OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 10.

15.05.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1366×

Hodina formulí snad nikdy nebyla tak ubíjející, ať se Lily snažila, jak chtěla, nedokázala se soustředit na probíranou látku.

 „Slečno Potterová?“ vyrušil ji ze snění hlas profesora Olssena. Temný baryton jí rozvibroval kosti a způsobil lehké červenání, když k němu zvedla zrak. Zelený pohled, tolik odlišný od očí jejího otce, na ni vyčkávavě hleděl. Sledovala profesora, bezděčně si shrnul oříškově zbarvené vlasy na stranu, aby mu nepřekážely ve výhledu. Předminulou noc se o něm Patricii zdálo, mluvila ze spaní. A musely to být vážně pěkné sny, protože ráno vypadala spokojeně. Lily to přišlo ubohé.

 „Ano, pane?“ zeptala se. Tázavě zvedl obočí, ale tvářil se přísně. Nebo to alespoň zkoušel. Muselo mu být jasné, že není jediná nevnímající, všichni raději koukali, jak za oknem září jarní slunce a přemýšleli, co budou dělat o víkendu, jestli to počasí vydrží.

 „Formule avis, slečno Potterová,“ připomenul po chvíli, kdy nebyla schopná mu ani říct, o čem to mluvil.

 „Ano, pane?“ zeptala se znovu a i jí to znělo velmi hloupě. Povzdech.

 „Prosím, předveďte mi ji,“ vyzval ji naprosto polopaticky. Lily marně pátrala v hlavě, jak byl ten pohyb hůlkou. Oblouček nejprve nahoru a pak dolů nebo obráceně? Nakonec se pod upřeným pohledem profesora rozhodla pro první variantu a podle jeho pohledu si vybrala dobře.

 „Avis,“ pronesla tlumeně. To už se mu tolik nelíbilo, ale když ze špičky hůlky vylétlo několik hnědých ptáčků, spokojeně se usmál. Ptáčci mu zavířili kolem hlavy a pak se usadili Lily na ramenou a poulily na něj zelená očka. Lily bezděčně zalapala po vzduchu, když si toho všimla. Merline, co si teď bude myslet? Profesor to ale přešel s pousmáním.

 „Deset bodů pro Nebelvír,“ pronesl pochvalně a vesele mrknul. Jak se otočil, dlouhá ofina mu znovu spadla do očí a on ji odfouknul. Vedle Lily se ozval tlumený povzdech. Jen velmi obtížně odolala touze na Patricii ty drobné štěbetálky poslat, aby jí trochu počechrali účes.

 „Slečno Higgsová, teď vy,“ vyzval učitel Zmijozelačku s vlasy jako noc staženými do hladkého culíku. Sarah se na Lily vyzývavě podívala a pak mávla hůlkou ve stejném pohybu, jako předtím Lily. Ze špičky její hůlky vyletěli zářivě rezaví ptáčci. Štěbetavě na sebe křičeli a Lily by se vsadila, že mají určitě hnědé oči. Zrudla jako převařený humr. Takže učitel nebyl jediný, kdo si všimnul, krk se jí stáhnul rozpaky a najednou nevěděla kam s očima. A profesorovi to asi došlo také, protože jeho hlas trochu zakolísal, když jí uděloval deset bodů pro Zmijozelskou kolej. Lily skrze závoj svých vlasů, které si nechala spadnout do tváře, pozorovala svou spolužačku. Ta do ní zabodla svůj pohled ve chvíli, kdy se učitel odvrátil. Tmavá obočí stažená ve výrazu nelibosti a fialkové oči vyzařující nesouhlas. Lily se kousla do rtu a odvrátila se. Už aby byl konec hodiny a ona mohl zmizet.

∂∂∂

Tobias byl šťastný. Naprosto iracionálně a škodolibě potěšený, že se Dora zachovala tak, jak se zachovala. Právě teď ho sice nenávistně propaloval Goldsteinův pohled, ale on se nezmohl ani na to, aby se přestal usmívat.

 „Proč se tak šklebíš?“ zeptala se ho sestra. Pokrčil rameny, ale ji neoblbnul. „Takže hádám, že to udělala a tobě to došlo,“ nadhodila vyzývavě. Teď už se zubil. „Děsíš mě,“ zabručela, ale usmívala se u toho.

 „Je skvělé vědět, že jsem pro ni jako přítel důležitější než nějaký žárlivý blbeček,“ kývnul spokojeně.

 „Hm, ale škodíš jí tím, uvědomuješ si to?“ zeptala se ho sestra. Zamračil se.

 „Cože?“

 „Právě teď mohla prožívat něco jako opojení prvního vztahu, protože Goldstein o ni opravdu stojí a ty jsi rád, že jí to nevyšlo?“ Když to řekla takhle, už to neznělo tak dobře jako v jeho hlavě. Zamračil se.

 „Jen ty dokážeš jednomu zkazit den a donutit ho k provinilosti v pěti vteřinách,“ zahuhlal a nacpal si do pusy kus kotlety s bramborem. Pokrčila rameny.

 „Promiň, ale ty to očividně nevidíš jasně. Tím, že si takhle veřejně vybere radši tebe, – byť blízkého kamaráda - než kluka, co o ni má zájem, v podstatě odradí i všechny možné budoucí zájemce. Věř, že to nechceš udělat.“ Tobias se zmohl jen na zírání. Tohle by způsobil? Musel se na to podívat ze svého pohledu. Kdyby viděl holku, o kterou má zájem a ona by dala přednost kamarádovi, žárlivostí by se zbláznil, to platí pro Goldsteina. Ale kdyby byl jen přihlížející? Je to fakt, asi by ho napadlo, že tam nemá cenu riskovat.

 „Tak proč to udělala?“ nechápal. Která holka by tohle podstoupila?

 „Protože v tomhle je asi stejně obratná jako obroun na plese. Netuší, jak moc si zavařila a pochybuju, že bude ochotná to napravovat. Prvně mi ani neuvěří, že by o ni mohl někdo stát, za druhé jí to bude jedno. Proč se mě neptej, já to nechápu,“ rozhodila ruce v bezradném gestu.

 „Teď se snažíš naznačit, že to mám napravit já?“ ujišťoval se Tobias podezřívavě.

 „Nenaznačuju,“ řekla a on si vydechl. „Já ti říkám, že to musíš napravit ty, tedy pokud se opravdu považuješ za takového přítele, za jakého tě má ona.“ Protřel si tvář.

 „A jak, to mi taky řekneš?“

 „Zkus to polopaticky. Řekni jí, že tě před Goldsteinem musí odmítnout, až ji někam pozve,“ poradila mu sestra.

 „Copak to s ní ještě nevzdal?“ divil se překvapeně. Sestra na něj spiklenecky mrkla.

 „To nech na mě.“ Bezva, takže teď bude dělat Doře dohazovače a zachraňovat jí partnerskou budoucnost?

 „U Merlinova vousu, jak tohle dopadne? D. je občas hrozně tvrdohlavá, mám pocit, že tohle je jeden z těch případů,“ zamručel. Rebeca kývla.

 „Ale zkusíš to, že jo?“ ujišťovala se. Zněla trochu nejistě. Stiskl jí rameno a vtiskl malou pusu do vlasů.

 „To víš, že jo. Přece jen si to zavařila kvůli mně, tak jí to dlužím. Kde vůbec je?“ zamračil se, když si uvědomil, že se Adoráta na obědě neukázala a od snídaně, kdy tak ostentativně předvedla svou loajálnost k němu, ji neviděl. Rebeca se zamračila.

 „Nebyla tu?“ Zavrtěl hlavou. „Možná že si řeší nějaký další problém, který objevila,“ pousmála se Rebeca, ale v očích jí pořád viděl starost.

 „Jo, nejspíš,“ oplatil jí pokus zažertovat, ale nebylo to ono. Raději vstal a podíval se na kouzelný strop. Ten hlásil, že je venku slunečno a prostě krásně. Jeden by řekl, že je přesně to správné počasí na létání, ale dnes žádný trénink nebyl. Tedy-

 Zarazil se. Trénink. Problém.

 Začal tušit, kde by mohla Adoráta být.

 „Musím jít,“ prohlásil hluše a bez dalšího pohledu k sestře vyšel rychle ze síně. Do začátku vyučování měl ještě skoro dvě hodiny a pak má stejně péči o kouzelné tvory. Může se tam jít podívat hned.

 S tou myšlenkou se vydal k Zapovězenému lesu.

∂∂∂

Adoráta mířila k temné hradbě lesa s husí kůží, která se jí držela už rekordních deset minut a nevypadala, že hodlá zmizet. Přesto dál ukrajovala z hnědého trávníku, který dělil školu a les nezanedbatelnou vzdáleností. Provlhlá země polohlasně mlaskala, jak do ní nořila boty a zase je vytahovala. S každým krokem byla víc a víc vyděšená, přesto se přemlouvala a namlouvala si, že jde jen na úplný okraj. Jen se podívá na Berta a zase půjde. Navrch už je to skoro týden za tu dobu už přece museli kentauři i Hagrid tu potvoru chytit, zabít nebo zahnat, ne?

 Ta představa pomohla, aby se trochu uvolnila, ale nejistota nemizela. Sevřela v ruce ocásek mrtvé ještěrky, kterou Bertovi nesla, jako omluvu, že se u něj ta dlouho neukázala.

 Posledních dvacet metrů bylo ale naprosto hrozných, nohy měla těžké jako z kamene a dokonce se dvakrát přesvědčovala, jestli to není blátem nalepeným na podrážkách. Nebylo.

 „Uf,“ zafuněla kus od prvních stromů, „nebuď takový srab,“ domlouvala sama sobě nahlas. „Otec je hrdina pro celou kouzelnickou Británii, tak snad jsem podědila dost odvahy alespoň na to, abych šla do lesa, ne?“ S touhle výtkou překročila stíny a najednou tam byla. V lese a bylo to… úplně jako vždycky. Prostě jako kdykoliv předtím, nestalo se nic.

 Byly tu stromy a listí a taky keře. Někde tam vzadu byla ta děsivá temná část, ale tady na začátku? Hezký les, jako vždycky. Málem se úlevou rozesmála. Dál už pokračovala svižně a dokonce i husí kůže postupně mizela. „Berte?“ zkusila zavolat, když se zastavila pod známým stromem. Vytáhla z kapsy vypasenou ještěrku. „Berte, podívej, co pro tebe mám. No tak, ukaž se,“ lákala ho vesele. Listí nad ní se zatřepalo a vykoukla zelená rozšklebená tvář. Adoráta se spokojeně usmála.

 „To je hodný kluk. Pojď si pro dobrůtku,“ zamávala ještěrkou. Bert seskočil na nižší větev, které se zachytil silnými pažemi. Zhoupnul se a zůstal na jedné viset. Adoráta vytáhla hůlku. „Wingardium leviosa,“ zašeptala a ještěrka se vznesla. Dora hůlkou mířila vzhůru a ještěrka se vznášela výš a výš. Když byla dostatečně blízko, Bert ji čapnul a Dora by přísahala, že ji začal cpát do pusy s přímo rozkošnickým výrazem. Zasmála se. „Takovou dobrůtku ti Hagrid nenosí, viď? Tyhle jsou totiž dovozové,“ prozradila mu šeptem. „Jsou až z Jižní Ameriky a stojí mě skoro celé kapesné, tak si jich važ. Chceš ještě jednu?“ zeptala se spiklenecky a vytáhla z kapsy další takovou, i když méně vypasenou. Bert tiše vřísknul a seskočil ještě trochu níž. Adoráta se zasmála, vůbec netušila, jak mohla tak dlouho vydržet nejít se na Berta podívat. Chyběl jí, možná i proto že vztah s ním byl úplně jednoduchý. Ona mu nosí pamlsky a on se na ni za to šklebí z větší blízkosti než na ostatní. Prosté a jednoduché. Když mlaskání ustalo, poslala mu i tu druhou ještěrku, aby si symfonii požírání mohla vychutnat celou znovu. Ani si neuvědomovala, že se na něj potěšeně šklebí tak moc, až ho trochu připomíná.

 Posadila se na zem a opřená o kmen se dívala vzhůru. Bert si druhou lahůdku chtěl očividně podle rady vychutnat a tak žvýkal déle a hlasitěji. Dora si ani neuvědomila, kdy mu začala tiše prozpěvovat.

 Bert ale poctivě dožvýkal a se šklebem, který Dora považovala za spokojený, seskočil na nejnižší možnou větev. To nikdy předtím neudělal a Adorátě se z toho vzrušením rozbušilo srdce. A pak se pohnul a slezl z větve na kmen. Držel se na něm hlavou dolů něco přes metr nad ní a tmavé oči ji důvěřivě pozorovaly.

 „Ahoj,“ hlesla dojatě. Vřísknul v odpověď tak tiše, až to znělo spíš jako zavrnění. „Už mi věříš? To jsem ráda.“

 Bert sešplhal ještě trochu níž a pak s dunivým zvukem dopadl na zem vedle ní. Dora se pomalu bála i nadechnout, cokoliv ho mohlo vyplašit a on by zase zmizel ve větvích, to si byla jistá. Místo toho se ale jeden z jeho prstů začal dobývat do kapsy hábitu. Pak přibyl další, pak ještě jeden a nakonec zjistila, že se jí tam snaží nacpat hlavu a hladově čenichá. Zasmála se. „Je mi líto, už jsi je všechny snědl. Žádná další ještěrka tam nikde není.“ To mu ale nevadilo a svědomitě hledal dál. Místo ještěrky vytáhl starý psací brk a pokusil se ho taky sníst. Rychle po něm hmátla, aby mu ho vzala a až pozdě si uvědomila, že by ho to mohlo vyděsit. Jenže nevyděsilo, místo toho zavrčel a brk rozžvýkal, než ho vyplivnul. Pochopil, že je to vážně jen jeden brk a nikde k němu není přidělaný pták, na kterém by si pochutnal.

„A čím teď budu psát, co?“ zeptala se naoko zamračeně. Berta tahle otázka tedy nepálila. Našel si zábavu v tom, že jí šťouchal prstem do hábitu a zkoumal, kde pod ním něco je a kde se mu pod prstem prohne. Zaujalo ho to natolik, že Doru v podstatě ignoroval. Ta si ho zatím mohla zblízka prohlížet. Zelená kůže byla hladká a vypadla opravdu jako zelený mramor, přesně jak ji popisují knihy. Když se ho kdysi poprvé dotkla, překvapilo ji, že je teplá. Čekala ji studenou třeba jako má žába, ale ona byla ve skutečnosti stejně teplá jako lidská. Jen trochu tvrdší a odolnější, to rozhodně. Lehce natáhla prsty směrem k němu, když si jí nevšímal, zvedla ruku a pomalu ji přibližovala. Toho už si všimnul a obezřetně ji pozoroval. Byla jen kousek od toho dotknout se jeho paže, když vřísknul a uskočil. Okamžitě ruku stáhla.

 „Dobře, promiň. Žádné sahání, chápu. Chceš si ještě dloubnout?“ zeptala se s nadějí, že ho přiláká a natáhla k němu kousek hábitu. Chvilku váhal, ale pak hábit vzal. Ovšem místo dloubání si ho strčil do tlamy a začal ho žvýkat. Ostré zuby na látce pracovaly úspěšněji než by si myslela, a než se vzpamatovala, měla lem na třásně.

 „Hele! No, teď už je to stejně jedno,“ povzdechla si, když se na tu látku dívala.

 „No já nestačím zírat.“ Adoráta sebou vylekaně trhla a zvedla hlavu ve chvíli, kdy Bert s vřískáním vyskakoval na strom. Tobias se zatvářil provinile. „Promiň, to jsem nechtěl.“ Adoráta se smutně podívala za Bertovým zadkem mizícím v listí.

 „Bezva. No jo, to je dobrý,“ řekla pak směrem ke kamarádovi. „Co tu vůbec děláš?“

 „Hledám tě?“ řekl tak trochu nejistě. Adoráta se na něj překvapeně dívala, Toby byl přinejlepším jiný než u snídaně. Nestřel vtipem, nezářil spokojeností a vůbec vypadal nervózně – tedy pokud by u něj bylo něco takového možné, určitě by tak vypadal. Takhle vypadal… prostě divně.

 „Tak jsi mě našel. Potřebuješ něco?“ Zase se ošil.

 „Už se sem nebojíš?“ zeptal si místo odpovědi. Teď to byla ona, kdo se začal ošívat.

 „Do teď jsem na to nemyslela,“ řekla napůl kajícně, napůl vyčítavě.

 „Promiň. Takže bojíš?“

 „Ne… nebo možná trochu. Já nevím, ale asi ne,“ zakončila to trochu nerozhodně. Tobias se usmál. „Proč jsi mě tedy hledal?“ Úsměv se nezdržel.

 „Chtěl sem si promluvit. Víš, no… o tom dnešním ránu,“ začal a tvářil se vážně. Dora se naopak usmála.

 „Jo, bylo to super. Pořád mě hřeje, jak pitomě se tvářil.“ Spokojeně se opřela o kmen.

 „No, to právě… jak bych to… Krucinál. Prostě to bylo špatně,“ řekl nakonec a kecnul si naproti ní na zem. Zaksichtila se, když to čvachtalo. I jemu to pak došlo. „Do háje,“ zamumlal. „No, to je fuk. Prostě, ten dnešek, neměla si to dělat,“ pokračoval a zkoušel ignorovat vlhkost pronikající látkou.

 „Proč ne?“ nechápala Dora. „Měl by ses zvednout.“

 „Potom se osuším. Protože, no, on vypadá, že mu na tobě vážně záleží a pak, já prostě nejsem u kluků moc oblíbený, ale jsem zvyklý. Nechci, aby sis kvůli tomu někoho znepřátelila.“

 „Ale mně to nevadí. Když tě nemají rádi, jsou to pitomci, proč by mě pak měli zajímat?“ Překvapeně zamrkal. Na tohle odpověď připravenou neměl. Ne že by snad na jinou otázku měl.

 „Ale o to nejde. Vážně, co když takhle odeženeš všechny?“ Její nadějný pohled ho naprosto odzbrojil.

 „Myslíš, že by to šlo? To by mi pak třeba dala Becca pokoj,“ zasmála se Dora. Vzdychl.

 „Věř mi, to nechceš,“ řekl tiše.

 „Proč ne?“ Dora byla z Tobiasova chování čím dál zmatenější.

 „Vážně nerad bych byl příčinou toho, že se za pár let zamyslíš a řekneš si: vždyť já kvůli němu ve škole o všechno přišla- teda kromě toho jednoho,“ dodal trochu rozpačitě a u Adoráty vyvolal naprostou explozi červeně ve tvářích.

 „Tobiasi, sklapni! Tohle probírat nebudem, navrch o tom víš asi tak stejně málo jako já!“ bouřila se Adoráta a on se trochu pousmál.

 „To je fakt,“ přiznal. „Ale to přece neznamená, že to tak zůstane pořád, ne? Prostě nechci, aby ses takhle odřízla, to je všechno.“

 „Ale mě to přece-“

 „Ne, neříkej, že ti to nevadí, protože jednou bude. Já to vím!“ Vzdychla.

 „Fajn, neřeknu to, ale velmi usilovně si to myslím, jasné?“ Tobias se zasmál, i když se cítil docela pod psa. „Jak by sis to teda představoval? Já se totiž nehodlám tvářit, jakože nejsi můj kamarád.“ Dora si založila ruce na hrudi a zamračila se. Tobias si pomyslel, že se dostávají konečně k jádru hůlky, jen si představoval, že to půjde rychleji a za použití méně slov.

 „Jednoduše, až tě o něco požádám já a on najednou, tak mě pošleš do háje,“ řekl a snažil se nemyslet na to, že až se to stane, bude to bolet. Pokud to bude kvůli Goldsteinovi, tak dvojnásob, Tobias ho prostě neměl rád.

 Adoráta naproti tomu se právě chystala na Tobiase pořádně zaječet, jelikož jí ten požadavek přišel hrozný. Jenže se k tomu nedostala. Místo toho zavřískal Bert.

 Oba poplašeně zvedli hlavu, z listí na ně zírala hlava vydávající ty otřesné zvuky a velká bradavice na čele zářila jako Rudolfův nos. Bert znovu zavřískal a zmizel, v ten moment se kus od nich ozvalo hluboké vrčení, praskání větví a rána až se stromy zatřásly.

 Dora byla na nohách první, Tobias jen zmateně koukal; a přesně ta chvíle, než si uvědomil, že jsou v průšvihu, stačila tomu čemusi, aby se prodralo mezi stromy. 

Adoráta zaječela, ovšem ne vyčítavě, tohle byl čirý a nefalšovaný strach.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 10.: