OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neporazitelná milenka - Kapitola druhá

30.01.2015 (11:00) • IlonaAndrejova • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1211×

Kapitola druhá

Neřešila, že zrovna dobře nevidí. Sundali jí šátek teprve před chvilkou, ale než si její oči zvykly, tak to bylo dost drsný. Trochu se motala, ale přesně věděla, kam do Caldwellu, nebo spíš za Caldwell, dojeli. Na tohle nemusela být upírka, stačilo jí, aby se starala o všechny svoje sestry. Musela mít naprosto pokrytou oblast a všechny zkratky znát zpaměti. Každou noc byla v terénu. Nikdy si nedovolila mít volno, dokud jsou její sestry venku. Na to je až moc miluje.

Věděla, že při příjezdu se rozevřela velká kovová brána, a taky si hned všimla, kdy zastavili. Nebylo bezpečné, aby viděla sídlo zvenčí. Jí by ten pohled stejně víc napovědět nemohl, ale kvůli jejich pocitu bezpečí si prostě otevřela dveře, jakmile Butch zatáhl za ruční brzdu. Samozřejmě si nejdříve odepnula pás.

Nedělalo jí problém zorientovat se. Zastavili přímo před hlavními dveřmi, takže mezi ní a vchodem byl jen úzký chodníček. Udělala pár opatrných, ale sebejistých kroků. Narazila na překážku v podobě schodů, a tak jen špičkou přejela po jeho svislé straně. Další schod už nebyl problém. Opatrně nahmatala ještě jeden a potom se už ozval jen domovní zvonek.

„Jdete nebo ne?“ otočila se pořád se zavázanýma očima. Kdyby jen viděla výrazy v jejich tvářích, pak by to její důstojnost nezvládla a ona by se zhroutila v ohromujícím smíchu.

Dveře jí otevřel doggen Fritz. „Kdo jste?“ zeptal se zmateně. Nečekali přece nikoho cizího, to by musel vědět.

„Menší návštěva, Fritzi,“ ozval se za jejími zády Tohrment a stoupl si kousek za ni, takže byla schopna vycítit jeho mužné teplo, a až teď si uvědomila, že pokud ty panáky whisky někdy zabraly, tak jejich opojení vyprchalo. V duchu zaklela ještě víc, než když se dozvěděla o Ellise.

„Tohle je…“ zaznělo od Tohra do prázdna.

„Jmenuji se Ireth,“ podala doggenovi ruku a mile se na něj usmála. Věděla, že právě on je mocným spojencem, který ví o domě všechno. Má přehled o tom, co se kde šustne. Když ho přesvědčí, že nezamýšlí nic zlého, tak by jí snad pár podrobností velice rád sdělil. „Vy budete nejspíše hlavní doggen tohoto domu, že ano?“ Potřásla mu rukou. „Fritz, pokud se nemýlím.“

„Ano, paní Ireth. Velice mě těší,“ horlivě jí třepal s paží. Očividně byl nadšený.

„Nemusíte mi říkat paní, Fritzi. I mě velice těší,“ pokynula mu hlavou. „A teď, pokud mě omluvíte, tito milí pánové mě zavedou, kam uznají za vhodné. Nashledanou.“ Znovu pokývla hlavou a udělala krok směrem do domu. Uslyšela pár dupnutí, letmé požádání Fritze o zaparkování escalade a potom ucítila vůni člena Bratrstva Butche přímo před sebou. Podle běžného postupu mě museli odvést do bezpečné místnosti. Což v jejich případě znamenalo, že dnešní noc strávím na zdravotnickém lůžku v jejich zdravotním středisku.

Ach, Stvořitelko, díky za všechny ty informace.

Tohrment jí položil ruku na rameno, aby věděla, kdy má zatočit a kdy ne. Šeptl jí vždy, když před sebou měla práh dveří, schody anebo jakoukoli jinou překážku. To, že je byla schopna všechny zvládnout, ale nevěděl.

Po celkem dlouhé cestě vedoucí stále dolů konečně ucítila známý pach desinfikovaného prostředí. Jejich doktorka byla opravdu třída. Amanda se nechala zavést do jednoho z pokojů, hned vedle sálů číslo 2, kde nejspíše právě někoho ošetřovali, protože se odtamtud ozýval křik a spousta hlasů.

Butch i Tohr zbystřili smysly. Šli potichu, jen naslouchali rozhovorům. Hned potom ji strčili do dveří. „Udělej si pohodlí,“ řekl Tohr a zamkl ji. Mohla ty dveře vyrazit, kdyby chtěla, ale to nebyl její záměr…

Velice ji zajímalo, co se dělo vedle v pokoji. Tohrment i polda tam jistě hned zamířili, aby zjistili, zda je zraněný někdo z bratrů a jestli je to nějak vážné. Popřípadě byli ochotní hned nabídnout pomocnou ruku, což doktorka Jane neměla moc v lásce. Měla ráda klid při práci.

Tohr vplul s poldou na operační sál číslo 2. Na sterilním stole ležel Thorthurre. Štíhlé, ale svalnaté tělo jeho spolubojovníka se zmítalo v křečích. Hluk se odtud linul, protože doktorka Jane ani doktor Manny nebyli schopni ho ošetřit.

Jane sice provedla ukázkovou práci při vytahování tří stříbrných kulek z jeho těla, avšak rána se měla okamžitě po zašití a převázání začít hojit. Místo toho byly obvazy okolo hrudníku nasáklé krví, stejně jako jedna bandáž kolem jeho levého lýtka. Měl rozstřiženou nohavici kožených kalhot, které byly tak typické pro všechny obývající Sídlo. Až na ženy a na doggeny.

Ach, Stvořitelko, melu blbosti.

„Co se děje?“ zeptal se Tohr a zaměřil svůj zelený pohled na skoro průsvitnou Jane. Ona, Jane, zemřela a Stvořitelka za její život vyměnila své skřivánky, kteří byli její jedinou radostí. Janin druh V, syn Stvořitelky, by bez ní nepřežil a jeho prokletí mu k ní ukázalo cestu zpět.

„Nemůžu zastavit to krvácení a navíc má v pravidelných intervalech křeče. Nejspíš mu něco vyvolává elektrické impulzy v mozkové kůře,“ řekla vážně a celkem bezradně. „Pokud to tak bude pokračovat, usmaží mu to mozek,“ zašeptala mu ještě a hnala se dál vymýšlet, co by mu tak pomohlo.

Thorthurre ji znenadání chytil za ruku a zakroutil hlavou ze strany na stranu. Sděloval jí, že už to nemá cenu. Stejně jako všem ostatním na sále, kde se po této poněkud depresivní scénce rozhostilo úplné ticho.

Ťuk, ťuk, ťuk, ozvalo se zprava. Ženské klouby klepaly na sklo létacích, momentálně zamknutých dveří. Na obdélníkové tabulce skla se začala objevovat písmena psaná červeně. Pravděpodobně krví. M. Ů. Ž. U. P. O. M. O. C. T.

Než Tohr stihnul zareagovat, tak doktorka Jane vytáhla ze svého pláště klíče a odemkla jí. Neztrácela s ničím čas. Neptala se jak.

Řekla jí jen: „Tak dělej.“ Ireth na to jen pozvedla obočí a ladným krokem se protáhla kolem doktorky. „Jestli mu ublížíš, pěkně si to odskáčeš,“ dostala varování podpořené vrčením Bratrů. Byl zde on, Butch, John, Quinn a Zsadist.

Ireth se přesunula k Thorthurrovi. „Kdybych mu chtěla ublížit, tak bych svou pomoc nenabízela.“

Došla k Thurrymu, oskenovala ho pohledem, chňapla po skalpelu a rozřízla obvazy. Podala si misku s kulkami a vyndala je, aby nezavazely. Potom si jen tak rozkousla zápěstí a nechala svou krev odkapat. Uzavřela ránu olíznutím. Potom tu hustou rudou kapalinu nabrala na dva prsty, které zabořila do každé díky po kulce. Vymazala rány a Thurry už nekrvácel na kachličky. Potom do své krve namočila gázu, kterou mu přiložila na rány a jen je zalepila.

„Potřebuju sůl a nějakou skleničku,“ podívala se poprvé jinam, než na Tohrova bratra ve zbrani. Zsadist se vypařil a jako lusknutím byl zpět. Ireth bez jakéhokoliv komentáře přijala věci od Zsadista a nabrala hrst soli, kterou zalila svojí krví. Skalpelem tu směs zamíchala a podala to k Thurryho ústům.

Bojovník sebou na stole škubal, ale už neslábl. Jakmile ucítil krev, tak zbystřil. Jeho špičáky se protáhly, ale ne o moc. Nechal si nalít hnusnou směsku do krku, až se zakuckal. Muselo to být odporné, zašklebil se Tohr.

Něco málo ale Thurry spolkl, a když se přestal dávit, tak všichni očekávali výsledek. Svalové křeče ustaly. Trvalo to nějakou chvíli, ale nakonec ano.

„Jak jsi to dokázala, holka?“ naléhala na Ireth doktorka, průhledná a ze Stínu zrozená Jane, shellan Vishouse, syna Bloodlettera a Stvořitelky. A co jim asi tak měla říct?

„Byl tam jed, zastavila jsem jeho šíření. Díky soli ho nebudu schopná vycítit. Do ran jsem mu ji ale dávat nechtěla, aby neměl jizvy,“ byla Amanda trochu rozpačitá. Dělala to svým sestrám už mnohokrát, stejně jako ony jí. Byl jen jeden oddíl, který používal tyto náboje, a ona byla celkem vykolejená, že tohle ještě neznali. „Vy jste se s tím ještě nesetkali?“ zeptala se.

„Ne, nevěděla jsem, co mám dělat,“ vypadala Jane trochu vyděšeně, hned nato objala Amandu, která cítila její hřejivou, malinko průhlednou pokožku.

„Jé, promiň,“ uchechtla se Jane a začala uklízet ten nepořádek, co tu spolu natropili.

„Do dalšího Prvního jídla by měl být v pořádku. Ale ještě bych ho nechala jednu noc mimo,“ řekla Amy a pomalu se šourala zpět do pokoje.

„Konečně někdo rozumnej, taky! Slyšels, Thurry. Jsi jednu noc mimo službu,“ řekla doktorka za Amynými zády.

„Skvělý…“ ozval se úžasně drsný hlas nabručeně. Amandu z toho zvuku rozvibroval podbřišek. „Ale díky ti,“ křikl jí ještě do zad, a kdyby si nechtěla zachovat důstojnost, tak se jí podlomí kolena. Bože, nejenom že to byl bojovník, ale byl neuvěřitelně svalnatý a pěkný. Ten jeho hlas by dokázal udělat s ženskou cokoliv. Podlehla by mu každá, a to je nebezpečné. Nejzajímavější však bylo, že tohoto bojovníka v pozorovací misce nikdy nespatřila. A přitom… Och, musí si na něj dát pozor. Nesmí se nechat zlákat. Kvůli tomu tady přece není.

Tohrment se za ní ani neobtěžoval zamknout. Trochu místnost prošmejdila a našla dveře do koupelny, kam měla namířeno. Na lůžko vyskládala zbraně, na které očividně po výstupu s Fritzem oba Bratři zapomněli. Nechala si u lůžka i boty, ponožky, bundu a kalhoty a do koupelny se vydala s jednou dýkou v tričku a spodním prádle.

Okamžitě pustila horkou vodu a po svléknutí si pod ni i s dýkou stoupla. Neriskovala. Nikdy.

Po horké sprše vylezla a podívala se na sebe do zrcadla. Svůj obličej znala, stejně jako zbytek těla. Nic ji nemohlo překvapit, ani některé nedokonalosti, na které radši nemyslela. Vždy ale kontrolovala rodokmen na předloktích, zda nenastala nějaká změna.

Otevřenými dveřmi unikala z koupelny pára a ona pomalu s ručníkem a oblečením v ruce přešla k lůžku. Ve dveřích zvedla pohled od svých chodidel. Setkala se s rozšířenými zornicemi na bleděmodrém pozadí s tmavým kroužkem a žlutými skvrnami.

Thurry, jak mu říkali, se vůbec nestyděl za to, že ji viděl. A ona to tak nebrala. Její tělo jí bylo jedno, cenila si jen schopností a ducha v poničené schránce. S pohledem upřeným do jeho očí na sebe pomalu natáhla dlouhý bílý ručník.

Nepromluvila. Sebrala oblečení z lůžka za upírem a šla se obléct za zavřené dveře koupelny.

Vyšla důstojně oblečená s hlavou nahoře. A přesto, že bylo na sále příjemně teplo, tak měla bundu. Nepotřeboval vidět víc, než jí bylo libo.

„Vidím, že zbraně jste si už vzali,“ založila si ruce na hrudi.

„Hm,“ vypravil ze sebe. U Stvořitelky, to je ale mluvka.

Setsakra, Stvořitelko, tak tenhle pohled už z hlavy nevymaže. Panebože, jak… Vzpamatuj se, sakra, přece tě nerozhodí pohled na nahou ženu. Problém byl v tom, že se mu jen tak nepoštěstilo potkat tak urostlou upírku. Nebyla drobounká jako většina shellan, jako ženy glymery, ale měla tělo bojovnice. Pod její kůží byly jen svaly, žádný tuk. Ani gram, nikde. Nebyla kulturistka, to ani za mák, ale přirozeně se jí svaly rýsovaly pod světlou pokožkou. A ta její ňadra. Ne! poručil si, rozptýlení ho přivádělo k šílenství.

„Ehm, chtěl jsem ti opravdu poděkovat,“ řekl, když ho obešla. Otočil se za ní, aby jí viděl do obličeje.

„Aha,“ měřila si celou jeho postavu. A potom se mu podívala do očí. Připadal si v tu chvíli, jako kdyby před ní stál nahý, stejně jako před chvílí ona.

Poklekl před ní na koleno. Rozhodl se poděkovat staromódně. „Dlužím ti svůj život a na svou čest ti to jednou splatím,“ řekl ve starém jazyce upírů a držel oči u země, jak bylo zvykem. Doufal, že jeho nabídku přijme.

„Děkuji ti, bojovníku,“ hlesla s úctou ve staré řeči. A ten přízvuk mu způsobil závrať. Setkali se očima. Zaklesli do sebe a bylo těžké se rozpojit. Pohladila ho po ruce a za zápěstí jej donutila, aby se postavil.

Pořád na sebe upřeně hleděli, až její ruka vystřídala tu jeho, kterou pomalu posouval po jejím zápěstí k lokti až na její záda. Pomalu si ji začal přitahovat k sobě. Cítil, že tohle je správné, že by si ji měl označkovat. Chtěl okusit chuť jejích rtů.

Moje, zavrčel. Bránice se mu rozvibrovala tak, že tento zvuk šel slyšet přes celou místnost. Jemu to bylo jedno, ale ona zpanikařila. Vyškubla se.

„Už to nedělej,“ zavrčela mu do obličeje a potom mu jedním rychlým pohybem zkroutila ruku za záda.

Au, zavrčel znovu, nemyslel si, že bude tak rychlá a už vůbec ne silná. Pokusil se uvolnit, ale držela ho pevně. Nebyla to zrovna poloha, ve které by s ní právě teď chtěl být. A tak ji pilně naučeným pohybem přemístil před sebe a odstrčil ji. Neprotestovala, jen se na něj hrdě dívala.

A on na tohle neměl náladu. Otočil se na patě. „Můj slib platí,“ prohodil dost zuřivě a práskl za sebou dveřmi, které potom ještě zuřivěji zamknul. Proklatá tabulka skla přímo v úrovni očí ho donutila si ji ještě jednou prohlédnout. Držela se za hrudník a on si vzpomněl, jak tam stála bez ručníku.

„Sakra,“ zasyčel, když se podíval na zem a pohledem přitom zavadil o bouli ve svých kalhotách. 

Autor: IlonaAndrejova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neporazitelná milenka - Kapitola druhá: