OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 13.

18.05.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1190×

Seděli před oprýskaným krbem na odrbané předložce, která byla na dotek měkká a pohodlná. Na ohni pískala konvice, která se objevila ve chvíli, kdy Dora pomyslela na teplý hrnek čaje s mlékem. Nikdy nepřestane skřítky obdivovat za to, jak dokážou vycítit, kdy poslat jídlo nebo pití, po kterém kouzelník zatouží. Přemýšlela o tom, že se jich zeptá, ale nebyla si jistá, jestli by jí to řekli. Třeba je to něco tajného. Každopádně hned v prvním ročníku jí ostatní ukázali, že tuhle drobnost ovládají skřítci nejen pro Velkou síň, ale že jsou schopni poslat jídlo i do Komnaty nejvyšší potřeby a taky do kabinetů a učitelských komnat.

 „Nad čím dumáš?“ Otočila hlavu co nejvíc k Tobiasovi, který seděl za ní. Opírali se o sebe zády, a tak se na něj nemohla podívat zpříma.

 „Nad kouzly domácích skřítků. Jak myslíš, že vědí, kdy nám sem poslat něco k jídlu nebo pití, když si o to neříkáme?“ Cítila Tobyho pokrčení rameny.

 „Kouzlo?“ navrhl s úsměvem v hlase. Zasmála se.

 „Jo, nejspíš.“ Srovnala pohled a pak zaklonila hlavu tak, aby se mu mohla pohodlně opřít o rameno. Všimla si, že ze stropu visí několik řemenů a postrojů, dokonce i zvláštně tvarovaná rezavá klec. „Zvláštní, že komnata dbá i na takovéhle detaily, viď?“

 „To jo, ale je to i celkově zvláštní. Pořád nerozumím tomu, proč si vybrala zrovna tuhle podobu. Už jsou to týdny. Poprvé, no to by se snad dalo pochopit, ale pořád?“

 „Už se ti nelíbí v hájence?“ zeptala se Dora pobaveně. Jenže si musela přiznat, že i jí to nejde z hlavy. Když sem spolu přišli poprvé, málem to s nimi šlehlo. Vejít uprostřed hradu do Hagridovy hájenky byl šok. O to větší, když jim došlo, že to komnata vytvořila proto, že si to museli přát. Zkusili to ještě několikrát, ale výsledek byl pokaždé stejný. Velký krb, před kterým nebylo nic než odrbaná rohožka, všechen nábytek nahrnutý ke straně, jako by za ním bylo něco zabarikádovaného.

 Když se rozpačitě posadili na rohožku, zjistili, že všechno to nepohodlí je jen iluze. Nebo snad bylo všechno to kouzelné pohodlí iluzí? Asi se dalo říct, že tak i tak, každopádně jim bylo na tom místě tak skvěle, že je to netrápilo.

 „Líbí, v téhle. Tady nehrozí, že mě sežere nějaká vypiplávaná potvora.“ Dora se rozesmála.

 „To narážíš na toho zuboženého blátoplaze, o kterého se Hagrid stará?“

 „Jo, přesně tak. Na tu potvoru, co vypadala jako kus dřeva do krbu s děsně ostrými zuby.“

 „Chtěls jím přiložit!“

 „Jak jsem měl vědět, že to není dřevo, když tak vypadal?“ bránil se Tobias.

 „Protože Hagrid běžně neusazuje dřevo na zátop do křesla?“ nadhodila Adoráta sarkasticky.

 „Podružný detail, prostě to byla zrada. Navíc mi pak chtěl vnutit lektvar proti otravě s notnou dávkou drceného a převařeného pelyňku uvnitř. Víš, jak bych dopadl?“ Dora se kousla do rtu, aby se nezasmála nahlas.

 „Myslím, že si to dokážu představit,“ řekla nakonec a zněla jen lehce pobaveně, i když se v duchu lámala smíchy nad představou blábolícího Tobyho. „Nemá to na tebe přece takové účinky jako na tvého otce, ne?“

 „Css, to neznamená, že je to příjemné. Je fakt, že hlava mě nebolí, ale i tak. Senzorická deprivace je taky hrozně nepříjemná.“

 „Senzorická cože?“

 „Deprivace,“ zopakoval Tobias. „Nedostatek smyslových podnětů,“ vysvětlil a z jeho hlasu zaznívala hrdost na načtené znalosti. Ta, kvůli které se stal tak rychle neoblíbeným, protože se se svými znalostmi dokázal neuvěřitelně vytahovat. Adorátě to nevadilo, každý je dobrý v něčem, on v tom, že si zapamatuje každou alespoň trochu inteligentně znějící pitominu.

 „Aha, takže jsi jednoduše jako slepý, hluchý a tak?“

 „Ne přímo, ale jo. Všechno je moc barevné, moc hlučné i podivně melodické a rovnováhu mám asi tak spolehlivou jako hipogryf po bečce whisky. Navrch se mi hlava rozhodne agitovat za kult upřímnosti a to je snad ta největší katastrofa ze všech.“

 „Takže až budu chtít něco vědět, mám ti dát trochu pelyňku a ušetřím za veritasérum?“ popichovala Adoráta. Zavrčel.

 „To ti nedoporučuju, protože mně se potom rozum vrátí a to bych ti nedaroval,“ zahrozil.

 „Dělám si srandu.“

 „Vždyť já vím. Jestli bych si měl vybrat, jestli dát do ruky pelyněk tobě nebo Rebece, dám ho tobě. U ní jsem si totiž jistý, že by ho neváhala použít,“ zabručel a Dora se rozesmála.

 „Na ni to působí stejně?“

 „Kupodivu ne. Nemá problém s tím, že by jí to zamlžilo smysly, ale naopak, ji téměř ochromuje, jak přesně všechno vnímá. Její hlava to většinou nevydrží ani minutu a začne ji neuvěřitelně bolet. Pak omdlí a probere se, až když to odezní, ale myslím, že s rovnováhou jsme na tom stejně, jenže ona nemá šanci moc nikam jít, když sebou téměř okamžitě sekne. Mimochodem, ne že to někde řekneš. My jsme to s Beccou testovali sami, rodiče o tom nevědí. Mamka by se zbláznila a táta… radši nemyslet.“

 „Jako hrob,“ slíbila Dora upřímně. „Ale stejně by mě zajímalo jaké to je, být částečně víla.“ Tobias se zasmál.

 „Dávám přednost označení vílák, já se totiž jako víla rozhodně necítím. A není to nijak… odlišné od toho být normální. Tedy myslím, těžké posoudit, když vlastně nevím jaké to je, být normální,“ pronesl zamyšleně.

 „Nudné,“ odpověděla rychle a jednoduše Adoráta. Znovu se zasmál.

 „V tom případě myslím, že se zase tolik nelišíme. Jen možná… já nevím, jak to říct… určitá lehkost? Je něco, co nás trochu odlišuje od mamky. Vždycky říkala, že na nás ráda kouká, když se kolem ní motáme. Prý to vypadá krásně, i když se potácíme jako živí mrtví. Tak možná to,“ usoudil nakonec.

 „To je pravda. Vypadáte jako z lepší společnosti, tak trochu vznešeně. My ostatní vedle vás vypadáme ještě obyčejněji než normálně,“ poznamenala lehce závistivě. Tobias jí stiskl ruku.

 „Zas tak výrazné to není. Rozhodně ne jako u otce,“ zasmál se. „Myslím, že matku občas zlobí, jak na něj pořád všichni koukají.“

 „Všemi myslíš ženy?“

 „Nejen.“ Vyprskli téměř ve stejný moment.

 „To musí nejspíš vadit i jemu,“ poznamenala pak Dora.

 „Nejspíš, ale na něm to nikdy není moc znát. Umí se tvářit tak neutrálně až nás tím občas mate.“

 „Taky to umíš. Vlastně… proč to děláš?“ zeptala se a otočila se tak, že se mu o záda opírala bokem a koukala do plamenů.

 „Nemyslíš, že je to výhodné?“

 „Co přesně?“

 „Že ostatní neví, co si myslíš.“

 „Nevím, asi bych to ale neuměla.“ Rozesmál se.

 „To máš tedy pravdu. Na tobě je hned vidět, co si myslíš.“ Adoráta se zachmuřila, ale než se stihla ohradit, otočil se tak, jak seděla ona a podíval se na ni. „A to je na tobě skvělé. Nic nepředstíráš, asi to ani neumíš, je to hrozně osvěžující,“ řekl a cvrnkl ji do nosu. Leknutím sebou trhla a zamračila se na něj.

 „Nech toho, už nejsem mrně,“ obořila se na něj. Pousmál se a jedno obočí mu vystoupalo do lehce tázavého výrazu.

 „Vážně? Ještě nedávno jsi Rebece tvrdila, že chceš být.“

 „Hmpf.“

 „Něco se snad změnilo?“

 „Hmpf.“

 „Podnětná konverzace, opravdu, ale zkus se tak neopakovat,“ smál se.

 „Hmp- hele!“

 „Ale vážně, vidím, jak na něj koukáš.“ Adoráta se na Tobiase podívala se směsicí děsu, rozpaků a nevěřícnosti.

 „Jak na něj koukám?!“ Shovívavý úsměv jí vážně nepomohl.

 „Jako když se na něj těšíš.“

 „Ale já-“

 „Netěšíš snad?“ zeptal se pobaveně.

 „Možná. Trochu. Je docela normální,“ pokrčila pak rameny. „A má rád zvířata,“ usmála se potěšeně. Tobias vědoucně kývnul.

 „Tím si u tebe rozhodně našplhal, chápu.“

 „Jsi hrozný,“ zabručela dotčeně. Dlouhé paže ji objaly.

 „Já vím, ale nikomu to neříkej. Pokazila bys mi reputaci.“

 A Dora se smála. Nahlas, spokojeně a úplně nedospěle.

∂∂∂

Hugo byl unavený. Vlastně ne, nebyl unavený, byl naprosto a kompletně vyčerpaný. Vyždímaný jako hadr. Totálně mrtvý. Nemohl se pohnout, nemohl mrknout, a kdyby to šlo, určitě by přestal dýchat, jen aby ušetřil síly, které mu nezbývaly.

 „Jestli nás takhle bude Finn prohánět pořád, nikdy se zápasu nedožijeme,“ zabručel Edmund a vytíral si vodu z vlasů. Ze sprch se neslo jen šumění vody, na hovor neměl téměř nikdo sílu. Nejspíš proto Hugo Edmunda slyšel, i když téměř šeptal.

 Hugo v odpověď jen zmoženě zasténal, jako jediný měl na sobě ještě tréninkové oblečení. Bylo mu jedno, že je zpocený, jeho největším přáním bylo vrůst do té lavičky a už nikdy se nemuset pohnout.

 „Fakt, jednou mu zkolabujeme a pak můžeme na nějaký pohár zapomenout,“ zlobil se Edmund. Hugovi opožděně došlo, že Edmund si chce povídat a on tedy bude muset odpovědět.

 „Chce si to asi poslední rok užít, co na tom, že nás u toho zabije,“ zasténal Hugo neochotně.

 „Srabi,“ ozvalo se tiše a bez elánu. Finn stál ve dveřích vedoucích do sprch a měřil si je unaveným pohledem.

 „Vrahu,“ odpověděli mu sladěným zaskuhráním. Obyčejně by si třeba ještě chvíli vyměňovali urážky, ale teď na to už prostě neměli sílu. Hugo zavřel oči a poslouchal, jak se jeho spoluhráči pomalu a tiše oblékají a po jednom mizí k hradu.

 Měl by se zvednout a jít za nimi.

 Taky by se měl osprchovat.

 Měl by se zvednout teď hned. Jakože hned… tím myšleno okamžitě.

 Měl by…

 Padla tma.

 „Hugo?“

 „Až zítra, mami,“ zahuhlal a pokusil se ze své matky vymámit ještě jeden klidný prázdninový den. Nečekal, že by se mu přímo vysmála, proto ho její smích překvapil. Zamračil se a chtěl se přetočit na bok, jenže tvrdě narazil a překvapeně vyhekl.

 „Co blázníš?“ ptala se ho, jenže zněla nějak divně. Hugo konečně rozlepil oči a trhnul sebou.

 „Judith?!“ vyjekl překvapeně. Jeho o rok starší spolužačka a odrážečka jejich mužstva se na něj vesele dívala.

 „Usnul si v šatně, ty ňoumo,“ oznámila mu vesele. Hugovi to došlo o vteřinu později, když se chtěl pohnout, ale jeho tělo velmi hlasitě protestovalo proti jakémukoliv pohybu, drbání na nose nevyjímaje.

 „Kolik je?“ zachraptěl rozespale.

 „Už je po večeři. Všimla jsem si, žes nepřišel a kluci říkali, žes tu byl poslední, tak mě napadlo se po tobě podívat.“ Při zmínce o večeři se ozval i žaludek a přehlučel i sténající tělo.

 „Večeře… krucinál,“ zasténal a pokusil se posadit. Zašátral rukou po zdi, aby se za něco přitáhl, ale byl moc nízko, aby dosáhl na věšáčky. Judith mu pomohla a trhnutím ho posadila. Vsadil by se, že nepoužila celou sílu, jinak by mu nejspíš vykloubila rameno, pokud by mu ruku od těla rovnou neoddělila.

 „Tumáš,“ vrazila mu pak do rukou balíček, ze kterého se vyklubalo několik sendvičů zabalených v ubrousku.

 „Teda. Díky,“ usmál se překvapeně. Judith ale nakrčila nos. „Co?“ zahuhlal s plnou pusou.

 „Sprcha by ti fakt bodla,“ konstatovala a donutila tak Huga lehce zrůžovět rozpaky. V překladu to totiž znamenalo, že smrdí do dálky. Odložil nedojedený sendvič na ty dva ještě nenačaté a vstal.

 „Máš pravdu, sním si to pak.“

 „Mám tu počkat?“ zeptala se Judith s potutelným úsměvem, který nechápal, ale pokrčil rameny.

 „Jasně, proč ne. Dej mi minutku,“ řekl a zavřel se v místnosti se sprchami. Pořád byl spánkem otupělý, ale naštěstí byl schopný rozeznat kohoutek s teplou a studenou vodou, takže se neopařil ani si nezpůsobil omrzliny.

 Po chvíli už z něj vlažná voda smývala špínu a pot zápasu, stejně jako únavu a ospalost. Přivolal si mýdlo a jal se řádně drbat, protože ta Juditina poznámka uštědřila jeho egu řádný kopanec. Kdy naposledy mu musel někdo říct, že se má umýt, protože smrdí? Matka, když mu byly čtyři? Možná pět? Trapas.

 Zabořil si prsty do vlasů, které pod náporem vody ztratily svoji nezkrotnou kudrnatost a teď mu zplihle visely kolem tváře a lepily se mu na krk. Proud mu masíroval svaly a on se pomalu uvolňoval a relaxoval, zatímco si myl vlasy, snad proto si je málem vyškubnul, když ucítil třetí ruku, které rozhodně nebyla jeho. Překvapeně se otočil.

 „Judith, co to-“ Nenechala ho větu dokončit, prostě ho umlčela. Rty. Hugo byl v takovém šoku, že si až po několika vteřinách uvědomil, že vlastně spolupracuje. Probral se a odtáhl se. „Co šílíš?“ nechápal, Judith to ale, zdálo se, nevyvedlo vůbec z míry. Stála pod sprchou spolu s ním a na sobě měla… neměla na sobě nic! Hugo jen na prázdno klapl pusou. Ona byla nahá, což ho logicky dovedlo k tomu, že on je vlastně taky nahý a zrudnul.

 „Nemáš snad zájem?“ zeptala se s úsměvem, který dával jasně najevo, že i když to řekne, ona tomu neuvěří. Navrch tu byl jeden výrazně viditelný argument, který hovořil v její prospěch. Těžko by vysvětloval, že to není záměrně a on pohyb krve v těle neovlivní. „Neboj se, nechci s tebou vztah. Nazvěme to přátelskou výpomocí, co ty na to?“ zamrkala a její ruka se kolem něj obtočila s takovou pevností, až mu přeběhl mráz po zádech. Jediný pohyb stačil, aby se mu z hlavy vypařily všechny myšlenky. Zachvěl se.

 „Jo, přátelská výpomoc zní dobře,“ zachrčel a zabořil jí ruku do vlhkých hnědých vlasů, které se mokrem zkroutily do divokých hadů. Slyšel, jak se potěšeně zasmála a pak její rty zaměstnal po svém.

 Na podlahu koupelny dopadli v divokém propletenci a dařilo se jim ignorovat i nepříjemný chlad dlaždiček, které nedokázala ohřát ani teplá na ně dopadající voda.

 Hugovi přestával mozek fungovat postupně. S každým dalším dotekem myslel méně a méně a než vypnul nadobro, napadlo ho, že takhle nějak si svoje první zkušenosti rozhodně nepředstavoval.

Blátoplaz (Dugbog) Je obyvatelem bažin a je možno jej nalézt v Evropě, Severní i Jižní Americe. V nehybném stavu připomíná kus ztrouchnivělého dřeva, ale bližší ohledání odhalí tlapky s plovacími blánami a velice ostré zuby. Neslyšně se plíží bažinatými mokřinami a živí se především malými savci, ale dokáže nepěkně poranit i kotníky kolemjdoucích lidí. Jeho nejoblíbenější pochoutka je však záhon s mandragorou.

Hipogryf (Hippogriff) Je původem z Evropy, ale dnes již po celém světě. Přední polovina těla je obrovský orel i s křídly a zadní kůň. Je možno jej ochočit, ale velmi obtížně. K tvorovi se přibližujeme s pohledem upřeným do očí - úklona je projevem dobrého úmyslu. Jestliže ji opětuje, je bezpečné se přiblížit. Živí se hmyzem a drobnými ptáky a savci. Snáší jedno velké, křehké vejce.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 13.: