OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 1.

04.05.2012 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 2833×

UPOZORNĚNÍ: Povídka je volným pokračováním Hrdinného smrtijeda a opírá se o skutečnosti v něm uvedené, ne o originální příběh od J. K. Rowlingové.

1.

„Prosím tě, řekni, že jsem úplně slepá a není tam to, co vidím. Já tě prosím,“ zasténala Adoráta a podala právě došlé noviny své přítelkyni. Rebeca se napila a vzala si je od ní. Rozklepla stránku, aby se mohla pohodlně podívat, a v zápětí ji skropila dávkou lehce zahřáté dýňové šťávy. Okamžitě si přitáhla před pusu ubrousek, ale Adorátě to stačilo jako potvrzení, že její oči stále fungují dobře. Bohužel. Tobias se s výrazem netečným k sestřinu chování, podíval přes její rameno na provlhlou hlavní stranu. Že ho to, co viděl, pobavilo, bylo poznat podle lehkého trhnutí jednoho koutku, který se mu na vteřinu vyhoupnul vzhůru, než zase klesnul do obvyklé rádoby přezíravé polohy. Zatímco Rebeca uklízela napáchané škody, podíval se na Adorátu.

 „Ber to z té lepší stránky – je to Jinotaj,“ poznamenal a dál si uvolněně mazal toast máslem. Adoráta protočila oči.

 „No právě! To je na tom to děsivé,“ pronesla zhrzeně a vytrhla Rebece noviny, aby se pro jistotu ještě naposledy ujistila, že se jí to nezdálo. Ale ne, pořád tam byla – její fotka, jak se drápe do svahu v Bolívii, zabahněná, s humusem ve vlasech a otráveným obličejem. Nad tím velký titulek hlásal, že se jedná o statečný pokus nalézt Muchlorohé chropotaly v Andách a samozřejmě tam bylo tučně zvýrazněno její jméno. Naděje, že by ji pod vrstvou špíny mohl někdo nepoznat, se vypařila jako pára nad kotlíkem. Proč, Merline? Zasténala v duchu s pohledem upřeným k začarovanému stropu Velké síně, ale odpovědi se nedočkala. Jako obvykle - ale byla si naprosto jistá, že ji Merlin slyší a hrozně se tím baví.

 Složila provlhlé noviny a zastrčila je mezi pohár a talíř. Chuť na čtení ji přešla. Jako by nestačilo, že musí s dědou všechny ty výpravy o prázdninách podstupovat, nakonec se o tom dozví i veřejnost. Na to, aby jí to nevadilo, nebyla dost šílená ani splachovací, ale dědeček Xenophilius byl na ni vždycky tak pyšný, že ji samozřejmě musel natisknout na první stranu. A říct mu, ať to nedělá? To nemohla, zlomilo by mu to srdce.

 „Merline, dej, ať si ty noviny dneska nikdo nekoupí,“ pomodlila se polohlasně a Rebeca ji lehce poplácala po rameni na znamení podpory.

 „Neboj, určitě si toho nikdo pořádně nevšimne.“ Dora se na Rebecu usmála, byla to hloupost, obě to věděly, ale bylo prima se tím ještě alespoň pět minut utěšovat. Zvedla hlavu a podívala se k učitelskému stolu. Její otec právě skládal ty samé noviny a zalétl k ní pohledem. Bezmocně pokrčil rameny a vzdychnul. Dora se na oplátku pousmála. Alespoň on ji chápal, ale stejně jako ona s tím nemohl nic udělat. Dědeček měl svoji hlavu a vlastně i svůj svět. A tam byla ona s maminkou a Frankem na prvním místě. Což mělo svá plus, ale jako v tomto případě i podstatná mínus.

 „Já už asi ani nemám hlad,“ zabručela Dora, ale přece jen když vstávala, sáhla po skořicovém šnekovi a vrazila si ho do pusy. Rebeca se zasmála.

 „Jasně, to vidím. Uvidíme se u oběda, jo? A neboj, bude to v pohodě,“ mrkla na ni ještě, než se vrátila ke své snídani. Adoráta se ani neobtěžovala zatvářit se kysele, prostě se jen vydala do Vstupní haly a ven z hradu. Minula skleníky a pokračovala dál k Hagridově hájence, kde měla první dvouhodinovku péče o kouzelné tvory.

 Byla tam první, což nebylo nijak zvláštní. Zvláštní bylo, že tam byla sama.

 „Hagride?“ zavolala zkusmo a pokusila se nahlédnout za hájenku, aniž by musela udělat nějaký výraznější pohyb navíc.

 „Seš tu brzo,“ ozvalo se za ní hlasitě. S úšklebkem se otočila.

 „Dobré ráno. Mám se vrátit do hradu?“ zeptala se s pousmáním. Hagridova švábí očka se na ni smála.

 „Jasně, že ne. Eště bys pak neměla čas vočíhnout Berta,“ zabručel bodře a rukou ji klepl po zádech. Doře cvakly zuby o sebe, ale pořád se usmívala.

 „Jak mu je?“ zeptala se a následovala Hagrida ke stromům na kraji lesa.

 „Neni to lepší. Spíš bych řek, že horší. Asi se mu stejská,“ poznamenal poloobr ustaraně. Dora se přestala usmívat. Berta měla ráda, i když ji stejně jako všechny ostatní většinou ignoroval. Jenže, byla to ona, kdo ho našel, a občas měla pocit, že Bert si to uvědomuje. Zraněného a vyčerpaného blikače, bylo těžké přehlédnout, i když byla tenkrát unavená od toho věčného šplhání. Ale výjimečně na jejich výpravě alespoň něco našli.

 „A nemohli bychom mu najít nějakou společnost?“ zeptala se Hagrida. Pokrčil rozložitými rameny.

 „Já nevim. Blikači tu nežijou, sou z Ameriky. A nechat mu ňákýho dovízt – co dyby to nevyšlo. Pak bysme tu měli smutný blikače dva,“ zamručel nerozhodně. Dora posmutněla.

 „Ale za zkoušku by to stálo,“ trvala na svém, jenže to už došli k rozložitému dubu, kde se Bert usídlil. Hagrid si vložil dva prsty připomínající šišky salámu do úst a zahvízdal. Dora si nemyslela, že je to nutné, protože Bert o nich musel už dávno vědět, ale nijak to nekomentovala. Vysoko v koruně se jedna větev rozhoupala a šustění listů prozradilo rychlý pohyb. Pak k překvapení jich obou vykoukla z listoví spodních větví rozšklebená rohatá tvář. Dora se bezděčně usmála, když se do ní drobná očka zapíchla.

 „Ahoj, Berte,“ přivítala ho. Hagrid vedle ní sáhnul do jedné z mnoha kapes svého spratkového kožichu a vytáhnul několik mrtvých ještěrek. Jednu Doře podal a sám další vyhodil směrem k Bertovi. Ten po ní bleskově chňapnul a nacpal si ji do šklebících se úst, plných děsivě špičatých zubů. Dora si bezděčně promnula pravé předloktí, kde jí zanechaly viditelnou jizvu.

 „No co ty, chlapáku, dneska se chceš družit, co?“ zachechtal se Hagrid a hodil mu další ještěrku. Bert ji do sebe nacpal se stejnou vervou a chvilku lesem znělo jen křupání a mlaskání, jak si ji vychutnával. Hlasité polknutí prozradilo, že teď je ten správný čas hodit mu další. Jenže Dora místo aby ji hodila, jen natáhla ruku s ještěrkou k němu. Bert naklonil hlavu ke straně a zatřásl větví. Chtěl, aby ji hodila, ale Dora zavrtěla hlavou a pořád ho pozorovala. Vycenil na ni zuby.

 „Nemyslim, že příde. Radši mu to hoď,“ pobídl ji Hagrid, ale Dora znovu zavrtěla hlavou.

 „No tak, Berte, to jsem já. Pojď blíž,“ šeptala tiše. Blikačovy silné paže se napínaly, až s nimi najednou pohnul. Chytil se nižší větve a seskočil na tu pod ní. Byl teď jen necelé dva metry nad Dorou. Drobná očka ji pozorovala, hodnotila. Natáhla se ještě o kousek výš, ale v ten moment se blikačova hlava otočila směrem ke kraji lesa a bradavice na jeho čele se rudě rozzářila. Zmizel ve větvích rychlostí téměř nepostřehnutelnou. Dora sklesle ruku stáhla a ještěrku nechala spadnout na zem. Bert si ji později sebere – nebo někdo jiný.

 „Už sou tady,“ konstatoval úplně zbytečně Hagrid, Dora si byla jistá, že právě ta banda ignorantů, kteří se nazývají jejími spolužáky, Berta vyplašila. Přitom už to vypadalo tak nadějně. Sklesle se otočila, aby se s nimi mohli setkat u hranice stromů.

 „Dobrý ráno, třído. Dneska vás čeká něco moc zajímavýho,“ začal hned Hagrid. „Kdo mi poví, co je to hrabák, no?“

∂∂∂

Seděla v havraspárské společenské místnosti a snažila se soustředit na pojednání do lektvarů o účincích pelyňku v pěti nejběžnějších lektvarech, ve kterých se užívá. Bylo to obtížné, hlavně když se hlouček čtvrťáků kus od ní právě neuvěřitelně bavil nad výtiskem dnešního Jinotaje a nijak se tím netajil. Zrovna připsala, jak zrádně se může pelyněk chovat u lidí, kteří mají v rodové linii vílu, když se Malcolm Burgby zvedl a zamířil k ní.

 „Nazdárek, Longbottomová, co to děláš?“ zeptal se s úsměvem a sedl si na pohovku hned vedle ní. Dora si nemohla pomoct a trochu ztuhla, kromě toho taky zrudla jako třešeň.

 „Můžeš třikrát hádat, Burgby,“ zabručela pak a dál se snažila soustředit na úkol. Jenže ve chvíli jí brk zmizel z prstů. Naštvaně se otočila na nevinně se usmívajícího čtvrťáka, který jejím brkem točil mezi prsty. „To jako vážně?“ zeptala se kysele. Pokrčil rameny.

 „Pověz mi, co máš na tom hledání neexistujících potvor? Je ti zatěžko poslat s tím toho starého blázna k Merlinovi?“ posmíval se.

 „Můj děda není blázen,“ oponovala, i když si tím sama nebyla úplně jistá. Zasmál se.

 „Jasně a všechny ty potvory existují, že? Co důkazy? Vždyť jsou to všechno jen povídačky.“

 „No o tvém mozku se taky jen povídá a žádný důkaz jeho existence neexistuje. Mám radši věřit, že žádný nemáš?“ zeptala se mile. Burgbyho tvář zkysla. Hodil jí brk zpátky a ten udělal na pergamenu několik nepěkných kaněk. Pak se spakoval a vrátil se k hloučku, kde se někteří lehce pochechtávali a jiní se snažili udržet alespoň zdání solidarity. S povzdechem se podívala na pojednání a vytáhla hůlku, aby se zbavila kaněk. Ještě, že ji teta Hermiona tohle kouzlo naučila – vlastně, je všechny, bylo nesmírně užitečné.

 „Tos mu řekla dobře,“ ozvalo se vedle ní z druhé strany. Překvapeně se otočila. Stál tam kluk z jejího ročníku, Tony Goldstein.

 „Díky.“ Nevěděla, co jiného by měla říct, tak se zase otočila k práci.

 „Myslím, že ti nemají co mluvit do toho, co děláš. Jestli tě to baví, tak proč to nedělat,“ usmál se zase on. Trochu zaraženě se dívala na pergamen. Proč se s ní baví?

 „Ehm, jo, to máš nejspíš pravdu. Jen bych byla ráda, kdyby to děda pak vždycky neukazoval celému národu,“ dodala s kyselým výrazem. Tony se zasmál.

 „To chápu. Zkoušela jsi mu to říct?“ zeptal se. Zoufale se na něj podívala.

 „Jo, jednou. Byl z toho tak hrozně smutný, že jsem se mu za to nakonec omluvila a řekla, že mě může dát klidně na první stránku, že je mi to jedno. Nenapadlo mě, že to vážně začne dělat.“ Tony se rozesmál. Opravdově a hlasitě. Dora překvapeně zamrkala. Rozesmála ho? Cítila, že se nečervená, ona rudla jako spařený humr. Kruci. Rychle sklonila hlavu a dlouhé tmavé vlasy schovaly její tvář do relativního soukromí.

 „Musí na tebe být vážně pyšný, když se tebou tak chlubí,“ poznamenal vesele a Dora jen pokrčila rameny.

 „Některé věci vnímá asi trochu jinak,“ zabručela. Na to už jí naštěstí v odpověď smích nezazněl. Nenápadně mrkla směrem, kde Tony stál – a on tam pořád byl.

 „Na čem pracuješ? Na lektvarech nebo na přeměňování?“ zeptal se a posadil se na křeslo kus od ní.

 „Na lektvarech, nemám je zrovna ráda, tak je chci mít za sebou jako první,“ řekla a snažila se potlačit to šílené rudnutí, ale stejně tak by mohla zkusit přestěhovat Bradavice k moři. Proč si s ní pořád povídá u Merlina? Na prstech obou rukou by mohla spočítat, kolikrát se spolu za dobu, co chodí do Bradavic, bavili.

 „Myslíš, že bych se mohl přidat? Taky je zrovna nemusím, navíc v nich docela plavu. Nebude ti to vadit?“ zeptal se a sahal si do tašky pro věci. Chvilku ho vyvaleně pozorovala, pak jí došlo, že s pusou dokořán asi vypadá jako studentka nesprávně zařazená do koleje inteligentů a rychle ji zaklapla.

 „No-no jasně. Proč bys n-nemohl,“ vykoktala ze sebe a znovu zrudla. Když se podívala na zpět na své pojednání, běhaly jí hlavou myšlenky na změněný běh kosmu a druhý Velký třesk. Jak jinak si to měla vysvětlit?

∂∂∂

„Lily?“ oslovila svou o dva roky starší přítelkyni Adoráta. Ta se na ni zvědavě podívala. Nestávalo se často, že si Dora přišla dobrovolně sednout k jinému stolu, než byla její kolej. Nebelvíři na ni byli vždycky moc divocí.

 „Děje se něco, Doro?“ zeptala se rudovláska starostlivě. Dora si nervózně natočila pramen vlasů na tři prsty a pak se za něj zatahala. Dělala to pokaždé, když byla nervózní, bolest ji pak dokázala vytrhnout z myšlenek. Lily jí jemně vlasy z prstů vypletla.

 „Půjdeš se semnou po večeři projít?“ požádala ji Dora. Lily se usmála, projít bylo jejich tajné slovo pro komnatu v sedmém patře, kde si mohly v klidu povídat o všem možném i nemožném.

 „Můžeme jít klidně hned,“ nabídla jí a strčila si do úst posledních pár drobků, které ještě měla na talíři.

 „Hm, tak jo,“ usmála se Dora a zvedla se. Lily ji s úsměvem objala kolem ramen, když vycházely ze síně, málem vrazily do přicházejících dvojčat. Tobias jim kývnul na pozdrav, zato Rebeca k nim zvědavě přiskočila.

 „Kam jdete?“ zeptal se hned.

 „Jdeme se projít,“ vysvětlila Lily podobně nadšeným tónem, ale od ní to přece jen znělo úplně jinak. Becce se zablesklo v očích.

 „Samy nebo se můžu přidat?“ zeptala se potutelně.

 „Můžeš, jestli chceš,“ řekla Adoráta trochu zaraženě. Rebeca jí byla snad ještě blíž než Lily, může se zeptat obou.

 „Toby?“ otočila se Rebeca na bratra. Usmál se.

 „Něco ti schovám,“ kývnul. Becca se zazubila a objala Doru z druhé strany. Směšné bylo, že Lily, která byla nejstarší z nich, byla i nejmenší. Rebeca přesahovala Adorátu jen o kousek. Nejspíš měly všechny výšku po otcích, jen Lily měla tu smůlu, že její nepatřil zrovna mezi obry. I když se to asi nedalo v jejím případě považovat za smůlu. Byla drobná a útlá. Téměř éterická, Dora si vedle ní vždycky připadala jako obroun u apatykáře.

 Do sedmého patra vyšly potichu. Adoráta třikrát přešla před prázdnou stěnou naproti gobelínu s Barnabášem blouznivým a trolly v baletních sukýnkách. Upínala se k pohodlné místnosti, kde by si mohly nerušeně promluvit. Když zastavila, mezi kamennými bloky se začaly rýsovat obyčejné dveře, bez vzorů nebo ozdob. Stiskla kliku a vešla i s přítelkyněmi dovnitř. Na stěnách se okamžitě rozzářily svícny a v krbu plápolal oheň. Před ním stála tři pohodlná křesla a stolek s konvicí čaje a tácem sušenek. Becca si povzdechla.

 „Chudák, zase se s tím bude tahat zbytečně,“ pronesla procítěně s myšlenkou na bratra. Pak ale pokrčila rameny, skočila do nejbližšího křesla a přitáhla si tác se sušenkami na klín. Okamžitě si dvě natlačila do pusy a než stačila dvakrát kousnout, už se ptala:

 „Tak fo? O fo de?“ Lily protočila pohled, vzala si jen jednu sušenku - i přes vrčení, se kterým Rebeca tác bránila – a usadila se v nejvzdálenějším křesle, aby se mohla Dora posadit mezi ně. Byl to zvyk, ta která se svěřovala nebo procházku navrhovala, seděla uprostřed. Adoráta si tedy poslušně sedla a nalila všem čaj. Do svého si hodila tři kostky cukru a téměř půl šálku mléka. Nikdo nechápal, jak jí to může chutnat. Podle nich to už ani nebyl čaj, ale čajové mléko, což byla svým způsobem pravda.

 „Vypadáš nervózně,“ zhodnotila Lily nakonec. Dora na ně trochu vyvalila už tak dost vyvalené zářivě modré oči, které zdědila po matce a to i s výrazem neutuchajícího údivu, který sice necítila, ale neustále vypadala, že všechno kolem sebe se zájmem zkoumá. Další mínus z genofondu, pomyslela si trpce. Nemohla mít prostě jen modré oči. Ne ona musela mít výraz mudly, který poprvé potkal jednorožce - a to neustále.

 Odkašlala si a upila trochu přeslazeného čaje, který ji těžce pohladil po jazyku a donutil ji uvolnit se. Vždyť o nic nejde, ne? Jen jim řekne, že se dneska začal svět točit obráceně. Nic snazšího není. Jak moc ji zraní, až jí to neuvěří? Vnitřně se oklepala jen nad tou představou a prsty pevněji obemkla šálek. Hřál ji do prstů, žár procházel kůží, masem až do kostí, tam se nořil dál a vedl teplo tělem. Pomalu, pomalinku milimetr za milimetrem jí zahříval nejprve špičky, pak prsty a nakonec dlaně. Vydechla a podívala se z jedné na druhou. Napětí v jejich tvářích ani sečtené dohromady nemohlo dát to její.

 „Dneska si ke mně sednul kluk,“ vyhrkla na jeden výdech. Lehce krémová barva čaje byla fascinující a ty drobné vlnky…

 „A?“ ozvalo se po chvilce ticha. Adoráta zvedla pohled.

 „A to ti přijde málo?“ vydechla nevěřícně. Lily se pousmála, Rebeca se ovšem rozesmála naplno.

 „Tebe to překvapilo?“ zeptala se Lily, když nad Beccou lehce zakroutila hlavou.

 „No… Jo. Samozřejmě! Lily, on přišel jen tak. Já setřela Burgbyho a on mi přišel říct, že to bylo dobrý. Vždyť my spolu nikdy předtím nemluvili! A on se pak se mnou chtěl učit,“ vydechla naprosto konsternovaně, jak ji to znovu naprosto odzbrojilo. Už jen ta myšlenka, že se to mohlo stát, byla absurdní. Rebeca se natáhla přes opěradlo a chytla jednu Dořinu ruku do své.

 „Zlato, čemu se divíš? Jednou se prostě stát muselo, že na tebe začnou mluvit i ti, co se jim tak úspěšně vyhýbáš.“ Dora zamrkala, copak to nechápou? Hlas jí napětím div netříštil sklo, když vypískla:

 „Ale to byl kluk!“

∂ RODOKMEN ∂ (autorka KalamityJane)

(Otvírejte ho v nové záložce, aby se zobrazil celý.)

Vysvětlivky:

(Tady budu uvádět všelijaké vedlejší materiály, které by vám mohly dělat v povídce paseku. Převážně asi kouzelná stvoření v povídce zmiňovaná.)

Blikač (Clabbert)

Tvor žijící v korunách stromů, vypadající jako kříženec opice a žáby. Původně z jižních amerických států, ale byl vyvezen do celého světa. Má hladkou holou kůži, mramorově zeleného vzhledu a plovací blány na všech končetinách. Paže i nohy silné a obratné, což umožňuje skákání ve větvích. Na hlavě krátké rohy a široká ústa v neustálém šklebu, ovšem plná ostrých zubů. Žere ještěrky a ptáky... Nejvýraznějším znakem je ale velká bradavice uprostřed čela, která zrudne a bliká při nebezpečí. Američtí kouzelníci je už hromadně nechovají (čemuž napomohly pokuty) jako signalizaci přítomnosti mudlů a tak svým sousedům už nemusí vysvětlovat, proč mají vánoční světýlka nainstalovány na stromech ještě v červnu.

Hrabák (Niffler)

Hrabák je Britské zvířátko. Připomíná většího krtka a má zálibu ve všem, co se třpytí. Je mírumilovný, ale může v domě způsobit velké škody. Žijí v doupatech až 20 stop (6 metrů) hluboko pod povrchem a v jednom vrhu mívají šest až osm mláďat.

Obroun (Re'em)

Je neobyčejně vzácný gigantický tur se zlatou srstí, který se objevuje v neobydlené divočině Severní Ameriky i dálného východu. Krev obrouna, tomu kdo ji vypije, propůjčí obrovskou sílu. Potíže s jejím získáváním znamenají, že poptávka vždy vysoce převyšuje nabídku.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 1.: