OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Mrazivý dar - 4. kapitola

24.02.2014 (20:00) • llacky • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1691×

Ahoj! Po menší (čti větší) pauze jsem zpět. Omlouvám se, neplánovala jsem to, ale nějak jsem neměla čas, a když čas byl, tak jsem nebyla schopná přenést myšlenky do Wordu tak, aby se to dalo číst. Každopádně, nesu další kapitolu, a tímto bych vám i všem chtěla poděkovat za krásné komentáře, ani nevíte, jak moc mě motivujete! 

Oh, a jak tu byl názor, že kapitoly jsou uspěchané - já vím, možná trochu ano, ale já osobně nemám ráda, když děj moc vázne (btw, není to tak, že by Theresa měla Elijaha kdovíjak ráda, jen prostě... hezký chlap, no :D), a co se délky kapitol týče, dříve mi lidé nadávali, že jsou moc dlouhé, tak se snažím je dělat vždy jen tak na 1800 slov (cca 4,5 A4). =) 

„Promiňte, ale nejspíš jste si mě s někým spletl.“ Sklopila jsem pohled k chodníku, na kterém se povalovalo smetí, a rychle jsem Klause obešla. Netušila jsem, jak jsem mohla vědět, co je zač, když jsem si byla naprosto jistá, že jsem ho předtím v životě nepotkala, ale každá část mého těla mě pobízela k tomu, abych se od něj okamžitě dostala co nejdál. Nikdy jsem moc nevěřila řečem okolo pověstného šestého smyslu, který každý člověk má, ale kdybych mohla svou intuici do té kolonky zařadit, řekla bych, že mám perfektně vyvinutý šestý smysl pro poznání nebezpečí.

„To si nemyslím. Na obličeje mám perfektní paměť.“ Zvuk jeho hlasu mě vylekal, protože jsem si myslela, že jsem ho nechala daleko za sebou. Při krátkém pohledu vedle sebe jsem ale zjistila, že jde vesele vedle mě, což mě přimělo se zamračit.

„Tak to se nejspíš pouze přeceňujete,“ odsekla jsem a zabočila do ulice, která mi připadala povědomá. A hlavně tam byli lidi. Davy lidí. S nadějí, že se mu v nich ztratím, jsem se začala proplétat mezi masami řvoucích bytostí. Díky bohu za fotbalové zápasy a nadšené fanoušky.

„Buď, anebo se mi pouze velice mizerně pokoušíš lhát.“ Popadl mě za ruku a stiskl mi ji tak pevně, že jsem sykla bolestí. Věnovala jsem mu nenávistný pohled.

„Nelžu, v životě jsem tě neviděla, tak mě pusť!“ vyprskla jsem vztekle, ale jediné, čeho jsem se dočkala, byl jeho pobavený úsměv.

„Lásko, netuším, jakou hru tu se mnou hraješ, ale rozhodně ti moc nejde,“ zavrtěl se skoro dětským nadšením hlavou. I přesto, jak nevinně vypadal, jsem cítila skrytou hrozbu nebezpečí. Pokusila jsem se ho odstrčit, ale jediné, čeho jsem docílila, bylo, že mi stiskl i druhou ruku.

„Už si vzpomínáš?“ Sklonil se ke mně a provrtával mě pohledem. Nervózně jsem polkla a znovu se mu pokusila vysmeknout, ale nezdálo se, že by si toho všimnul.

„Ne. V životě jsem tě neviděla, tak mě nech být,“ procedila jsem skrz zatnuté zuby a pokoušela se nedat najevo bezmoc, která se mě zmocňovala. Klaus roztáhl rty a blýskl po mně bělostným úsměvem.

„Myslím, že je na čase, abys mi přestala lhát,“ přiklonil se ke mně ještě o něco blíž a o dost hlubším hlasem pronesl: „Od teď mi na vše budeš odpovídat pravdivě.“

Netušila jsem, co je s tím člověkem špatně, ale už mi bylo do breku. Byla jsem sama a z kdoví jakého důvodu mě pronásledoval tenhle neskutečně silný cizinec.

„To jsem dělala do teď,“ zavrčela jsem a pokusila se zamaskovat třesoucí se hlas. Něco mi říkalo, že si toho ale stejně všimnul. Poprvé za celou dobu se zdál vyveden z míry. Lehce a nesouhlasně se zamračil.

„Prosím?“ Stiskl mi zápěstí ještě silněji a přitáhl si mě blíž.

„Neznám tě, nepamatuju si tě, tak mě nech být!“ vřískla jsem na pokraji hysterie, vysmekla jednu ruku z jeho sevření a pokusila jsem se ho s ní odstrčit. Dlaň se mi ovšem zastavila na jeho hrudi a já nebyla schopna ho přimět se byť jen o trošku pohnout. Zvedla jsem zrak a ucítila slzy, deroucí se mi do očí. „Nech mě být, prosím,“ zašeptala jsem a zadoufala, že to s ním pohne. On se ale jen krutě usmál a překryl mou ruku, kterou jsem stále opírala o jeho hrudník, svou.

Chtěl něco říct, ale už k tomu nedostal příležitost. Roztřesena hrůzou jsem klesla na pomyslné dno a ve chvíli, kdy jsem se ho dotkla, mnou projel výboj chladné energie. Její síla mě naplnila a zalil mě tak silný pocit úlevy a štěstí, jaký jsem už dlouho nepocítila. Podle jeho ohromeného pohledu mi došlo, že to musel cítit, možná i vidět.

Už už se chystal něco vypustit z úst, ale v tu chvíli se ta síla, která mnou proudila, soustředila do té dlaně, kterou jsem měla stále přiložena na jeho prsou. Dlaň mě začala neskutečně šimrat, až jsem se skoro uchechtla, jenže než jsem dostala příležitost, všechna energie prošla dlaní až k němu, do jeho srdce. Okamžitě jsem ucítila, jak zchladnul a jeho stisk na mých rukou povolil.

Vyprostila jsem je z jeho již volného sevření a překvapilo mě, že se ani nepohnul. Jen mě stále pozoroval, absolutně nehybně, s rozevřenýma očima. Zkusmo jsem do něj strčila a odpovědí mi byl jemně cinkavý zvuk.

On… zamrznul. Doslova. Zděšeně jsem se rozhlédla okolo sebe, jestli to náhodou lidé neviděli, ale všichni byli plně soustředěni na řvaní a fandění svému oblíbenému týmu.

Už docela klidně jsem se zaměřila na Klause a s poněkud morbidním zaujetím jsem se dotkla jeho obličeje. Příjemně hladil. Pomalu jsem přejela prstem po hraně jeho čelisti a uvažovala, jestli i jeho vousy jsou teď zamrzlé.

Jak jsem tam stála, stále se dotýkajíc jeho brady, a snažila se vstřebat vše, co se teď stalo, zaregistrovala jsem, že je jeho pokožka o poznání teplejší než před chvílí. A jé. On rozmrzá…!

Rychle jsem se rozhlédla a uviděla opodál stát Cam, jak obdivuje malíře, který se snažil vytvořit portrét jedné postarší dámy. Rozeběhla jsem se k ní, přičemž jsem několikrát vrazila do lidí, kteří se mi připletli do cesty. Když jsem se vzápětí ohlédla, zjistila jsem, že Klaus není nikde v dohledu.

„Tomuhle nerozumím… Oblečení máš zašpiněné a od krve, ale jinak nejsi nijak zraněná,“ vydechla překvapeně Cam poté, co se mi podařilo ji přesvědčit, aby mě doprovodila do motelu. I když jsem si byla vědomá toho, jak bylo mé počínání dětinské, nechtěla jsem- ne, počkat, nemohla jsem být sama. Beztak na dnešek neměla lepší plány, pokoušela jsem se zmírnit pocit provinění.

„To není to jediné,“ utrousila jsem a pokračovala ve snaze si rozčesat vlasy. Není divu, že na mě lidi ráno ve městě tak koukali. Vidět se, zavolám odchytovou službu s tím, že po ulicích běhá podivně zmutovaný experiment.

„Chystáš se to nějak rozvést?“ prolomila Cam po chvíli mlčení ticho a poškrábala se ve vlasech. Já jsem vzdala snahu své vlasy zcivilizovat, položila kartáč a stáhla si vlasy do volného drdolu tak, aby nebylo vidět, jak moc zacuchané jsou. Poté jsem se otočila na židličce a podívala se na Cam, která seděla s přehozenýma nohama na mé posteli.

„Jo. Naprosto si nejsem schopná vzpomenout na to, co se mi včera večer stalo.“ Vypadalo to, že mě přeruší, aby poznamenala něco hlubokého a psychologického, ale já jí zdvižením ruky naznačila, ať mě nechá domluvit. „Nemluvě o tom, že jsem se ráno probudila v naprosto cizím domě se skoro cizím chlapem, který mi koupil snídani a pak mě vyhodil na ulici.“ Tu skoro-líbací část jsem raději přeskočila. Přeci jenom jsou věci, které ani psycholog vědět nemusí. Popřípadě, skoro-psycholog.

„Ale to už je všechno…nebo ne?“ zeptala se mě s poněkud zděšeným výrazem Cam. Já jen zavrtěla hlavou.

„Popravdě jsem potom ještě narazila na toho tvého divného kluka, který se mi pokusil urvat ruce. Ale utekla jsem mu,“ oznámila jsem jí s vítězoslavným úsměvem na rtech, který povadl ve chvíli, kdy jsem spatřila její reakci. Jestli před chvílí byl její výraz zděšený, tak teď to byl výraz čisté hrůzy.

„K-Klause?! Ty-ty jsi potkala… Klause?“ vymáčkla ze sebe vyděšeným tónem. Já jsem jí věnovala nechápavý pohled.

„Jo, už to tak bude,“ přisvědčila jsem a pomlčela o tom, jak moc odsuzuji její vkus na chlapy. Cam si roztřesenou rukou prohrábla vlasy a prudce z postele vstala. Začala přecházet po pokoji jako lev v kleci, což mě dost znervóznilo. Většinou to bylo přesně naopak, to Cam měla být ta, kdo mě bude uklidňovat. Což bylo i to, co jsem od ní dnes očekávala. Vždyť jsem se ještě ani nedostala k té ledové věci!

„Hej, Cammie, jsi v pohodě?“ zeptala jsem se jí a také vstala. Cam mi věnovala vystrašený pohled.

„Ano, totiž, ne, chci říct… Já… Ne. Nejsem.“ Svalila se na parapet u okna a složila ruce do klína. Pomalu jsem k ní přešla.

„Co ti udělal?“ pronesla jsem otázku, která mě napadla jako první, poté, co jsem viděla její reakci. Cam jenom zavrtěla hlavou a podepřela si čelo rukou, zatímco se třásla. Posadila jsem se vedle ní a jednou rukou ji objala. Položila mi hlavu na rameno a já si všimla slz, které se jí draly do očí.

„Já nevím,“ dostala ze sebe rozechvěle, „jde o to, že asi mívám výpadky paměti. Vždy, když s ním strávím čas, si na nic nevzpomínám, jenom na to, že tam byl on. A někdy ani to ne. Já… se bojím, že přicházím o rozum. Všude doma nacházím papírky, na kterých je napsáno, abych Klausovi nevěřila, ale já si nejsem ani schopná si vybavit, že bych je psala, i přesto, že je to moje písmo… Co… Co když se mi stane to stejné, co Seanovi?“ zdvihla ke mně uplakané oči. „Co když…“ začala zase, ale já jsem ji přerušila.

„Klid, Cammie, nic se ti nestane.“ Pomlčela jsem o tom, že něco podobného se mi teď děje také. „Na to jsi moc chytrá. To já jsem ta, kterou musíš tahat z průserů, nebo jsi na to snad už taky zapomněla?“ usmála jsem se na ní. Cam mi úsměv po chvíli váhavě oplatila.

„Ať už se děje cokoliv, my na to přijdeme, jasný? A teď přestaň brečet, zdeptaný holky dávno nejsou in,“ ušklíbla jsem se. I když to byl hodně slabý pokus o vtip, Cam stejně vyprskla smíchy.

„Máš pravdu. My na to přijdeme,“ přikývla a už se zase tvářila odhodlaně. Stiskla jsem jí rameno.

„Tak si říkám, že bych možná byla i lepší psychouš než ty,“ mrkla jsem na ni.

„Psychouš jsi i tak,“ rýpla si a zasmála se. Na oko dotčeně jsem zavrtěla hlavou.

„Já myslela psychologa,“ vyplázla jsem na ni jazyk. Cam se na mě podívala jako na… psychouše.

„No, nechci ti brát nadějné vyhlídky, ale většina lidí potřebuje psychologa, ze kterého se následně neoběsí,“ vysvětlila mi.

„Tohle bych mohla brát i osobně…!“ zavrčela jsem naštvaně a vstala. Cam se také postavila a protáhla si ztuhlé svaly.

„V tom případě je účel splněn,“ zasmála se a vyšla ke dveřím. Já popadla svou kabelku a už v přijatelném stavu se vydala za ní. Tu část o mrazu a energii si nechám pro sebe, ona už toho má i tak dost.

V malé půdní místnosti se zadýchaně vymrštila dívka s havraními vlasy do sedu na posteli. Rozčileně a zčásti i ustrašeně si projela vlasy rukou, kterou si vzápětí podepřela čelo. Ve tmě nebylo vidět, že se třese.

„Marcelli,“ zašeptala po chvíli, když se už trochu uklidnila, „je tu něco-někdo nový. Není to čarodějka… já nevím, co je zač. Ale je… je mocná.“

A jak už bývá zvykem, žádám o zpětnou odezvu - myšlenky, pocity, názory, kritika, atd... 
Děkuji! 

Autor: llacky (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Mrazivý dar - 4. kapitola: