Nová generace - 22. • OurStories.cz ~ naše povídky

Prvně se omlouvám, za tu nehorázně dlouhou odmlku. Částečně za to mohla škola, ale potom to prostě jen ne a ne naskočit a já nechtěla psát kraviny, jen proto, aby něco vycházelo. Teď se múza konečně uráčila k návratu a já hned začala ťukat nové kapitoly. Snad mi odpustíte a hrdiny neopustíte. Jinak kapitola je tentokrát z krajiny ne tak vzdálené Británii a hlavními účinkujícími jsou Becca a Lily. Doufám, že na vás trochu té pohody a tepla přenesu, když je tu tak deštivo. :)

20.07.2012 (10:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1287×

Rebeca se lítostivě dívala na svoji kamarádku a netušila, co má dělat. Lily se neustále tvářila, jako by ji někdo zasáhl matoucím kouzlem. Téměř nikdy nevnímala, a když už postřehla, že na ni někdo mluví, netušila, o čem je řeč, natož co by měla odpovědět.

„Měla bys místo toho neustálého vyptávání zkusit něco jiného,“ radil jí Tobias, když se spolu o Lily předchozí večer bavili.

„A co by to podle tebe mělo být?“ prskla Becca zoufale na bratra, jelikož už si sama nevěděla rady.

„Co já vím, co takhle kdybychom ji nějak zabavili?“ zkusil Tobias navrhnout.

„To mě taky napadlo, ale jak?“

„Nějaké hry?“

„Ale prosím tě, copak to jde, když téměř nevnímá? Pořád myslí na všechno možné, jen ne na to, co se zrovna děje.“

„Hele a co ji vzít na výlet?“ vyhrkl Tobias po chvilce usilovného přemýšlení.

„Výlet? To není špatný nápad, ale kam? K vodě?“

„Hm, to ne. Tam by ji to moc nerozptýlilo, ale mohli bychom poprosit mamku, jestli by nás nevzala do Krajkářské. Vsadím se, že tam ještě nebyla.“ Rebeca se na Tobiase podívala se špatně skrývaným obdivem a usmála se.

„Víš, že si občas myslím, že jsi génius?“ Tobias se zazubil a seskočil z opěradla gauče, kde seděl, ovšem špatně došlápl a dopadl na koleno. Rebeca se rozesmála a dodala: „Ale fakt jenom občas.“

Teď se snažila upoutat Lilyinu pozornost na tak dlouho, aby jí o plánovaném výletu řekla. Nečekala, že se setká zrovna s nadšením, ale úplnou ignoraci taky neočekávala. I když, co si to nalhávala, čekala nadšení. Kdo by nebyl nadšený, když si může zajít na nákupy do Krajkářské?

„No tak, Lily, nákupy… no… tak co? Trochu si užijem, co ty na to? Koupíme si něco pěkného na sebe, budeme prudit Tobiase, dáme si ostružinový sorbet, bude to super, uvidíš!“ snažila se vymámit z kamarádky alespoň malou reakci. Nic. Rebeca si vzdychla a vstala.

„Nemůžeš mě ignorovat věčně, třeba zabere trocha banánového koktejlu,“ zabručela víc k sobě, než k Lily, a odešla ho připravit do kuchyně.

Právě vytahovala ze skříňky banány a mléko, když do kuchyně vešla mamka s lítostivým výrazem. Becca se na ni podívala a vzdychla si.

„Ty nemůžeš, viď?“ zeptala se dřív, než její matka vůbec stačila otevřít pusu. Ta se zatvářila omluvně.

„Moc mě to mrzí, ale budeme to muset odložit na jindy. Zjistili jsme s otcem, že víno blízko u jezera chytilo houbu a musím co nejrychleji namíchat lektvar, víš, jak moc otci zrovna tenhle nejde. Moc mě to mrzí,“ omlouvala se matka. Rebece bylo jasné, že je to naléhavé, jinak by se matka alespoň zastavila, když se omlouvala. Takhle to z ní vypadlo za chůze. Když Beccu míjela, omluvně ji líbla na čelo a zmizela ve dveřích do sklepní laboratoře.

„To je v pořádku,“ zahučela Rebeca a otočila se, aby dodělala koktejl. Otevřela dvířka skříňky s kořením a hledala vanilku, zatímco se snažila vymyslet náhradní program. Nemělo cenu se na mamku zlobit a Rebeca by to asi ani neuměla, když šlo o něco takového. Kdyby to bylo míň důležité, tak snad, ale víno… no, řekněme, že bylo jako jejich třetí sourozenec, když se táta nedokázal smířit s tím, že by ještě někdy měl projít porodními bolestmi. Mamka se tedy upnula na ně dva a na víno. Je už moc opečovávat nemohla, ale víno se přehnané péči nebránilo.

„U Morgany, kde je ta vanilka?!“ štěkla Rebeca otráveně a strčila do skříňky kromě ruky i hlavu. Ale nebylo tam nic z toho, co hledala. Žádná vanilka. Ani lusk. „Do háje,“ ulevila si, když se narovnala. Bez vanilky to nebude ono, to už mohla rovnou naservírovat jenom mlíko a banán si mohly přikusovat.

Otočila se k lístku, kde byl nákup, který se musel pořídit, až se půjde příště do Lacanau a brkem tam načmárala vanilku, když v ten moment ji to trklo.

Vanilka.

Město.

Nákupy!

Nechala koktejl, koktejlem, vyběhla do schodů a mávajíc nad hlavou nákupním seznamem, volala:

„Lily! Půjdeme do města!“

∂∂∂

Bylo jí trapně.

Samozřejmě, taky jí bylo mizerně a smutno, cítila se zrazená a opuštěná a co byla u Malfoyů, tak ještě navíc na obtíž, ale nejvíc ze všeho jí bylo prostě trapně.

Jak se mohla chovat tak nepříčetně? Co ji to napadlo, vlézt si na koště? Proč to vůbec udělala? Připadala si tak dětinsky a to si o sobě ještě donedávna myslela, jak už není dospělá. Mezi ostatními byla za tu rozumnou, nebo ne? Tak proč jí rozum nefungoval, když ho nejvíc potřebovala? Netušila.

A teď musela snášet ty lítostivé pohledy a opatrné otázky na to, jak se cítí. Byla vzteklá. Sice sama na sebe, ale to by jí nezabránilo křičet na ostatní, tak radši mlčela. Měla přece úraz hlavy, vždycky svoji ignoraci může svést na ten.

Tedy, mohla to svádět na úraz až do teď. Nemohla dost dobře ignorovat své okolí a zároveň žasnout, to prostě nešlo.

„Tak co, líbí?“ vyrušil ji ze sebehanění Rebečin spokojený hlas.

„Nech ji, vidíš, že se jí to líbí,“ odpověděl za ni Tobias. „Ale příště bych fakt ocenil, kdybyste si chtěly udělat výlet před nákupem, a ne až po něm. Možná vám to jako takový rozdíl nepřijde, ale jsem to já, kdo táhne ty tašky!“

„Nekecej a mašíruj,“ sykla Becca, asi aby to Lily neslyšela, ale byla to marná snaha. Sluch jí sloužil skvěle.

„Tak já ti pomůžu,“ nabídla se Lily a dělala, že Rebečinu poznámku opravdu přeslechla. Taky dělala, že přehlédla překvapené výrazy na tvářích obou sourozenců a natáhla se pro část nákupu.

„Nech to, já to zvládnu,“ uhnul Tobias, který se vzpamatoval dřív než jeho sestra a moudře přešel změnu v jejím chování mlčením. Rebeca otevřela pusu, ale lehké kopnutí do kotníku směrem od bratra ji probralo.

„Jo, nech to na něm. Ukážu ti kemp, co ty na to?“ vyhrkla Becca už zase nadšeně.

„Jaký kemp?“ nechápala Lily.

„No ten u jezera přece! Uvidíš, bude to super, mohly bychom se vykoupat nebo se třeba jen tak projít okolo! Nebo chceš ještě nakupovat?“ navrhovala Rebeca dál a dál. Tobias jen převracel oči v sloup.

„A já jsem vosk, nebo co?“

„Ty odneseš nákup a pak se k nám přidáš, ne?“ pokrčila Becca rameny vesele. Tobias se zaksichtil.

„To říkáš jen proto, abych vám přinesl plavky,“ zahučel dotčeně, ale mrknul na Lily, takže se zdálo, že mu to vlastně vůbec nevadí.

„To nejde, Becco. Měly bychom mu s tím pomoct,“ protestovala Lily, ale byla celkem rychle přehlasována a než se nadála, už ji Becca tlačila do zad směrem k vodě.

Dorazily tam celkem rychle, původně proklamovaným kempem doslova prosvištěly a zastavily až u přístavu a pláže. Lily musela uznat, že to místo mělo rozhodně něco do sebe a v teple, jaké zrovna bylo, se voda zdála jako lék na všechno, ne jen na zahnání pocitu, že je sušená jako švestka.

Že je to pravda, a ne jen zdání, dokazovala těla rozesetá po písku. Nebylo jich moc, vzhledem k tomu, že k moři to nebylo zase tak daleko, ale i tak docela dost.

„No, zdá se, že samy tu nebudem, ale to přece nevadí, ne?“ napůl prohlásila a napůl se zeptala Rebeca.

„Nevadí,“ přitakala Lily. Sice se snažila, ale nemohla se nějak naladit na správné nadšení, jaké sršelo z Beccy na všechny strany. „Toby tu ještě není, projdem si to tu nejdřív?“ zeptala se, aby alespoň zněla, že ji to zajímá. Z hlavy jí pořád nešla celá ta hloupá situace se Sarah, ale nechtěla se tomu poddat.

„No jasně, pojď, ukážu ti místo, odkud se vážně dobře skáče do vody. Uvidíš, že si to zamiluješ, je to lepší než ten rybník, co je u nás, co v něm táta tak rád plave.“

„On má rád soukromí, tady by se nejspíš zbláznil,“ prohlásila Lily s malým pousmáním a Rebeca jí to oplatila upřímným smíchem.

„To máš tedy pravdu, nejspíš by tu celou dobu seděl s hůlkou v pozoru a mudlům okolo bychom museli namlouvat, že je dirigent workoholik.“

„Co je to dirigent?“ nechápala Lily, ale Rebeca jen pokrčila rameny.

„To přesně nevím, ale má to co dělat s hudbou. Mohlo by to být něco jako kapelník, ne?“ spíš se ptala, než odpovídala. „Každopádně prý pracuje s hůlkou, nebo tak jsem to alespoň pochopila, když jsem o tom slyšela mluvit mámu.“

„Aha, no, mudlové jsou občas vážně zvláštní,“ potřásla Lily hlavou a nechala se táhnout dál. Během chvíle došly ke skupince stromů a po trávě pod nimi až k příkrému srázu, který byl asi metr a půl nad hladinou.

„Tady je to super, nejsou tam žádné kameny a dno je hluboko, nic si neuděláš. A když se zhoupneš tady na tom provazu,“ natáhla se Becca k jednomu ze stromů, který měl silné větve vedoucí až daleko nad hladinu a odmotala z něj provaz, kterého si Lily předtím nevšimla, „tak doletíš daleko. Mnohem dál, než doskočíš odsud.“ Spokojeně se zubila, jak jí to vysvětlovala a zároveň se nedočkavě ohlížela, jestli už Tobias nejde. Jenže vážně nešel, a tak se vrátily zpět na pláž, aby je pak nemusel složitě hledat. Najednou se Rebeca prudce zastavila, až do ní Lily narazila.

„Vidíš to co já?“ vydechla nevěřícně. Lily se rozhlížela, ale neviděla nic. Než to ale stačila říct, Becca ji chytila za ruku a nadšeně táhla vpřed. „Zmrzlinááá!“ zaječela a Lily si konečně všimla, malého vozíku, který stál u přístaviště. Zasmála se Rebečině nadšení a nechala se táhnout dál, protože vyhlídka na chladivou pochoutku jí rozhodně nebyla proti srsti.

Rebeca zpomalila, až když byly od vozíku jen kousek, a tak k němu došly ještě celé rudé a zadýchané. Mudlovská dívka s krátkými černými vlasy se na ně dívala trochu překvapeně, když si z uší vytahovala divné špunty na provázcích, ze kterých vycházelo divné tichounké šumění. Francouzsky je pozdravila a usmála se.

Lily francouzsky neuměla, tak ji pozdravila jen pousmáním a přenechala komunikaci Rebece, která pozdrav ve francouzštině oplatila a hned začala něco brebentit. Dívka zamrkala a vypadala, že se opravdu soustředí na to, co Rebeca říká.

„Becco, zpomal asi ti nerozumí,“ drkla Lily do kamarádky loktem. Dívka za vozíkem se rozzářila.

„Páni, vy umíte anglicky, to se mi ulevilo,“ vydechla a široce se usmála. Lily i Becca překvapeně zamrkaly, když ji uslyšely. Když uviděla jejich výrazy, trochu se začervenala. „Víte, já tu mám letní brigádu, ale francouzsky se teprve učím. Občas ještě nerozumím,“ vysvětlila. Rebeca se na ni usmála.

„Tak to ti to usnadníme a budeme mluvit po našem,“ nabídla mile. „Odkud jsi?“ zeptala se, zatímco si prohlížela nabídku příchutí.

„Jsem z Londýna, z Finsbury a vy? Jste tu na prázdninách?“

„Jenom Lily, já tu bydlím. Tedy kousek odtud, támhletím směrem,“ řekla Becca a mávla kamsi vlevo, což mělo nejspíš být směrem k severu. Dívka se zatvářila překvapeně.

„Jak to, že umíš tak dobře anglicky?“ Rebeca se zasmála.

„Protože jsem Angličanka, sice tu bydlíme, ale jsme všichni z Anglie. Naši se jenom chtěli uklidit z rušné Británie trochu do klidu, a tak si pořídili vinici ve Francii. Ale i tak jsme většinu roku v Británii, my ve škole a rodiče vlastně taky. Jsou profesoři,“ vychrlila Rebeca dávku informací na nebohou brigádnici a Lily jen sledovala, jak se dívka v té záplavě ztrácí. Rozhodla se zasáhnout.

„Nic si z ní nedělej, ona takhle zahltí každého. Prostě to jen vypusť, jako všichni ostatní,“ usmála se a pak ukázala na přihrádku se zmrzlinou. „Můžu tě poprosit o kopeček čokoládové,…“

„Mary,“ doplnila ji dívka, tedy vlastně Mary, bleskově. Lily se pousmála.

„Tak tedy jeden kopeček čokoládové, Mary. Já jsem Lily, ale to už jsi od Rebecy slyšela.“ Jmenovaná na ni vyplázla jazyk, ale nepřestávala se usmívat.

„Hezké jméno, taky bych chtěla nějaké květinové, Mary je tak obyčejné,“ posteskla si Mary a podala jí kornout se zmrzlinou.

„Važ slova,“ zabručela Lily a Mary jen překvapeně zamrkala. Rebeca se ujala vysvětlení.

„Lily je totiž dvakrát květinová, jmenuje se druhým jménem Narcissa.“ Mary si jen povzdechla.

„Panečku, kéž by tohle napadlo moji mámu, mám narcisy moc ráda.“ Lily nad tou chválou zrůžověla. Sice to vlastně nebyla pochvala pro ni, ale na tom zrovna moc nezáleželo.

„Já bych si vzala jednou vanilku a jahodu a podruhé vanilku a čokoládu,“ nadiktovala si Becca. Mary poslušně všechno nandala, ale neodpustila si otázku: „To všechno sníš?“

Becca se zasmála. „Ne, jedno je pro bráchu, měl by přijít každou chvíli. Kolik to bude?“ zeptala se a začala v kapse lovit zbytky peněz po nákupu ve městě. Lily se zatím zeptala:

„Ty jsi tu sama? Vaši tě tak daleko pustili?“

„Pustili by mě, je mi sedmnáct, ale nebylo to třeba. Bydlí tu babička z tátovy strany, tak můžu bydlet u ní. Ona je ráda, že tu nemusí být sama po tom, co děda umřel, a já nemusím platit bydlení. Navíc je moc prima, umí krásně vyprávět, jen jí ještě moc nerozumím.“ Mary se zasmála, nejspíš některé ze svých vzpomínek na komunikaci s babičkou.

„Babička nemluví anglicky?“ zeptala se Becca, když jí podávala peníze.

„Bohužel ne, ale to nevadí. Vždycky se spolu nějak domluvíme. Třeba i rukama a nohama.“

„To musí být zajímavá podívaná. Ale kdyby se ti po angličtině stýskalo, můžeme se tu ještě někdy zastavit, zmrzlinu máš moc dobrou,“ nabídla Becca a Mary se zasmála.

„To budu moc ráda, je tu chvílemi vážně nuda a empétrojka to všechno nezachrání.“ Becca se na Lily tázavě podívala, ale ta byla stejně zmatená jako ona. Jen pokrčila rameny a vystrčila spodní ret. Mary si toho naštěstí nevšimla, očividně byla ta enpéspojka něco, co by měl každý znát. Radši se tedy rychle rozloučily a slíbily, že se ještě určitě zastaví.

A zatímco u vody čekaly na Tobiase, shodly se, že tak dobrá zmrzlina by neměla jen tak nazdařbůh tát a královsky se o ni podělily.

Malá ilustrace - Mary: