Necessary evil 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se bude dál? Záhadný sen se dívce zdál...

19.03.2014 (09:00) • Safira • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1080×

Loki:

Přecházel jsem po trůnním sále jako kočka čekající na myš. Netrpělivě jsem vyčkával a čím dál tím častěji jsem hleděl na dveře. Pár kroků, pohled na dveře, otočka, znovu pohled na dveře, pár kroků zpět, další pohled, který směřoval ke dveřím… Co se to se mnou stalo?!

Uplynul jeden den, jeden západ a jeden východ slunce. Necelých dvacet dva hodin. Jeden jediný den od napadení tou dívkou. Napadla mě, bojovala se mnou, přemohl jsem ji a nechal jsem ji zavřít do Komnaty. A přestože mě chtěla zabít, jsem se kvůli tomu cítil… provinile. Bylo to možná trochu přehnané, zvláště když vím, jakými účinky Komnata disponuje. Ta dívka se mi zdála příliš hrdá na to, aby mi něco řekla i po tom, co zažila v Komnatě, a byl to velice zlý zážitek, to jsem věděl. Jednou jsem se tam omylem dostal… Vytáhli mě odtamtud po krátké půl hodině, když si matka všimla, že chybím u večeře. Tehdy mi bylo dvanáct. Další týden jsem se bál vylézt z pokoje a každou noc jsem se bál usnout. Tehdy mě děsil zlý Laufey za dveřmi mé ložnice. Nechtěl jsem ani pomyslet, co by to bylo dnes, ale asi ne král ledových obrů… Pamatoval jsem si i vzhled Komnaty. Byla to poměrně velká bílá místnost, nic v ní nebylo. Jen jakési temné kouzlo. Ten, kdo v ní byl zavřený déle jak pár minut, byl uvězněn ve své hlavě se svými nejhoršími nočními můrami. To, co ho nejvíc děsilo, čeho se nejvíc obával, se mu promítalo v hlavě. A on tomu nedokázal nijak zabránit, nemohl se hýbat, jen klečel na podlaze, sám se svými představami. Jediné, co proti tomu může dělat, je snažit se zachránit nebo schovat před iluzí, která ho děsí. Před pár minutami jsem odtamtud nechal dívku vyvést. Stráže ji přivedly a na mé pokynutí zase odešli. Iluze Odina byla již na denním pořádku, byla to zažitá rutina. Pohlédl jsem na ni. Vypadala vyděšeně, oči doširoka otevřené, ale stále nevypadala ani trošku… zlomeně. Zamrkal jsem, překvapený její hrdostí. Ano, bylo to na ní poznat, jak moc si přeje odstranit mě z povrchu zemského, ale toto byla odhodlanost. Ale byla moudrá a o nic se nepokoušela. Když ji předtím vedli pryč, vzpouzela se a především se bránila. Teď nic. Žádný pokus o útěk. Jenom vzpurné ticho a naštvaný výraz.

„Tak tedy… Kdo jsi?” zeptal jsem se. Hněvivě na mě hleděla. Pak tiše odsekla:

„Jmenuji se Niké.”

Pousmál jsem se. Konečně jsem z ní něco vytáhnul.

„A dál?”

„Nijak dál se nejmenuji,” zašeptala hrozivě.

„Jmenuješ. Každý se nějak jmenuje,“ vysvětlil jsem jí, jako bych mluvil s malým dítětem.

Jenom mlčela. Přišel jsem k ní.

„Vím, že máš i další jméno,” sykl jsem k ní. Jemně trhla hlavou, očima nechtěně zavadila o zápěstí levé ruky. Podíval jsem se tam. Byly tam jakési runy a pod nimi ještě něco… Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil význam slov prvního písma, to druhé jsem neznal. Přesto to bylo šokující. Niké Ailea Decëmbri… Mírně vyveden z míry jsem se jí zeptal: „Jedna z Dvanácti?”

Zamračila se. Věděla, že teď jsem vyhrál. Pokračoval jsem.

„A co tu děláš? Snad jsi mě nepřišla “zabít”, že ne? Jestli ano, tak to byl dost… ubohý pokus,” posmíval jsem se jí.

„Dostala bych tě, nebýt těch tvých iluzí!” vykřikla.

„Opravdu? Nezdálo se mi,” řekl jsem s úšklebkem. Přimhouřila oči.

„Jsi dobrý lhář, Loki, ale mě neoklameš. Cítila jsem z tebe překvapení, hněv a zlobu. Byl jsi zaskočený,” oznámila mi a poslední slovo přeslabikovala s jistým potěšením. V očích se mi zablesklo.

„Mýlíš se! Jsi jen další z těch, které jsem přemohl,” zasyčel jsem naštvaně. Odfrkla si.

„Tsss, opravdu? V tom případě klameš i sám sebe.”

Hodil jsem po ní zuřivý pohled.

„Co se mnou bude dál? Necháš mě popravit?” zeptala se najednou. Na mém rozhodnutí jí záleželo, bůhví proč. Na chviličku jsem se zamyslel. Ano, dobrá otázka. Co s ní bude dál? Po pár vteřinách jsem promluvil:

„Ano, budeš popravena. Ale až později,” dodal jsem už šeptem.

„Selhala jsem… Nikdy jsi mě neměl zajmout,” zašeptala se slzami v očích.

„Měla ses víc snažit,” řekl jsem jí.

„Měla jsem víc bojovat. A já budu bojovat, to ti přísahám,” slíbila mi. Byla to sice hrozba, ale nezdála se mi příliš proveditelná. Pak už mlčela. Neodpovídal na další otázky, jen zamyšleně hleděla někam do dáli.

„Stráže!” zavolal jsem je. V mžiku přišly. „Odveďte ji pryč,” rozkázal jsem jim.

„Do Komnaty?” zeptali se. Hodila po mně jeden prosebný, zoufalý pohled. Znovu se jí oči zalily slzami a upíraly se pouze na mě.

„Ano,” zašeptal jsem a jí se přestaly koulet slzy po tvářích. Ráda by mě zasypala nadávkami, ale už ji odváděli pryč. Přesto se mi v mysli objevilo jedno slovo, myšlenka, která jistě nebyla má.

Parchante!

Dívka:

Tma. Ticho. Noc, svítí měsíc, je úplněk. Jsem v lese, ale nejsem tu sama. Je to jako sen - vidím celou scénu před sebou, jsem pozorovatel, ale zároveň jsem i tam, jsem někdo, kdo ve scéně hraje. Se mnou je tu někdo další. Malá holčička, sotva desetiletá, tmavé, téměř černé vlásky jí poletují okolo obličeje. Stojí a nehýbá se. Mlčí, jenom mě pozoruje svýma velkýma očima plnýma strachu. Vím, kdo to je, je to sestra mé přítelkyně, jmenuje se Nalla. Chvíli na ni hledím, nechápajíc, proč nepromluví, proč mě nevnímá. Pak si všimnu, kam směřuje její pohled. Za mě, na něco, co já nevidím. Otáčím se. Najednou přede mnou stojí zvíře. Je podobné vlku, ale stojí na zadních nohách, o přední se pouze opírá. Je štíhlé, má hustou srst světlé krémové barvy. Na tlapách má ostré dlouhé drápy. Zorničky se mi rozšířily překvapením. Vlkodlak. Pohybuje se pomalu a sebejistě, protože ví, že kořist mu už neuteče. Pár krůčků od dívenky se zastavuje. Hledím vlkodlakovi do očí a uvědomuji si, že ty oči znám. Ty modré oči se světlými tečkami prosvítajícími přes všechnu tu modř. S černým kruhem okolo duhovek. Vlk nakloní hlavu na stranu a chvilku děvčátko pozoruje. Stůj, ani se nepohni! křičím na ni v duchu, ale ona mě neslyší. Pak potichu vydechne a najednou za ní něco zapraská - pootočí se. Měsíční stvůra vyrazí, skočí po holčičce, strhne ji pod sebe. Silnými čelistmi se jí zakousne do hrdla, světlý kožich se zabarví do ruda karmínovými skvrnami. Za pár vteřin je dívka mrtvá. Vlk se na chviličku pozastaví, pohlédne na svou oběť. Polekaně uskočí - a najednou přede mnou stojí postava v bílých šatech, je to mladá žena. Dívka hledí na mrtvé dítě s hrůzou v očích. Pak poklesne v kolenou a začne plakat. Ta dívka…

… jsem já.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Safira, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction