Never say never - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Vlkodlačí kousnutí, jak dopadne? Přežije Elizabeth?

29.06.2011 (15:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1394×

16. kapitola

Elizabeth

Probudila jsem se a po několika hodinách bolest a horka jsem se cítila podivně klidná. Všechno mě chladilo, ne nepříjemně. Podívala jsem se kolem sebe. Elena seděla v křesle a spala, z kuchyně jsem slyšela Stefana. Pomalu jsem se zvedla do sedu, když to nebolelo, postavila jsem se a vydala se do kuchyně.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj. Bože… je to se mnou vážné, právě jsem se usmála na Stefana! Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála. Být na Stefana milá, bylo stejně jednoduché, jako dýchání.

„Jak se cítíš?“ Starostlivě se na mě podíval.

„Jde to, cítím se… vlastně docela dobře.“ Ale něco bylo špatně, jenom jsem nevěděla co.

„Máš hlad?“ Nabídl mi další hrnek s krví.

„Ne…“ vydechla jsem. Stefan se zatvářil překvapeně. Já vlastně taky, jak to, že jsem neměla hlad? Ještě před pár hodinami jsem neměla pořád dost.

„Opravdu?“ Přišel blíž ke mně.

„Já… necítím…hlad.“ No, necítím nic, uvědomila jsem si. Všechno jako by procházelo kolem mě. Necítila jsem… prostě nic.

„Rose měla hlad pořád…“ Rose tohle Rose tamto, už mě to začínalo štvát. Chtěla jsem něco podotknout.

„Nev-“ Zbytek slova splynul do skřeku, který ze mě vyrazila šílená bolest, jako by mi někdo vrazil dřevěný kůl do břicha, tisíckrát za sebou. Stefan mě chytil do náruče a odnesl do mé dočasně postele, smrtelné postele, uvědomila jsem si zděšeně.

„Stefane?“ Otevřela oči Elena. Všechno mě zase pálilo, kůži jsem měla přecitlivělou, deka mi jí rozdírala.

„Krev!“ zavolal Stefan na ni.

„Tady…“ Podala mu hrnek. Stefan mi ho přidržel u pusy. Hltavě jsem ho vyprázdnila.

„Díky.“ Pálení trochu přestalo a vystřídala ho únava. Zavřela jsem oči, nejdřív se mi nedařilo usnout. Měla víčka snad z olova, vnímala jsem všechno moc citlivě.

Jako z dálky jsme slyšela Stefanův hlas. „Zavolám Damona.“ To bylo poslední slovo, které jsem slyšela, Damon. Pak jsem se propadla do černoty.

Damon

Právě jsem prohledával první stěnu Sterlingovy laboratoře. Spousta knih, výzkumů, ale žádná vlkodlačí krev. Pořád jsme nevěděli, jak to, že ten vlkodlak byl proměněný týden před úplňkem.

„Nic. Nepíše se tam kde, zhruba, by mohla být ta krev?“ Otočil jsem se na Bonnie.

„Ne, říkala jsem ti, že tam ani není, jestli ta krev tu je nebo ne!“ Vrátil jsem se ke knihám, vyrušilo mě zazvonění telefonu.

„Stefane? Něco s Nicolett?“

„Jo, ráno byla v pořádku,“ vydechl jsem si, „ale teď je to ještě horší. Zase je v bezvědomí.“

„Zhoršuje se to. Bonnie si myslí…, řekla mi, že… zbývá jí pár hodin.“ Tahle slova my nešla z pusy.

„A nějaký naděje?“ zeptal se po chvíli Stefan.

„Krev proměněného vlkodlaka.“

„Aha.“ Chvíli mlčel. „A kde vlastně jsi?“

„Hledám tu krev u Nicolett doma.“

„Jak?… Co…“

„Její otec vedl výzkumy, možná tu ještě nějaká zbyla, je tu chladno a nikde se nepíše, že nemůže být zkažená.“ Naděje umírá poslední, cítil jsem se strašně.

„Možná bys měl přijet. Pokud ji chceš vidět,“ oznámil mi. Jo, měl bych být u ní, ten vlkodlak jí pokousal kvůli mně. Už po druhé byl někdo pokousaný místo mě.

„Jo… Dobře… Za chvíli dorazím,“ ukončil jsem telefonát.

„Bonnie, mohla bys hledat místo mě?“

„Jo, kdyby něco, zavolám.“ Povzbudivě se na mě usmála. Tak tohle je zlý, když je na mě milá i Bonnie.

***

„Damone?“ zeptala se překvapeně Nicolett.

„Jak ti je?“ Zkoumal jsem, jak vypadá. Měla kruhy pod očima a byla vychrtlá, jakoby hladověla bůhví jak dlouho.

„Teď zase dobře. Jako bych byla umrtvená.“

„Nemáš hlad?“ Zavrtěla hlavou. „Měla bys jíst,“ trval jsem si na svém.

„Nemůžu,“ odmlčela se. „Prostě se na tu krev nemůžu ani podívat. Zjistil jsi něco?“

„Možná.“ Nechtěl jsem jí dávat plané naděje.

„Jo,“ pochopila. „Povedeš ty zombie?“

„Asi jo.“ O tomhle jsem ještě nepřemýšlel.

„Pozdravuj je.“ Chytla mě naléhavě za ruku. Věděl jsem koho myslí, Iana a Jamese.

„Budu.“ Slíbil jsem jí.

„Dobře…“ zívla, „Trochu se ještě prospím.“ Koukal jsem na ni. Vypadala nevině, byla bledá, bledší než normálně, tmavé stíny kolem očí a hnědé vlasy. Takhle nějak asi vypadala Sněhurka. Trhl jsem sebou a otočil jsem se, protože jsem očekával útok.

„Caroline,“ oslovil jsem ji.

„Potřebuješ vlkodlačí krev?“ zeptal se Tyler, který stál za ní.

„Hele, díky za snahu, ale musel by ses proměnit.“ Začínalo mě štvát, jak se všichni snažili pomáhat.

„Já vím, říkala mi to Bonnie.“ Zarazila mě pohybem ruky. „V Tylerově… hmm, prostě, máme Tylerovu krev, když byl proměněný.“ Zíral jsem na ní s otevřenou pusou.

„Vážně?“ Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Jo, tady.“ Podala mi lahvičku se zaschlou krví.

„Díky. Zavolejte Bonnie.“ Šel jsem za Nicolett. Pohladil jsem ji po vlasech a mírně jí zatřásl s ramenem. Jenom se zavrtěla a já si uvědomil, že má horkou hlavu. Teplotu upíři nemají, jsou mrtví!

„Mhm, chci spát.“ Zamžourala na mě zpod víček.

„Vstávej!“ Stáhnul jsem z ní deku, zrakem jsem jí sklouzl po těle, měla jednu z mých košil a koukali jí z ní krásné nohy, mírně jsem zatřásl hlavou, abych se vzpamatoval. „Máme lék!“

Chvilku na mě zírala. „Vážně?“ Skočila mi kolem krku a políbila mě. „Já tě vážně miluju, Damone!“ Oběma nám zamrzl úsměv, Nicolett se rychle otočila a urovnával záhyby košile.

„Dobře, takže… jdeme za ostatníma.“ Nicolett slabě přikývla.

„Zdravím,“ usmála se mírně na přítomné.

„Dobře, takže nejdřív ti to vysvětlím,“ řekla jí Bonnie.

„Dobře, poslouchám.“ Posadili se ke stolu u okna.

„Jdeme,“ zavelela Caroline, nezbývalo nic jiného, než jí poslechnout, protože odporovat jí, by byla sebevražda.

Elizabeth

„Nevím, jestli to bude fungovat,“ varovala mě Bonnie. Sakra, ale mě je fuk, jestli to bude fungovat, je to moje jediná šance.

„Všechno má svoje riziko.“

„No, takže k věci. Musíš se napít krve přeměněného vlkodlaka. Máme Tylerovu krev, takže tohle je splněno, ale…“ Zkousla si ret.

„Ale…?“

„Není to osvědčený, takže nevíme, jak to bude probíhat.“

„Beru riziko na sebe. Tak jdeme na to?“ Byla jsem nedočkavá.

„Jo, lepší bude, když budeš ležet.“

„Vezmi ji ke mně do ložnice.“ Přišel sem Damon, který určitě stál za dveřma. Damon vykročil ke mně, aby mě podepřel.

„Umím chodit sama.“ A abych to dokázala, vydala jsem se ke schodům., po pár krocích se mi začala podlamovat kolena. Musíš to zvládnout, Elizabeth, pomyslela jsem si. Po dalších krůčcích jsem začala padat. Na zem jsem nedopadla jenom proto, že mě Damon chytil.

„Vidím, jak umíš chodit.“ Držel mě v náruči a odnášel mě do svého pokoje. Tam mě položil doprostřed jeho široké postele.

„Většinou chodit umím,“ odsekla jsem mu, ale konec věty zanikl v záchvatu dávivého kašle.

„Jasně, jasně.“

„Hmm, Damone, povedeš ty oživlý bojovníky ty?“

Sedl si ke mně. „Jo.“

„Pozdravuj je,“ Do očí se mi nahrnuly slzy. „Pozdravuj ho…“ stiskla jsem mu křečovitě ruku, „prosím.“

Pohladil mě po ruce. „Budu je pozdravovat.“

„Připravená?“ Vešla do místnosti Bonnie.

Nějak nestíhám, ale doufám, že povídku dopíšu, než odjedu na dovolenou. :) Daisy94

předchozí další

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction