OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 17.

28.05.2012 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1317×

Odpřísáhla by, že se jí v hlavě usadila přinejmenším rodinka ghúlů. Třeštilo jí to tam tak, až měla chuť se sama vystěhovat.

Místo toho se zavrtěla a ignorovala okolní šum. Bolest v hlavě stoupla a Becca se prudce nadechla. Do nosu ji praštil pach lektvarů a naškrobených prostěradel.

Ošetřovna.

Pomalu, ale jistě to začínalo dávat smysl, paměť se rozjasňovala. Zápas, camrál, Samson, černo…

Asi potlouk.

Otevřela oči, ale okamžitě je zase zavřela. Denní světlo ji uhodilo do mozku podobně jako ten potlouk do zad. Pomalu si na něj zvykala a mžourala před sebe.

Lehce otočila hlavu vpravo a tam byl.

Zářil jako malé slunce.

„Jo!“ zachraptěla, ale nadšeně to znělo jen v u ní v hlavě.

„Jako bych to neříkal, stačí jí sem donést pohár a je jako rybička,“ ozval se znuděný hlas jejího dvojčete. Očividně o ni měl starost.

„Tobiasi!“ ozval se Dořin pobouřený hlas odněkud zleva. Neubránila se úsměvu.

„Má pravdu… už je mi docela dobře,“ zachraptěla a hned jí byla přistrčena sklenice s vodou. Upila. Bylo to, jako by struhadlo v jejím hrdle překryla sametová deka. Neubránila se spokojenému zasténání.

„Jak je ti? Ale vážně?“ ozvala se znovu Dora. Becca se na ni otočila.

„Jde to,“ shrnula to dvěma slovy. Záda měla pořád jak po první pomoci od Hagrida, ale jinak jí bylo vlastně dobře. No, tedy až na tu hlavu. Ta byla taky k ničemu.

„Takže jsme vyhráli?“ ujišťovala se. Ozvalo se odfrknutí.

„Ne, jasně že ne. Nebelvíři nám pučili pohár, abychom tě mohli hned po probuzení vyvést šprýmem,“ pronesl Tobias pochybovačně.

„Tobiasi!“

„Jasně, že jsme vyhráli,“ dokončilo její dvojče myšlenku, aniž by si něco dělal z pohoršeného Adorátina tónu. Becca se uvolněně usmála.

„Paráda,“ pronesla spokojeně. „Kde jsou všichni?“

„Slaví,“ pokrčil rameny Tobias. Bezděčně se zamračila. Bez ní? To je ani nezajímalo, jestli je v pořádku? Jako obvykle, její bratr věděl přesně, co se jí honí hlavou.

„Bylas v limbu skoro pět hodin, dokonce ani naši tu nemohli čekat tak dlouho,“ vysvětloval. „Ne že by je snad Pomfreyová nechala,“ pronesl potutelně. Becca si to dovedla představit. Mamka, která jí určitě mluvila do všeho, co dělala a táta pochodující tu jako hladový jaguár. Určitě je vyhodila ani ne po hodině.

Usmála se a pokusila si sednout. Dora ji rychle podepřela pod rameny a Rebeca to ocenila zazubením. Pak se otočila k poháru.

Byl krásný. Jednoduše naprosto překrásný.

Natáhla ruku, aby se ho dotkla. Chladný, trochu ošoupaný povrch byl jako starý známý, i když se ho dotýkala prvně v životě.

„Paráda,“ zopakovala tiše. V zorném poli se jí objevil Tobias, který obešel postel.

„To bych řekl. Dalo práci vypáčit ho Carle z prstů.“ Rebeca se zasmála.

„Tak to se vážně nedivím.“

„Přehání,“ zamumlala Dora. „Stačilo jí slíbit, že ho budeme hlídat jako vlastní dítě a za každý škrábanec zaplatíme uncí masa. Vlastního, samozřejmě. Pak ho tu nechala docela v klidu.“

„Jo, ale jen proto, že na ni určitě někdo použil potajmu Imperius, jinak si to nedokážu vysvětlit,“ zabručel Tobias. Rebeca se na něj podívala, ale on uhýbal pohledem a mračil se. Vzdychla.

„Jsem v pořádku. Vážně, jsem.“ Zabručel.

„To je marný, ošetřovatelka mu to říkala taky, ale je jak medvěd.“ Jako by to chtěl potvrdit, Tobias nabručeně zavrčel. Dora s Rebecou se rozesmály. Chtěl jim něco odseknout, ale vyrušila je zmiňovaná ošetřovatelka.

„Slečno Malfoyová, jak se cítíte?“

„Docela dobře,“ usmála se Becca.

„To ráda slyším, podíváme se na to,“ řekla a mávnutím vyhnala ty dva stranou. Hůlkou zatáhla závěsy kolem postele a vyhrnula Rebece pyžamo na zádech. Lehce prohmatala ránu a zamumlala nesrozumitelnou inkantaci. Becca mhouřila oči, jak se ošetřovatelka dotýkala citlivé tkáně.

„Ano, tady to vypadá dobře, nanesu vám na záda mast proti podlitinám a do večera to bude pryč. V noci se vyspíte klidně,“ usmála se ošetřovatelka. „Ještě zkontrolujeme hlavu.“ Becca si překvapeně uvědomila, že má kolem hlavy omotaný bílý obvaz, který předtím nezaregistrovala. Ošetřovatelka ho odmotala a zkontrolovala hlavu podobně nebo možná stejně jako záda – to Becca říct nedokázala.

„Výborně, vypadá to dobře. Takže, tohle vypijte,“ podala jí lahvičku s nechutně zelenožlutým obsahem připomínající hleny. Rebece se už jen při pohledu na ten lektvar protočil žaludek jako artista na hrazdě – zrovna jako ten v cirkuse, kam je mamka vzala, když jim bylo deset.

„Musím?“ zeptala se mdle.

„Ano,“ dostalo se jí strohé odpovědi a dalšího poklepání hůlkou na spánek. Ošetřovatelka spokojeně mlaskla a jala se jí mazat záda tou mastí. Rebece ani trochu nepomáhalo, že páchla jako bedna zapařených tlustočervích střev. Radši si dvěma prsty stiskla nos a obsah lahvičky si vlila do úst. Nekonalo se překvapení, lektvar nechutnal jako marcipán – popravdě, byl naprosto odporný a dalo práci ho polknout. Povedlo se jí to až na třetí pokus. Ale spolu s mastí přinášel téměř okamžitou úlevu.

Bolest hlavy mizela a záda už se taky začínala cítit jako každá jiná záda a ne jako trolí rohožka.

„Výborně,“ pronesla ošetřovatelka, když skončila. „Myslím, že můžete odejít. Počkejte jen ještě pár minut, než se mast vstřebá,“ poradila jí madam Pomfreyová. Odstranila závěsy a rázným, i když vcelku pomalým krokem se vydala pryč. Rebeca se zamyslela nad tím, kolik už jí asi musí být. Vsadila by se, že alespoň sedmdesát, ne-li víc.

„Fajn? Můžeme vyrazit?“

„Nech mě alespoň obléct, brácho,“ zamumlala pobaveně Becca a shodila nohy z lůžka na zem. Kamenná podlaha zastudila, než se jí podařilo nahmatat boty. Tobias se otočil a šel si sednout na postel kus před ní. Dora jí pomohla obléct se tak, aby zbytky masti neskončily všechny setřené hábitem.

„Dobře,“ řekla, když byla hotová. „Můžeme jít, ale tohle,“ natáhla se pro pohár a přitiskla si ho k hrudi, „ponesu sama.“ Spokojeně se zazubila.

Vyrazili z ošetřovny, a zatímco Dora jí šla po levici, Toby po pravici. Becca se alespoň zkoušela tvářit, že nevnímá, jak ji oba hlídají a jistí, kdyby se snad ukázalo, že jí není tak dobře, jak tvrdila.

Jenže Becce bylo skvěle. Mohla být zvalchovaná třeba šesti potlouky, ale dokud dýchala a mohla pevně objímat lesknoucí se famfrpálový pohár, bylo jí skvěle.

I když…

Kdyby potkala Weasleyho a mohla mu s ním zamávat před nosem, to by byl opravdový ráj.

∂∂∂

Kdyby se Adoráty někdo zeptal, řekla by, že ta oslava byla… no, přinejmenším byla hodně divoká.

A taky byla dlouhá. Pokud si to dobře vybavovala, což taky nemusela být zrovna sázka na jistotu, už svítalo, když se konečně ploužili do postelí. Tedy, alespoň ti, co nevytuhli v křeslech, na pohovkách a na kobercích – jako třeba Carla.

Tudíž mohlo být tak před čtvrtou ráno.

Pravděpodobně proto bylo o několik hodin později u havraspárského stolu ve Velké síni takové ticho a klid, i když všichni čekali nadšený jásot. Téměř nikdo totiž na snídani nešel.

U oběda to nebylo o moc lepší, počty se pořád ani zdaleka neblížily obvyklým stavům, přesto se nezdálo, že by to někoho z učitelů zvlášť trápilo. Byli vcelku zvyklí na to, že po udělování poháru je vítězná kolej poněkud nepoužitelná. Nejspíš proto ho udělovali už v den posledního zápasu, což byla sobota. Neděli tak mohli společensky unavení studenti prospat.

V některých případech i vystřízlivět.

„U Merinových fuseklí, mně snad praskne hlava,“ bědoval ebenový odrážeč.

„Sklapni, Omnisi,“ syčela kapitánka, která měla kruhy pod očima, že by se na nich dalo houpat. Adoráta je pozorovala zpoza poháru s džusem a nechápala. Proč to pijí, když je jim potom tak mizerně? Chápala by přípitek, ale studenti, co si troufli – a že jich bylo – zvládli vyprázdnit celý malý soudek ohnivé whisky, nemluvě o množství máslových ležáků.

Odložila pohár s tichým bouchnutím a několik z postižených sedících okolo sebou škublo, přikrčilo se nebo jinak dalo najevo, že tenhle zvuk by se neměl v nejbližší době opakovat.

„Co budeme dneska dělat?“ otočila se pak na své přátele, byť pozorovat ty hromádky neštěstí ji docela bavilo. Zcela nesoucitně ji dokonce napadlo, jak vyloudit z nádobí okolo nepěkné a hlasité zvuky. Upustila od toho jen proto, že byli větší, silnější a zdálo se, že jsou zrovna i hodně popudliví.

„Co já vím,“ zívla Rebeca a dál v prstech točila vidličkou, na které měla napíchnutý kus masa. Bezděčně ji přibližovala a zase oddalovala od svých úst, aniž by ji napadlo, strčit sousto dovnitř.

„Ale no tak, ještě máme půlku neděle,“ namítla Dora a dostalo se ji několikerého zasyčení, protože neprozřetelně zvedla hlas nad hladinu šepotu.

„To je tak akorát na sepsání úkolů, co máme příští týden odevzdat,“ nadhodil Tobias. Nepotřeboval zvedat oči od talíře, aby věděl, jakých výrazů se mu na tenhle návrh dostalo.

„Tobiasi, bude konec roku!“

„Ššš!“ Adoráta se přikrčila a ztlumila hlas.

„Za chvíli jsou prázdniny a venku je krásně. Přece tu nebudeme zalezlí jako pavouci. Co jít za Hagridem?“ Rebeca si vyměnila s bratrem pohled a pak se oba usmáli.

„Zní to dobře, ale pořád bych radši do knihovny,“ řekl pak Tobias. Becca jen zakroutila hlavou a Dora si vzdychla.

„Fajn. Fajn, jak chceš, tak jdeme do knihovny a budeme si hrát na pilné studenty,“ zabručela potom poraženecky. Nepřiznala by, že se jí vlastně ulevilo. Nápad jít k Hagridovi byl spontánní, nepromyšlený a zpětně i hloupý. Ona i Tobias se skutečné hájence vyhýbali a chodili poblíž jen kvůli výuce.

Knihovna, ale byla tichá, příjemná… prostě bezpečná.

„Jo, učení bude bezva,“ zamumlala si pro sebe sklesle, když vstávali a nechávali za sebou bandu sténajících, průběžně blednoucích a zelenajících studentů, kteří se zdokonalovali v tiché poště.

Knihovna byla téměř prázdná a to nejen co se studentů týče. I police byly zvláštně pročištěné.

Knih bylo samozřejmě pořád nepočítaně a stále se zdálo, že není možné, aby se sem vešly, ale po třech letech už Adoráta rozpoznala změny.

„Zkoušky, příští rok nás to taky čeká. Fuj,“ ulevila si Rebeca.

„Pořád je to až za rok,“ uklidňovala ji Adoráta. Tobias už bloudil mezi regály a vytahoval knihy, které by mohli potřebovat. Adoráta ho stoicky pozorovala.

„Víš, co nechápu?“ zeptala se polohlasně Rebecy aniž by z něj spustila oči.

„Co?“

„Jak si, propána, pamatuje, jaké máme všichni úkoly? Jeho bych pochopila, ty je máš stejné, ale jak Pro Merlina ví, co mám za úkoly já?“ Rebeca pokrčila rameny.

„Je prostě všímavý detailista. Ještě sis nezvykla?“

„Nemyslím, že si někdy zvyknu,“ zamručela Dora a vytáhla z kapsy náhradní pergameny a opelichaný brk. Nebyla připravená na studijní odpoledne, takže doufala, že ty dva archy pergamenu postačí. Na poznámky většinou stačily, ale na učení s Tobiasem… To už tak jisté nebylo.

S Rebecou se zašily k jednomu ze stolků u velkých prachem pokrytých oken, kterými pronikala mléčně bílá záře zaručující, že neoslepnou. Tedy, ne úplně.

S hrozivým výrazem kolem nich proplula madam Pinceová, stárnoucí knihovnice.

Adoráta se přikrčila. Z té ženské jí vždy běhal mráz po zádech, připadala si jak v obležení běhnic.

Teď ale ženština jen zkontrolovala, jestli ti odporní studenti neopatlávají, neohýbají a celkově neničí její předrahé knižní mazlíčky a jako duch zmizela mezi regály.

„Víš, myslím, že jednou až umře, tu zůstane. Jako Binns, bude tu pořád strašit,“ zašeptala temně Becca, nakloněná nad stolem k Adorátě, co nejvíc to šlo. Dora její pohyb napodobila.

„Nejspíš si ani neuvědomí, že je mrtvá,“ přisadila si, a když se ozvala rána, nadskočila, jako když ji píchnou hůlkou.

„Pardon,“ ozval se provinilý hlas Tobiase kus od nich a rozzuřený sykot. Holky se zašklebily. Dravá knihovnice dostihla svoji oběť.

Čekaly jen chvilku, než se objevil Tobias, ještě trochu zrudlý ve tvářích.

„Čarodějnice,“ zamumlal, když složil náklad knížek na stolek.

„Spíš moták, řekla bych,“ pronesla Becca zamyšleně a Dora ji pod stolem klepla.

„Nech toho, než tě uslyší,“ sykla a snažila se skrýt vyplašenost. „Navrch moc dobře víš, že není moták.“

„No jo, co na tom,“ mávla rukou Becca a otočila se na bratra. „Tak ukaž, cos nám přines,“ vyzvala ho a vzala do ruky první z knih. Pak druhou. Třetí. V rychlém sledu probrala celou hromadu a v podstatě ji přerovnala přesně opačně, než ji přinesl. Zatvářila se otráveně. „Bezva, budem fakt chytrý,“ pronesla otráveně a poslední kousek hodila před Doru. Ta se přikrčila, ale když odnikud nevyskočila knihovnice s pěnou u pusy, zase se narovnala.

„Hm, Bratrovraždy pokolení skřetího od roku 1590 do doby současné,“ přečetla a nalistovala poslední stranu. „Vydáno v roce 1867. Jo, tak to je opravdu hodně současné.“

„No co, pro ně to byla současnost,“ uculila se Rebeca. Tobias jen protočil oči a vytáhl o něco rozsáhlejší knihu, která obsahovala pokračování toho záživného tématu. Adoráta vzdychla.

„Vsadím se, že nejsem první, kdo nesnáší tenhle předmět, co?“ pronesla otráveně a podepřela si hlavu rukou. Už jen pomyšlení na dějiny jí zavíralo oči.

Dvojčata se nenamáhala s odpovědí. Dora uznala, že otázka za ni ani nestála. Možná kdyby se zeptala, kdo má ten předmět rád, ale pak už by asi psali ke sv. Mungovi a rezervovali by jí krásný pokojík jen pro ni. Tak se to prý u nebezpečných šílenců dělalo běžně.

„A čím začneme my?“ zeptala se Rebeca s takovou dávkou entuziasmu, že by na něj byla třeba lupa, aby se vůbec dal postřehnout.

„Chceš bylinkářství nebo přeměňování?“ nabídnul Tobias a v každé ruce třímal knihu. Rebeca si je prohlédla, jako by otázku opravdu zvažovala.

„Chci tu hubenější,“ ukázala pak na otřepanou knihu se zelenou vazbou, která byla poloviční oproti té, co držel v pravé ruce. Tobias vzdychnul a podal jí ji. Pak se usmál a přistrčil jí další tři, tlusté jako její zápěstí.

„To patří k tomu,“ zazubil se a sám si nechal tu jedinou silnou vazbu. Rebeca chtěla něco naštvaně vyštěknout, ale přesně tu chvíli si vybrala knihovnice, aby zase tiše prosupěla okolo a zpražila ji pohledem. Rebeca sklapla pusu i podpatky a zabořila nos do první z knih. Když si ale byla jistá, že je knihovnice z doslechu tiše na bratra zasyčela:

„Příště vybírám knihy já.“

Tobias s úsměvem ledabyle pokrčil rameny a Dora se kousla do rtu, aby se neusmála taky. Tuhle přesně stejnou scénu sledovala už třetím rokem a nemyslela si, že by ji to někdy přestalo bavit.

 Běhnice (Doxy) Známá jako kousavá víla se často omylem za skutečnou vílu považuje, byť je zcela jiným živočišným druhem. Má miniaturní lidskou podobu, ale je pokryta černým ochlupením a má po páru rukou a nohou navíc. Mají rády chladnější klima - severní Evropa a Amerika. Kladou až 500 vajíček najednou a zahrabávají je do země. Mladé se líhnou za dva až tři týdny. Běhnice má dvě řady ostrých a jedovatých zubů - po kousnutí je vhodné aplikovat příslušné sérum.

Ghúl (Ghoul) Je sice ošklivý, ale není zvlášť nebezpečný. Podobá se slizkému kolozubému obrovi a sídlí na půdách či stodolách patřících kouzelníkům, kde se živí můrami a pavouky. Hlasitě skučí, občas hází kolem sebe předměty, ale pokud na něj osobně narazíme, přinejhorším výhružně vrčí.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 17.: