hradu. Rebeca si nebyla úplně jistá, co se děje, ale tušila, že nic pěkného. Adoráta s ní o tom nechtěla mluvit, ale Tobias se jí držel na blízku a tvářil se na svou povahu až příliš nepřátelsky. Normálně zachovával naprosto neutrální výraz, ale s Adorátou ne. Rebeca se tedy rozhodla zeptat jeho, dokud byli v šatnách. Naschvál zdržovala, dokud nezbyli jen oni. Dokonce i nováček v jejich střelecké trojici Garret Fuchs byl pryč, i když mu to většinou trvalo nejdéle.

„T. co je to mezi tebou a Dorou?“ zavolala na bratra do sprchy. Odpovědí jí byl zvuk kašle. A až potom se ozval bratr, poněkud přidušeným hlasem:

„Sošé?“

„No, proč se pořád drží poblíž? Navrch se tváříš jako bodyguard pokaždé, když jsi s ní.“ Ticho. Když to teď vyslovila, bylo to jako rána beranidlem. „Ty se netváříš… ty jsi!“ Pořád ticho. „Mluv se mnou! Proč Dora potřebuje hlídat?“ Povzdech.

„Ty sis vážně ničeho nevšimla, že jo?“ řekl po chvíli, když vylezl ze sprch, zamotaný v ručníku a druhým si sušil vlasy.

„Jako čeho?“ zeptala se nechápavě. Spustil ruce dolů a odhodil ručník na lavičku.

„Víš, občas bys měla být míň zahleděná do sebe, všimla by sis, že ti, co máš okolo, jsou třeba v potížích. Například Dora má vážný problém se šikanou, který odmítá řešit. Tak ji hlídám.“

„Se šikanou? Ale- ale-“

„Tady není žádné ale B., prostě to tak je. Už týdny se jí snažím přesvědčit, ať jde za svým otcem a to nejen s těmi, co ji šikanují z řad studentů. Profesorka Cootová je mnohem větší potíž.“

„Počkej, ale Cootová ji jen ignorovala, občas o ní utrousila poznámku…“

„Tak teď už se nerozpakuje a naváží se do ní téměř neustále. Dora se snažila v přeměňování zlepšit, ale nepomohlo to, Cootová je na ni čím dál horší. Myslím, že i proto chce Adoráta tolik zmizet na tři měsíce ze školy. Je to tu pro ni těžké.“

„Já si nevšimla,“ zamumlala Rebece šokovaně. „Jak jsem si mohla nevšimnout, že se Doře tohle děje?“

„Lehko,“ usoudil Tobias neutrálním tónem. „Celé dny trávíš tady nebo tím, že se taháš s kluky. Vracíš se pozdě a většinou ignoruješ všechno, co zrovna nejásá nad tvým posledním úlovkem. Já tě nesoudím, ale nediv se, že o tom s tebou Adoráta nechce mluvit. Když to zkusila, změnilas téma a ona není typ, který by se vnucoval.“ Na to neměla Rebeca co říct, když se na to dívala zpětně, měl její bratr naprostou pravdu.

„Omluvím se jí.“

„To bude dobrý začátek, ale teď si pospěš, určitě už venku čeká a je tam zima,“ pobídl ji už oblečený Tobias a vyšel ven. Rebeca se rychle dooblékla a vyběhla za ním. Měl pravdu, Adoráta už tam byla a ve studeném vlhkém větru se třásla jako list. Rozhodla se, že se jí omluví ještě, než půjdou spát, jinak by se zítra na zápase asi nedokázala na nic soustředit.

Ráno měla Rebeca žaludek stažený nervozitou, což jí nebylo podobné. Tedy, nebylo jí to podobné, dokud měli nebelvírští jiného brankáře. A i s ním to šlo, dokud měli Carlu, jenže jejích střelecká trojice byla rozbitá a nováček, i když byl dobrý, ještě nedokázal to, co dokázala Carla, totiž pochopit, že spojení mezi dvojčaty je nepochopitelné. Garret se zbytečně zdržoval tím, že se snažil poznat, jak se ti dva dorozumívají, jenže to oni téměř nedělali, a tak se z Garreta stával slabý článek. Mohla jen doufat, že je týmový hráč a dodrží plán, který Seraph jako kapitán posvětil, totiž, že bude hlavně blokovat a kazit nájezdy ostatních střelců, útoky budou hlavně na dvojčatech. Alespoň dokud se Garret pořádně nezacvičí a to se zatím nestalo.

Zvedla pohled a přes hlavy spolužáků se podívala k nebelvírskému stolu, zaskočilo ji, že nachytala Weasleyho, jak si ji soustředěně prohlíží. Na minutu stočil pohled stranou a vypadal rozpačitě, ale pak se na ni znovu podíval. Neuhnula, nehodlala prohrát oční souboj s někým jako je Weasley. Připadala by si jako by koukala do plamenů a vysvětlovala si to těmi zářivými vlasy, ale to nezabránilo jejímu tělu reagovat. Od krku přes ramena po pažích dolů jí přebíhalo mrazení a stavělo jí chloupky do pozoru.

„Nemáme začít chystat aquamenti?“ ozvalo se pobaveně od mrzimorského stolu. „Ještě chvíli a všechno mezi Weasleym a Malfoyovou lehne popelem,“ prohlásil ten samý hlas a několik dalších se zasmálo. Weasley při zvuku svého jména stočil pohled stranou a uvědomil si to až pozdě. Rebeca se spokojeně usmála a klubko nervozity trochu povolilo. Není dokonalý, kdyby byl, donutil by ji sklopit pohled a to nedokázal.

„Je čas,“ oznámil Seraph a všichni vstali, dokonce i Garret, ale ten si stejně snídani moc neužíval, byl nervozitou úplně zelený. Viděla, jak ho Augustus plácnul dvakrát po rameni a usmál se na něj. Zvedal se i nebelvírský tým, ale na Weasleyho se už nepodívala. Místo toho se podívala k učitelskému stolu a usmála se na otce, který na ni mrknul a vedle talíře měl nenápadně položené zatnuté pěsti, aby viděli, že jim bude fandit. I matka na ně povzbudivě kývla, pro ni ale nikdy nebyl famfrpál moc zajímavý. Otec byl v tomhle její pravý opak.

V šatně se chystali v tichosti. Seraph nebyl na povzbudivé řeči jako Carla, před tím než měli vyjít na hřiště, se jen všem postupně zadíval do očí a pronesl:

„Dejte do toho všechno. Pak nemůžeme prohrát.“ Všichni vážně kývli a Garret napjatě čekal, co dalšího jim kapitán řekne. „Tak jdeme na to.“ To bylo ze Seraphovy strany všechno a tým i se zmateným Garretem vyšel na hřiště, aby je uvítal nadšený jásot a vlnící se tribuny v modré, bronzové, rudé a zlaté. Stejný jásot přivítal i družstvo soupeřů, několik vět k férovosti souboje od madam Hoochové a potom zazněl povel nasedat.

Během vteřiny byla ve vzduchu a neustále stoupala. Hvizd. Záblesk rudé na camrálu a hra začala. Okamžitě se vyřítila k balónu a chytila ho Peekovi před nosem. Trhla koštětem a s camrálem pod paží vystřelila k brankovým tyčím. Když se jí do cesty dostal Dawlish, přihrála Tobiasovi, obletěla Dawlishe ze spodu a chytila Tobiasovu přihrávku dřív, než se k němu stihla dostat nebelvírská nová střelkyně Dlasková. Nápřah a výstřel na branku. Weasley jako by se vzal odnikud, natáhl se po camrálu a… MINUL. Tribuny se rozeřvaly nadšením. Corner křičel něco o neprůstřelném nebelvírském brankáři, ale Rebeca zírala do Weasleyho překvapené tváře. Musela se tvářit naprosto stejně, protože ona ve skutečnosti nečekala, že by za jeho záda mohla camrál dostat.

„Rebeco!“ zařval na ni Tobias a mávnul ke středu hřiště. „Prober se.“ To ji znovu nastartovala a obličej jí zalil široký úsměv. Radostně si vystřihla dvě kličky a pozdravila jásající davy. Zahlédla i Adorátu, jak nadšeně ječí a mává svojí šálou. Hra se znovu rozeběhla a bylo třeba sebrat nebelvírským balón. O to se postaral Tobias, ale potřeboval přihrát a ona nebyla dost blízko, přihrál tedy Garretovi, kterému ovšem camrál proklouzl a padal dál k zemi. Rebeca za ním vystřelila jako blesk, aby ho zachytila jen asi dvacet stop nad zemí. Prudkou obrátkou otočila koště vzhůru a stoupala k brankovým tyčím. Vyrazili proti ní všichni tři nebelvírští střelci, které Garret nestíhal blokovat, protože zmateně lítal od jednoho k druhému, místo aby se na jednoho zaměřil, jak mu říkali. Najednou kolem ní prosvištěl Tobias a zachytil její bleskovou přihrávku. Než se protivníci vzpamatovali, byl pryč a útočil na branky, které ovšem tentokrát Weasley ubránil. Rebeca vystoupala zpět na optimální výšku a chystala se na nový útok, když ji do zad udeřil slon a přerazil ji vejpůl. Nebo alespoň tak jí to připadalo. Bolest ji oslepila a koště vyklouzlo z prstů. Cítila, jak proráží vzduch a pak taky tu šílenou bolest zabodnutou v dolní části páteře. Jako by ji proklálo kopí, pak s ní něco necitlivě trhlo a další vlna bolesti ji zbavila vědomí.

Když se probrala, přišlo jí, že celý svět nejspíš hoří, protože všude okolo byly plameny. Někdo s ní hýbal, ale tolik jí hučelo v uších, že ani nevěděla, kterou částí těla je zrovna dolů. Podle toho, jak ji bolela, tak nejspíš hlavou. Někdo s ní trhnul a ona si nedokázala zabránit znovu vykřiknout. Zase jí někdo zhasnul.

Podruhé se probrala a nic už nehořelo. Naopak, zdálo se, že spala až do zimy, všude bylo bílo. Několikrát omámeně zamrkala, ale pak si uvědomila, že je to ošetřovna a ne sněhová pláň. Připadalo jí, jako by na ni spadl Měsíc a zalisoval ji až hluboko do jádra planety. Nebyla si jistá, jestli je něco, co ji nebolí. Možná, ten malíček na levé noze? Zkusila s ním pohnout, ale málem se počůrala.

Ne, rozhodně by se neměla hýbat, pokud si nechce ponižujícím a hlavně bolestivým způsobem poskvrnit postel i sebevědomí. Chtěla promluvit, říct si o trochu vody. Dozvědět se, co se stalo a taky, jak dopadl zápas. Otevřela pusu, ale zevnitř vyšlo jen přidušené:

„Auuu.“

„Miláčku, jsi vzhůru?“ Matka, tu by poznala kdykoliv. I kdyby na ni spadla třeba celá sluneční soustava.

„Chchhm“ pokusila se zamručet, ale zněla jako lis na víno plný písku.

„To bude dobré ano, nehýbej se, nech lektvary působit. Zase se to spraví. Budeš zdravá a budeš létat. A taky pojedeš do Krásnohůlek, srdíčko, představ si to. Ale teď spi,“ přikázala matka sametovým hlasem plným starosti. Pro jednou Rebeca nechtěla protestovat, jednoduše poslechla a usnula.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 30.: