OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 15. kapitola

21.09.2012 (17:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1741×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Slavný Damon Salvatore a první pozvání do domu…

„Ne! To není možné!“ Rayovi evidentně ta drobná maličkost neutekla, „ty máš být mrtvý!“ vyhrkl zděšeně. A já pocítila touhu zaúpět, nafackovat Damonovi i sobě a schovat se pod stůl zároveň. Tohle je snad prokletí. Proč okolo Salvatorů nikdy plány nevycházejí?

„Taky jsem. Možná až příliš dlouho na můj vkus. Vlastně mám občas fakt pocit, že začínám stárnout. Neboj, taky to jednou poznáš. Taková existenční krize,“ vtipkoval Damon a já nakonec jen protočila oči zoufalstvím.

„Idiote,“ prskla jsem, když mě nic jiného nenapadlo. Jen se ušklíbl, „zdá se, že ti během let navlhla slovní munice, krásko,“ okomentoval moji neschopnost ho odpálkovat. Jen jsem zoufale odfrkla, což mu jeho dojem jen potvrdilo. Sakra, jediná věc, ve které jsem se mu kdy rovnala je pryč. Co si počnu?

„Takže to ty jsi ten upír, který je ve městě navíc,“ zavrčel výhružně Ray. Snažila jsem se nesmát. Bylo vidět, že toho Ray o svém druhu stále ještě moc neví. Jinak by na Damona rozhodně nevrčel. Damon však jeho pokusy o výhružku bez váhání ignoroval a jen se škodolibě šklebil. To mě rozesmálo. Je pořád stejný. Ten nezestárne nikdy. A nejen po fyzické stránce. Rayovi se evidentně jeho postoj nelíbil tolik jako mě a vystartoval. Během okamžiku se vyklonil přes stůl tak, že ho málem převrhl a chytl Damona pod krkem. Damon se však stále tvářil jako, když se vůbec nic neděje.

„A nepřipadá ti trochu sebevražedné se tu jen tak objevit mě přímo pod nosem?!“ Nic. Jen škodolibý úsměv. Raději jsem nasadila neutrální výraz a čekala, co se z toho vyvine. Mohla jsem být klidná, protože Damon měl v tuhle chvíli jen velmi omezené možnosti, jak Raye zabít.

„A co s tím asi tak uděláš?“ promluvil nakonec i Damon a Ray zrudl v obličeji ještě víc. No, možná bych měla zasáhnout. Možná.

„Pokud necháš moji přítelkyni na pokoji a ihned odejdeš z města, pak budu ochoten předstírat, že vůbec nevím, že ses tu kdy objevil. Jen kvůli Faith samozřejmě,“ zavrčel mu do ucha výhružně Ray.

„Nech mě chvilku přemýšlet,“ spustil Damon, „ne, tahle varianta se mi moc nelíbí. Ale mám lepší návrh. Já tu zůstanu, vyřídím si pár nevyřízených účtů s těmi, kteří vyhrožovali mojí princezně a že jsi to ty, nechám tebe i tvou přítelkyni odkráčet rovnou do západu slunce. Ostatně vy se pravděpodobně pozabíjíte sami i bez mojí pomoci. Co ty na to? Souhlasíš?“ zazubil se nakonec Damon a Ray stiskl límec jedné z jeho strašně sexy černých košilí ještě o něco silněji.

„Nezapomínej, kdo tu právě koho drží pod krkem. Momentálně mám já navrch. To taky znamená, že já kladu podmínky,“ pokračoval Ray ve svých výhružkách. Damonův úsměv ztvrdnul a mě bylo jasné, že přátelský rozhovor skončil. Během vteřiny se role obrátily a Ray zápasil s nedostatečným přísunem kyslíku, který mu způsobila Damonova pravá ruka svírající jeho hrdlo.

„Damone, klid. Nepotřebujeme průšvih,“ promluvila jsem co nejklidnějším hlasem a po oku jsem zkontrolovala, zda není nikdo poblíž.

„Neboj, krásko. Já tady jen panu důležitému vysvětlím, jak se věci mají, protože evidentně příliš nechápe, jak to v tomhle světě chodí,“ zavrčel pro změnu Damon a nepřestával při tom koukat Rayovi přímo do teď už vystrašených očí. Ač se to v prvních chvílích nezdálo, Damon musel být hodně vytočený. Obvykle totiž ani v takových chvílích neukazoval svou upíří tvář. Teď však ano. Místo odpovědi jsem tak raději mlčela a předstírala, že tam nejsem.

„Takže, nechtěl jsem se tu příliš zaobírat faktem, že jsem asi tak o století a půl starší než ty, nehledě na fakt, že každý den piju sporýš, abych byl silnější, ale ty evidentně příliš nechápeš, jak to v téhle hierarchii chodí. Nech mě ti to vysvětlit. Vrátil jsem se sem pro svoji ženu, se kterou mám pár neurovnaných záležitostí, které bych rád napravil. Nějaká organizace, útvar nebo cokoliv jiného, co mi jde po krku, mě vůbec nezajímá, protože jsem se vypořádal už s mnohem horšími a silnějšími věcmi, než pár lidí s kůlem v ruce. Co se týká tvojí přítelkyně, ta je mi ukradená asi úplně stejně. Minimálně do té doby, dokud se mi nebudeš plést do života svými výhružkami a poučováním. Takže abychom to shrnuli, jestli mi ještě někdy zkusíš vyhrožovat, zakroutim jí krkem tak, že jí praskne vaz. To mi totiž jde úplně perfektně. Faith by ti mohla povyprávět, jak na to kdysi doplatil jeden její kamarád. Takže co? Rozumíme si?!“ důrazným tónem jakoby slovo po slovu vrýval vyděšenému Rayovi do paměti a ten se nezmohl na nic víc, než bezmocné přikyvování.

„To jsem rád, že si rozumíme. A jen tak mezi řečí, nech si tohle naše malé setkání pro sebe ano? Ty i tvoje holka. Nerad bych, aby se o mé existenci vědělo dřív, než se rozhodnu já sám. Mám rád efektivní nástup,“ řekl už naprosto klidně a s úsměvem, když se vrátil zpět na své místo a políbil mě na spánek. Bezva, jestli jsem měla naději, že se Becky s Rayem umoudří a budeme zase přátelé, Damon to teď pohřbil. Ale Ray mu alespoň všechno odkýval a jen vystrašeně mlčel.

***

„Trucuješ,“ konstatoval Damon na cestě domů, když jsme mlčky kráčeli tichou noční ulicí, a probral mě tak z tranzu, ve kterém jsem se trochu nedopatřením ocitla.

„Trochu, asi,“ odpověděla jsem mu zaskočeně. Popravdě část mě opravdu trucovala, ale lhala bych, kdybych si byla naprosto jistá důvodem. Měla jsem pocit, že od doby, co se Damon vrátil trucuju prostě jen tak, protože mi jakýsi zbytek racionality napovídal, že je to tak správně. Těžko říct, zda měl pravdu.

„Má cenu ptát se tě proč?“ ušklíbl se tím svým naprosto sexy způsobem, který byl o to víc rajcovní, že hranice mé sexualní abstinence už byla dosažena zhruba před čtyřma lety a od toho drobného nedopatření v klubu jsem po zbytek večera bojovala s touhou ho zatáhnout k sobě do postele a opustit jí nejdříve za týden.

„Nemá. Sama to nevím,“ odpověděla jsem popravdě. Jen se rozesmál.

„Tak jsme tu,“ prohlásil nakonec, když jsme došli k mému domu. Sklopila jsem hlavu do ticha, které zákonitě následovalo.

„Když tě pozvu nahoru, můžu věřit tomu, že se bráchovi nic nestane?“ zeptala jsem se po chvilce rozedírání vlastního rtu. Což se mi mimochodem podařilo až do krve, ale ihned se to zahojilo. Jistě, málem bych zapomněla. Damon se jen sarkasticky zašklebil.

„Záleží na tom, co si představuješ pod pojmem nic nestane,“ odpověděl mi překvapivě vážně a přitom mě probodával očima.

„Tak, že ho nezabiješ, nezmrzačíš a ani z něj neuděláš svý druhý já,“ odsekla jsem mu, což ho pobavilo.

„Tak za to poslední neručim, ale jinak myslim, že ti to můžu klidně i slíbit,“ řekl a chytl mě pevně okolo pasu, aby mi vzápětí věnoval tak vášnivý polibek, až jsem se téměř neudržela na nohou. Jelikož mi tento stav více, než vyhovoval, rezignovala jsem na klíče a nechala ho vyrazit domovní dveře. Sousedi nebudou nadšení, ale to v tu chvíli opravdu nebylo trápením mého života. Jen jsem tajně doufala, že u dveří mého bytu jsme se ocitli tak rychle díky výtahu a ne díky jeho schopnostem. Asi bych to potom těžko vysvětlovala na záznamech z bezpečnostních kamer. U svých dveří se vykopnutí zase tak úžasným nápadem nezdálo a tak jsem se pokusila tu vášnivou hru jazyků na pár okamžiků přerušit. Místo toho jsem však přišla o klíče. Potom jsme se ale zarazili na prahu, což mě přimělo zahihňat se mu přiblble do rtů. Zatvářil se lehce ukřivděně, což mě pobavilo ještě víc. Nakonec jsem se ale natáhla k jeho uchu a tiše zašeptala: „Pojďte dál, pane Salvatore.“ a v tu chvíli jsme se ocitli v mé předsíni.

„Páni,“ vydechl Damon, když mě na chvíli propustil ze svého sevření, aby se rozhlédl. Jen jsem protočila oči, vyrvala mu z ruky klíče, abych je pověsila na věšák, a začala si zouvat boty.

„Dveře mě otevřít nenecháš, ale když vlezeme do bytu plnýho lesklých věcí, najednou pomalu držíš celibát. Jak malý dítě, fakt.“ kroutila jsem rádoby uraženě hlavou, ale Damon mě nevnímal. Evidentně měl příliš mnoho práce s obracením potemnělého bytu naruby. Nejsem si jistá, zda hledal moje spodní prádlo, chlast nebo prostě jen usoudil, že je tu moc uklizeno. Chvíli jsem ho jen tak pozorovala.

„No, tak se tu bav, já si jdu napustit vanu,“ pronesla jsem jakoby nic a se stejným hraným nezájmem okolo něj prošla. Zareagoval okamžitě. Než jsem došla do koupelny, už tam čekal a vanu napouštěl. Znovu mě trochu surověji popadl do náruče a rozerval mi korzet, aby odhalil zelenou podrsenku s čenou krajkou, kterou jsem měla pod ním.

„Já ten korzet nosila ráda,“ pronesla jsem uraženě.

„Mlč!“ přikázal mi a pokračoval v devastaci mých svršků, zatímco mi střídavě drtil rty a prohlížel si mé tělo. Ani nevím, jak jsme se ocitli ve vaně, ale bylo mi to celkem jedno. Jediné, co teď bylo středem mojí pozornosti byly jeho ruce bloudící po mém těle, jeho hrudník přilepený k mým zádům, jeho rty na mém krku a později i špičáky v mých tepnách. A samozřejmě on hluboko uvnitř mě.

Všechno pokračovalo ještě pravděpodobně několik hodin. Nevím to jistě, jelikož čas bylo to poslední, co mě zajímalo. Z tranzu jsem se probrala až ve chvíli, kde jsem spokojeně klimbala s hlavou na jeho hrudníku. Tolik mi chyběl. Dokonce víc, než jsem si ve skutečnosti myslela. Najednou jsem sama sebe nechápala, jak jsem to mohla vydržet, když jsem věděla, že tu je. Zároveň se však v mé mysli začaly rojit myšlenky na budoucnost. Na Marcuse, na mě, na Damona, na všechny. Co bude dál? Jaký bude můj život od teď? Musím uznat, že můj mozek měl potřebu být automaticky zodpovědný a to mě v tuhle chvíli naprosto vytáčelo. Zrovna teď jsem nepotřebovala řešit budoucnost. Zrovna teď jsem chtěla žít přítomností.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě rozespale. Má snad sondu nebo co?!

„Nad svou demencí,“ odpověděla jsem stroze a pohledem zavadila o jeho v otázce pozvednuté obočí. Zároveň jsem si nemohla nevšimnou, jak mu koutky sukají v úsměvu.

„Neptej se ženský na asociace v jejím mozku, nepochopil bys to,“ dodala jsem a on se rozesmál definitivně. Tentokrát jsem obočí nakrčila já.

„Miluju tu tvojí upřímně vážnou sebeironii. Nikdo to neumí líp,“ vysvětlil mi zdroj svého pobavení. Jen jsem zakroutila hlavou a zvedla se z postele. Ublíženě se na mě podíval.

„Jdu si pro pití, chceš něco?“ zeptala jsem se.

„Bourbon,“ odpověděl rozhodně. Jen jsem s úsměvem zakroutila hlavou a vydala se pryč z pokoje.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 15. kapitola: