OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » More Bad Than Good - 4. kapitola

17.03.2014 (15:00) • Raaven • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 2334×

4. 

Abych na sebe zbytečně neupozornila, hodně pomalu jsem se začala rozhlížet po místnosti, dokud se z barevných čmouh nezačaly tvořit zřetelné objekty. Pořád mě skoro oslepovalo silné světlo, ale teď už jsem byla schopna rozeznat reflektor zavěšený nad stolem, kde jsem ležela. Ten byl zdrojem toho protivného záření. Napravo ode mě byly podél zdi dvě plechové prosklené vitríny přeplněné nejrůznějšími lahvičkami, stříkačkami a obvazy. V druhém rohu místnosti stál obrovský nerezový stůl pokrytý dalšími lahvičkami a skleničkami. Jedna velká skleněná nádoba plná jantarové tekutiny stála uprostřed a vycházely z ní obláčky dýmu. Vzdáleně mi obsah barvou připomínal med, až na ten těžký kouř, který se plížil přes okraje nádoby ven a rozléval se po stole do ztracena.

Dvě postavy stojící opodál se o něčem dohadovaly. Postarší Afroameričan rozhazoval rukama směrem ke mně a mračil se na druhého muže. Ten stál opřený o stůl se založenýma rukama na prsou a jeho výraz byl skoro vražedný. Tvářil se přesně jako sériový vrah, který číhal na svoji další nebohou oběť. Jenom díky rozervanému šedému tričku jsem v něm poznala druhého vlkodlaka, který byl v uličce za klubem. Ani jeden z nich mi pořádně nevěnoval pozornost, tak jsem dál nerušeně poslouchala jejich rozhovor.

„Dereku, musíš Isaaca hned najít. V tomhle stavu by mohl ublížit někomu dalšímu. Jsi jeho alfa, tak s tím něco dělej. O ni se postarám. Rány se jí už díky odvaru zahojily a přežije to. Přinesl jsi ji včas. Jen je v šoku a nějakou chvíli nejspíš zabere, než se její tělo zregeneruje a než se vzbudí. Pak ti možná vysvětlí, co se v té uličce doopravdy stalo. Do té doby běž hledat Isaaca. Ozvu se ti, až se probere,“ vysvětloval muž vlkodlakovi. Tohle musel být Deaton, protože vlkodlaka oslovil jménem Derek.

Ten jen souhlasně přikývl a nevypadal, že by se chystal protestovat. Vzal černou koženou bundu přehozenou přes opěradlo židle a oblékl si ji při odchodu ke dveřím.

„Isaac by si v životě neodpustil, kdyby umřela. A já bych zase neodpustil sobě, že jsem mu v tom nedokázal zabránit,“ drmolil si pod nos spíš sám pro sebe.

„Jj já… já ho bodla…“ vykoktala jsem potichu vlastně taky sama pro sebe, ale Derek se ve dveřích zarazil. Vlkodlak… jasně… musel mě slyšet, i když jsem to zašeptala. Už to nešlo vzít zpátky. Stejně jsem nemohla hrát holku v bezvědomí donekonečna a tenhle rozhovor bych dřív nebo později musela podstoupit.

Ve vteřině byl Derek u mě. Doktor Deaton se taky přidal, aby zjistil, co se dělo. Oba si mě měřili tázavým pohledem. Zírala jsem na ně bez jediného mrknutí, dokud se mi před uslzenýma očima nezačali rozmazávat a mihotat. Dlaněmi jsem si protřela oči, zatřásla hlavou, která pořád příšerně bolela, a snažila se posadit. Derek mi pomohl a nepřestával na mě upírat svůj zvídavý pohled. Asi nevěřil tomu, co právě slyšel… nebo jen nechtěl věřit.

„Co že jsi to udělala?“ vypadlo z něj nakonec, když mě pomalu pouštěl a už jen opatrně přidržoval, dokud si nebyl jistý, že dokážu sedět sama bez jeho pomoci. Přejel pohledem na Deatona a oba netrpělivě přešlápli z jedné nohy na druhou. Derek si prohrábl tmavé delší vlasy a trochu je pocuchal. Pak si přejel prsty po tváři přes třídenní strniště a obě ruce vrazil do kapes své kožené bundy.

Ztěžka jsem polkla a polohlasem zopakovala svou předchozí větu.

„Bodla jsem ho… proto se tak rozzuřil a přeměnil se. Netušila jsem, že to neumí ovládat. Jen jsem se bránila, když po mně v tom klubu vystartoval, a…“ Můj hlas mezitím nabral na intenzitě a rozhazovala jsem při tom rukama. Div jsem alfu nepraštila, když jsem obhajovala své špatné rozhodnutí. Spíš jsem to vysvětlovala sama sobě než jim.

Při dalším nešikovném manévru mě Derek chytil za ruce a složil mi je do klína. Chybělo jen málo a schytal ode mě ránu do nosu. Dva naštvané vlkodlaky bych už dneska nemusela rozdýchat, tak jsem ruce nechala poslušně ležet ve svém klíně společně s jeho. Když vycítil, že už jsem o trochu klidnější a srdce dostávalo ten správný rytmus bez jakýchkoliv náznaků blížícího se infarktu, dal si ruce pomalu zase zpátky do kapes.

Deaton se potichu zasmál, když se Derekovy rudě zablesklo v očích. Byl to jen nepatrný okamžik a jejich barva se změnila zpátky na světle zelenou. Deaton neváhal, chopil se příležitosti a začal se vyptávat raději on, aby se mohl Derek uklidnit. Jasně, chápu to. Nejraději by mě prohodil těma zavřenýma dveřma, protože jsem úmyslně napadla člena jeho smečky… prakticky jeho rodinu. Na jeho místě bych udělala totéž. Věděla jsem, jak to ve smečkách chodí. Tedy, aspoň teoreticky.

„… bezpečí.“ Zachytila jsem jen poslední slovo a to mě vrátilo zase zpátky do reality od mého sebetrýznění. Když Deaton usoudil, že ho skoro vůbec nevnímám, odkašlal si, aby aspoň trochu zaujal mou pozornost a mohl pokračovat. „Jsem doktor Deaton. Snaž se trochu uklidnit, už jsi v bezpečí.“ Dal mi ruku na rameno a já sebou instinktivně cukla v očekávající bolesti. Ale nic se nestalo. Vymrštila jsem svou ruku a co nejopatrněji si sáhla na rameno do míst, kde měl ještě před chvílí Isaac zaryté svoje drápy. Žádná bolest, pořád jsem nic necítila. Roztřesenou rukou jsem odhrnula košili a nahmatala pár malých jizev jako jedinou památku po ostrých drápech. Rány byly skoro zahojené. I ta ve stehně. Jako upomínka na ni mi zůstala v džínách akorát velká díra a další nepatrná jizvička. Pokožka kolem byla jen trochu zarudlá, ale jinak bez nějaké známky většího poranění. Střelila jsem pohledem z Dereka na doktora a znovu zpátky na Dereka a očekávala nějaké vysvětlení. V hlavě se mi rodilo podezření, co je tenhle rádoby doktor asi zač, ale počkám si, jestli mi to ti dva vysvětlí sami.

„Jo tohle…“ zašklebil se na mě Derek. „… tohle ať ti vysvětlí doktor. To je jeho práce.“ Mírně před sebe zvedl ruce, aby dal jasně najevo, že tomuhle opravdu nerozumí, a ustoupil pár kroků vzad, aby vyklidil prostor pro doktora Deatona. Ten se jen znovu zasmál a přikývnul.

„Jistě, Dereku… já… budu se to snažit vysvětlit, co nejjednodušeji to půjde a s minimálním množstvím informací,“ odvětil a přistoupil kousek blíž ke mně, aby se mi mohl podívat do očí. „Měla jsi štěstí, že tě Derek donesl sem. Rány nebyly tak vážné, jak na první pohled vypadaly. Byla to jen spousta krve, která všechno trochu víc zdramatizovala. Proto pomohlo pár bylinek, které zastavily krvácení a rány okamžitě uzavřely. Pro ostatní ve městě jsem prostě jen veterinář, ale vyznám se v bylinkách, takže pak přesně vím, co a jak použít, aby to zabralo. Vím, zní to neuvěřitelně, ale nezbývá ti nic jiného, než mi věřit.“

Na malou chvíli se odmlčel, aby se s tázavým pohledem směrem na Dereka ujistil, jestli se vším souhlasí. Ten jenom tiše zavrčel a nepatrným kývnutím hlavy naznačil, aby mluvil dál.

„Nicméně…“ pokračoval doktor, „… díky mým léčitelským schopnostem se mi podařilo vyléčit i tebe…“ Povytáhl mírně obočí v němé otázce. Chvíli jsem nevěděla a jen se na něj zmateně dívala. Pak mi došlo, na co se vlastně ptal.

„Jess… jsem… Jessica Asher,“ odvětila jsem skoro v šepotu a doufala, že mé příjmení jim nic neřekne. Derek se při vyslovení toho jména napjal a rysy v jeho obličeji se náhle zostřily. Odhalil tesáky a s varovným vrčením se barva jeho očí změnila na žhnoucí rudou. Jeho reakce se dala očekávat, když vezmu v potaz, že si právě uvědomil, koho to vlastně zachránil… mě… lovce… svým způsobem jeho nejhoršího nepřítele.

Během mého vypravování, co se všechno událo v klubu, Derek nervózně přecházel po místnosti z jednoho rohu do druhého jako šelma zavřená v kleci. Občas se jen na chvíli zarazil, zamručel si něco sám pro sebe a dál pokračoval v tom otravném přecházení sem a tam. Měla jsem chuť na něj zakřičet „sedni si“, ale to by se asi nehodilo. Ani jednou se na nás nepodíval. Jen při zmínce o noži mě zpražil podmračeným pohledem, ale nijak to nekomentoval. Vlastně celou dobu, co jsem mluvila, neřekl ani slovo. Ruce měl stále zaražené v kapsách svojí kožené bundy. Znovu promluvit a upozornit na sebe ho přinutila až moje otázka, která patřila spíš Deatnovi, než jemu.

„Nějak pořád nechápu, jak Isaac věděl, že jsem lovec?“ divila jsem se a krčila na doktora čelo.

Derekova ruka vystřelila z kapsy a chytila medailonek, co mi visel na krku. Byl tak rychle u mě, že jsem ani nestačila zachytit jeho pohyb.

„Díky tomuhle,“ odpověděl Derek a přejížděl po medailonu palcem. „Isaac dobře ví, že je to znak lovců. Nechtěl ti ublížit, jen tě chtěl vylekat a doufal, že tím získá nějaké informace…“ Chvíli se odmlčel, než pokračoval dál. „… nejspíš pro mě…“ dodal. Pomalu pustil můj medailonek a nechal mi ho spadnout zpátky na hruď. Vzala jsem ho do ruky a stiskla v dlani, až to trochu zabolelo. Patřil mé matce a nikdy mě nenapadlo, že by měl nějakou souvislost s lovci… až teď. Byl na něm vyobrazený vlk a srpek měsíce. Jistě, dávalo to smysl.  „Já si ho všiml teprve před chvílí, když jsi ho nevědomě svírala v dlani… přesně jako teď. Jinak bych díky němu dávno poznal, že patříš k lovcům. Isaac je prostě v mnoha ohledech daleko všímavější,“ povzdechl si a zmizel ve dveřích.

„Kam jdeš?“ divila jsem se a kroutila při tom hlavou, když vyšel ze dveří bez jediného slova rozloučení. Chtěla jsem jít za ním, jestli ho třeba venku ještě někde nezahlédnu, ale Deaton mě zachytil právě včas, když se mi znovu zamotala hlava a podlomila se mi kolena.

„Šel najít Isaaca. Měl to v plánu, ještě než ses probrala. Stejně bys ho v tomhle stavu nedohonila, a nemyslím si, že by se Derek chtěl nechat dobrovolně někým zadržet. Dělá jen to, co sám chce. A teď chce najít Isaaca, aby…“ Deaton nestihl dokončit větu, protože třískly vstupní dveře a do ordinace se jako velká voda vehnala Lydia společně s hromadou nadávek a rozevlátýma rukama kolem sebe. Vrhla se mi kolem krku a sypala ze sebe jedno slovo za druhým, že jsem jí skoro nerozuměla.

„Já… ty… v klubu… nemohla jsem tě… Isaac taky nikde… Deaton pak zavolal… kruci… nějak nechápu, jak...“ Odtáhla mě od sebe na vzdálenost paží a prohlížela si mě kousek po kousíčku, jako kdybych se jí každou chvíli měla rozplynout před očima. Pak zavřela oči, dvakrát se zhluboka nadechla a vydechla a její další slova už začínala dávat smysl.

„Panebože, jsi v pořádku? Co se stalo? Měla jsem hrozný strach, když jsem tě nemohla nikde najít. U zadního východu jsem našla tvoji bundu a kabelku. Isaac taky nikde nebyl, tak jsem myslela, že ty a on... A pak mi volal Deaton, že jsi tady a…“ zarazila se uprostřed věty, přivřela jedno oko a našpulila rty. „Proč jsi vlastně zrovna tady? Doktore…“ přesunula zvídavý pohled na Deatona, „nechcete mi to vysvětlit?“ Založila si ruce na prsou a ještě víc našpulila rty, jak kdyby to snad bylo ještě možné.

Teď už jsem si ale byla naprosto jistá, že Deaton byl emisar Derekovy smečky. A Lydia k nim taky patřila. Jak jen mi to mohlo celých čtrnáct dní unikat?

Deaton se mezitím přehraboval v lahvičkách na stole, dával na ně zátky a vracel je do vitrín na opačné straně místnosti. Při zpáteční cestě ke stolu pro další náklad lahviček se zastavil a unaveně zabručel.

„Jess by ti to mohla všechno vysvětlit po cestě domů. Už je docela v pořádku, takže klidně může odejít. Mám tady ještě nějakou neodkladnou práci.“ Popadl zbytek lahviček, vrátil je na místo a zmizel ve vedlejší místnosti. „Rád jsem tě poznal, Jess. Nemyslím, že se vidíme naposled,“ ozvalo se spiklenecky z dálky, než zaklaply dveře. Teď už jsem měla jistotu, že i Deaton ví, že jsem měla tušení, kdo přesně je a co pro Dereka dělá.

Lydia mi pomohla do auta a než nastartovala, sevřela starostivě mou ruku a znovu se zeptala.

„Řekneš mi už konečně, co se tady stalo a jak ses objevila zrovna tady u doktora Deatona?“ Stisk ruky jsem jí oplatila trochu víc, než bych měla, a jen neochotně ze sebe dostala jen tři slova…

„Derek“ a „jsem lovec“.

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek More Bad Than Good - 4. kapitola: