OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Never say never - 13. kapitola

20.06.2011 (19:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1624×

13. kapitola

Elizabeth

Rozsvítila jsem petrolejovou lampu pověšenou vedle otvoru. Vzduch voněl starýma knihami, nebo taky zatuchlinou, záleželo na úhlu pohledu. Místnost byla docela prostorná, ale protože ji z větší část zabíraly regály s knihami, působila trochu klaustrofobicky.

„O tomhle vůbec nevím,“ řekl Stefan.

„To málokdo, nevěděl to ani James,“ otočila jsem se na Damona, „protože nevěřil na upíry.“ James, nikdy nevěřil, byl to realista.

„A ty jsi o upírech věděla?“ Zkoumavě si mě přeměřil Damon.

„Táta mi to řekl, bylo mi asi patnáct let,“ zamyslela jsem se.

„Proč nikdo nevěděl, že vaše rodina věří?“

„Táta měl trochu jiný názor na upíry, než ostatní zakladatelé.“ Jenom o maličko. „Věděl, že upíři nemusí být vždycky vraždící monstra.“

„Proto ses proměnila?“ Dělá si ze mě srandu? Odněkud musel zjistit, kdo jsem a proč tu jsem, tak ať si nehraje na nevědoucího.

„Ne! Důvody znáte oba!“ vykřikla jsem, vždycky jsem se ovládala, ale posledních pár dní vůbec.

„Nekřič, nebo tě zase svážu,“ oznámil mi Damon. „Jenom pár lidí se dobrovolně proměnilo v upíry, proto to nemůže pochopit.“ Stiskla jsem rty.

„Já měla dost dobrý důvody, nejenom tu pitomou pomstu!“ Třásla jsem se, nehty, si zatnula do ruky.

„Jaký?“ Uklidni se, klid, dýchej pravidelně, Elizabeth. „Jaký důvody jsi měla pro proměnu?“ Nenechal se odbýt Damon.

„Protože jsem, sakra, zůstala sama! Neměla jsem nikoho! Rozumíš?! Nikoho! Máma umřela, táta taky, James a ty!“ Ukázala jsem prstem na Stefana, „Ty, jsi mi vzal posledního člověka, kterého jsem měla! Ian byl tvůj přítel! Jaks ho mohl zabít?! Proč…?“ Zhroutila jsem se na zem, objala jsem si nohy rukama a položila hlavu na kolena. Brečela jsem, nad svým zpackaným životem, nad vším. Měla jsem mít přece nádherný život. Žila jsem v krásné době, kterou zničila válka. Ta odstartovala všechno neštěstí.

Na rameni jsem ucítila něčí ruku, pohladila mě. Zvedla jsem oči a setkala se s Damonovými. Pak mě prudce zvedl nahoru. „Nedělej scény.“ Copak se mi ten dotyk jenom zdál?

„Pardon.“ Setřela jsem si slzy. „Tady jsou všechny tátovy výzkumy. Prohlédněte si to, je to řazeno podle let.“ Sedla jsem si na stůl, který stál v rohu.

„Díky, že nám pomáháš.“ Zastavil se přede mnou Stefan.

„Nedělám to z dobroty srdce! Ne pro vás, musím, jestli sis nevšiml, jinak bych umřela.“ Nebyla to tak úplně pravda, zjistila jsem, že někde hluboko jsem jim chtěla pomáhat, ten výbuch měl v sobě něco dobrýho, ulevilo se mi, když jsem to ze sebe vykřičela.

„Stejně, díky.“ Pousmála jsem se. Odpoledne jsme strávili dole, nějaké knihy o čarodějnicích jsme odnesli nahoru, aby se na ně Bonnie podívala. Další, které pročítali Damon a Stefan, později jsme se k nim přidala i já, byly především o upírech. O Původních tu byla vždycky jenom malá zmínka, nic o tom, jak je zničit. Kolem šesté jsem šla do svého pokoje se připravit na schůzku s Klausem.

Damon za mnou vklouzl do pokoje. „Nepotřebuji asistenci u oblékání.“ Nereagoval, posadil se na moji postel a pořád mě sledoval. „To si myslíš, že se před tebou budu převlékat?“ Dloubla jsem ho do ramene. Přivřel oči a přeměřil mě pohledem. Pak mě přetočil na záda a chytil mi ruce za hlavou.

„To je přesně to, co si myslím,“ řekl, a políbil mě. Chvilku jsem nemohla popadnout dech, musela jsem uznat, že to bylo příjemné. Oplatila jsem mu polibek a pak… jsem mu vrazila facku. Překvapilo ho to, no, mě koneckonců taky.

„Čekám venku.“ Zvedl se uraženě z postele a odešel za dveře. Potichu jsem se zasmála, ta jeho ješitnost.

Rychle jsem se oblékla do černých, jednoduchých kalhot a červené halenky. Na krk jsem si pověsila dřevěné korále. Oči jsem si zvýraznila tužkou a řasenkou, rty jsem pečlivě namalovala rtěnkou. Ještě jsem se navoněla.

Vyšla jsem před dveře. „Vem si tohle,“ podával mi Damon, jemný stříbrný náramek, s několika přívěsky.

„Co to je?“ Vzala jsem ho do ruky a zasyčela, když se mé kůže dotkl jeden z přívěsků. „Sporýš, proč…?“

„Klaus tě nebude moct ovlivnit,“ vysvětlil a klekl si přede mě. Vyhrnul mi nohavici a připnul mi ho kolem kotníku. „A takhle si ho nevšimne.“ Trochu to pálilo, ale po chvilce jsem si na tu bolest zvykla.

„Pojedu svým autem, nebo s Alaricem?“ zeptala jsem se, když jsem sešla dolů.

„Pojedeš svým, Alaric tam za tebou přijde později, ale někdo bude poblíž,“ řekl Stefan.

„Fajn. Můžeš mi dát moje klíčky?“ otočila jsem se na Damona, protože jsem si všimla, že nejdou na věšáčku.

„Neudělej žádnou hloupost,“ varoval mě a položil mi klíče do ruky. Stejně, jako pokaždé, když se mě dotkl, mnou projelo zachvění, které jsem hned potlačila.

„Neboj, má se docela ráda,“ ujistila jsem ho. Hrála jsem si s klíči v mé ruce a šla pomalu k autu.

„Kdo ti kupoval to auto?“ zeptal se mě Damon.

„Já, kdo myslíš?“ Pohladila jsem svoje autíčko po kapotě.

„Tomu se ani nedá věřit. Proč zrovna tohle?“

„Líbila se mi barva,“ odsekla jsem a nastoupila dovnitř. Nervózně jsem sevřela volant.

„Buď opatrná!“ zavolal na mě Stefan. Štvalo mě, jak se snaží, prokrista, vždyť jsem ho chtěla zabít! Cestou do Grillu, se mi svíralo srdce. Kdybych byla člověk, určitě bych z událostí posledních dnů dostala infarkt. Zaparkovala jsem na svém obvyklém místě před barem.

Vešla jsem dovnitř. Rozhlédla jsem se po baru, zrak jsem zakotvila u baru, seděl tam Klaus. Když si mě všiml, usmál se na mě a pokynul mi rukou, abych k němu přišla. Pověsila jsem si tedy kabátek na věšák a vydala se k němu… musím říct, že aspoň vím, jak se cítili odsouzenci jdoucí na poradu, ale o takovéhle porozumění jsem se neprosila.

„Ahoj, krásko.“ Objal mě kolem ramena a dal mi pusu na tvář. Za moment se zase odtáhl, ale ruku na mých ramenou nechal. Odolávala jsem pokušení ji setřást. „Ještě dvakrát to samé.“ Kývl na servírku.

„Nepiju.“ Sundala jsem si jeho ruku z ramena. Periferním viděním jsem si všimla Alarica, když si všiml mého pohledu, kývl na mě. Klaus se na mě podíval.

„Není na tebe moc starý? A myslím, že máš na víc.“ Seznámil mě s jeho názorem.

„Je to můj kolega.“ Napila jsem se vína, které přede mě postavila blondýna. Musím Klausovi uznat, že má vkus na víno.

„Jak se má drahá Elena Gilbertová?“ zeptal se jakoby mimochodem Klaus.

„Asi dobře,“ řekla jsem neurčitě.

„A bratři Salvatorovi?“ Pokračoval ve výslechu.

„Ale jo, jde to. Žijou.“ Víc jsem říct nemohla, přísaha mi svazovala jazyk.

„Ty jsi tedy výřečná.“ Přiblížil svoji sklenku s vínem k té mé, nepřítomně jsem si s ním přiťukla. „Na naše plány, ať se všechny vyplní.“

„Co máš teď v plánu?“ vyptávala jsem se. Musela jsem toho zjistit co nejvíc, protože s tím, co jsem věděla teď, jsem nikomu nepomohla.

„Za týden je úplněk. Zruším kletbu Měsíce a slunce. Pak budou všichni upíři spokojení.“ Opakoval mi tu svoji pohádku. Jenže podle toho, co říkal Elijah, žádná taková kletba není. Existuje pouze Klausovo osobní prokletí.

„Musí být ta kletba zrušená?“ vyzvídala jsem.

„Snad nechceš odstoupit od naší dohody.“ Zamračil se na mě, „Víš, co se stane těm, co to udělají, že ano?“ Vím, čeká je nejhorší možná konec, dlouhá a pomalá smrt. Pomalá myslím to, že trvá celá staletí a každý den, každou hodinu a minutu neuvěřitelně trpíte.

„Vidím, že víš, o čem mluvím.“ Usmál se a pohladil mě po tváři. „Nechceš jít se mnou?“ zeptal se mě. Věděla jsem, co tím myslí, posledních třicet let se mě snaží dostat do postele, je to taková… jeho specialita, se všemi ženami, které s ním spolupracují, tak tomu říká on, něco měl. Kromě mě, ovšem. Otočila jsem se, a setkala se Damonovým pohledem. Nevím proč, ale cítila jsem, jako bych ho podváděla. Došel až k nám.

„Elizabeth, neseznámíš nás?“ Postavil se za mě. Mrskla jsem pohledem po Klausovi, tne ze ujal slova.

„Jsem Bethiin přítel s Anglie. A vy?“

„Damon je můj známý. Musím jít, omluvíš nás?“ Na stůl jsem položila bankovku a rychle následovala Damona.  Ten mě táhl za ruku ven, jen taktak jsem si stihla vzít kabátek.

„Zbláznil ses? Proč jsi tam šel?“ obula jsem se do něj, sice jsem mluvila rozzlobeně, ale musela jsem šeptat, protože hrozilo, že nás Klaus uslyší.

„Volal mi Alaric, prý jste se k sobě s Klausem nějak moc měli, tak se bál, abys mu něco nevyžvanila.“ Něco mi říkalo, že tohle není úplná pravda.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se, když mi sebral moje klíčky.

„K nám, nenecháme tě samotnou, pořád jsi na seznamu nepřátel.“

„Nápodobně,“ odsekla jsem mu.

„Čímpak jsem si to já zasloužil?“ Pozvedl obočí.

„Jsi na Stefanově straně,“ zavrčela jsem na něj. Opřela jsem si hlavu o opěrku a zavřela oči. Damon jel svižně, během chvíle jsme byli u Salvatorů doma.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se, protože dům byl podivně tichá a klidný.

„Stefan, Bonnie i Caroline jsou u Eleny. Hlídají ji.“

„Ty bys tam chtěl být taky?“ zeptala jsem se potichu.

„Nevím, možná.“ Cítila jsem žárlivost, nevím, kdy, ale začala jsem Damona… ne nesmysl. Milovala jsem jenom Iana. S Damonem jsme si sedli a povídali jsme si o všem možném, o lidech, které jsme znali, nikdy ne o mrtvých. Oba jsme byli opilí, protože jsme toho vypili moc, moc a moc.

„Fuj, houpe se vám podlaha,“ oznámila jsem mu, když jsem se zvedla.

„To se občas stává i v lepších rodinách.“ Zasmál se.

„Myslím, že se asi nedokážu svléct.“ Protože jsem se právě zamotala do halenky. Damon ke mně přišel, aby mě rozmotal, ale nějak se to ještě víc zamotalo. Damon mě políbil, tentokrát jsem mu ten polibek oplácela bez následovaného útoku. Objala jsem ho kolem krku a nechala si sundat halenku.

Moc děkuju za komentáře. Pokusím se napsat další kapitoly co nejrychleji, protože bych ráda povídku dopsala do prázdnin. Daisy94 :) A takhle si, přibližně, představuji Elizabeth.