OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neporazitelná milenka - Kapitola čtvrtá

04.02.2015 (13:00) • IlonaAndrejova • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1343×

Kapitola čtvrtá

„Ruth…,“ zašeptala Mell. „No tak, Ruth, probuď se.“ Zatřásla jí velice opatrně s ramenem. Mell musela opatrně, protože její rudovlasá sestra měla citlivá záda, proto spala na boku. Dva vpichy po noži se ještě zcela nezahojily. Trhalo jí to vnitřnosti, když viděla svou milovanou Ruth takhle pokořenou. Ale nedala se snadno, byla na ni pyšná.

Škrábance i díry po kulkách se hojí rychle, ale když vás někdo bodne do ledviny a potom vás ještě vyválí ve špíně, tak je to na pytel.

„Co…?“ zamumlala ze spaní Ruth.

„Teď jsem volala Amy, za půl hodiny se máme sejít s Bratrstvem tam… Tam, kde se to stalo,“ řekla Mell velice opatrně a klidně.

„A… Aha. Tak jo no.“ Rozlepila svoje hnědé oči a pomalu se přesunula do sedu. Mell zatím poodešla ke skříni a podala jí čisté oblečení. Hromádku složila vedle mžourající upírky na postel. Vzala ještě z nočního stolku gázu a náplast a přisedla si k rudovlásce.

„Sundám ti obvaz a jenom ti to přelepím, oukej?“ zeptala se a zamávala jí před obličejem, aby vnímala.

„Jo, jasně, hlavně dej pozor.“

„Neboj, přece bych ti neublížila.“ Ruth si sundala triko. Tím odhalila celý svůj hrudník a záda. A jelikož normálně spala jen v tričku a kalhotkách, tak byla prakticky nahá. Držela si prsa a nechala se ošetřit.

Mell roztřihla obvaz, který byl už stejně absolutně k ničemu. S odfrknutím ho odhodila stranou. Rány byly pod teď už sundaným obvazem naprosto čisté. Už nebyly zanícené, a tak uviděla blyštit se krev jen v malinkých kapičkách. Zkušeným okem přeměřila čtvereček gázy a přestřihla ho na dvě poloviny, které potom přeložila. Na každý čtvereček přidělala dva kousky náplasti a přelepila jí rány tak, že měla na zádech čtyři svislé proužky.

„Ták! Hotovo,“ zazubila se Liramell na Ruth a ta se jenom zašklebila. „No, co? Aspoň nejsi mrtvá,“ vyplázla Mell jazyk, což jí Ruth s potěšením opětovala.

„Aby sis nerejpla, čaramůro,“ povzdechla si Ruth a začala se oblékat. To už Mell vidět nepotřebovala, a tak se klidila z místnosti.

Za zavřenými dveřmi ještě křikla: „Nejpozději za deset minut ať jsi v hale!“

„Jasně!“ zařvala. „Nádhero…“ zabrblala si ještě pro sebe.

„Hej, já to slyšela!“ křikla na ni Mell zpět a s úsměvem sešla do přízemí. Byla šťastná, že to zranění zvládá její sestra s úsměvem. Jistě, stalo se párkrát, že byli bezduší v přesile a ony pak neměly jinou možnost než se stáhnout, ale nikdy se Sesterstvu nedostali až tak na kůži. Doslovně řečeno.

Začínalo ji pěkně štvát, že na audienci musí čekat tak dlouho. Snad by bylo lepší, kdyby za ním přišla oficiálně, ale to se jí zase nelíbilo. Nepotřebovala, aby se na ni všichni dívali, aby ji pozorovali jako malé ztracené jehňátko, které jde na porážku. Navíc se ke společnosti nechtěla ani přiblížit.

Glymeru Wrath sice svým způsobem zrušil, ale její členové se stále scházeli. Nevěděla, co probírali, protože záležitosti správy státu ležely na bedrech Wratha, upíry zvoleného krále, ale nelíbilo se jí to. Mohou klidně vymýšlet nějaký plán, kterým by se postavili proti Bratrstvu a Slepému králi samotnému.

Spalující touha prokopnout ty zamčené dveře a přihnat se k Wrathovi do pracovny byla neutuchající. Rázně přecházela po místnosti, ale když se ozval zvuk zámku, tak strnula na místě a nasadila poklidnou masku.

Ten, který potom vstoupil, byl její záchranou. Byl to Fritz. Ve chvilkovém zápalu radosti pomyslela i na to, že by ho dokonce objala. Bylo dobře, že to byla jen myšlenka, protože doggeni byli na takový projev náklonnosti velice hákliví a Stvořitelka ví, jestli by se náhodou nezhroutil.

„Paní Ireth?“ nakoukl postarší muž dovnitř.

„Slečno,“ pokývla mu Amanda a krokem šelmy se vydala k doggenovi.

„Jistě, promiňte, slečno. Král Wrath si žádá vaši přítomnost ve své kanceláři.“ Otevřel dveře dokořán a ustoupil na bok. Tím jí naznačil volný průchod a Amy se rozešla k němu. „Prosím, následujte mě,“ usmál se na ni, ona mu opětovala a potom se oba vydali přes dlouhé chodby, koridor a několik schodišť do prvního patra Sídla.

Zanedlouho se Fritz zastavil u jedněch naprosto obyčejných dveří. Amy mu skoro skončila na zádech, natolik se pohroužila do svých myšlenek, že už přestala dávat pozor na cestu a nechala se vést. Vzpamatovala se však dřív, než mohlo dojít k nehodě.

Fritz se na ni otočil zrovna v momentě, kdy byla naprosto vyvedená z míry. Jen se na ni pousmál a řekl: „Jakmile budete chtít, vstupte.“ A odešel.

Wow, řekla si. Zhluboka se nadechla, cestou přemýšlela, jak mu to řekne, ale stejně ji nic nenapadlo. Srdce jí prudce tepalo v hrudi, jako kdyby chtělo proskočit skrz tričko i bundu, dopadnout na podlahu a běžet někam hodně daleko. Ani náhodou, to není můj styl, řekla si, bez zaklepání vzala za kliku a vstoupila.

Do očí ji prudce uhodila dívčí modrá barva pokoje. Bezhlesně se uchechtla.

„Posaď se,“ pokynul jí král.

„Ne, děkuji, radši postojím.“ Strčila ruce do kapes bundy a opřela se o stěnu tak, aby měla záda chráněná. Připadala si celkem ohrožená vzhledem k tomu, jaký obrovský byl.

„Tvoje volba.“ Otočil se obličejem k ní, ale bylo všeobecně známo, že jeho oči jsou slepé, takže ji stejně nespatřil. A že by se toho jedním pohledem tolik změnilo. „Zabavili jsme ti mobil, jak už sis nejspíš všimla.“

Sakra! Nevšimla jsem si. Do prkýnka!

„Ano, a co s ním?“ zeptala se mile jako ten nejsladší bonbónek.

„Někdo ti volal,“ poposedl.

„Kdo?“ nevzrušovala se, její číslo pár lidí i upírů mělo. A v tom to ucítila. Tu vůni, tu vážnost, to nebezpečí. „Byla to žena, že ano?“ poklesla s hlasem.

„Ano, žádala tebe nebo naši pomoc. A vzhledem k tomu, že se jednalo o Vyvolenou, tak jsem chtěl zakročit. Bratrstvo se s ní sejde dnes večer. A také s její zraněnou kamarádkou,“ mluvil monotónně, ale jakmile uslyšela slovo zraněnou, tak byla na jehlách.

Ne, prosím, prosím, prosím.

„Kdo?“ zeptala se hrubě.

„Nevíme, ale ta zraněná se jmenuje Ruth.“ Spojil ruce před sebou.

„Kurva!“ zaklela a začala přecházet po pokoji. Všimla si, že Wath ale zůstával pořád napnutý a v ten moment jí došlo, že Ruth se měla postarat o Vyvolenou. A potom tu byl ten problém, proč se s ní musí Bratrstvo sejít.

„Co se stalo a co mi neříkáš, králi?“ Zabodla pohled do jeho nevidomých očí, zapřela se rukama o stůl a čekala na jeho reakci.

„Unesli nějakou Vyvolenou, co byla se zraněnou.“

„Kurva!“

„Lépe bych to nepopsal,“ řekl a prohrábl si dlouhé vlasy.

„Stvořitelka mě zabije. Jsem mrtvá…“ zašeptala. Upíří slechy ale byly natolik jemné, aby to král nemohl nepřeslechnout. „Mrzí mě to, králi, ale už o naši audienci nestojím.“ Postavila se do vzpřímeného postoje s hlavou vysoko. Snažila se působit důstojně, elegantně, ale neoblomně.

„To ani nezkoušej.“ Zamkl dveře z křesla. „Máme tu jeden problém a Bratři se o to postarají. Co jsi chtěla ty?“ zahřměl a svýma nevidomýma očima se podíval přímo do těch jejích. Stvořitelko, jak dobře ty oči znala.

„Chtěla jsem pozdravit svého krále.“ Udělala pukrle a rozešla se ke dveřím, ale v tu ránu už stál před ní. Nenechala se zastrašit jeho mohutnými rameny a vystartovala ještě větší rychlostí. Nabrala ho ramenem pod paží, kterou zvedla, proplula pod ní za jeho záda a zkroutila mu ji na úrovni žeber.

„Nechtěj si se mnou začínat, Slepý králi, bojovníku, Wrathe, synu Wratha. Nejsem tak slabou ženou, jakou se možná zdám. Mám svoje pravidla, a i když tě oslovuji králi, tak nade mnou nemáš žádnou moc. Nepatřím do společnosti, rozumíš?“ zasyčela. Prudkým škubnutím se vytrhnul, chtěl ji popadnout a uvěznit, ale bojovala déle než on, takže to předpokládala. Malý Wrath ji nedokázal přemoci.

„Jak je možné…“ Zaseknul se s pohledem k oknu.

„... že se mě nedotkneš?“ usmála se. „Bojuji déle než ty, Wrathe. Síle a schopnostem se ti vyrovnám, avšak ty strádáš na zkušenostech o celé století.“

„Kdo tedy jsi, ženo?“

„Jmenuji se Ireth, dcera nikoho. Já a žena, která volala na můj mobil, stejně tak zraněná Ruth patříme do Sesterstva,“ řekla hrdě. „Do Sesterstva zavržených,“ řekla a uslyšela, jak se král zakuckal.

Ruth si vzala s sebou ven velké jablko. Zachumlaná do tlustého kabátku, aby nepromrzla, se dematerizovala na místo, kde ji obrali o čest. Po takové ztrátě krve bylo velmi lehké prochladnout a chytit zimnici. Mell se přesunula chvíli před ní, a tak ji viděla stát před sebou a chodit z jednoho bodu do druhého. Nejspíš zase byla nervózní, že jde zase někdo pozdě. Byla to jediná její slabost.

Ale Ruth ji chápala, nechtěla tu být o nic víc. Byla nervózní a nejdříve si myslela, že je to pouze tím místem, ale nakonec naznala, že za to může i setkání s Bratry, které nikdy nepotkala. Byli dobří válečníci a momentálně měli početní převahu. Podle Melliných slov ale neměly na výběr. Amanda musela zajistit potravu k přeměně Vyvolené a nebyl žádný jiný způsob než domluva s králem. Všechny sestry ale věděly, jak moc velký úkol to pro Amy je.

Ona je nechala si myslet, že jej od jeho dětství neviděla, ale všechny věděly o zrcadle Vyvolených, které jí umožnilo sledovat celý jeho život.

Truchlila pro něj. Modlila se za něj, i když se Stvořitelkou moc nevycházela. Milovala ho, když si myslel, že je sám a nikoho nemá. Byla jeho strážným andělem. Proto bylo tak těžké se s ním teď setkat.

Ale Ruth to chápala. Měla podobné trable, až na to, že neměla zrcadlo, ale chodila se za svojí schovankou dívat týden, co týden.

„Kde sakra jsou?“ začínala Mell vyšilovat. Měli dobrých deset minut zpoždění. Ruth ucítila chvění vzduchu a rychle se přesunula do stínu u budovy. Mell udělala to samé. V jejich okolí se začali objevovat obrovští upíři.

Jakmile Ruth zahlédla Tohrmenta, neváhala a vykročila z temnoty. Nechala světlo lampy ozářit její postavu. Rychle kolem nich zvedla mhis, protože tak početná skupina „lidí“ by jistě přilákala nevyžádanou pozornost a bůh ví, jak dlouho tady budou.

„Jmenuji se Kassandra Ruthless, jsem dcerou nikoho,“ řekla a postavila se hrdě před ně.

„Jmenuji se Liramell Damnable, jsem dcerou nikoho,“ řekla jemným a hladivým hlasem Mell a stoupla si hned vedle pochroumané rudovlásky.

Bratři se jeden po druhém představili. Neměla problém zapamatovat si jediné jméno. Vypadali děsivě, ale na to byla zvyklá. Nejvíce upírala oči k Tohrmentovi. Toho totiž jako jediného znala osobně z doby dlouho zapomenuté. Jeho krev pomohla vzkřísit tři ze sester. Jednou z nich byla kupodivu i Ruth, která se mu teď dívala do očí.

„Stvořitelko!“ zařval a padnul na kolena. Ruth ho zvládla zachytit dřív, než skončil na zemi.

„Copak se děje, bojovníku?“

„Příšerná bolest… Člověk s… vymazanou pamětí,“ dostal ze sebe těžce. Ruth se podívala na němého Johna.

„Dnes večer nemůže do boje a už vůbec ne na lov Aliance.“ Zadívala se ustrašeně do očí mladíka. „Mohu ho vzít do bezpečí a zavolat jeho družce, aby si pro něj přijela. Dnes jsem také nepoužitelná.“ Podívala se s otázkou v očích na Bratry.

„Kam?“

„Do bezpečí, jak řekla,“ řekla Mell ještě, než se Ruth stihla vůbec nadechnout k odpovědi.

„Věříme ti, ale jestli se mu něco stane, tak tě najdeme a rozcupujeme, rozumíš?“ zavrčel Bratr jménem Vishous. O něm toho slyšela dost, ale nebála se. Amanda měla horší pověst.

„Neboj se, Vishousi, sama mám sestry.“ Podívala se na toho chudáka ve svém náručí.

„A uneseš ho vůbec?“ zeptal se černovlasý Bratr jménem Quinn.

„Zvládám to teď. Poté nebude problém,“ řekla a podívala se na Mell s otázkou v očích.

„Neboj, zvládnu to, tahle banda mi nic neudělá. A povím jim to za tebe, radši běž. A vezmi ho chudáka do tepla,“ zvedla jeden koutek svých růžovoučkých rtů v malinký úsměv a poslala smsku nejspíš Thomasovi. Jednomu z jejich doggenů, který tu byl do pár minut s autem, kam za pomoci bratrů naložila Tohra a pádili do domu.

Vishous se díval na Liramell před sebou. Nikdy by netipl, že takhle bude vypadat žena s jejím slovníkem, o kterém se přesvědčil při rozhovoru. Její sestra? Nejspíš. Právě odjela s jejich bratrem na místo, které nazývali bezpečným. Moc jim nevěřil, ale Wrath jim přikázal, že po stopách Vyvolené a toho šmejda, co ji unesl, se musí vydat co nejvíce Bratrů. Nemohou si dovolit přijít o ni, protože byla křehkou Vyvolenou.

Museli ukázat Vyvoleným od Phuryho, že svět není až tak hrozný a k tomu potřebovali najít toho bastarda a zabít ho, než ona přijde k úhoně.

Liramell jim dovykládala průběh potyčky, při které Vyvolenou zajali.

„Jmenuje se Ellise,“ podotkla ještě.

„Jo, jasně,“ zabručeli všichni a bez rozmyslu se vydali hledat nějaké stopy, nebo alespoň pach.

„Mám to,“ řekl Butch a vydal se po stopách toho hajzlíka, Pana C. Chtěl mu rozsápat hrdlo, a taky že to udělá.

A ostatní kroužili kolem něj, aby mu chránili záda. Byli rychlí, ale ta žena také. Přidala se k nim. Dokud zvládala bez problémů, tak to bylo všem jedno.

Autor: IlonaAndrejova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neporazitelná milenka - Kapitola čtvrtá: