Never say never - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Elizabeth je živá, ale co se sní stalo? Návrat Iana a Jamese, jak to ponese Elizabeth?

04.07.2011 (15:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1229×

18. kapitola

Elizabeth

„Fuj, blé. Sakra! To je nechutný!“ V obýváku to vypadalo dost…. Odpudivě. Křeslo bylo pozvracený a na zemi byla rozprsknutá krev, jak jsem hodila sáček na zem.

„Co to znamená?“ vykřikla Elena, která měla taky co dělat, asi, aby v sobě udržela obsah žaludku na svém místě.

„Ta krev, je… nechutná.“ Smrděla, nejspíš byla zkažená, jinak si to nedovedu představit. V tom mi zakručelo v žaludku! To je… přinejmenším neobvyklý, přímo divný. Upírům nekručí v žaludky, jsou mrtví.

„Co bylo tohle?“ zeptal se Damon.

„Kručení?“ nadhodila jsem.

„To vím, ale jak to?“ Pokrčila jsem rameny. „A tobě je jedno, co to je?“

„Není, ale teď mám hlad!“ Začínala jsem být trochu nepříjemná, asi jako vždycky, když je člověk… „Bože, člověk!“

„Jakej?“ zeptal se Stefan.

„Já, lidem kručí v žaludku, lidem smrdí krev.“

„Ty si myslíš, že jsi člověk?“ ušklíbl se na mě Damon. „Zbláznila ses, zlato.“

„Nezbláznila,“ rozhlédla jsem se kolem sebe po něčem, co bych mohla použít a snažila jsem se vyhnout té spoušti kolem. Na stole byly nůžky. Vyskočila jsem a řízla jsem se do prstu. Nikdy jsem nechápala, proč si lidi vždycky rozříznou dlaň. „Vidíš?!“ Strčila jsem krvácející prst pod nos Damonovi.

„Páni.“ Přitáhl si m§j prst blíž. Pak ho nečekaně olízl. „Mňam.“

„Hej, to jsem nechtěla!“ Praštila jsem ho po hlavě. „Mám hlad, ksakru!“ Pak jsem je tam nechala stát jako sochy a odešla do kuchyně.

„Počkej, teď přece nemůžeš jít jíst.“ Přišel za mnou Damon.

„Hele, nejedla jsem dlouho. Moc. Dlouho. Rozumíš?“ vrčela jsem, ale nešlo mi to tak, jako když jsem byla upír a připravovala jsem si jídlo. Bohužel, jako první jídlo po více než století jsem byla nucena mít jenom chleba se sýrem. I když, k chuti přišel taky.

„Proměnila ses z upíra na člověka. Nejspíš a ty máš starost o jídlo? Vůbec ses nezměnila.“ Samozřejmě že ne. Jídlo je mňamka. Jako malá jsem byla strašně nenasytná, snědla jsem všechno, na co jsem přišla. Ale měla jsem dobrý spalování, mohla jsem toho sníst tolik, kolik jsem chtěla a nic jsem nepřibrala.

„Můžeme se o tom bavit,“ oznámila jsem mu, když jsem dojedla.

„Jak se cítíš?“ Kolikrát jsem tuhle otázku v posledních dnech slyšela?

„Dobře, cítím se přímo skvěle. Jsme člověk. Venku svítí sluníčko, jdu se opalovat.“ Rozešla jsem se ke dveřím.

„Počkej, muže tě to spálit.“

„To uvidíme. Nejdřív si nechám náušnici, potom ji vyndám a budeme vědět,“ seznámila jsem ho s mým plánem.

„Jsi cvok.“ Žádná novinka pod sluncem, ale nebyli byste taky cvoci, kdybyste prošli proměnou z oživlý mrtvoly zpět na člověka? Vyšla jsem ven a nastavila tvář sluníčku, krásně hřálo. Pak jsem si vytáhla náušnici a zastrčila ji do kapsy kalhot. Nic, nehořela jsem ani nedoutnala. Rozeběhla jsem se po zahradě.

„Jsem člověk! Jsem živá!“ křičela jsem radostně. Postupně za mnou přišli všichni.

„Vítej mezi nás, smrtelné.“ Objala mě Elena.

„Teď mě máš radši, když vás nemůžu zabít.“ Uhodla jsem, protože se Elena mírně začervenala.

„Omluvíte mě? Musím domů, zalít kytky a tak.“

„Moment!“ zastavil mě Damon. „Právě si se proměnila a navíc je tu Klaus, nemůžeš se tu jen tak promenádovat!“

„Sakra, na Klause jsem úplně zapomněla.“ Hraně jsem si povzdechla. „Tak na Floridu budu moct odjet, až ho zabijeme.“

„Omyl, my ho zabijeme, ne ty.“

„Ne, já přísahala, a jestli nechceš, abych umřela. Tak mě necháš vám pomáhat!“

„Ta přísaha ještě platí?“ zeptal se naivně.

„Samozřejmě že platí! Je napořád.“ Protáhla jsem se jako kočka na sluníčku. „Může plánovat venku?“

„Klaus nás tu může špehovat.“

„Prosím tě, to není jeho styl. Musíme ho dostat z Alaricova těla.“

„Už se stalo, zatímco jsi… spala.“

„Fajn, jak mu je? Ozval se vám Klaus?“ zamyslela jsem se. „Jak dlouho jsem spala?“

„Hurá! Konečně se zajímáš o tu pitomou přeměnu!“ Ironicky zatleskal Damon.

„Tak promiň, ale je to moje přeměna, takže si s ní můžu dělat, co chci, klidně na ní zapomenout!“

„Jasně, můžeš si dělat co chceš! Mě do toho nic není, ale až budeš příště umírat, za mnou nechoď!“

„Taky že nepůjdu!“ Z naší hádky nás vyrušil smích Eleny. „Co je?“ Otočila jsem se na ni podrážděně.

„Nic, nic.“ Haha, fakt vtipný.

„Takže, Damon povede-,“ Damon mě přerušil mávnutím ruky.

„Zlato, ty tu už nevelíš, vlastně si to nikdy nedělala, nevím, jaks na to přišla.“

„Takže tu vlastně vůbec nemusím být, že jo?“ Píchlo mě v hlavě. „Jau, musím,“ zašeptala jsem.

„Takže, já, povedu ty oživlý zombíky-,“

„Tohle přesně jsem chtěla říct, teda, až na ty zombíky. Ty seš taky mrtvola, nezapomínej.“

„Můžeš chvilku mlčet?“ zeptal se mě Damon. Uraženě jsem si založila ruce a zírala před sebe. Prostě mě to bavilo, užívat si lidství, takhle jsem se chovala před tím vším.

„A někdo bude muset jít na to jeho úchylný obětování s Elenou,“ pokračoval Damon.

„Já půjdu,“ nabídla jsem se aktivně.

„Řekl jsem ti-,“

„Nech mě! Musím vám pomáhat kvůli tobě! Takže, můžu se vydávat za upíra, kterýho Klaus potřebuje jako oběť, ale nebude to fungovat, protože jsem člověk, samozřejmě. A toho docílíme tak, že Bonnie obrátí kouzlo v tomhle kameni. Ten kryje upíra. Pokud kouzlo obrátíš, budu cítit jako upír. Geniální, že jo?“

„Nemáte někdo lepící pásku, nebo roubík?“ zeptal se klidně Damon.

„To je dobrej nápad. Mohla by sis půjčit Jeremyho prsten, ten tě zachrání, i když tě Klaus zabije,“ přidala se ke mně Elena.

„Bože tohle nemá cenu. Nedokážete pochopit. Že. Tady. Nerozhodujete?!“ zakřičel Damon.

„Tebe se zas nikdo neptá na tvůj názor.“

„Měl jsem tě radši jako upírku.“

„Takže ty mi závidíš? Chtěl bys být taky člověk?“

„Můžete se přestat hádat?“ zakřičela Bonnie. „Copak se nesnesete? Hele, já tě chápu, Elizabeth. Damon je idot, ale tady jde o naše životy, o Elenin život.“

„No já zrovna nepatřím do fan klubu Eleny Gilbertové, ale…“ Povzdychla jsem si. „Nebudu se hádat, dokud nezabijeme Klause.“

„Můžeme?“ zeptal se naštvaně Damon.

***

Stáli jsme na hřbitově a čekali, až Ian a James vstanou z mrtvých, alespoň dočasně. Byla jsem natěšená a konečně se mi potily ty dlaně, to možná taková výhra nebyla. Nevěděla jsem, jak si to představovat. Myslela jsem, že se vyhrabou z hrobu, nebo tak něco, ale ze země začaly stoupat obrysy postav. Po chvíli začaly nabývat tvar. Formoval se první Ian.

„Iane… Iane!“ Rozeběhla jsem se za ním.

„Damone, chyť ji, nesmí se ho dotknout!“ vykřikla Bonnie. Damon se nevyptával a zachytil mě pár kroků před Ianem.

„Stůj, Nicolett,“ zavrčel mi do ucha. To tak, poslouchat ho. Kroutila jsem se, ale už jsem nebyla silná, takže jsem, proti němu neměla nejmenší šanci.

„Lizabeth.“ Usmál se na mě Ian a mě se podlomila kolena, doslovně, kdyby mě Damon nedržel, upadla bych.

„Iane.“ Nebyla jsem schopná říct nic jiného.

„A já jsem vosk?“ ozval se James. „Typický, sestřička má oči jenom pro Iana a na vlastního bratra si ani nevzpomene.“

„Jamesi…“ Trochu jsem si pročistila hlavu, takže jsem mohla přemýšlet. „Kdybys požádal svého kamarádíčka, aby mě pustil, uvítala bych tě,“ smlouvala jsem.

„Ne, jen ať tě pěkně drží, oba víme, čeho jsi schopná.“

„Má pravdu,“ přidal se k němu James.

„Jasně, chlapi drží spolu.“

„Budeš hodná?“ zašeptal mi do ucha Damon.

„Jo,“ kapitulovala jsem. Damon mě okamžitě pustil, ale věděla jsem, že je připravený mě okamžitě chytit. Přišla jsem blíž k Ianovi.

„Měla bys nejdřív přivítat svého bratra,“ pobídl mě.

„Jamesi. Jak,“ lámal se mi hlas. „Mám tě ráda.“ Málem jsem ho objala, ale ucouvl.

„Nesmíš se nás dotýkat, protože bys jinak zemřela, teď když jsi člověk.“ Chtěla jsem se vrátit zpět k Ianovi, a málem jsem se osypala, když jsem viděla, že se objímá se Stefanem.

„Jak to, že on může?“ zeptala jsem se Jamese.

„On je mrtvý.“ Sakra, tohle je tak trochu stín na tom, že jsem člověk. Mohla jsem být s Ianem, celých čtyřicet osm hodin.

„Iane, možná se nepamatuješ, ale on tě zabil.“ Upozornila jsem ho.

„Lizabeth. Já mu odpustil hned potom, co tě nezabil.“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou, no řekli byste tohle? Odpustit někomu, že vás zabil?

„A já jsem prej cvok,“ šeptala jsem si pod vousy.

Snažila jsem si pospíšit. Takže jsem se trochu rozepsala, to bude tou dobrou náladou po vysvědčení. xD Daisy94

předchozí další

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction