OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 24.

26.07.2012 (13:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1370×

Rebeca líně rozlepila jedno oko a mrkla po Lily, která sebou neustále šila, jako by ležela v mraveništi. Ale to nebylo možné, protože tohle místo dvakrát zkontrolovali, než si rozložili deku.

„Máš svědění, nebo co?“ zeptala se Becca, když si všimla kamarádčina zamračeného pohledu. Dostalo se jí na oplátku podrážděného zasyknutí.

„Ne, to tedy nemám. Nezdá se ti, že je tam Tobias už nějak dlouho?“ Becca si uvědomila, že její bratr se ještě nevrátil se slíbenou zmrzlinou, ale jen pokrčila rameny.

„Asi je tam jen dlouhá fronta. Chudák Mary, bude úplně ukopečkovaná,“ politovala novou kamarádku a těžkopádně se převalila ze zad na břicho, aby se opálila rovnoměrně. Dlouhé vlasy si stočila a hodila přes hlavu, pryč z krku.

„Hm, asi máš pravdu,“ zabručela Lily a znovu se pokusila uvelebit, ale nevydrželo jí to dlouho. Měla moc světlou pleť a slunění jí nebylo příjemné, už dávno zrůžověla a teď měla pocit, že už místy rudne jako vařený humr. „Tebe to vážně baví?“ zeptala se, po dvou minutách ležení jako prkno, své kamarádky. Becca si vzdychla a znovu rozloupla jedno oko.

„Ano, je to moc příjemné,“ zamručela, ale pak si všimla Lilyiných zad a opřela se o lokty. „Namazala ses tou mastí od mamky?“ zeptala se.

„Mastí?“

„Jo, tou mudlovskou,“ napovídala Becca a do hlasu se jí vloudila obava. Prstem se dotkla kůže mezi Lilyinými lopatkami a ta bolestně sykla.

„Au, ne asi ne,“ řekla Lily a uhnula mimo Rebečin dosah.

„Tak to je zlé, jsi spálená. Musíme s tím něco rychle udělat, jinak se později hrozně oloupeš.“ Becca vyskočila na nohy a sbalila svou osušku, na které doteď ležela. Potom sebrala i tu Tobiasovu a čekala, než se zvedne zmatená Lily.

„A co chceš dělat?“ nechápala ta, zatímco vyklepávala z ručníku písek a kamínky.

„Neptej se a pojď.“

O deset minut později Rebeca Lily usadila na zem, vedle zmrzlinového stánku.

„Ahoj Mary, máš vanilkovou?“ ptala se Rebeca ještě trochu zadýchaně.

„Já bych vám ji přinesl,“ mračil se Tobias, který ještě pořád u stánku byl a pořád ještě žádnou zmrzlinu nedržel.

„Ty sklapni, prosím tě,“ odpověděla mu Rebeca na půl úst a pořád se dívala na překvapenou Mary, která ustaraně koukala po Lily.

„Jasně, mám,“ odpověděla pak a sahalo po kornoutu, ale Rebecca ji zastavila.

„To nepotřebuješ, vezmeme si osm kopečků a prosím je všechny sem,“ řekla a ukázala na Lilyina stále více rudnoucí záda. Lily překvapením tiše hýkla, Mary zamrkala a Tobiasovi klesla čelist.

∂∂∂

Když jí dopadl na záda první kopeček zmrzliny, škubla sebou jako by ji kousnul hafoň. Rebeca jí zmrzlinu lehce roztírala po rameni a s každým centimetrem pokrytým tou ledovou sladkostí úleva narůstala.

„Tobiasi, mohl bys mě na chvilku zastoupit?“ ozvala se Mary prosebně.

„Jasně, když někdo přijde, tak to zvládnu,“ ozvalo se od Tobiase nezvykle přátelským hlasem. Lily se kousla do spodního rtu, jen aby něco kyselého neutrousila. Jenže pak se k Rebečiným prstům přidaly na druhé straně další. Jemnější a lehčí doteky roztíraly štědrou dávku zmrzliny po levém rameni a přinášely úlevu.

„Je to lepší?“ zeptala se Mary starostlivě a Lily se vnitřně zajíkla. Úleva, spolu s vůní vanilky a jemnými doteky dodávala hlasu něco, co by ji snadno mohlo spálit hůř než slunce.

„J-jo,“ koktla a srdce poplašeně poskočilo. Dvě písmena a ona se při nich dokáže zakoktat? Červeň jí zalila tváře a dodala rozpačitému výrazu nádech provinilosti.

„Tobiasi, dej nám ještě dva,“ požádala Rebeca a její prsty na chvíli zmizely. Lily to nevadilo, jen ji překvapilo, jak odlišně se dají podobné věci vnímat. Jako by její pravá polovina nepatřila k té levé, jinak si nedovedla vysvětlit, proč na jeden dotyk reaguje tak přehnaně.

„Měla by ses příště něčím namazat, zdejší slunce je o moc ostřejší, než to u nás doma,“ promluvila znovu Mary a v jejím hlase byl slyšet stesk po domově.

„To je pravda, věci se tu zdají být jiné, než doma,“ odpověděla Lily trochu zasmušile. Už neřekla, že tady se zdá všechno mnohem jednodušší. Tady nebyl nikdo, kdo by ji znal. Třeba Mary, neměla nejmenší tušení, kdo je to nějaký Harry Potter. Vůbec ji nezajímalo, že Lily je jeho dcera. A kouzelnický svět? Mary by to jistě měla jen za pohádku. Mary by byla o tolik jednodušší volba než Sarah. Žádné povinnosti, žádné závazky… Žádná hrozba.

Ano, teď po téměř dvou měsících si Lily dokázala připustit, že v Sarah viděla hrozbu. Nemohla si být jistá, jestli nemá nějaké postranní úmysly. Zviditelnit se, například. Nic by ji přece nepostavilo do popředí tak, jako odhalení toho, že by měla vztah se slavnou Potterovou. Navrch lesbický vztah, to by jí vystačilo na půl života. Ale Lily a její rodinu by vláčeli bahnem nejhorších bulvárních plátků. S mudlovskou dívkou by to nehrozilo. S Mary by to nehrozilo. Mohla by…?

Otočila se právě ve chvíli, kdy Mary nastavovala ruce pro další kopeček zmrzliny a Tobias jí ho s širokým úsměvem a jiskřícíma očima podával.

∂∂∂

Byla doma. Nemohla tomu vůbec věřit, ale když se probudila opravdu ve své posteli, ve svém pokoji a vzduch kolem ní, jako by taky nosil nášivku s jejím jménem. Byla si jistá, že by ho vyčenichala všude.

Byl to potrhlý nápad, ale co na tom záleželo, když se mohla zubit do svého polštáře?

Z postele vyskočila se smíchem a s radostí, nezdržovala se s ničím víc, než s navléknutím županu a i to zvládla v běhu. Když sbíhala schody, už se smála nahlas a radostně skočila hned na první osobu, která se jí dostala do cesty.

„I tóbě dóbre ráno,“ ozvalo se jí přiškrceně vedle ucha a Dora se konečně probudila. Odskočila jako píchnutá šídlem a rozvzpomněla se, jak vlastně probíhal jejich včerejší návrat. Přenášedlo použili až po večeři, a tak se v Británii objevili dost pozdě. Když se zjevili v takovou hodinu, rodiče to překvapilo, ale o to víc byli překvapení, že se nevrátili dva, nýbrž čtyři. Děda totiž profesora Olssena pozval k sobě a ten se rozhodl vzít sebou i Damyana, jelikož ten v Británii ještě nikdy nebyl. A rodiče samozřejmě nedali jinak, než že musí všichni zůstat přes noc, protože chtějí všechno podrobně slyšet, a když na to není čas večer, prostě tu přespí a poví jim to druhý den.

Teď tedy Dora odstupovala od překvapeného, rozespalého, ale hlavně pobaveného, Damyana, který tam stál s prázdným hrnkem, jelikož Adoráta z něj tím nárazem vyrazila veškerou tekutinu.

„J-já se o-omlouvám,“ vykoktala ze sebe celá zrudlá, ale Damyan jen mávnul rukou.

„Tó je fájne. Je príma, žé mě ňékdo í rád vidi.“ Adoráta mu nesměle úsměv oplatila a rozhlédla se. Naštěstí tu nebyli žádní svědci jejího trapného přehlédnutí. Jediný důkaz byla louže na podlaze.

„Skočím pro hadr a naliju ti nový čaj,“ začichala a opravila se, „vlastně kávu.“ Damyan ale jen znovu mávl rukou.

„Néch to byt, býla pró strýce. On si pro ni příjde sam, néni bez ni schópny fungovat,“ vysvětlil, ale do kuchyně ji doprovodil. Zrovna se natahovala po hadru, když se z haly doneslo procítěné:

„Ale co to, u Merlina… Kdo tu rozlil to kafe?!“ Adoráta se přistiženě přikrčila a Damyan se kousnul do spodního rtu. Očividně se dobře bavil, za což si sice Dora mohla jako hostitelka gratulovat, ale vzhledem k tomu, že to byla zábava na její úkor, nijak příjemné to neshledávala.

V kuchyni se objevil její otec, skákající po jedné noze, zatímco si hůlkou sušil trepku.

„Promiň, tati, zrovna jsem byla na cestě to utřít. Vyrazila jsem Damyanovi hrnek z rukou,“ vybreptla honem, jen aby si otec nemyslel, že to snad udělal sám Damyan. Což by bylo logické, předmět doličný (prázdný hrnek) totiž stále držel v rukou.

„Tys zase utíkala ze schodů, že jo?“ mračil se otec, ale nevydrželo mu to. Roztáhl ruce. „Já nemám to srdce se na tebe zlobit, když jsi mi tak hrozně chyběla.“ A přesně v tu chvíli Adorátu prvně zasáhla rozpolcenost v jejím vlastním domově. Touha se do té náruče vrhnout a obtočit se mu kolem krku jako kdykoliv předtím, se prala s vědomím, že stojí vedle Damyana. Cizího kluka, který by její dětinské chování viděl. Pár sekund zažívala pravé peklo dospívání, než ho poslala ke všem mozkomorům a přeběhla místnost, jako by letěla na koštěti. Když ji otcovy paže pevně objaly, byl jí nějaký Damyan a celý špatný dojem tak vzdálený, že i Bulharsko proti tomu bylo blízko.

„Taky jsi mi chyběl,“ zafňukala otci do županu, který měl přehozený přes triko a tepláky, jako by bylo nedělní ráno. A vlastně… ono bylo. Do začátku školy zbýval přesně týden a Adoráta si uvědomila, že je spousta věcí, které už nestihne, ale to by v tom byl troll, aby si nenašla chvíli na setkání s Tonym.

Po několika dnech se ukázalo, že v tom není troll, ale někdo docela jiný a mnohem nenápadnější. Damyan, který to sice nejspíš neplánoval, ale i tak se jí přihodil, ruinoval její časový plán s dokonalostí profesionála. Profesor se domluvil s otcem, že by bylo skvělé, kdyby se u nich Damyan mohl zdržet, díky výzkumu totiž nejspíš nebude mít čas mu Británii ukázat a Damyan se na výlety těšil. Profesor Olssen neměl to srdce zavřít ho na celý týden do místnosti se dvěma výzkumnými fanatiky a tohle mu přišlo jako nejschůdnější řešení. O Dořiných plánech nikdo nevěděl, a tak nikoho netrápily. Jen ji.

První dva dny strávili u nich. Provedla ho po okolí, ukázala mu, jak se žije u nich, poblíž Buxtonu, a k dobru mu připočetla, že si zdejší krajinu zamiloval skoro tak rychle jako ona.

„Tády je to všéchno tak zélene,“ rozplýval se Damyan, když stáli na kopcích dál za městem, kam si udělali celodenní výlet.

„Vždyť u vás je to taky zelené.“

„Tó jo, ale úplňé jinak. U nás je víc kaménu a taky sucha, ale tady jé všécko tak… jíné,“ dokončil neobratně, ale Dora ho chápala, a tak se jen usmála.

„Jo, je to tu jiné. Nechybí ti domov?“

„Né, dóma sem fúrt, ale tády ja níkdy nebyl. A možná už nebúdu,“ dodal pak trochu posmutněle. V tu chvíli se Adorátě vypařily i poslední myšlenky na původní plány. Vždyť Damyan za to nemohl a navíc byl skvělý společník, nehledě na jeho přízvuk, který jí zvedal náladu už z dálky.

„Tak proč nepřijedeš i příští prázdniny?“ navrhla mu přátelsky a Damyan se na ni překvapeně podíval.

„To bých móhl?“ divil se tak upřímně až se Dora rozesmála.

„No jasně, že mohl. Navrch, potom tě budu moct seznámit i s ostatními, pokud to nestihneme tenhle týden,“ slíbila mu a byla si jistá, že rodiče i kamarádi budou souhlasit. Damyan se jim líbil. Navrch si chvílemi s otcem docela notoval, když tedy došlo na bylinky, protože jeho matka byla známá místní bylinkářka. Její otec sice neměl tak úzké zaměření, ale to mu nevadilo, byl rád, když si mohl popovídat s někým, kdo se alespoň v něčem z bylinkářství trochu víc vyzná.

„To by býlo moc skvěle. Troy závisti púkne,“ zašklebil se a trochu si nadhodil malý batoh, ve kterém nesl jejich celodenní jídlo a pláštěnky, kdyby se spustil déšť.

„Kdo je Troy?“ zeptala se zvědavě Dora a vybavilo se jí, jak se o něm zmínil už v Bulharsku v souvislosti s jejím hlasem. Damyan se zasmál.

„Tó by ho pobávilo,“ zkonstatoval. Adorátu tak úplně zmátl, ale jen na chvíli, než pokračoval. „Troy jé u nas ná škole, móc známa tvář. Skvěle zpíva a je ve škólnim sboru. Ale téď už jde na pósledni rok, ja mam před sébou jéště dva. Móžna, že když už búde přišti rok dóspěly, ták sem vyrázi na vlástni pěst.“

„Proč až jako dospělý?“ nechápala Dora, sama cestovala po světě už od útlého věku, nechápala, proč by někdo měl čekat až do dospělosti. Damyan se ale zachmuřil.

„Ón ma vélmi přisného ótce. Dokónce mu chtěl zakázat i zpivat, ale Troy se nedál a výhral,“ pronesl skoro pyšně. „Ále ú ostatního tákove šťěsti néma, tak músi počkat do dopělósti.“

„Třeba ho někdy poznám,“ usmála se Dora, někdo takový musí být moc zajímavý, když si dokázal něco prosadit i u tak přísného otce.

„Vsádil bych se, žé tó on určítě rád. Póřad říka, že potřebúje ve zpiváni partnerku, ale žadná mu néni dost dóbra.“ Damyan se zazubil a vykročil dál po vyšlapané stezce. Jejich rozhovor se pak stočil víc ke škole, než k lidem, ale kvůli tomu nepřišel Doře o nic méně zajímavý.

Další den se vypravili s mamkou a Frankem do Londýna. Protože, kdo by mohl tvrdit, že byl v Británii, když by nenavštívil Londýn, že? Dora ho s matkou a bratrem provedla po mudlovském Londýně, který sice byl zajímavý, ale byl spíš předkrmem před hlavní atrakcí. Příčnou ulicí.

Všude kolem se vylily davy kouzelníků a nic na tom nemělnila skutečnost, že bylo středeční dopoledne a většina lidí by měla být v práci. Damyan se téměř ani nestačil rozhlížet, tak se po chvíli dohodli a mamka s Frankem šli napřed, aby si to Damyan mohl užít v klidu. To, že na to měli celý den, nic neznamenalo, prostě to nestíhali. Na Příčné ulici bylo k vidění dost věcí na celý týden a stihnout to za den – vlastně spíš půlden – to byl víc než šibeniční termín.

„My máme táky něco takového, ale néni to úlice. Máme Okróuhle náměstí, jé velíke, ale né ták moc. Dóst vjéci si kupujeme ve městéčku u škóly,“ vysvětloval Damyan své vytržení, ale tak trochu v poklusu. Téměř se nezastavil, nic nejedl a ani nepil, jen přebíhal od výlohy k výloze, z krámku do krámku. Dora některé chvíle mezi jeho přebíháním prostě jen seděla, pozorovala ho a odpočívala. Taky snědla tři kornouty zmrzliny a vypila dvě láhve citrónové malinovky.

Když už se blížilo k pozdnímu odpoledni, dostal den neočekávaný zlatý hřeb v podobě strýčka Harryho, na kterého narazili kousek od Olivanderova krámku s hůlkami. A zatímco se s ním Dora vítala, Damyan ho jen s otevřenou pusou pozoroval. Když se na něj pak dokonce Harry otočil a natáhl k němu ruku na pozdrav, klapl dvakrát pusou, zaskřehotal: „Tó je Harry Potter,“ a omdlel.

Hafoň (Crup)

Jsou původem u jihovýchodní Anglie a až na rozeklaný ocas jsou podobní foxteriérovi. Je to kouzelnicky vyšlechtěný pes, který je oddán kouzelníkům a na mudly reaguje divoce a vztekle.
Báječný likvidátor "čehokoliv", protože sežere vše od trpaslíků, až po staré pneumatiky. K chovu je třeba povolení a chovatel musí prokázat, že i v mudly obydlené oblasti hafoně ovládne.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 24.: