OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Never say never 6. kapitola



Never say never 6. kapitolaElizabeth čeká odpolední schůzka s Katherine...

6. kapitola

Ráno mě probudilo klepání na dveře. S nadávkami jsem se oblíkla do domácí teplákovky a jakžtakž upravila vlasy. Otevřela jsem dveře a uviděla starší ženu.

„Dobrý den, jsem Woodová, přijela jsem na inzerát, mluvily jsme spolu přes telefon," představila se milým hlasem. Usmála jsem se.

„Ano, totiž, dobrý den. Omlouvám se, nějak jsem zaspala." V duchu jsem se zhrozila, jedenáct dopoledne. „Pojďte dál, paní Woodová," zvedla jsem její tašku, „a říkejte mi Elizabeth." Zavedla jsem ji do salonku. Vypadala ohromeně.

„Posaďte se, dáte si kafe, čaj?" zeptala jsem se a ona se na mě přívětivě podívala.

„To bych měla odteď dělat já." S úsměvem jsem přikývla. „Nedám si nic, měly bychom vyřešit, co všechno bude mojí povinností." Paní Woodová se mi fakt líbí. Takovýho člověka potřebuju. Za tu chvilku jsem si jí docela oblíbila a zadoufala, že nikdy nebude potřeba jí ovlivnit. Posadila jsem se proti ní.

„Jmenuji se Mary Woodová. Je mi 68 let. Dřív jsem pracovala jako pečovatelka a vlastně hospodyně pro jednu starší dámu," uchechtla se, „i když, to ode mě pro Vás zní trochu divně, já Vám musím také připadat stará."

„To mě ani nenapadlo," dobře, napadlo. S mírně nakloněnou hlavou se na mě podívala.

„Dobře, takže co potřebujete ještě vědět, Elizabeth?" Zamyslela jsem se. Jako malá, jsem viděla, jak má matka najímala hospodyni, ale byla trochu jiná doba, takže otázka, jestli zvládne dohlížet na otroky, je zbytečná.

„Nic konkrétního mě nenapadá, Váš pokoj je připravený. A Vaše povinnosti? Potřebovala bych, abyste vařila, protože na to já jsem úplně levá." Přikývla.

„Vařit samozřejmě budu a i s klasickým úklidem počítám. Mohla byste mi ukázat pokoj, vybalím si a uvařím." Zvedla jsem tedy její tašku a odnesla ji do pokoje v přízemí.

Pokoj byl vcelku zachovalý, ne moc velký, ale ani malý. Vždycky se mi líbil, malba byla béžová s bílými volutami. S původní postelí, ale samozřejmě novou matrací a povlečením. Velká skříň v rohu, vedle francouzských dveřích, vedoucích na zahradu, byl psací stůl a polstrovaná židle.

„Elizabeth, říkejte mi Mary. A na co byste měla chuť?" Na AB? Na Vás?

„Uvařte něco jednoduchého, Mary. Nejsem náročná." Stejně bude všechno chutnat jako umělá hmota.

„Nechám Vás si v klidu vybalit, budu v hale." Zavřela jsem za sebou dveře a spěchala do svého pokoje.

Rychle jsem odemkla dveře u bývalé šatny a v chladničce popadla první balíček s krví, který mi padl pod ruku.

„Hurá!" rychle jsem sáček zabalila do igelitového pytlíku a strčila do kabelky. Někde cestou se ho musím zbavit.

Pak jsem se zase vrátila do haly. Právě včas. Mary vycházela ze svého pokoje v domácích šatech, šedé vlasy stažené do přísného drdolu, přesto vypadala babičkovsky. Zvedla jsem se a vyšla jí naproti.

„Kuchyně je tady. Nějaké suroviny by tu měly být, ale nejsem si jistá, co se z nich dá uvařit."

Kuchyně byla jedna z místností, které jsem zmodernizovala. Sladěna do světlého dřeva, kombinovaného se sklem.

„Tady se bude vařit jedna báseň." Zálibně přejížděla očima po kuchyni. „Kdy budete chtít oběd?"

„Ve dvě musím být ve městě. Takže do té doby, prosím." Těšila jsem se na schůzku s Katherine. Potřebuji zjistit, co se děje.

„Takže oběd bude v půl jedné, ano?" řekla Mary už při přípravě polévky.

„To bude fajn, jdu se připravit. Pak vám pomůžu, nejspíš jen s prostíráním, ostatní bych radši nezkoušela."

Vyšla jsem do svého pokoje a přemýšlela, co si vezmu na sebe. Šatník jsem měla přeplněný. Ze skříně jsem vyhazovala různé šaty. Dlouhé letní červené, krátké batikované, modré pletené... Ne, ne, ne. Po dlouhém a těžkém rozhodování jsem se rozhodla pro černé, bavlněné šaty. Přepásala jsem je bílým páskem a vzala si k nim vysoké boty. Když jsem byla se svým vzhledem spokojená, přesunula jsem se do koupelny.

Vyčesala jsem si vlasy do vysokého culíku, takže se mi mírně vlnily podél linie krku. Vybrala jsem si hnědé duo stíny a nanesla je na víčka. Oko jsem si orámovala černou tužkou na oči a řasy prodloužila řasenkou. Potom jsem se zase přesunula do pokoje, tentokrát ke šperkovnici.

Ze stojanu jsem si vzala dlouhé spirálovité náušnice a tenký řetízek s ozdobně vyvedeným písmenem E. Na zápěstí levé ruky jsem připnula jemné náramkové hodinky. A do druhé dírky v uchu jsem připíchla malou náušnici s kouzelným kamínkem lapis lazuli.

Když jsem byla hotová, mrkla jsem na hodinky. Čtvrt na jednu. Seběhla jsem dolů do kuchyně.

„Umm, tady to voní," pochválila jsem Mary jídlo, které opravdu vypadalo dobře, ale mně šíleně smrdělo.

„Děkuji. Snažila jsem se udělat něco rychlého."

„Rozprostřu tady, nemá cenu rozkládat stůl v jídelně, když budeme jíst jenom my dvě," oznámila jsem jí a už jsem vytahovala nové příbory. A talíře. Naštěstí jsem jako upír docela obratná, být člověk, nejspíš by se dobře půlka talířů rozbila.

Oběd jsem do sebe naházela a snažila jsem se moc nedýchat. Ale jako slušně vychovaná holka, jsem poděkovala a pochválila jídlo. Pak jsem si skočila do pokoje pro kabelku a lehký svetřík.

Grill jsem našla hned. No, ono ostatně stačilo jet po hlavní silnice a nedal se přehlídnout. Auto jsem zaparkovala vedle vchodu a vydala jsem se dovnitř.

Katherine seděla v jednom z křesel, trochu mimo od hlavního ruchu. Rychle jsem k ní došla.

„Ahoj. Hraješ si tu na Elenu?" optala jsem se, abych byla v obraze a posadila jsem se naproti ní.

„Samozřejmě jsem Elena. Ta je pryč se Stefanem," ušklíbla se, „i s Damonem." Takže nehrozí, že by se tu někde objevila.

„A to tě tu nechali bez dozoru?" To mi k nim nesedí.

„Nic jiného jim nezbývalo, vědí, že neuteču. Co nevědí, je proč přesně." Mezi řečí mávla na číšníka. Ten k nám přišel a házel rádoby sexy úsměvy.

„Co si dáte?" Katherine na mě mrkla.

„Dvakrát Bloody Mary."

„Tak," začala jsem, když jsme před sebou obě měli červené koktejly, „jak to vypadá v Mystic Falls, na koho si mám dát pozor..."

„Všechno taky nevím, strávila jsem dost času zavřená v hrobce, a ostatní mi toho moc říct nechtějí. Nejsem důvěryhodná," ušklíbla se, „všichni, se snaží zachránit Elenu pře Klausem."

„Aha, takže bych si měla dát bacha hlavně na Stefana." To je v pohodě, Stefan je slabý, díky zvířecí krvi.

„Ne," pozvedla jsem obočí, „teda taky, ale on není nejnebezpečnější."

„Kdo teda je?" Kdo jiný by pro ni mohl vraždit?

Katherine se usmála: „Damon." Cože?! Koktejl mi zaskočil.

„Co?" Inteligentní otázka.

„Damon ji miluje, no a pak je taky nebezpečná jedna její kamarádka, Bonnie."

„To je jenom člověk, ne?" Můj mozek ještě nebyl použitelný, zpracovával fakt, že Damon, se zamiloval, zase, do přítelkyně Stefana.

„Je to čarodějka." Ajaj, komplikace.

„No, takže plán, že se o hodině zvednu a dotáhnu Elenu ke Klausovi za vlasy, padá."

Teď bylo na Katherine, aby vyprskla. Rozhlížela jsem se kolem sebe, zatímco ona si otírala poprskanou halenku.

„Počkej, ta čarodějka tě uvěznila v hrobce?" Napadlo mě.

„Jo, ta taky," přisvědčila.

„Jak taky? Tys tam byla víckrát?" Dobře, asi mám fakt pomalý vedení.

„Ještě můj starý známý, Elijah." Elijah? To jméno jsem znala. Projížděla jsem si v minulosti. Klausův bratr, který ho zradil.

„Aha, ovlivnil tě?" Dobře jsem věděla, co dokáže Původní, naštěstí ne na vlastní kůži.

„Jo." To slovo skoro zavrčela.

„A pak co, pustil tě?" Nepřišlo mi, že by některý Původní měnil svoje rozhodnutí, aspoň tedy ne Klaus.

„Ne, umřel," rozesmála se, nejspíš nad mým výrazem, „Elena ho zabila."

„Elena? Jak zvládla zabít Původního? Kdyby to bylo tak jednoduchý, přece bys zabila Klause a neutíkala celá staletí."

„Damon dostal nějakou dýku, ze stromu, který rostl kdysi dávno. Původní ho ale zničili, protože jedině probodnutí tímhle stromem, je pro ně smrtelné," napila se, „a ta dýka musí zůstat v jejich těle. Další pravidlo – nesmí ho probodnout upír." To vysvětluje, proč sama nic neudělala.

„Proč nesmí?"

„Zabilo by ho to taky." Chytrý, dva upíři, jednou ranou.

„A to nechal Stefan Elenu riskovat?" Že by si nenašli někoho jiného na špinavou práci?

„Nic jiného mu nezbylo, Damon ho chtěl probodnout sám, ale Stefan ho včas varoval." Znělo to, jako by litovala toho, že to Damon neudělal, ale nechala jsem to být.

„A kde máte toho Elijaha schovaného?" Zvědavost promluvila.

„Nikde, Elena ho zase oživila." Ježiš, to jsou bomby.

„A to ještě dýchá?" Zabít Původního a přežít jeho zmrtvýchvstání je fakt hustý.

„Elijah chce zabít Klause, ale Elena musí žít, aby ji Klaus mohl obětovat. Elijah má nějaký lektvar, který by ji měl vrátit zpět." Kat se něco mihlo v obličeji, něco jako... melancholie?

„Potřebovala bych si získat jejich důvěru, všech, ale jako učitelka to mám docela těžký. Nějakej nápad?" Nejdřív jsem přemýšlela, že bych nastoupila do školy jako studentka, ale zas bych neměla takový pravomoce.

„Bude Klasický Vánoční večírek. V šatech z devatenáctého století." Pamatuji si ho, další Zakladatelská akce.

„No, tam půjdu, ale nechápu, jak by mi to pomohlo zapadnout. Teda... pokud jim nekoupím panáka."

„Nepochopilas mě, oni potřebují i dobové místo konání. Ne nic moderního. Většinou se to pořádá u Lockwoodů, ale Caroline se to moc nelíbí, Carol Lockwoodová to trochu zmodernizovala a není to už úplně typický dům. A...," odmlčela se, aby mi nechala čas na urovnání myšlenek. Ona myslí..., že by ten ples měl být u mě doma?

„Jo, to přesně myslím," ujistila mě.

„Takže Caroline, a jak dál?" Určitě chodí na střední, když je to Elenina kamarádka.

„Caroline Forbesová. Bacha, je to upír. A... dcera šerifky."

„Elenina kamarádka je upír? Nemůže být teda moc stará, když její máma ještě žije, ne?" Katherine se tajemně usmívala. Aha.

„Tys ji proměnila." Žádná otázka, jenom konstatování. Kat přikývla.

„Proč, proboha?" Jediný pohled mi stačil. Zbytečná otázka. Katherine na sebe ráda upozorňuje, pokud ovšem není na blízku Klaus.

„Ozval se ti Klaus?" Ano, jediný, co jí zajímá, je ona sama.

„Volal mi hned, jak jsem přijela, zatím je snad pořád v Anglii, nic neříkal." Kat se viditelně ulevilo.

„Nesmíš nikomu říct, kde Klaus je. Jak bys to vysvětlila? Náhlé osvícení?!" Upozornila jsem ji ještě.

„Hele, a co, že chceš zabít Elenu, já myslela, že jsi pacifista?" Jenom mírný pacifista. Nejsem vrah, ale anděl taky ne.

„Je to součást pomsty. A já ji nechci zabít! Jenom ji předám Klausovi." Nezabiju ji, nikdy jsem nezabila. Vystačila jsem si s balíčky krve. A když neexistovali, byli „dárci". Stačilo se napít a vymazat paměť.

„Aha, tak to jo," pošklebovala se.

„Nemáš mi co vyčítat. Kolik lidí si zabila ty?" Byla to řečnická otázka, ale Kat mi odpověděla.

„Hodně, ale nikdy ne z pomsty. Prostě překáželi, buď oni, nebo já. Ty jdeš po určité osobě, která tě neohrožuje." Páni, takhle se Katherine o svých činech nikdy nerozvyprávěla. V minulosti jsme se scházely tak jednou za deset let. Později, jsme si začaly volat. A po vynálezu internetu, jsme kontakt téměř omezily na e-maily a telefonáty.

„Jdeš dneska do školy?" No tohle jí určitě, zajímá!

„Ne, dneska neučím." Pořád, jsem nechápala důvod otázky.

„Dobře, tak já ti pošlu domů Caroline, přesvědčím ji, že tvůj dům bude nejlepší na Vánoční večírek. Už sis našla tu hospodyni, jak jsem ti říkala?" Kdo si počká, ten se dočká. Taky, proč by jí zajímalo moje zaměstnání.

„Hospodyni mám, přijela dneska a hned se zabydlela. Myslíš, že tě ta Caroline poslechne?" Nepřipadala mi jako ta správná osoba, na jejíž rady byste dali.

„Řeknu jim, že by mohli najít deník tvého otce." Tátův deník? Všechny tátovy výzkumy jsou ve sklepě, pod jeho pracovnou, schovaný.

„Ten nenajdou." Blik. Ale myslet si to můžou!

„To nevadí, Damon se o to stejně pokusí." Ano, ten tomuhle pokušení neodolá.

„Musím jít." Oznámila jsem jí. Na stůl jsem položila peníze. A zvedla jsem se.

„Ahoj, Eleno," řekla jsem dostatečně nahlas, protože ve dveřích se objevil Alaric. Patrně věděl, že Elena to není, ale nevěděl, že já to nevím. Rychle k nám došel.

„Elizabeth," kývl na mě, „Eleno, já myslel, že jsi se Stefanem a Damonem na výletě."

„Jo, měli jsme jet, ale nakonec do toho Damonovi něco vlezlo. Musím jít, mám schůzku se Stefanem. Alaricu, Elizabeth." Oblékla si bundu a zamířila ke dveřím.

„Co jste si povídaly?" zajímalo Alarica.

„Elena mi řekla o Vánočním večírku. Že potřebují nějaké historické prostory. Tak jsem jí nabídla můj dům." Lepší, když bude víc lidí pro. A byla jsem si téměř jistá, že Alaric si nenechá ujít příležitost navštívit Sterling Hall.

„No... ano určitě, Sterling Hall by byl perfektní. Caroline ho doporučím." Co jsem říkala?

„Dobře, musím už jít, chvátám domů." Nečekala jsem, než odpoví a odešla jsem.

Předchozí Další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Never say never 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!