OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 14.

19.05.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1421×

Byla to první hodina Péče o kouzelné tvory, kterou měli v Zapovězeném lese od setkání s trollem. Kdyby chtěla Dora říct, že se nebojí, lhala by tak moc, že by to snad ani nedokázala vyslovit. Ale oni všechno zařídili ne? Troll je… pryč. Raději nevědět, kde přesně. Tobiasův otec vypadal, že z toho trolla vyváznout nenechá. Rozhodně ne v jednom kuse.

 Byl tu Hagrid a čekal na poslední příchozí. Překvapeně se rozhlédla; ona byla ta poslední.

 „Tak už seš tady, můžeme začít, děcka,“ zaburácel bodře a vedl je mezi stromy. Adoráta při pohledu na temné stíny zrychleně dýchala, ale zvládla se netvářit vyděšeně.

 „Kdes byla?“ zeptala se Vanda trochu otráveně. Museli tam čekat už nějakou chvíli.

 „Zdržela jsem se,“ řekla Dora prostě, protože nevěděla, co jiného by měla říct. Sama si neuvědomila, kdy zpomalila a začala se loudat. Vanda jí věnovala ještě jeden otrávený pohled a pak vyběhla za ostatními. Zapojila se do skupinky brebentících spolužaček. Dora je téměř nevnímala, stejně jako ostatní hloučky. Neuvědomila si, že jediná stojí úplně sama, že se s nikým nebaví a nikdo se nebaví s ní. Jen tiše kmitala pohledem po stromech, vyplašeně sledovala každou větev, která se snad ve větru zhoupla víc, než přišlo Adorátě obvyklé.

 „Adoráto, pospěš si sem k nám!“ ozval se Hagridův hlas od stromu, kolem kterého se všichni shromáždili. Byl to Bertův strom, jak si uvědomovala. Udělala několik váhavých kroků; ve skupince se pohnul Tony, který se doteď bavil s kamarády a nakročil, jako by jí chtěl jít naproti, ale zůstal stát.

 „Běžím,“ hlesla Adoráta tak potichu, že ji stejně nikdo nemohl slyšet a se zatajeným dechem a očima spíš zavřenýma než otevřenýma prošla dál do lesa. Do Tonyho strčil jeden z Nebelvíru a on se po něm ohnal zpátky.

 „Nechte toho, děcka,“ zabručel Hagrid. „Jestli budete dělat bordel, tak se vám nevokáže. Takže, kdo tu kromě Adoráty ví, co je to blikač?“ Dora se na Hagrida překvapeně podívala, většinou ji ze studentů nijak nevytahoval, i když věděl, že ona odpovědi zná téměř pokaždé. Jejím směrem se zaneslo několik pohrdlivých odfrknutí. Zvedly se tři ruce a jedna byla Tonyho. Hagrid se zazubil. „Vsadím se, že ti to Dora řekla, že jo, Tony? Takže necháme někoho jiného. Třeba tady slečnu,“ řekl a ukázal na plavovlásku z Nebelvíru.

 „Blikač je…“ začala dívka, ale Dora neposlouchala, kmitala pohledem v koruně stromu a opravdu se snažila dívat se jen tam. Bert vypadal, že ho náhlá návštěva netěší a neukáže se. Ani když Nebelvírka domluvila, nebylo poznat, že by na tom stromě bylo i něco jiného než listí. Doru napadlo, že kapsy v Hagridově plášti musí být nacpané ještěrkami, jen aby měl naději, že Berta přiláká. Snad proto ji překvapilo, když uslyšela zalapání po dechu a výkřiky jako Nebožátko nebo Chudáček. Kdo by litoval ještěrku? Stočila pohled níž a překvapeně zírala na Hagridovu návnadu. Byl to kohout. Vypadal, že už je mrtvý nebo alespoň omráčený. Dora doufala v tu první možnost.

 „Správně, pět bodů Nebelvíru. A teď se ho pokusíme vylákat, takže kušte,“ prohlásil Hagrid tak hlasitě, až sebou někteří trhli. Rozhodně nešel příkladem. Pokusil se Berta volat, ale po chvilce mu došlo, že bude rozumnější hlas ztlumit, pokud chce, aby se blikač ukázal. Nakonec donutil všechny Dořiny spolužáky ustoupit a kohoutovi utrhnul hlavu. Z krku nebohé návnady tekla krev a Hagrid jím zamával ve vzduchu. Listí na stromě zašustilo a jedna větev se zatřásla. Bert tu krev cítil, to už bylo jisté. Mezi studenty se rozlehl tichý šepot, ale jediný Hagridův pohled je utišil. Nutno přiznat, že obr mávající bezhlavým ptákem, ze kterého stříká krev, je dostatečně děsivý, aby si vysloužil jejich respekt. Přesto jim uniklo zalapání po dechu, když se z větvoví zašklebil Bertův zelený rohatý opičí obličej. Cenil špičaté zuby a hladově sledoval kohouta v Hagridově ruce.

 „No poď. Jen se vokaž, jakej seš fešák,“ povzbuzoval ho Hagrid bodře a třásl s kohoutem co nejblíže Bertovi. Ten ještě chvíli váhal, ale pak se zhoupl na jedné ze svých silných paží a skočil na nižší větev. Hagrid se zasmál a kohouta mu hodil. Bert ho chytil v letu a okamžitě si ho jal cpát do tlamy. Chroupání se neslo téměř nábožným tichem. I když přesnější by možná bylo šokovaným tichem. Od některých studentů se dokonce neslo i znechucené ticho. „Hodnej kluk,“ pochválil ho Hagrid spokojeně. Pak pokračoval ve výkladu, protože Bert žral a studenty zatím ignoroval. „Vidíte všici tu bradavici na čele? Tak ta zrudne, když se blikačovi něco nelíbí nebo cejtí nebezpečí. Je dobře ho poslouchat, protože má zaručeně lepší čich než vy,“ zasmál se Hagrid. Bert vyplivl několik zakrvácených brk a kostí, které dopadly mezi studenty. Jedna z Vandiných spolužaček, která se předtím tak bavila, teď zhnuseně vypískla a tím dala Bertovi jasný signál, že je konec přehlídky. Vřísknul a zmizel ve větvích. Hagrid se zatvářil zklamaně a pak se podíval na mrzimorskou slečinku, které vadila trocha těch zbytků.

 „Deset bodů dolů za vyplašení chudáka Berta,“ řekl zamračeně. Ona se zatvářila nejdřív uraženě, ale hned na to kajícně, protože Hagrid se nemračil tak často a bylo to děsivé.  I když na mávání kohoutem to nemělo. Hagrid ve výkladu pokračoval, ale jelikož už nebyl důvod se v lese zdržovat - Bert by se stejně nevrátil – vedl je zpět ke své hájence. Adoráta byla tentokrát mezi prvními a když se ocitla venku zhluboka a úlevně se nadechla.

 „Jsi v pořádku?“ zeptal se ji tiše Tony.

 „Ne,“ přiznala popravdě. Lehce jí sevřel rameno a palcem pohladil. Otočila se na něj, tváře mu hořely červení. Adoráta se nechápavě zamračila. Pak k nim dolehl smích jejich spolužáků. Stáli kus od nich a nad něčím se hrozně bavili, většina koukala jejich směrem. Adorátě to sice chvíli trvalo, ale došlo jí, že se smějí jim. Nebo možná jenom jí. Ale na tom nezáleželo, protože ve chvíli, kdy Mark Brown zašeptal něco Phiniasi Adlerovi z jejich koleje a oba se rozesmáli, Tony její rameno pustil, jako by se spálil. Adorátě to došlo. Smáli se jemu… kvůli ní. Smutně se pousmála. Za to se na něj nemohla zlobit, on tu nebyl ten divný. Chápavě se na něj podívala, pak se otočila a odešla si stoupnout na druhou stranu skupinky.

 Večer, když bude mít štěstí, ji Tobias schová a nechá ji vyplakat, protože on se jí nesměje. Nikdy.

∂∂∂

„Lily to je tvoje sova?“ zeptal se jeden ze čtvrťáků, kteří seděli nejblíže u okna. Zrzka vzhlédla a opravdu: za oknem seděla její sovička a celá načepýřená se snažila upoutat něčí pozornost. Lily vyskočila a došla jí otevřít. Sova okamžitě vletěla dovnitř a oklepala se. Jen díky tomu si Lily uvědomila, že venku prší. Uvědomili si to také všichni v dostřiku, a že jich nebylo málo. Sovičce to ovšem bylo jedno, a když se pohodlně usadila, natáhla k Lily pařátek s kusem pergamenu.

 „Copak mi to neseš, Iliado?“ zabroukala Lily mile a sundala zprávu z pařátku. Iliada ji lehce klovla do hřbetu ruky, ale nebylo to bolestivé, spíš něžné. Pokud se to o klovnutí dá tvrdit. Lily se usmála a z kapsy hábitu vytáhla soví mlsek. „Tumáš.“

 Když si sovička posloužila, Lily se posadila zpět na své místo a rozmotala pergamen. Byl to jen krátký vzkaz.

Narcisko,

 doufám, že tě nevyrušuji. Myslíš, že bys měla chvíli času a zaskočila ke mně do učebny? Vyskytlo se něco naléhavého a já se zpozdím. Čeká tam na mne jeden poškolák. Pusť ho dovnitř, má tam připravenou práci. Ví o tom. Hermiona i Neville nemají čas a ostatní nechci otravovat. Uděláš to pro mě? 

 Děkuji, já to věděl.

 D.

Lily se nad vzkazem usmála. Už několikrát ji kmotr využil, když měla někoho zkontrolovat nebo na potrestané dohlédnout, ale poprvé měla někoho na trest pouštět. Musel mít vážně na spěch. Lily hádala, že jde o ministerstvo. Protože to by pak nebylo divné, že je pryč i teta Hermiona se strýčkem Nevillem. Většinou si je táta volá všechny. Ne často, ale stává se to. Většinou alespoň dvakrát do roka. Nebo to možná souvisí s tím trollem? Pokrčila rameny a otočila lístek, aby na druhou stranu mohla napsat krátkou odpověď.

Zařídím, vyřídím, zajistím. Pozdravuj tátu a mámě dej za mě pusu.

 L.

Připevnila pergamen k nožce vyčítavě houkající Iliady a odnesla ji k oknu.

 „Promiň, kamarádko. Odnes to Dracovi, ano? Šťastnou cestu,“ popřála jí a sovička se neochotně vznesla. Lily si bezděčně oprášila ruce o hábit a zavřela okno.

 „Zase dozorovací šichta?“ zeptala se s úsměvem Berenice, když si Lily balila svoje učení.

 „Už to tak bude. Naštěstí je tam jen pustím a můžu jít,“ zatvářila se Lily úlevně. Nevadilo jí to ani v nejmenším, ale před ostatními bylo lepší tvářit se, že je to hrozná otrava. Trvalo dva roky přesvědčit spolužáky, že nemá protekci a nehodlala si to pohnojit tím, že bude vypadat příliš nadšeně z toho, že prokazuje profesorovi laskavost. „Zajdu si pak ještě do knihovny. V téhle učebnici o té bitvě mezi Kozodrbem a Sajkokrvem není víc než zmínka. Nechápu proč Binns trvá na stopu dlouhém pojednání.“ Berenice se ztrápeným výrazem přitakala.

 „Jestli tam něco objevíš, nezapomeň se podělit, ano?“ požádala prosebně a Lily přikývla. Rychle odnesla učení do ložnice a ze společenské místnosti div nevystřelila. Nechtěla přijít pozdě, poškoláci by si mohli myslet, že je jim odpuštěno a za to by jí kmotr rozhodně nepoděkoval.

 Když se blížila k učebně obrany, zpomalila a zhluboka dýchala, aby nevypadala tak uhnaně. Zahnula za roh a téměř narazila do vysoké postavy. Poplašeně couvla dřív než do něj opravdu dokázala vrazit. Zelené oči, hnědé vlasy, zaskočený úsměv.

 „Slečno Potterová,“ pronesl přátelsky.

 „P-pane profesore,“ zakoktala se Lily zaskočeně a lehce zrůžověla. Profesor se usmál a pokusil se jí uhnout z cesty, ale Lily napadlo bohužel to samé a tak oba ukročili stranou ve stejnou chvíli. Znovu si stanuli tváří v tvář. Lily sebou trhla, on se usmál. Chtěla mu uhnout, on zřejmě zamýšlel to samé. Tentokrát do sebe už opravdu vrazily. Profesor Olssen se rozesmál. Chytil Lily za ramena a otočil se s ní kolem osy. Ta byla chvilku zmatená, ale pak jí pocit těžkých silných rukou na ramenou sevřel hrdlo panikou a vytrhla se mu. Zatvářil se překvapeně.

 „P-promiňte, u-už musím běžet,“ vyhrkla koktavě a rychle pokračovala dál chodbou. Oddechla si, až když uslyšela jeho vzdalující se kroky. Pak se zamračila. „Co je to s tebou, Lily Potterová?“ zabručela sama na sebe nazlobeně. Nikdy se nechovala tak vyplašeně, jako poslední dobou a tohle… To bylo prostě divné a byla to její vina. To se teď snad bojí mužů? Hloupost! Okřikla se v duchu, to by netrávila tolik času s Hugem. Prostě je toho na ni poslední dobou moc a nejhorší je, že se to nejspíš ještě nějakou dobu nezlepší.

 Konečně dorazila k učebně a tam nikdo nebyl. Lily se zamračila a stlačila kliku dveří. K jejímu velkému překvapení povolila a ona téměř vpadla dovnitř.

 „Pěkný nástup,“ ozvalo se povzneseně z jedné z postraních lavic. Lily se tam překvapeně podívala. Seděla tam Sarah Higgsová.

 „Co tu děláš?“ zeptala se Lily zmateně.

 „Čekám?“ navrhla Sarah lehce pohrdlivě.

 „Ale jak ses sem dostala?“

 „Profesor Olssen se ptal, proč tam čekám, řekla jsem mu to a on mě sem pustil.“

 „Takže to ty jsi po škole? Proč?“ nechápala Lily, Sarah nedostala trest na žádné z hodin to by si Lily všimla.

 „Procházka po večerce,“ pokrčila Sarah rameny. „Poslal tě profesor Malfoy? Opozdí se?“ Lily strnula. Ona má dozor nad Sarah? Dlaně se jí okamžitě zpotily a srdce se plašilo.

 „Ehm.“ Najednou nedokázala promluvit.

 „Přijde, ne?“ zeptala se Sarah, ale v jejím hlasu ani výrazu nedokázala Lily nic zachytit. Zhluboka se nadechla.

 „Ne,“ řekla pak. „Ne, nepřijde. Práci prý máš zadanou, měla jsem tě jen pustit do učebny. To už není potřeba, tak bych…“ Sarah se postavila a udělal několik kroků k Lily. Té málem vyskočilo srdce ven z těla. Napadlo ji, jestli to udělal schválně. Spáchal by něco tak složitého, jenom protože mu řekla, že… Ne, hloupost, je to profesor. To by neudělal.

 „Spěcháš někam?“ zeptala se Sarah a založila si ruce na hrudi. Černé vlasy stažené do ohonu, jak to nosila neustále, se ve světle svící leskly jako satén.

 Lily si nevšimla, že couvá, dokud ji do pozadí nešťouchl ostrý roh katedry.

 „D-do knihovny,“ vykoktala dýchavičně. Sarah se usmála. Ne mile, ani přátelsky. Tohle byl výraz šelmy na lovu.

 „Ta nikam neuteče. Nikdo sem teď nepřijde, že?“ ujistila se a aniž by čekala na potvrzení, otočila se a mávla hůlkou ke dveřím. „Colloportus,“ pronesla sebejistě. Lily neměla daleko k mdlobám, ale ani jednou ji nenapadlo vytáhnout hůlku. Potřeba bránit se – chyběla.

 „Sarah,“ zaprosila šeptem. Zmijozelačka zastrčila hůlku zpět do hábitu, ale jinak se nehýbala. Pozorovala Lily. Doslova po ní pohledem putovala; od rudnoucí tváře, přes freneticky tepající žílu na krku, po rychle se zdvihající hruď až po ruce pevně zaklesnuté do hrany katedry. Pak ji oslovila:

 „Lily.“ Znělo to… Ne, Lily to nedokázala popsat. Jediné, na co se zmohla, bylo se v tom jediném slově ztratit a nikdy nehledat cestu ven. Chtěla to. Toužila po tom. Nesměla to udělat!

 „Nedělej to,“ zafňukala prosebně. Sarah se usmála. Něžně.

 „Chyběla jsi mi. Hrozně moc,“ vyznala se jí zmijozelačka a překonala vzdálenost mezi mini dvěma kroky. Stačily jen proto, že Lily ten třetí překonala sama. Štíhlé, ale silné ruce ji sevřely v objetí. Dech ji zašimral na tváři a obklopila ji známá vůně lékořicových tyčinek. Bezděčně zasténala, protože její nervová soustava nedokázala snést tolik dlouho odpíraných vjemů, po kterých Lily nepřetržitě toužila už několik dlouhých měsíců.

 Dívala se do očí, které se z takové blízkosti zdály téměř fialové a snažila se nedýchat tak plitce a rychle. Nedařilo se, pocit, že jí neustále chybí vzduch, nemizel, spíš naopak. V touze udělat něco, cokoliv, se natiskla na tělo před sebou. Odpovědí jí bylo spokojené zamručení sametově jemným hlasem. Tím ze snů i nočních můr. Tím, co tak rád říkal moje. Kmitala očima po tváři před sebou a nevěděla, na co se dívat dřív. Na porcelánově světlou pleť, na dlouhé tmavé a husté řasy, na rty, které byly vykrojené lehce nepravidelně, nebo do očí, které se snažily říct příliš věcí najednou?

 „Jsi moc daleko,“ vydechla místo toho a vyděšeně si uvědomovala, jak moc zoufale zní. Paže se ji pokusily vtisknout do těla proti ní, ale ty nejzákladnější fyzické zákony se nechtěly nechat obejít.

 „Lily,“ vzdech nesoucí poselství o touze, stesku a něčem, v co se Lily bála doufat. Co nechtěla a co pro ni bylo tím nejcennějším pokladem najednou.

 „Sarah,“ vydechla se stejnou dávkou bolesti i s utrpením z dobrovolného odloučení. Dvojí zrychlený dech se střetával a v marné touze zachovat si svou identitu se prolínal s protivníkem, aby je vzápětí vystřídal další odhodlaný bojovník předurčený k neúspěchu.

 Prsty se zatínaly do černé hrubé látky hábitů, paže svíraly, oči kmitaly po tvářích, a přesto obě dívky na pokraji ženství připomínaly spíš složitě tesané sousoší, než živé bytosti. Jen lesk v očích zastřených vášní a stejnou měrou i obavami prozrazoval, že to není kámen nýbrž krev a maso, co je tvoří.

 „Moje,“ vydechla nakonec černovláska a přehlušila tak tichounké jiskření mezi jejich pohledy. Natáhla se a přitiskla svá ústa na Lilyiny rty. Dvojí zasténání se rozlehlo učebnou.

 Lily zaplavily vjemy, které nebyly neznámé, ale udržovala je celou dobu mimo sebe. Chovala je zabalené v mlze starých vzpomínek, aby nemohly ublížit. Teď ovšem vypluly na povrch a střetly se s novými a naprosto stejnými. Zaplavily její nervové centrum a během okamžiku ho přetížily daleko za stav krize. Netušila, jak se jedna její ruka ocitla v černých vlasech, ani proč jsou její vlastní vlasy natočeny na cizích dlaních. Lehká bolest provázela tahání pevně sevřených pěstí v rudých vlnách, ale Lily to nevadilo. Na oplátku stiskla mezi zuby jeden z růžových rtů o něco silněji. Odpovědí jí bylo potěšené zamručení a vlhký dotyk jazyka, který vyslal dolů po její páteři stružku lávy ze samého středu Země.

 „Knihovna počká,“ dostala ze sebe Lily nakonec udýchaně, když se objevila krátká jasná chvilka, kterou její mysl využila právě k tomuto oznámení. Tichý smích jí potvrdil, že to byla ta nejlepší slova, jaká se v téhle situaci dala vyslovit.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 14.: