OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 8. kapitola

10.04.2012 (14:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1141×

Chloe s Aaronem na ni opět trochu vyjeveně zírali, zatímco já čekala, co odpoví. Vážně mě to totiž zajímalo.

„Ale ona není sama, alespoň ne, dokud nebude mít podepsané rozvodové papíry,“ dostala ze sebe nakonec Caroline. Pro ni to muselo být vážně vtipné ráno.

„Tys jim neřekla, že jsi vdaná?“ přestala se nakonec smát, když viděla jejich šokované výrazy. Oba sborově zakroutili hlavou.

„Zapomněla na doložku o tom, že jsem si myslela, že můj psychopatický manžel mě pět let držel v iluzi, že je po smrti?“ Pohled, kterým jsem se na ni podívala, by se dal asi velmi dobře charakterizovat, coby šílený. Myslím, že být člověkem, bála by se mě.

„Heh,“ drbala se Care na hlavě, ve tváři výraz děsného neviňátka.

„Ty jsi vdaná?! Myslela jsem, že ty prsteny nosíš jen, abys odháněla chlapy,“ vyhrkla šokovaně Chloe. Jistě, znala jen mé umělecké jméno, které bylo stejné jako to za svobodna. Něco mi říkalo, že vystupovat pod jménem Faith Salvatore není úplně rozumné řešení. Ve světě nadpřirozena bylo toto příjmení až příliš známé, nechtěla jsem riskovat svoje ani Marcusovo bezpečí.

„Myslela jsem, že jsme kamarádky, že bys mi něco takového řekla!“ pokračovala konsternovaná Chloe. Jen jsem se ušklíbla. Kde tohle vzala? My dvě a kamarádky? Je moje známá, nadřízená, ale kamarádka? Pochybuju.

„Faith nemá kamarádky, Faith má jen známé a ty, co ji k smrti nenávidí.“ Caroline evidentně bavilo dělat tlumočnici mých mozkových pochodů, ale musela jsem jí dát za pravdu. Konce konců, po tom, co všechno jsme společně prožily, by bylo divné, kdyby o mně nic nevěděla. I teď jsem musela jen přikývnout.

„No, já půjdu. Uvidíme se,“ protrhla Care ticho, které nastalo po jejích posledních slovech. Věnovala mi přátelský úsměv, který jsem jí oplatila, načež se dožadovala objetí na rozloučenou, aby vzápětí mohla zmizet za dveřmi výtahu.

„Myslím, že moje ne po dvacáté znělo jasněji, než kdy předtím, takže sbohem,“ přibouchla jsem Aaronovi dveře před nosem, bez šance na odpověď. Teď už jen zbývalo vyřídit si to s Chloe.

„Ještě jednou se mi budeš plést do života a přísahám, že uvidíš, cos ještě nezažila!“ zavrčela jsem na ni a potom jsem odešla do kuchyně pro skleničku. Zdá se, že vůně Bourbonu v nastalé situaci přilákala mou pozornost víc, než cokoliv jiného. První várka ve mně zmizela jako pára nad hrncem, tu druhou jsem si však už mínila řádně vychutnat.

„Vůbec tě neznám,“ zašeptala Chloe nevěřícně.

„Bingo!“ zajásala jsem, abych jí dala dostatečně najevo, že je to asi jediná věc, ve které se ohledně mě nemýlí. Sedla si vedle mě a zírala zklamaně kamsi před sebe. To byl pro mě popud k tomu, abych si jí více nevšímala. Snažila jsem se alkoholem roztřídit své zmatené pocity a tak jsem se uzavřela sama do sebe. Bylo na čase konečně vyřešit otázku s velkým tučným nápisem Damon.

„Omlouvám se a těšilo mě…“ zastavil se uprostřed věty a mě po pár vteřinách napadlo, že chce asi znát mé jméno.

„Faith,“ odpověděla jsem.

„Faith,“ zopakoval a zase se křivě usmál.

„Taky mě těšilo, Damone,“ odpověděla jsem…

***

„Už jsem myslel, že dneska nedorazíš,“ uculil se.

„To ne, vodka by byla smutná,“ konstatovala jsem a přisedla si.

„Myslím, že přeceňuješ svou přítomnost. Když jsem tu já, na tebe si ani nevzpomene.“ Zahrál vážný výraz.

„Auch…“ usmála jsem se na něj.

„Omlouvám se, ale pro tvé ego tu není dost místa,“ pokračoval.

„Já vím, tvoje totiž zabralo většinu prostoru v Mystic Falls,“ odpálila jsem ho. Zatvářil se uraženě.

***

„Damone, neříkej, že si čteš můj deník,“ začala jsem vrčet. Jen se na mě škodolibě zašklebil.

„Okamžitě ho polož tam, kde byl,“ snažila jsem se zachovat chladnou tvář, ale moc to nešlo.

„A co když ne?“ provokoval, až se zasekl. Narazil na to, co neměl. Otevřel místo, které mělo zůstat zavřené. Nejen v deníku, ale ve mně.

„Vypadni!“ zařvala jsem a neudržela slzy. Zasekl se. Jakoby nevěděl, co udělat.

„Nerozuměls?! Vypadni!“ zakřičela jsem nepříčetně a ukázala mu cestu.

„Vypadni,“ už jsem jen tiše mezi vzlyky zašeptala, když odcházel dolu ze schodů.

***

„Faith, prosím, dej mi druhou šanci,“ žadonil.

„Já taky žádnou nikdy nedostala.“ Nezajímalo mě, co chce. Já jsem toho chtěla. Kdysi.

„Třeba je tohle tvoje druhá šance,“ řekl a zaskočil mě.

***

„Už nejsi naštvaný?“ zeptala jsem se.

„Nebyl jsem, jdu splnit slib.“ Přistoupil ke mně, stoupla jsem si. Vzal mou tvář do dlaní a dlouze mě políbil.

„Miluju tě, Damone,“ zašeptala jsem, když jsme se od sebe odtrhli. Na místo odpovědi mě začal znovu líbat.

„Já tebe taky, Faith,“ zašeptal mi nakonec do ucha ve chvíli, když už jsem to nečekala.

Při vzpomínkách, které se mi honily hlavou, jsem se musela usmát. Ne všechny byly zrovna ideální. Jak zabil Jima před mýma očima a všechno nadpřirozeno okolo. Ale ty dobré prostě přebily ty špatné. Vzpomínka na ten naprostý šok, který mě vyléčil i z kocoviny, když jsem zjistila, že jsme se vzali. Na následnou polo-hádku o tom, co bude dál. Na ráno, kdy jsem zjistila, že je mrtvý. Na pár dní starý okamžik, kdy se přede mnou znovu zjevil jako duch a prosil o poslední šanci, protože když to neudělá, bude navěky litovat. Byť se mi to těžko připouštělo, od té doby mi bylo trochu líp. Mé podvědomí uklidnil fakt, že je stále tu. Ten, komu patří moje srdce i duše. Ten, komu patřím já. Ne, neplánovala jsem se mu vrhnout okolo krku, ihned s ním vlézt do postele a dělat, že se nic nestalo. Moje důvěra se musí budovat. Pracně získávat a velmi lehce se ztrácí. Jenže na druhou stranu, komu jinému dát šanci ji získat, než tomu, komu se to už jednou podařilo. A kdo se jí možná vzdal kvůli mojí chybě. Najednou jsem byla rozhodnutá tam večer jít. Ať už to znamenalo nový začátek nebo úplný konec.

Když jsem se probrala, došlo mi, že jsem musela usnout. Chloe už tu nebyla. Nenechala ani vzkaz, jak bývalo jejím, velmi otravným zvykem. Buď se jí tolik dotklo, co Caroline řekla, nebo se konečně probrala ze svého růžového snu o kamarádství. Její naivita v některých věcech mě dostávala do kolen, ale byla jsem prostě příliš líná jí to vyvracet. Vždyť ona byla holčička z vážené rodiny. Zvyklá dostávat, co si zamane. Nemusela by pracovat, aby se topila v penězích a doma na ni čekal údajně velmi sexy, bohatý a chytrý snoubenec. Žila na obláčku, kde měla téměř vysněnou práci, dokonalého chlapa a plány na velkou rodinu. Nemusela se o nic starat, ničemu rozumět, ničeho se obávat. Nezažila žádné soukromé peklo, které by ji usadilo na tvrdou zem. Důvěřovala každému a měla potřebu všem všechno sdělovat. Trochu mi připomínala Caroline. Ale jen malinko. Co vím, i Care si prožila své. A to i dávno před přeměnou. Samotná přeměna z ní udělala úžasnou, silnou krásku. Už není tolik užvaněná, už ví, jak cenný může život být. Ví, co je smrt.

Stála jsem před zrcadlem a nepřítomně si rýsovala černé linky pod oči. Přes otevřené dveře jsem slyšela, jak Marcus štrachá v ledničce pro večeři. Možná to byl on, kdo Chloe vyhnal, když přišel domů a zjistil, že spím. Bylo na čase vyrazit. Zrovna došla smska, že taxík čeká dole u vchodu. Naposledy jsem se podívala do zrcadla a potom jsem se vydala vstříc východu.

„Mám schůzku, budu na telefonu, kdyby něco, volej,“ zavolala jsem na Marcuse, který jen vykoukl, aby mi kývl na odpověď ve chvíli, kdy už jsem s kabátem a kabelkou v ruce opouštěla byt. Schody jsem seběhla rychle a než by se člověk nadál, seděla jsem v taxíku směrem na místo našeho setkání. Jedna část mě byla nervózní jako před prvním rande. Ta druhá byla naprosto klidná, jakoby odmítala uvěřit, že skutečně přijde. Že vůbec je. Začala jsem si hrát se zásnubním prstenem, zatímco mé oči těkaly po ubíhajících, dnes stále ještě poměrně rušných ulicích Paříže.

„Jsme tady,“ vyrušil mě z mých myšlenek taxikář, až jsem uskočila v úleku. Pobavilo ho to.

„Tady, drobné si nechte,“ podala jsem mu peníze a trochu zbrkle jsem vystoupila z auta. Tak jsem tady. Rozhlížela jsem se všude možně jen ne ke stolu, kde jsme pár dní zpět seděli. Co když tam nebude? Co když to byl vážně jen výplod mé šílené mysli? Prohlásí mě za nesvéprávnou? A co bude potom s Marcusem? Sklopila jsem hlavu a pomalými, krátkými kroky jsem vstoupila do restaurace…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 8. kapitola: