OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 15.

20.05.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1279×

Hugo byl přinejmenším zmatený, všechno bylo nějak obrácené na ruby a teď, když mu Lily vzala z pod ruky pergamen s úkolem a opravovala mu v něm chyby, uvědomil si to.

 „Co se to u Merlinovy bradky děje?“

 „To mi pověz ty, jak jsi mohl napsat, že nejsilnějším následkem užití dokrvovacího lektvaru je chudokrevnost?“ Hugo překvapeně zamrkal a vytrhl jí svůj úkol. Přelétl ho pohledem a zděsil se.

 „Co jsem to napsal za bláboly? Není to spíš tvůj úkol?“ Lily se zamračila, ale pak se zase usmála.

 „Ne, tentokrát jsi tu za většího pitomce ty. Nebudeš mi to věřit, ale je to moc příjemný pocit.“ Hugo jen zamručel a zmačkal pergamen. Bude muset celý úkol napsat znovu, tohle nemělo ani cenu opravovat. Hodil ho přes hlavy ostatních studentů do krbu, který minul jen o pouhý půl metr. Se zafuněním se zřítil na opěradlo židle a zavřel oči. Lily ho překvapeně pozorovala.

 „Posledních pár dnů nejsi sám sebou, stalo se něco? Becca ti zase něco řekla?“ Hugo rozlepil jedno oko a šlehnul po ní dotčeným pohledem.

 „Vypadám snad na to, že si její řeči nějak beru?“

 „Pravda, to moc ne. Tak se stalo něco jiného?“ Hugo oko zase zavřel.

 „Ne, nic významného,“ řekl po chvíli unaveně. Nepřipadalo v úvahu, že by s Lily probíral to, co se stalo po tréninku ve sprchách, a už vůbec ne to, jak dostal v podstatě košem hned druhý den, kdy mu Judith vysvětlila, že to opravdu byla jen přátelská výpomoc. On si tedy pod tímhle označením představoval spíš pomoc s domácími úkoly. Teď se cítil trochu… Ne zneužitý, to rozhodně ne, ale bral by, kdyby to byl on, kdo řekne, že to jednou stačilo. Připadal si jako by se doprošoval a to nedělal, jen to prve moc nepochopil. Teď mu to už bylo jasné. Judith ctila pravidlo jednou a dost, kolik takových holek na škole může být? Doteď ho nad tím nenapadlo uvažovat.

 „Jak chceš. No, ale já musím jít, mám ještě dneska něco domluveného,“ řekla Lily energicky a rychle shrabovala učení.

 „Takhle pozdě?“ zeptal se Hugo se zájmem. „Znám ho?“ Lily zčervenala.

 „Nijak moc,“ hlesla, ale pak se zazubila. „Musím, měj se.“ Mávla a zmizela v dívčích ložnicích. Hugo se za ní chvilku díval.

 „Nijak moc,“ zopakoval. To bylo snad ještě víc možností, než kdyby řekla neznáš. On totiž minimálně od pohledu znal devadesát procent hradního osazenstva. Asi jako každý.

 Znovu se zadíval na hromádku pergamenů, ale tentokrát se v něm místo klidného smíření zvedla vlna nechuti. Tráví nad těmi bláboly většinu svého volného času a co z toho?

 Otráveně je odsunul a vstal. Koutkem oka zahlédl Rose, která se na něj udiveně dívala. No co? Nemůže mít chvíli klid? Pořád jen pilný studentík, aby měli všichni radost? To jednoho taky po chvíli omrzí, pomyslel si trpce a zatlačil na obraz, který se vyklonil a nechal ho vyklouznout z místnosti.

 Jenže co teď? Hugo ani nevěděl, co chce dělat. Několikrát nerozhodně přešlápl, ale pak s novou dávkou zhnusení vyrazil do knihovny. Vždyť se tam přece nemusí zahrabat jen v učebnicích, že ne?

∂∂∂

Adoráta stála ve skleníku číslo jedna a rukama se rýpala v téměř černé zemině. Špína za nehty ji podivně uklidňovala a pocit, že je její otec blízko ještě mnohem víc.

 Ten se právě věnoval šestým ročníkům Nebelvíru a Zmijozelu ve skleníku číslo tři, zatímco ona tu přesazovala mladé rostlinky šalvěje, aby mu trochu pomohla. A taky aby se vyhnula Rebece, protože se necítila na další várku popichování.

 „Au,“ vyhrkla překvapeně, když se jí do ruky zabodnul dlouhý trn schovaný v zemině. Jenže místo, aby si ho vytáhla, překvapeně si ho prohlížela. Na světlé kůži zamazané hlínou by se snadno ztratil, nebýt malé kapky krve, která se kolem něj rychle zvětšovala.

 Pocit ostré bolesti pominul a teď místo ní nastoupil nepříjemný tlak a lehké pálení. Dora zkusila pohnout prsty a trn v tkáni se zavlnil. Ostrá bolest se vrátila, to ji konečně donutilo sevřít ho mezi špičky prstů druhé ruky a vytáhnout z ranky. Zblízka si ho prohlédla.

 Lesknul se, jak na něm ulpěla vlhkost její krve, tvar měl elegantní; útlý a krásně dlouhý. Vypadal pevně ani špička se mu neulomila. Adoráta se pousmála, místo aby ho zahodila někam na podlahu skleníku, vsunula ho do kapsy hábitu. Ruku si přiložila k ústům, nasála krev i hlínu z ranky a vyplivla ji. Tolik k první pomoci, rozhodla se a sáhla po dalším z ještě nepřesazených květináčků.

 Nestačila drobnou sazeničku ještě ani vyklepnout z jejího dosavadního domova, když se od skla nad její hlavou začaly odrážet velké kapky. Nejprve pomalu - pomaleji, než jí tluče srdce - ale během dvou minut se pomalý metronom změnil v živelné staccato. Světlo pronikající sklem pohaslo a zešedlo. Celá stavba se najednou zdála jako ztělesnění slzavého údolí a Doře sevřela krk úzkost. Aby atmosféru ponurého skotského deště utlumila, začala si zpívat. Zkusila si zanotovat něco veselého, ale po první sloce zmlkla. Bylo skoro děsivé snažit se být veselá v takovém prostředí; místo další veselé písničky zabořila prsty znovu do hlíny a zavřela oči. 

Slova z ní ale po chvíli vyplynula podvědomě a Adoráta se jim nebránila.

 „Dancing bears, painted wings, things I almost remember,“ rozléhalo se téměř prázdným skleníkem. Slova se proplétala mezi rostlinami a tiše doznívala v různobarevném listoví.

 Dořiny prsty se hbitě míhaly a laskavě stěhovaly jednu sazeničku za druhou.

 „Someone holds me safe and warm. Horses prance through a silver storm. Figures dancing gracefully, across my memory,“ pokračovala a u toho se snažila nemyslet.

 Jenže to nešlo.

 Bylo tu moc věcí, které se najednou děly jinak. Zvláštně. Hloupě. Děsivě. Krásně.

 Tony.

 Tony byl… jaký vlastně? Co o něm Dora věděla? Tři roky se v podstatě ignorovali, dokud za ní z ničeho nic nepřišel. Mohla si myslet, že se chce přátelit a vlastně si to později i myslela, jenže to asi bylo jinak, než si myslela. Nebylo to jednoduché.

 Tony měl přátele. Svoje, tak jako ona. A chápala, že ona nepatří do jeho skupiny, vlastně ani do jeho vrstvy.

 Dora byla divná a byla si toho vědoma. Becca se jí vždycky snažila namluvit, že není divná, možná trochu odlišná, ale rozhodně ne divná. Možná si to opravdu myslela, ale ti, co se Tonymu smáli, když ho s ní viděli, ti si to rozhodně nemysleli. Pro ně byla podivínka, která se toulala po lese s Hagridem, měla ráda tlustočervy a chodila pomáhat svému otci, když jí zbyl čas, místo aby se bavila jako oni. Jenže ji nebavilo, co dělali oni, bavilo ji přesně to, co dělala ona. Nechtěla, aby byli jako ona, jen si přála, aby ji zase začali ignorovat.

 Nepotřebuje kolem sebe hromadu lidí, kteří jí budou říkat, co je, a co není dobré dělat. Měla své blízké. No a co, že mezi ně počítala i své rodiče a mladšího brášku?

 Sazeničky už dávno neubývaly, prsty se nehýbaly. Jen ústa formovala další slova a myšlenky plynuly.

 „Far away, long ago, glowing dim as an amber. Things my heart used to know, things it yearns to remember. And a song, someone sings, once upon a December.“

 S poslední slokou sklonila hlavu a nechala dvě osamělé slzy dopadnout na zašpiněné hřbety rukou, kterými svírala pracovní stůl.

 Co si to nalhává, tak moc by si přála být oblíbená, dokonalá a obletovaná jako je Becca! Nebo alespoň respektovaná a žádaná jako Lily. Jenže nebyla ani jedno.

 Byla Longbottomová.

 Dcera hrdiny a profesora, stejnou měrou jako dcera lehce bláznivé a milujíc matky. Ale nebyla dost ani na jednoho z nich. Byla něco mezi. Výškrabek toho, co jim ztěžovalo život, když byli v jejím věku. Ne dost to, ani dost ono. Byla nic.

 Nechtěné nic.

 „Doro?“ vyrušil ji z myšlenek otcův hlas. Rychle si přejela hřbetem ruky po tvářích, aby setřela usvědčující vlhkost. Nasadila úsměv a otočila se.

 „Ahoj, tati. Už to skoro budu mít,“ mávla rukou k sazeničkám. Otec vypadal ustaraně, bezděčně sklouzl pohledem na nedokončenou práci a zase zpět.

 „Jsi v pořádku, modrásku?“ zeptal se vážně. Dora se vším úsilím zastavila mimické svaly, které se toužili stáhnout do grimasy smutku. Modrásku jí říkal, jen když měl starost, už to samotné oslovení ji rozesmutňovalo. Místo toho vycenila chrup v ještě širším úsměvu.

 „Jistě, proč bych nebyla,“ opáčila a pak se radši otočila zpět k šalvějím, aby mohla pokračovat. Otcovy kroky skleníkem tiše rezonovaly, jak se blížil. Položil ruce na stůl kousek vedle jejích.

 „Obvykle nezpíváš tak smutně,“ řekl tiše.

 „Slyšels,“ konstatovala úplně zbytečně. Samozřejmě že slyšel, když o tom mluvil.

 „Víš, že tě poslouchám moc rád. Máš hlas jako anděl.“

 „Nepřeháněj, tati,“ zamumlala Dora v rozpacích.

 „Nepřeháním,“ usmál se otec a vzal její ruce do svých.

 „Proč ti teče krev?“ zeptal se a zkoumal, kde má jaké zranění. Otočila pravou ruku dlaní vzhůru.

 „Je to jenom píchnutí. V zemině byl trn,“ uklidňovala ho, ale on se mračil.

 „Musím ti to vyčistit. Měla jsi to už udělat, nevíš, co by se ti tady mohlo do rány dostat,“ poučoval ji a nepouštěl, ani když šel k umyvadlu u stěny. Opláchnul jí ruce, jako by to nemohla udělat sama. Pak je sušil jemným hadříkem a z kapsy hábitu vytáhl flakónek zářivě fialového lektvaru. Na ranku jí kápnul jednu kapku a Dora sebou cukla, jak to zaštípalo.

 „Už to bude,“ zašeptal otec mimoděk, když jí přebytek lektvaru osušil znovu tím měkkým hadříkem. Palcem ji ještě lehce pohladil a pak jí ruce pustil.

 „Děkuju,“ hlesla Dora pohnutá něžností, s jakou ji otec ošetřoval. Ne že by to snad bylo jiné než kdykoliv jindy, jen to bylo tolik v rozporu s tím, o čem před chvílí uvažovala.

 Ona nikdy nebude nechtěná.

 Nikdy.

∂∂∂

 Lily se nikde nezdržovala a mířila rovnou do sklepení. Snažila se vypadat bezstarostně a zároveň šla tak, aby potkala co nejméně lidí, jenže venku bylo psí počasí, a tak byli všichni studenti schovaní v hradu. Bylo o to těžší nikoho nepotkat.

 Ale byly domluvené, Sarah na ni měla čekat ve staré nepoužívané učebně lektvarů úplně dole ve sklepení. I když si Lily namlouvala, že je to jen přátelská schůzka, nemohla si lhát zase tak moc, aby si nepřiznala, že se těší. Po tom, co se stalo v učebně obrany…

 No, jednoduše už nešlo se od Sarah držet tolik stranou a zmijozelačka jí to ani náhodou neusnadňovala. Ona na rozdíl od Lily o správnosti jejich chování neměla pochyby. Lily ano.

 Pořád si myslela, že je to celé špatně, ale celé její přesvědčení se otřásalo v základech, když ucítila známou lékořicovou vůni nebo zachytila fialkový pohled výmluvně vysílající touhu po něčem, co je mu zatím odpíráno.

 Ne, Lily byla obyčejná, slabá a svést ji nedalo zase takovou práci, když se sama ani pořádně nebránila. Snažila se, to ano, ale nikdy to nešlo od srdce. Od toho setkání před více než rokem u paty astronomické věže, kde ani jedna z nich neměla být vzhledem k pokročilé noční době. Když tam stály a pohrdavě se na sebe dívaly, něco se změnilo. Ty roky, kdy spolu navštěvovaly společnou výuku, jakoby se změnily v něco s úplně jiným významem. Když ji Sarah sevřela dlaň a teplé prsty ji jakoby náhodou přejely po jemné kůži zápěstí, byla Lily v jiném světě. Nic v něm nebylo správně a ona se od té doby snažila ho vší svou vůlí uvést do správné pozice. Jenže to nešlo.

 Posledním úsekem chodeb téměř proběhla. Byly tu rozpaky, ale pocit, že za chvíli bude moc být sama sebou… Ten byl tak neodolatelný, že se nedokázala udržet.

 Černé omšelé dveře vypadaly nepoužívaně, tak jak by opravdu měly být. Ovšem to, že je to jedna ze školních muckáren, bylo veřejným tajemstvím. Metr od nich na Lily konečně dolehla tréma, doteď se nejspíš zdržovala u bufetu a popravdě, Lily by ji tam klidně ještě chvíli v klidu nechala. Co teď s ní?

 S hlubokým nádechem sáhla na kliku a zkusila jí otočit. Bylo odemčeno, dveře nevydaly ani sebemenší zvuk až na tiché cvaknutí kovu o kov. Lily strčila do místnosti nejprve hlavu a rozhlédla se; kdyby hrozilo, že je tu někdo jiný, okamžitě by se vypařila. Jenomže překvapivě, v místnosti nebyl vůbec nikdo. Lily na chvíli váhala. Má jít dovnitř nebo se otočit a zmizet?

 Nestačila si to rozmyslet dostatečně rychle, protože vzápětí ucítila kolem pasu něčí paže. S vyděšeným vykviknutím se otočila.

 Byl to Albus.

 „Co tu děláš?“ zašeptala Lily naléhavě. Překvapeně se na ni zadíval a pak se zazubil.

 „Já tu hlídám. Co tu děláš ty? A proč šeptáš?“ zeptal se s úsměvem, jako by se nechumelilo.

 „Nešeptám,“ ohradila se Lily stále šeptem. Albus ji pustil a o krok ustoupil.

 „Máš tu rande?“ zeptal se spiklenecky.

 „Šššš,“ zasyčela Lily a rozhlédla se po chodbě, jestli není v okolí někdo, kdo by je mohl slyšet. Albus se zamračil.

 „Lily, tohle musí přestat. Neděláš nic špatného,“ mračil se. „Byť bych byl radši, kdyby ses zakoukala do někoho méně…“ Lily se na něj vyčkávavě dívala.

 „Zmijozelského?“ nabídla pak jedovatě. Albus přikývnul, ale pak mu to došlo.

 „Ne tak doslova,“ zabručel.

 „Mám Sarah ráda, nezáleží na tom, v jaké je koleji,“ řekla Lily nazlobeně. Od Albuse nečekala, že vytáhne zrovna kolejní příslušnost jako argument, proč si s někým vyjít nebo nevyjít. Jenže on se z ničeho nic usmál.

 „Správně, takže se nemusíš plížit jako zloděj a šeptat, ne?“ Klapla pusou naprázdno, co na to říct?

 „Podrazáku,“ bylo jediné, co ji napadlo. Úsměv se mu ještě rozšířil a pak se naklonil, aby ji líbnul do vlasů.

 „Jsem Zmijozel, co bys chtěla,“ zamrkal a otočil se k odchodu. Chtěla mu ještě něco říct, když se zpoza rohu vynořila Sarah. Překvapeně zamrkala, když uviděla kromě Lily i jejího bratra. Primuse a zmijozelského hlavouna. Vyplašeně polkla, ale téměř v tom okamžiku se opanovala a nasadila typický zmijozelský přezíravý výraz. Albus se na ni ale usmál.

 „Přeji hezký večer,“ popřál jim bodře, ale než Sarah úplně minul, namířil si dva prsty do vé na oči a potom na ní. Vzkaz to byl jasný.

 Sleduji tě. Ubliž jí a budeš v maléru.

 Sarah ho povýšeným kývnutím přijala, počkala, než odejde a pak se podívala na Lily pořád stojící mezi dveřmi muckárny. A když si Sarah všimla, jak moc jí hnědé oči ve tmě září, a jak přehnaně se červená, byla ochotná se s Albusovou pozorností vypořádat.

 Kvůli téhle rudovlásce ano.

Tlustočerv (Flobberworm) Silný hnědý červ až 30 cm dlouhý, který se prakticky nepohybuje. Žije ve vlhkých příkopech a je naprosto nezajímavý.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 15.: