OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 19.

04.06.2012 (20:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1136×

„Adoráto! Oběd!“ ozvalo se matčino volání následované dupotem Frankových nohou do schodů.

Dora odložila brk a zašroubovala lahvičku s inkoustem. Přitom pomalu počítala, a když se dostala k osmičce, stalo se hned několik věcí.

Usmála se.

Ozvala se tupá rána.

Pokračovala v počítání.

Na desítce se dveře otevřely a dovnitř strčil hlavu její mladší bratr.

„Mamka říkala, že je oběd. Pojď už,“ vyzval ji netrpělivě a třel si čelo, kde se pomalu začínala rýsovat boule.

„Vždyť už jdu a nelítej, pak ti rostou rohy,“ napomenula ho cestou k němu. Věnoval jí nepěkný škleb, jako vždy, když se ho snažila poučovat, a vyrazil po schodech dolů.

„Franku, co jsem ti říkal o běhání po schodech,“ uslyšela otcův přísný hlas.

„Já ti to říkala,“ zamumlala si pro sebe vesele.

Do kuchyně vešla s dobrou náladou, která ji, co dorazila ze školy, ještě neopustila a to už byl pryč téměř týden.

„Konečně,“ zabručel Frank a třel si bouli dál. Ujistila se, že se rodiče nedívají, než na něj vyplázla jazyk. Oplatil jí to, ale nebyl tak obezřetný a otec ho uviděl.

„Ale no tak. Nech sestru být,“ napomenul ho a Adoráta se zazubila.

„Ahoj, tati, jak je bylinkám?“ zeptala se zvědavě. Otec byl zavřený ve skleníku ještě dřív, než se ona vyhrabala z postele a neviděla ho až doteď.

„Ahoj, zlato,“ oplatil jí pozdrav a líbnul ji na spánek. „Bylinkám je skvěle, nechtěla bys mi po obědě pomoct?“ zeptal se s mrknutím.

„Moc ráda,“ vyhrkla, ale pak si uvědomila, že slíbila pomoc mamce s úklidem půdy. „Vlastně ne, já slíbila mamce po obědě pomoc. Ale třeba potom?“ Matka ji ale přerušila, když položila polévkovou mísu doprostřed stolu.

„To nevadí, Adoráto. Můžeme to udělat zítra,“ pronesla zasněně a otočila se kolem dokola, jakoby něco hledala. Prstem si poklepala na rty ve snaze si vzpomenout, zatímco druhou rukou sáhla po pepřence stojící na kredenci u stěny. Pak se usmála a hůlkou přivolala ze spíže džbánek se smetanou. Usadila se a začala nandávat do talířů. „Klidně dnes pomoz otci,“ dodala s úsměvem, když před ni postavila její porci.

„Děkuju, mamko,“ usmála se Dora a otec na ni potěšeně mrknul.

Po obědě sklidila Dora nádobí a pak už spěchala do skleníku, kde čekal otec. Přišla akorát, když rozkládal na pracovní stůl několik malých hliněných květináčků. Otočil se na ni, když ji uslyšel.

„Co bys řekla rozsazování semenáčku škrtidubu?“ zeptal se s úsměvem. Věděl jak na ni. Když jí dovolil pracovat s rostlinami, ke kterým ještě ve škole neměli přístup, byla jeho. I teď se musela ovládat, aby si neposkočila.

„Bezva,“ shrnula své pocity do jednoho slova a zamířila k háčku, na kterém visela její pracovní zástěra a rukavice z dračí kůže.

Postavila se k pultu a zlehka se snažila z velkého chumlu oddělit jeden z několika křehkých semenáčků. Malé škrtivé liánky se jí ovíjely kolem prstů, ale ještě neměly dost síly nějak výrazně jí ublížit. Jen jí ztěžovaly manipulaci a mařily snahu rozplést je, aniž by je nějak poškodila.

Adorátě se líbilo, že to otec nechává na ní, a i když se s tím viditelně pere, neříká jí, co má jak dělat. Nechával ji na to vždy přijít samotnou, to oceňovala.

Zatím ho nikdy nezklamala, vždycky na to přišla.

Aniž by způsobila katastrofální škody.

„Už se ozval někdo ze školy?“ zeptal se otec tónem, který jasně říkal, že se opravdu snaží, aby to neznělo zvědavě a vtíravě, ale chce vědět, jestli jí kamarádi píšou.

„Jo. Před obědem jsem zrovna odepisovala Tobiasovi. Prý mají první prázdninový týden hrozně studený, chtěli se jet koupat k moři, ale v tom počasí nemůžou. Taky se ptají, kdy přijedeme,“ obeznámila ho s nezávadnými informacemi z dopisu, který zabral celý pergamen.

„Měli by žít v Británii, zjistili by, že jeden studený týden není nic oproti studenému celému létu,“ zabručel vesele otec a uhnul před výpadem úponice. „Ale, kdy tam pojedeme, nevím. Snad bychom se mohli s Dracem a Miou domluvit někdy příští týden. Uvidíme.“

Adoráta se dál neptala. Nemělo to význam, její otec nebyl z těch, kdo by se nechal někam hnát. Pokud řekl příští týden, tak dřív to nebude.

Raději se zase začala věnovat semenáčkům, které jí chvilku nehybné prsty zběsile omotávaly a snažily se jí zastavit krevní oběh. Dračí kůže jim ale zdařile bránila v čemkoliv, a tak se mohla Dora bez obav toulat krajinou vlastní hlavy, kde se právě utápěla představami o francouzském slunci.

Už aby byl příští týden.

∂∂∂

Lily koukala z okna a snažila se sama sobě namluvit, že nevyhlíží sovu, která pořád neletěla. Už byla doma týden a za celou dobu nepřišel ani řádek.

Moc se snažila si nepřipouštět, že to taky může být tím, že ani ona žádnou sovu nevyslala.

A taky tu byla ta drobnost, že poslední rozhovor se Sarah neproběhl úplně podle zásad úspěšného vztahu.

I když, co je to úspěšný vtah? Lily dosud žádný takový nezažila. Těžko tedy soudit, ale i přesto zdravý rozum napovídal, že slova, co padla mezi nimi, nebyla ta pravá.

Sarah jí prostě a jednoduše dala ultimátum. Pravděpodobně jí bylo zatěžko představit si Lilyinu situaci a zkusit se do ní vžít. Nebylo všechno tak jednoduché, jak si to Sarah malovala.

Přesto teď Lily tiskla prsty parapet, až jí bělely klouby a koukala do jasných dálek, ve snaze zahlédnout malou tmavou přibližující se tečku.

Místo ní uviděla otce zhmotňujícího se na dvorku mezi tůjemi. Zvedl hlavu a Lily stačila jen tak tak nasadit úsměv, aby si ničeho nevšimnul. Usmál se na ni a zamával. Oplatila mu to. Musel si myslet, že vyhlíží jeho, a tak se rozhodla nechat ho při tom. Obrátila se do pokoje a vyšla dveřmi na chodbu, aby ho mohla přivítat.

Než seběhla schody, byl už uvnitř a svlékal si plášť.

„Ahoj, tati, jak ses měl v práci?“ Otec se unaveně usmál a natáhl se po ní. Chytila ho za ruce a nechala se lehce obejmout. Bylo to neohrabané, ale to byl prostě táta. Nikdy se nenaučil přirozeně objímat, jako to dělala matčina rodina. I když, ne že by v tom byl strýček Ron o moc lepší. Asi byl důvod, proč byli on a táta nejlepšími přáteli.

„Bylo to únavné,“ shrnul svůj den a pustli ji, aby se mohl natáhnout pro karafu stojící opodál u zdi. Nalil si do skleničky, kterou si přivolal na dva prsty hnědé tekutiny a Lily bylo hned jasné, že v práci bylo mnohem hůř, než jí byl ochoten říct.

„Potkal si mamku?“ Otec přikývl a jediným pohybem vypil svoji tekutou posilu. Pak nechal skleničku zmizet a spokojeně vydechl.

„Máme něco k večeři?“ zeptal se a při zmínce o jídle mu zakručelo v břiše. Lily se uchechtla, když viděla, jak její otec lehce zčervenal nad zradou vlastního těla.

„Udělala jsem špagety a masové kuličky, posaď se, donesu ti to,“ řekla Lily a vyrazila do kuchyně.

„Kluci tu nejsou?“ zavolal za ní otec.

„Albus někde lítá a James má přece tenhle týden soustředění v Dublinu!“ křikla přes rameno. „Takže taky někde lítá,“ dodala sama pro sebe normální hlasitostí.

„To máš pravdu, ale když jsme jen dva, tak se najíme tady, ne?“ ozval se pobavený hlas otce za jejími zády. Leknutím nadskočila. „Promiň,“ omluvil se otec, ale pořád se usmíval. Nebylo mu to líto ani trochu.

„Dobře, klidně můžeme jíst tady, pokud to stihnu připravit, aniž bych dostala infarkt,“ zašklebila se a odklopila pokličku z hrnce plného jídla.

Než se otec stačil opláchnout a usadit, už na jeho místě stál talíř horké vonící potravy, která mu zvedala náladu pouhou svou přítomností.

„Hmm, krásně to voní. Měla bys vařit častěji,“ nadhodil spokojeně. Ušklíbla se.

„Ještě jsi to neochutnal,“ upozornila ho se zákeřným výrazem. Ovšem ne nadarmo byl její otec šéfem bystrozorského oddělení, měl pro strach uděláno. Namotal si na vidličku řádnou porci a bez obav ji vsunul do úst, která ovšem musel otevřít jako bránu do Bradavic.

„He to oký,“ zahuhňal s plnou pusou, kterou se ani nesnažil zavřít.

„Hohe? Totiž chci říct, cože?“ opravila se Lily rychle. Její otec ovšem statečně bojoval s klubkem špaget, dokud ho neporazil, pak vyčerpaně vydechl a vyplázl jazyk.

„Je to horký, jsem říkal,“ zopakoval svůj předchozí postřeh. Usmála se a natočila na svou vidličku pouhé čtyři špagety, které pečlivě ofoukala.

„Dám si pozor,“ zazubila se, než je strčila do pusy. Blaženě se usmála, aby dala najevo, že ona se rozhodně nespálila. Otec se ironicky ušklíbl, ale pak zakroutil hlavou a napodobil ji.

„No co,“ řekl, když se chtěla začít smát. „Hltání je stejně nezdravé,“ pronesl rodičovským tónem. Lily se k tomu dál nevyjadřovala. Otec měl těžký den, tak proč ho nenechat vyhrát jednu malou slovní přestřelku?

„Neozval se už Draco? Nebo strýček Neville? Nebo Weasleyovi?“ zeptala se po chvíli, aby přerušila ticho, které ji nutilo přemýšlet nad tím, nad čím nechtěla.

„Ještě ne, čekáš nějakou zprávu?“

„To ne, spíš se tu sama trochu nudím. Jimmy je pořád pryč a Albus teď už vlastně taky. Nevím, proč jsem čekala, že si užije poslední prázdniny v životě,“ zakroutila nechápavě hlavou. Otec se ušklíbnul.

„Ale on ještě nepracuje,“ prohodil rádoby nevinně. Lily se okamžitě chytla.

„On někoho má?“ Údiv v jejím hlase byl nepředstíraný. Její bratr sice měl několik známostí, ale byly to spíš občasné jednorázové schůzky, žádný dlouhodobý vztah. Tak, že by teď?

Její otec, ale jen pokrčil rameny.

„Kdo ví, já se ho neptal.“

„Typické, tak proč o tom mluvíš?“ zamračila se Lily a vidličkou zapíchla nejbližší špagetu.

„Baví mě koukat, jak se pak vztekáš,“ přiznal se její táta s vážnou tváří a zelené oči mu zářily potlačovaným humorem. Zafuněla, ale nevydržela se naštvaně mračit dlouho. Nakonec mu úsměv oplatila.

A přesně tu chvíli si vybral velký tmavý výr, aby vletěl do kuchyně otevřeným oknem. Upustil před Lily pergamenovou obálku a hned zase zmizel oknem pryč. Otec se za ním překvapeně ohlédl.

„Nečeká na odpověď? Zvláštní,“ pronesl a nabral si poslední z masových kuliček na talíři. „Kdo ti píše?“ zeptal se, než ji vložil do úst. Lily se střídavě dívala na dopis a na odlétající sovu.

Vždycky čekal.

Teď ne, ozval se potměšilý vnitřní hlásek. Nebude to, na co Lily tak čekala.

„Lily?“ zkusil upoutat její pozornost otec.

„Spolužačka,“ odpověděla hluše, aniž by se na něj podívala. Prsty pohladila ostrý roh obálky a ucukla. „Už si dojedl?“ zeptala se pak nepřirozeně veselým hlasem. Když kývnul, vzala jeho i svůj talíř a odnesla je do dřezu. Potom sebrala dopis z ostrůvku a lehce ho sevřela prsty obou rukou, ale jen za okraj, jako by to byl hulák před výbuchem. „Potřebuješ s něčím pomoct?“

Otec jen překvapeně zavrtěl hlavou a nechápal, co způsobilo tu změnu v jejím postoji. Ten dopis?

„Dobře, kdyby něco budu venku,“ řekla Lily a aniž by čekala na odpověď zamířila k zadním dveřím. Vyšla na dvorek a minula tůje, kde se před necelou hodinou objevil otec. Zamířila k altánku napůl skrytému v anglickém parku, který tvořil zadní část zahrady u jejich sídla.

Když tam došla, posadila se na ošoupanou dřevěnou lavici a opřela se o sloupek. Přitáhla si kolena k bradě a koukala na obálku.

Zalepenou ji obracela v prstech a nebyla si jistá, jestli má dost odvahy, aby ji otevřela. Bojí se po právu, nebo je v tom jen pocit viny?

Možná si potřeboval Hádes zaletět na lov, proto nečekal na odpověď. Ale neloví sovy v noci?

„Když to neotevřeš, nic se nedozvíš,“ napomenula se Lily nahlas. Přestala dopisem točit a špičkou prstu zajela pod okraj, aby si to zase rozmyslela a zastavila se.

Neměla by si to přečíst jinde? Třeba večer v posteli? Mohla by se zamknout a… Ne! V duchu se okřikla a vynadala si do zbabělců. Nejspíš se stejně jen zbytečně stresuje.

Trhnutím otevřela obálku a vytáhla složený pergamenový lístek. Nebyl moc velký, takže žádný román.

Lily zavřela oči, nadechla se a list rozložila. Pak oči otevřela a četla:

Lily,

motýlku,

opravdu jsem chtěla; snažila jsem se chápat, být trpělivá, dát ti prostor a hlavně, nebrala jsem si k srdci tvé neustálé odmítání a odstrkování.

Ale už to nezvládnu.

Bolí to. Tak moc mě zraňuje každé tvé odstrčení a neustálé ohlížení přes rameno. Tvoje každodenní: „Co kdyby nás spolu někdo viděl?“

Jsi natolik bojácná, že se ke mně téměř nepřibližuješ a ty chvilky v temných koutech sklepení?

Promiň, to nestačí. Ne teď a ne mně. Už ne.

Poslední týden jsem trávila čekáním na sovu s omluvou, která nepřicházela. A dnes jsem si uvědomila, že už vlastně nechci, aby někdy přiletěla.

Přinesla by možná pár pěkných vět. Ale byly by to plané sliby a prosby o strpení.

Promiň, je mi líto, ale došlo.

Měla jsem si to uvědomit už na tom nádraží, ale já se tě nechtěla vzdát.

Motýlku.

Lily.

L. N. Potterová. Měj si své bezpečí.

Buď si svá…

Slané kapky dopadly na místo, kde chyběl podpis. Kde nebylo žádné rozloučení. Jen prázdné místo, které bylo podtržením prázdnoty, která se objevila v Lilyině mysli.

Žádné myšlenky. Žádné pocity.

Jen jedno velké zářivé MOJE, které se s praskotem rozsypalo v matný prach a nezanechalo po sobě nic – jenom prázdné místo bez podpisu.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 19.: