OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 27.

30.07.2012 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1170×

Škola začala naostro hned druhý den ráno, kdy jim ředitelka koleje, profesorka Vektorová, rozdala rozvrhy. Ten Adorátin oznamoval, že její úterky budou začínat dvouhodinovým dýchánkem s profesorkou Cootovou a debatou o přeměňování. Její dobrá nálada se zhrzeně odešla utopit do hrnku s čajem a Adoráta se otráveně zvedla od stolu s tím, že když tam přijde s dost velkým předstihem a bude vypadat, že se těší, mohla by ji profesorka alespoň ignorovat.

Ve dveřích d Velké síně se srazila se skupinkou chichotajících se čtvrťaček. Omluvila se jim, ale i tak ji sjely pohledy plnými despektu, a když se vzdalovala, uslyšela:

„Mohla by alespoň koukat, kam šlape.“

„Prosím tě, přes ty její vlasy? Ta se snad ani nečeše.“

„Třeba ji to nenapadlo. Určitě je pitomá, nevím, jak se mohla dostat do Havraspáru, ale mamka říkala, že její máma prej byla taky divná, asi to má po ní.“

Další salvu hihňání Adoráta už naštěstí neslyšela, vybíhala schody po dvou, jen aby od nich byla co nejdál. Proběhla chodbou až tam, co nikdo nebyl, a potom se opřela o zeď. Mezi stěnami se nesl zvuk jejího přerývavého dechu a tlumeného vzlykotu, který se snažila potlačit. Žádná z nich jí přece nestojí za pláč, říkala si. Jenže slova nepomáhala a z očí jí dál tekly slzy. Prsty si zapletla do dlouhých černých pramenů a několikrát je pročísla. Ona se přece češe, copak může za to, že má těch vlasů tolik?

Když uslyšela kroky směrem od schodiště, rychle si rukávem hábitu setřela slzy a vydala se dál na hodinu. Doufala, ž e než dojde do učebny přeměňování, nebude už poznat, že plakala.

Jenže hodina přeměňování nedopadla, jak si ji plánovala. Profesorka Cootová dostala během prázdnin nejspíš hned několik briliantních nápadů, jak ji nejlépe ponížit, a od začátku hodiny je začala převádět do praxe. Někteří Adorátini spolužáci se tím bavili, jiní to ignorovali. Pár spolužáků z Havraspáru se na učitelku mračilo, když k nim stála zády. Tony byl mezi nimi, propaloval učitelku zlostnými pohledy a posílal Adorátě pohledy plné účasti. Víc dělat nemohl, pokud nechtěl hněv učitelky převést na sebe. A Adoráta se nedivila, že nechtěl.

V posledních pěti minutách hodiny už téměř rezignovala na kouzlení, a když profesorka oznámila konec hodiny, byla Adoráta první ze dveří. Rychlým krokem se vydala přímo k učebně formulí, protože to měla v rozvrhu hned po přeměňování. Dveře třídy byly naštěstí otevřené, jinak by je Adoráta při té rychlosti nejspíš rozrazila a to by bylo nevhodné.

Takhle jen odsupěla do nejzazšího koutu učebny, kde se posadila na židli a za závojem dlouhých vlasů tiše plakala. Takhle si první den nepředstavovala. Vždyť se nedalo říct, že by se nesnažila! Chovala se k profesorce mile, byla snaživá, dokonce si dělala dvakrát tolik poznámek než jindy, jen aby profesorka viděla, že její předmět bere vážně, ale k ničemu to nebylo. Cootová ji prostě nesnášela a Adoráta s tím nemohla nic udělat.

„Tady jsi, hned jsi mi zmizela,“ ozvalo se ode dveří, ale neznělo to vyčítavě, jen lítostivě. Adoráta si rychle setřela z tváří slzy a několikrát mrkla, aby se ujistila, že už žádná neteče. Pak si z tváře odhrnula dlouhé vlasy a podívala se na Tonyho stojícího ve dveřích. Nejspíš, ale nevypadala tak nad věcí, jak si myslela, protože Tony sklopil oči k podlaze a vypadal v rozpacích. Jasně, muselo být poznat, že brečela.

„To je dobrý,“ chtěla říct, aby ho uklidnila, ale místo toho to zachraptěla brekem poznamenaným hlasem.

„Nechápu, proč ti to Cootová dělá, copak jsi jí něco provedla?“ zeptal se Tony, když zase oči zvednul a došel až k ní. Zavrtěla hlavou, nebyla si vědoma naprosto ničeho, co by mělo způsobit profesorčinu nechuť k ní. Vždyť ji profesorka ani pořádně nezná, tak jak by ji mohla nesnášet. Tony chtěl ještě něco říct, ale do třídy se začali hrnout ostatní a on rozpačitě zmlknul. Dora se radši otočila tak, aby ji ostatní neviděli, určitě by taky poznali, že brečela, a o to nestála. Překvapilo ji ale, když Tony neodešel a místo toho si sednul do lavice vedle ní. Zarazilo to i Vandu, která většinou seděla vedle ní téměř na všech hodinách. Nebavily se spolu, ale taky si nevadily. Teď je ovšem i tahle křehká rovnováha porušena, protože Vanda si bude muset najít místo u někoho jiného. Adoráta si vzdychla, tohle vypadalo na opravdu hrozný začátek roku.

∂∂∂

Lily se opravdu snažila, ale každý její pokus byl s vervou zaražen už v počátku. Sarah ji naprosto ignorovala, ale přitom se zdálo, že ví o každém jejím pokusu se k ní přiblížit nebo ji oslovit, protože všechny úspěšně zruinovala.

„Co se s tebou děje?“ zeptal se unaveným hlasem Hugo, zatímco, tak jako ostatní, ignoroval výklad profesora Binnse o dějinách čarodějnických procesů na území Walesu. Jen on dokázal ze čtyř vesnických šarvátek udělat výklad na týden, plný nezapamatovatelných dat, jmen a míst. Jeden by řekl, že jim vykládá o rocích v Salemu, ale to by mu nejspíš zabralo i několik let.

„Nic se mnou není,“ zamumlala Lily a poposedla si.

„Jasně a to, že se tu vrtíš, jako by tě něco kousalo v trenýrkách, to se mi jen zdá, že jo?“ utrousil kysele.

„Já nenosím trenýrky,“ zavrčela Lily pobouřeně. Hugo se na ni podíval stylem, tak-tohle-si-opravdu-odpověď-nezaslouží a do zápisků připsal několik dat, z těch, která právě létala éterem. „A vůbec, nevrtím se.“

„No jasně,“ ucedil posměšně Hugo, ale rozhodl se dál do ní nešít. Lily se tedy mohla znovu soustředit na ignoraci učitele a sledování Sarah, která seděla v posluchárně o dvě lavice níž před ní. Když teď byla zpět ve škole a většinu času trávila v jedné třídě se Sarah, bylo obtížné na ni nemyslet. Ještě obtížnější ale bylo, vymyslet způsob, který by ji dostal do její blízkosti na dobu delší než minutu, aby stačila říct alespoň něco. Hugo odsunul jeden ze svých popsaných pergamenů stranou a ten se samovolně sroloval. Lily se usmála. To by možná šlo.

Místo oběda tedy zaběhla do sovince, vybrala jednu ze školních sov a připevnila jí k nožce pergamen s krátkou zprávou, kterou sepsala už o hodině. Pak sovu vypustila z okna a rychle se vrátila, aby se ještě stihla trochu najíst, než začne odpolední vyučování.

Večer už netrpělivě přecházela před Komnatou nejvyšší potřeby. Dveře, které se objevily po její třetí otočce, tam ještě stále netrpělivě čekaly, ale ona do nich nehodlala vejít. Ve chvíli, kdy by je za sebou zavřela, by dveře zmizely a po jejím plánu by bylo veta. Musela do poslední chvíle čekat na chodbě, až ji uslyší přicházet- To byly kroky? Lily zvedla hlavu a zaposlouchala se. Byly to kroky, jen doufala, že ty správné. Vešla do komnaty, ale dveře nezavřela, postavila se za ně a špičkami prstů je držela, aby se nezabouchly.

Kroky se přibližovaly, až se zastavily přede dveřmi. Ozval se otrávený povzdech a pak se dveře hnuly. Otevřely se a dovnitř vešla Sarah. Lily za ní dveře zaklapla a upoutala tak na sebe pozornost.

„Ty?!“ obořila se na ni Sarah. „Tos poslala ty?“

„Já.“

„Ale píše se tam…“ odmlčela se a zašátrala v kapse, odkud vytáhla zmuchlaný dopis, „…Ema.“ Lily na jednu stranu potěšilo, že si Sarah to jméno ani nezapamatovala, na druhou stranu byla nejspíš ochotná se sejít s kýmkoliv jiným, to už bylo horší pomyšlení.

„Kdyby tam stálo Lily, tak bys snad přišla?“ Na to jí Sarah neodpověděla, ale stále se mračila. Zavřené dveře najednou začaly mizet a Sarah se na ně vytřeštěně dívala.

„Kde to u všech Merlinových vousů jsme?“

„Někde, kde nás nebude nikdo rušit,“ pípla Lily nesměle. Tvář Sarah ochladla.

„Chceš říct, kde nás nikdo neuvidí?“ Lily kývla. „Jak se odtud dostanu?“ prskla Sarah vztekle.

„Ale počkej, vždyť já-“

„Ty co? Ty jsi mě pozvala sem, kde je nulová šance, že by si nás mohl někdo všimnout, takže se nezměnilo vůbec nic! Až budeš opravdu vědět, co chceš a nebudeš se za to stydět, tak přijď, ale do té doby - jak se odtud dostanu?“ Lily Sarah vyplašeně pozorovala a zběsile mrkala, aby zahnala slzy vlévající se jí do očí.

„Jen na to mysli,“ hlesla a sledovala, jak se na zdi začal objevovat obrys dveří. Jen co se dveře zhmotnily, vzala Sarah za kliku, otevřela a s prásknutím za sebou zabouchla. Dveře se zase pomalu začaly stahovat, a když zmizel i poslední náznak, Lily si dovolila uronit pár tichých slz, než komnatu také opustila.

∂∂∂

Společenská místnost se pomalu vyprazdňovala a Dora seděla v křesle stranou ostatních obložená rozevřenými knihami, aby se zdálo, že je uprostřed studia a nikdo ji nerušil. Ne, že by bylo pravděpodobné, že by ji spolužáci chtěli zapojit do hovoru, ale byla to pojistka. Takhle mohla nenápadně čekat a sledovat vchod do společenské místnosti, kdyby se objevil Tobias. Nejspíš trávil čas v knihovně a ona tam za ním nechtěla. Rušila by ho a pak, stejně by si v knihovně nemohli promluvit. Jenom doufala, že ostatní spolužáci zmizí v ložnicích co nejdřív. Všichni po prázdninách zívali už od oběda, protože jim ranní vstávání nedělalo vůbec dobře, takže naděje, že půjdou brzy spát, tu rozhodně byla.

Tony s několika kamarády ještě seděl u krbu a on patřil mezi ty, které by tu ráda neviděla, až se Tobias objeví. Ještě nezapomněla na to, co se dělo minulý rok a to, že se teď Tony choval zase přátelsky, se jí líbilo, nerada by, aby se zase rozhádali kvůli tomu, že si je s Tobiasem blízká. Tonymu by nedokázala dát před Tobiasem přednost, ale Tony to vědět nemusel.

Naštěstí se zvedl chvilku po tom, co se touhle úvahou probrala. Phinias do Tonyho strčil a ten zavrávoral. Chtěl mu to oplatit, ale Phinias se smíchem uhnul a rozběhl se do ložnice. Tony se ale otočil na Doru a usmál se, když ji nachytal, jak je pozoruje.

„Dobrou noc, Doro,“ popřál jí přes celou společenskou místnost a několik děvčat se na ni zamračeně otočilo.

Trochu zrudlá mu popřála nazpět a rychle sklopila oči k učebnici. Slyšela jejich smích a dupot po schodech k ložnicím hochů. Pak se zvedly dvě její spolužačky a zamířili k ní.

„Hele, Adoráto,“ oslovily ji a její jméno vyslovily spíš jako urážku, než oslovení. Neochotně se na ně podívala a čekala. „Nemyslíš si snad, že z toho něco bude, že ne? Je mu tě jen líto, nedělej si naděje,“ odfrkla si Imelda. Tedy, Dora si alespoň myslela, že to je Imelda a vedle ní stála Drusila. Ale možná to byla Drusila a ta vedle ní byla Imelda. Tyhle úvahy jí pomohly rozptýlit se a nedat najevo, jak ta slova bolí.

„Z čeho by mělo něco být?“ rozhodla se dělat hloupou. Obě si posměšně odfrkly.

„No ty a Goldstein přece,“ mávla rukou k chlapeckým ložnicím. „K němu se nehodíš, uvědom si to. On potřebuje někoho víc na úrovni,“ zavrkala Drusila a pohodila vlasy. Ovšem Imelda do ní dloubla. Obě po sobě šlehly pohledem. Adoráta se snažila tvářit pořád stejně hloupě.

„Asi byste mu to měly říct,“ navrhla a sklopila pohled do knih. Imelda do ní ale strčila.

„Chceš si z nás utahovat? Taková nicka?“ vyštěkla na Adorátu, které se i přes všechnu snahu do očí draly slzy.

„To bychom ti neradily,“ zavrkala Drusila a zatahal ji za pramen vlasů. Adoráta se kousla do rtu, aby nesykla. Bolelo to.

„A já bych vám radil, abyste ji nechaly být a šly si po svém,“ ozvalo se za nimi chladně. Obě od ní uskočily, jako by se spálily. Tobias si je měřil temným pohledem. Netvářil se rozzuřeně, ale Adoráta poznala na bouřlivé šedé v jeho očích, že zuří. Ty dvě to musely alespoň vytušit, protože zmizely, jen se za nimi zaprášilo. Tobias je ale ignoroval a místo toho přistoupil rychle k Doře, které už se po tvářích koulely slzy doopravdy. Zastínil ji tak, aby na ni nikdo neviděl, lítostivě na ni koukal a svíral jí zpocené dlaně, které si křečovitě svírala.

Vydržel tak celou dobu. Beze slova stál a čekal, dokud všichni ze společenské místnosti neodejdou, a protože ti si ničeho nevšimli, nijak nespěchali. Čekal tedy skoro hodinu, než zmizel i poslední ze studentů a on si vedle Dořina křesla klekl, aby ji mohl obejmout.

„To bude dobré. Bude to fajn, nic si z nich neděj,“ konejšil ji, když se znovu rozplakala.

„Já to tu nevydržím. Tobiasi, je to hrozné. Proč to dělají?“

„Jsou omezení, to je přejde, uvidíš. A já tě do té doby pohlídám, aby ti nikdo neubližoval, ano?“ sliboval a jemně ji hladil po zádech.

„To nejde, je to všude. Cootová mě nesnáší, ostatní se mi posmívají, ale já nechápu, čím jsem si to zasloužila. Nic jim přece nedělám? Jak mě můžou nesnášet, když mě vůbec neznají?“ Tobias jí zvednul tvář a s vážným pohledem se zeptal, jestli už to řekla otci. „Co bych mu měla říct?“

„Třeba, že si na tebe Cootová bezdůvodně zasedla?“ navrhoval, jako by to bylo jasné. Skepticky mu pohled oplatila.

„A ty bys to otci snad řekl?“ Tobias se zarazil a pak zavrtěl hlavou.

„Ne, ale to je něco jiného. Já bych si s tím poradil, ty jsi na to až moc hodná. Klidně si ubližovat necháš,“ usoudil a znělo to téměř smířeně. Sklouzla k němu na zem a stočila se do klubíčka tak, aby si mu mohla položit hlavu na klín. Tobias jí zabořil prsty do kadeří, jemně se jimi probíral a hladil ji. „Ale já tě nedám. Možná toho moc nezmůžu s Cootovou, ale s ostatními si poradím,“ zašeptal tak tiše, že ho neslyšela.

Nepočítali, jak dlouho tam zůstali, ale vyrušila je až Rebeca, která se protáhla vstupem s rozcuchanými vlasy, opuchlými rty a širokým úsměvem.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 27.: