OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 20.

08.06.2012 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1286×

Lily tiskla v pěsti zmačkaný pergamen a mířila přes trávník zpět do domu. Připadala si jako v tunelu, všechno, co viděla, byly přibližující se dveře zadního vchodu, na které se upnula. Nohy měla překvapivě pevné, ale přesto cestou zakopávala o neexistující nerovnosti. Klopýtala k cíli a přitom si připadala jako ve snu. Pocit, že kráčí a nehýbe se z místa, jí svazoval vnitřnosti ostrým drátem a stahoval je bolestivě k sobě. Vzduch svištivě protahoval do plic, ale úleva nádechu nepřicházela. Sípala.

Dlaň položená na dřevo, jemný tlak a ocitla se v kuchyni. Zmámeně se rozhlédla.

Proč si myslela, že ten pocit zanechá venku? Že nemůže vejít bez pozvání? Byl tu, obklopoval ji jako mračno hmyzu. Děsil ji.

Chtěla by se od něj dostat co nejdál.

Mohla by mu utéct? Schovat se? Uletět?

Pohledem zabloudila k přístěnku pod schodištěm. Touha utéct byla silnější, než běžný pud sebezáchovy. Vrhla se ke dveřím jako tonoucí po záchranném kruhu.

Bylo tam.

Opředené pavučinami a zanedbané ve všech smyslech toho slova, ale čekalo na ni. Na tuhle chvíli, možná.

Sevřela starou násadu v dlani a setřela tak nános prachu.

Tunelové vidění se ještě zúžilo, teď viděla jen své koště, tu možnost úniku před pocitem.

V několika vteřinách přehazovala za domem nohu přes nedočkavě vibrující dřevo. Sevřela násadu pevněji a pustila všechnu kontrolu, kterou ho snad měla řídit.

Koště začalo stoupat. Lily svírala dřevo a netečně sledovala vzdalující se trávník i dlažbu zadní terasy. Mizela tak rychle, skoro jako by se smršťovala.

A pocit tam zůstal.

Jako pes, kterého pán nechává doma, když odjíždí, běhal kolem dokola a snažil se na ni dosáhnout.

Lily se roztřásla.

Úlevou a hrůzou.

Vděkem i panikou.

Cítila nápor větru z boku, ale nebyla schopná nic udělat. Smýknul jí směrem od domu a ona mohla jen drtit v prstech koště, ve snaze se udržet.

To ale ignorovalo její strach a dál stoupalo. Odnášelo ji od pocitu, jak si to přála, ale zároveň ji vnášelo do sféry hrůzy a nočních můr o lámaných kostech a nekonečných pádech.

Lily tuhla, studený pot způsobil, že násadu nedokázala držet tak pevně, jak by bylo potřeba.

Další nápor větru, tentokrát zepředu, jí i koštětem trhnul vzad a dřevo jí vyklouzlo ze ztuhlých prstů.

„Lily!“

Otáčela se kolem dokola jako hadrová panenka, a přesto se snažila bránit návratu.

Padala.

Hrůza jí hrála na každý nerv, co jich jen v těle je, a ona ji vítala.

Hrůza byla přítel.

Panika byla přítel.

Strach byl přítel.

A přesto to byl právě pocit, který na ni čekal. Věrný pes, který se kolem ní obtočil jako dusivá deka. Zaplašil všechno ostatní, kromě ztráty a bolesti. Ty ponechal jako stálou připomínku skutečnosti.

Úplně jiná bolest ale zachvátila její tělo ve chvíli, kdy se střetla, přitahována gravitací, se smaragdovým trávníkem u několika tmavých tújí - přesně u těch, kde se před malou chvílí objevil Albus. Nevšiml si co se děje, dokud nebylo příliš pozdě. Ostrá bolest na moment přehlušila všechno a Lily pochopila, že to je ono.

Bolest přemůže jen další bolest.

∂∂∂

Rebeca přecházela po terase s rukama za zády a každé tři kroky procítěně vzdychla. Její bratr už to téměř hodinu úspěšně ignoroval a četl si v učebnici přeměňování pro šestý ročník. Sem tam knihu pustil a naznačil rukou jakýsi pohyb.

Několikrát zakroutil zápěstím a zkoušel to znovu a znovu, dokud nebyl spokojený, poté se zase zabral do čtení.

„Já se nudím!“ zasténala Rebeca zoufale.

„Já vím,“ pronesl Tobias bez zájmu a otočil stránku.

„Ale je ti to úplně ukradený!“

„Hm,“ dostalo se Rebece odpovědi, která její zoufalství akorát prohloubila.

„Kde jsou vůbec naši? Říkali ti něco, než odjeli?“

„Jen, že se vrátí na večeři, víc nic.“

„A ty ses neptal?“ nechápala Rebeca bratrovu netečnost.

„Kdybys nespala, mohla ses jich zeptat sama. Já neměl tu potřebu,“ uzavřel debatu a trochu knihu přizdvihl, aby mezi nimi utvořila pomyslný štít. Rebeca se zašklebila.

Konec debaty, jasný.

Pak se ale škodolibě zašklebila, natáhla se k psímu vínu, které se plazilo po okapu, a utrhla několik malinkatých nezralých kuliček. Potom se uvelebila v křesílku, které stálo úhlopříčně k Tobiasovi, a utrhla první. Chvilku ji převalovala v prstech a ve chvíli, kdy knihu trochu odklopil, aby mohl otočit stránku, ji po něm hodila.

Tobias sebou škubnul, když ho trefila do levé tváře, ale jen se podrbal a četl dál.

Zamračila se.

Připravila si další a hodila ji po něm znovu. Trefila se do nosu, to už jeho pozornost upoutalo.

Všiml si jí a jejího záškodnického šklebu.

„Co blbneš, prosím tě?“ mračil se a drbal se na nose.

„Já. Se. Nudííííím!“ protáhla a hodila po něm i zbytek kuliček, které ho zasypaly jako malé zelené kroupy. Kryl se učebnicí, ale až příliš pozdě.

„Já ale ne, tak se zabav sama!“

„No tak, pojď si zalétat,“ škemrala Rebeca zoufale.

„Nechci,“ odfrkl si bratr.

„Chceš.“

„Nechci.“

„Chceš!“

„Nechci!“

„Nechceš!“

„Nechci, máš pravdu,“ ušklíbl se.

„No co, tak jsem to zkusila,“ zamračila se Rebeca dotčeně. Chtěla se do něj zase pustit, když vedle ní zaplácala křídly sova a přerušila ji ve splétání úkladů.

Byl to Potterovic výr, tím si byla jistá, už jen kvůli tomu, jak zahlížel na Tobiase, kterého z neznámého důvodu neměl rád.

„Třeba píše Lily,“ nadchla se Rebeca a doběhla do kuchyně pro pár sovích mlsků. Nasypala je sově na stůl a odvázala stočený pergamen.

Když ho ovšem sevřela v prstech a pořádně si ho prohlédla, zarazila se, protože to nevypadalo jako dopis, nýbrž jako rychlý vzkaz.

„Tak od koho je?“ zeptal se Tobias a podezřívavě na sovu zahlížel, ta si ovšem všímala jen svých dobrot a Tobias protentokrát jeho pichlavým žlutým očím uniknul. Rebeca neodpověděla, jen rozmotala útržek pergamenu a rychle přeletěla řádky očima.

„Je to pro naše. Lily měla nehodu,“ překládala už tak stručný vzkaz do ještě stručnějšího sdělení.

„Cože?“

„Podle všeho něco s koštětem. Nějaké zlomeniny, otřes mozku, ale prý to bude dobré. Ptají se jestli by bylo možné, aby sem, až se uzdraví, přijela, protože je…“

„Co je?“ ptal se Tobias nedočkavě. Rebeca nechápavě nakrčila nos.

„V šoku,“ přečetla zaraženě.

„He?“ udělal nechápavě Tobias a odložil knihu, kterou si doteď držel otevřenou na klíně.

„Nic víc tu není. Proč by měla být v šoku? Vždyť přece – Lily je na pády z koštěte zvyklá, ne? Z nás všech určitě nejvíc.“

„To je divné, vážně tam víc nepíšou?“

„Opravdu, to je všechno,“ řekla Rebeca a vzkaz mu hodila. Tobias si ho zamračeně pročetl, vypadal jako by koumal pojednání o stáčení výbušných lektvarů. Dvakrát se kousl do rtu a pak zafuněl.

„Nic víc v tom nevidíš, že ne? Já taky ne. Proč by Lily vůbec létala, už se přece dávno smířila s tím, že koště je pro ni životu nebezpečné. Táta to sice nesl špatně, ale vzal to už před lety, tak proč by to zase zkoušela?“ Tobias pokrčil rameny. Neznal odpověď a popravdě byl stejně zmatený jako Rebeca, což se mu nepodobalo.

„Odepíšeme jim?“ zeptala se Rebeca po chvíli, když Tobias pořád mlčel.

„Myslím, že můžeme. Máš tu brk?“ zeptal se a už roztahoval původní pergamen, aby na něj napsal odpověď.

„Vypadám snad na to?“ zeptala se Rebeca pochybovačně a mávla ke svému oblečení, které se skládalo z volných tepláků a trička s dlouhým rukávem. Nejen, že neměla hábit, ale neměla ani žádnou kapsu. „Donesu ho a taky pergamen, tenhle vzkaz tu necháme pro rodiče,“ řekla a odběhla, jen co Tobias kývnul.

Když se vrátila, podala mu všechno, co přinesla a Tobias rychle naškrábal odpověď.

„Rodiče nejsou doma - vrátí se až večer - ale určitě budou souhlasit. Pozdravujte Lily, snad bude brzy v pořádku a vyřiďte, že už se na ni těšíme. T a R,“ četl Tobias nahlas, když psal, aby mu do toho mohla sestra případně skočit s poznámkou. Když nic neříkala, několikrát pergamenem mávnul, aby osušil inkoust a stočil ho do ruličky, kterou jí podal.

Malinko se ušklíbla, ale poslušně přivázala malou ruličku sově k noze a lehce ho pohladila.

„Tak leť,“ pobídla ho jemně. Výr rychle sklovnul poslední mlsek a s tlumeným houknutím se vznesl.

Chvíli se za ním dívali, dokud nezmizel a pak se Tobias na sestru podíval.

„Co?“ obořila se na něj s úsměvem. Natáhl se pro knihu a otevřel ji, kde přestal.

„Řekl bych, že se nudné období blíží ke konci, měla by sis ho vychutnat. Já si ho vychutnám určitě,“ pronesl a zabořil nos mezi stránky.

Když to Rebeca viděla, otráveně zafuněla a sesunula se do křesla.

„Bezva.“

∂∂∂

„Vypadni z té koupelny, pako!“ dolehlo k němu rozzuřené volání, zatímco neustávající bušení do dveří začínalo svou pravidelností připomínat metronom.

Hugo vyplivl zubní pastu a s rukama opřenýma o zašlé umyvadlo si vzdychnul.

„Minutu!‘“ zařval pak na Rose, která jediná byla schopná takhle vyvádět, nehledě na to, že ji poznal po hlase.

„Jdi do háje, já mám pohovor. Vypadni hned!“

„Rose, nech Huga v klidu! Měla sis přivstat,“ ozval se matčin hlas tlumený nejen koupelnovými dveřmi, ale i rozdílem jednoho poschodí.

„Ale on-“

„Ne, řekla jsem, abys počkala,“ ozvalo se s nádechem přísnosti.

„Díky mami!“ zařval Hugo tak hlasitě, aby si byl jistý, že ho matka slyšela.

„Nemáš zač, zlato, ale pospěš si,“ zněla odpověď už zase tím milým tónem, který byl pro jejich matku typický.

„Jo, hejbni tím svým chlupatým zadkem,“ slyšel syčet Rose.

„Tak mě pořád neotravuj,“ štěkl a pustil vodu, aby si vypláchl pusu. Už se shýbal, když se zarazil. „A nemám chlupatej zadek!“

Jak Hugův den začal, tak nevábně i pokračoval. Rose naštěstí zmizela ani ne půl hodiny po tom, co ji pustil do koupelny, ale to nic neznamenalo. Doma byl totiž pořád Harold, který byl Rose s vlasy na ježka. Jeho přesvědčení, že pětiletý rozdíl mezi nimi z něj dělá něco jako boha, bylo horší než osina v zadku. Ovšem, když byl teď Frederick v tahu a neplánoval se dobrovolně vrátit, alespoň ne v nejbližších dnech, pasoval se Harold na mocnost nejsvrchovanější a Hugo začínal mít pocit, že se mu asi brzy stane velice nepěkná nehoda.

Nějaké opravdu, opravdu ošklivé neštěstí a budou v něm figurovat hrábě, kýbl a špatně zavřená žumpa. Už jen ta představa dělala Hugovi dobře.

„Ale no tak, bráško, to skoro vypadá, že se nudíš. To chce nějakou zábavu, co myslíš?“

„Nechce, mám své dost,“ zabručel Hugo a zanořil ruce do dřezu se špinavým nádobím, které bylo druhou položkou na jeho seznamu s úkoly na dnešek. Ještě tam bylo zametání a vyvezení vozíku zbytků na kompost za domem. Pak by si mohl zalézt někam do kouta nebo, kdyby měl vážně štěstí, si trochu zalétat.

Jenže štěstí očividně nebylo to, co se mu postavilo do cesty.

„Ne, já myslím, že se nudíš, takže, co takhle být hodný bratříček a pomoct mi s pletím bylinkového záhonu?“

„Ty jsi-“ začal Hugo naštvaně, ale Harold ho poplácal bodře po rameni.

„Já vím, jsem nejlepší, věděl jsem, že tě to potěší. Když máš takovou radost, tak já ti to přenechám celé, co ty na to?“ zazubil se a mávnutím hůlky přenesl úkol ze svého seznamu na Hugův.

Ten drtil zuby o sebe, až to vrzalo a cítil, že mu začínají rudnout uši. Harold se ale dál usmíval, jako spokojená liška, co právě sežrala dva holuby a zajedla to kosem.

„Proč to do háje neuděláš ty, když můžeš kouzlit?!“ vyštěkl pak Hugo rozčíleně.

„Ale no tak, vždyť víš, že to nejde. Mamka by mě zabila,“ zarazil se nad volbou slov a ušklíbl se. „Mamka by byla rozčílená, kdybych jí kolem bylinek máchal hůlkou. Magie toho plevelu a mých kouzel by jí mohla všechnu letošní úrodu poslat do kopru. Je třeba to udělat po mudlovsku a na to jsi přece kádr. Ještě nejsi tak rozmazlený kouzlením, když doma kouzlit nesmíš,“ zubil se Harold a vypadalo to téměř škodolibě.

Hugo si k nehodě přimyslel ještě koberec z připínáčků a klíh.

„Fajn,“ praštil hadrem do vody, až se rozstříkla po okolí, „ale tohle za mě doděláš.“ Chtěl si utřít ruce, ale Harold zavrtěl hlavou. „Co zas?“

„Víš, že mi kuchyňská kouzla nejdou, ještě bych to rozbil. Už toho moc nemáš, to zvládneš dodělat, než se pustíš do záhonu.“

Tou dobou už Hugo vrčel a rozhodně ne pouze obrazně. Cenil na staršího bratra zuby ve vzteklé grimase.

„Já mám, do hajzlu, taky svoje plány! Nejsem domácí skřítek!“

„To nikdo neříká,“ začal smířlivě Harold. „Ty jsi mladší brácha, jsi na tom mnohem hůř,“ pokazil potom téměř dojemný okamžik a s hlasitým prásknutím zmizel, těsně před tím, než místem, kde měl obličej, proletěl špinavou vodou nasáklý hadr. Ten plesknul o zeď, kde po sobě zanechal odpornou skvrnu, a s dalším plesknutím dopadl na podlahu, kde začal okamžitě vytvářet loužičku.

„Jsi ostuda Mrzimoru!“ zařval vztekle Hugo a z horního patra se mu v odpověď donesla slabá ozvěna smíchu. Sebral hadr a plácnul jím do vody, ktera mu vzpurně stříkla do pusy.

Dotčeně zaprskal a utřel si tvář hřbetem ruky. Pak vyhlédl z okna do krásného slunečného dne, jako stvořeného pro létání.

„Tyhle prázdniny stojej za starou belu!“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 20.: