OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » More Bad Than Good - 3. kapitola

14.03.2014 (14:00) • Raaven • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 2216×

3.

Jedním mohutným kopnutím se dveře rozletěly a s Isaacem zavěšeným kolem mého krku jsem se vypotácela do uličky za klubem. Naštěstí byla prázdná, bez jakékoliv známky života. Vzduch byl vlhký po nedávné bouřce, ale zároveň horký a celý prosycený mým strachem. Ani trochu jsem si nebyla jistá, co teď přijde. Docházel mi čas a v hlavě jsem měla prázdno. Před očima mi probleskávaly obrázky rozsápaného těla po celé ulici… mého těla.

Odhodila jsem Isaacovu ruku z mého ramene, pustila ho na mokrou zem a přikrčila se ke zdi naproti nouzovému východu. V pouzdře na zádech jsem opět nahmatala svůj nůž, který byl stále celý potřísněný jeho krví. Pevně jsem sevřela rukojeť v dlani, až mi zbělely klouby na prstech. Poté jsem zaujala obranný postoj a čekala na svůj rychle se blížící konec. Z Isaacova hrdla se vydralo skoro až bolestné zavytí.

Čas se na chvíli zpomalil a já vnímala každý hloupý detail. Ulička za klubem byla temná, osvětloval ji pouze nápis EXIT nad dveřmi. Ve vedlejší ulici občas problikla pouliční lampa s doprovodem divného bzučení. Jindy bych nic z toho nevnímala, ale teď bylo všechno tak nějak hlasitější, intenzivnější. Uvědomovala jsem si každý sebemenší detail. Jako by si můj mozek chtěl vše dopodrobna zapamatovat, než umřu.

Z rezavého okapu napravo ode mě odkapávala do kaluže voda. Ten zvuk mě přímo vytáčel. V neposlední řadě tady byly zářící žluté oči ze tmy, které se pohledem vpíjely do těch mých. Ježily se mi chloupky na krku a nevědomky jsem zadržovala dech. Po zádech mi stékaly kapky ledového potu, i když byl vzduch horký. V uších mi zase hučelo a to nesnesitelné odkapávání vody mě dohánělo na pokraj šílenství. Jestli mě dřív nezabije Isaac, tak to za něj zvládne ta zatracená voda.

Hlava se mi točila z nedostatku kyslíku, protože jsem stále nebyla schopná se díky záchvatu paniky pořádně nadechnout. Zavřela jsem oči a pokoušela se představit si balónek z pouti, který je plný vzduchu. Přesně takhle by teď měly vypadat moje plíce… taky by měly být plné vzduchu. Nepočítala jsem, že by tohle vyšlo, ale nakonec jsem se opravdu opět pořádně nadechla.

Ozvala se dutá rána a můj znovu nalezený dech byl zase ten tam, když mě Isaac přirazil na mokrou a studenou stěnu protějšího domu. Tak moc jsem se soustředila na balónek z pouti, že jsem ho zapomněla hlídat. Snažila jsem se zase nadechnout, ale tentokrát jsem spíš jen bezmocně lapala po vzduchu. Isaac byl u mě tak rychle, že jsem ani nezaznamenala, kdy se pohnul. Přerývaně dýchal, z hrudníku mu vycházelo vražedné zvířecí vrčení, tesáky měl odhalené a obličej změněný a pokřivený bolestí přeměny. Svaly se mu napínaly a zase povolovaly. Snažil se s tím ze všech sil bojovat, ale zatím prohrával. Když jsem se omylem dotkla jeho kůže, měl ji v jednom ohni.

Nemínila jsem to ale vzdát bez boje. Znovu jsem bodla nůž do jeho těla, ale jako by tu bolest ani nevnímal. Podařilo se mi to zopakovat ještě dvakrát, jako by mu to snad mohlo nějak ublížit, než mi nůž vyrval z ruky a vrazil mi ho do stehna. V očích se mu zablesklo, když nakonec ještě zaryl drápy do mých zad a ramene. Projela mnou strašlivá otupující bolest a každá buňka v mém těle křičela o pomoc… Tak už mě, sakra, konečně zabij!

Bolest se šířila do každého nejskrytějšího místečka v těle, nesnesitelně mě co nejpomaleji mučila, až mě celou pohltila. Na pokraji svých sil jsem se připravila na poslední ránu. Zoufale si přála, aby vše rychle ukončil a zároveň mě vysvobodil z té bolestivé agónie. Natočila jsem krk tak, aby na něj Isaac lépe dosáhnul a milosrdná smrt přišla co nejdříve. Stačilo, aby ještě jednou pořádně sekl svými ostrými drápy a přetrhal tak všechny tepny a žíly, co mě ještě držely při životě. Ještě jednou sekni a jsem volná…

Vteřiny mi teď připadaly skoro stejně dlouhé jako hodiny. Má horká krev vytékající z ran na zádech se mísila s ledovým potem a tvořila abstraktní obrazce… obrazce smrti. Při jejím zvuku, když dopadla na mokrou zem, se mi zvedal žaludek. Další horkou krev jsem cítila stékat po bradě z natrženého rtu. Musela jsem se při nárazu nejspíš kousnout. Kovová pachuť se mi rozlévala v puse a já se nutila ji za žádnou cenu nespolknout.

Chtěla jsem se zhroutit. Potřebovala jsem se zhroutit. Nebo se šíleně nahlas rozkřičet. Všechny emoce nashromážděné za posledních pár let prostě vypustit pryč a ulevit tak naposled mé mysli. Jestli se teď hned nerozkřičím, tak se rozbrečím, a to jsem si nemohla dovolit. Patřila jsem přece do rodiny lovců, a ti nebyli nikdy slabí. Lovci nedávali najevo své emoce v krizových situacích. Bojovali do posledního okamžiku. Byli drsní, chladnokrevní a nekompromisní. Jenže tohle byl přesně ten moment, kdy jsem se dostala ke svému konci. Ke svému poslednímu okamžiku. Teď už jsem si mohla dovolit být aspoň trochu jako normální člověk a dát průchod všem emocím.

S vypětím všech zbývajících sil jsem se nadechla a se skoro nelidským výkřikem ze sebe vypustila ven všechny pocity, které mě sžíraly zaživa a byly zaryté hluboko pod povrchem... skoro jako Isaacovy drápy. Křičela jsem, dokud mi nedošel vzduch a nepálily mě plíce. I přes nepopsatelný pocit uspokojení mi nakonec vyhrkly z očí slzy, ale teď už mi to bylo jedno.

Napůl polomrtvá pod náporem všech zranění a strachu jsem někde poblíž zaslechla zavytí. Nebyla jsem schopna vše pořádně vnímat, když ode mě Isaaca odtrhly něčí ruce. Isaacovy drápy zmizely z ran z mých zad a ramene, ale spustily tím tak další vlnu té nejukrutnější bolestivé agónie.

Podél zdi jsem se svezla k zemi neschopna se skoro pohnout. Ze stehna mi trčel nůž celý potřísněný teď už i mou krví a z rány mi v pravidelných impulzech vystřelovala ostrá bolest až do konečků prstů na nohou. Třesoucí rukou jsem uchopila jeho rukojeť a trhnutím ho dostala ven. Rána nebyla tak hluboká, jak se zdálo, a díky záplavě adrenalinu v těle už víc bolet nemohla. Mechanicky jsem si nůž zasunula za opasek kalhot, aniž bych si to uvědomovala. Byl to reflex. Snažila jsem se zpomalit krvácení, přitiskla dlaně na ránu a silně zatlačila. Adrenalin se bohužel rychle vytrácel a zranění se ozývala čím dál tím naléhavěji. Z posledního zbytku sil se mi podařilo aspoň trochu nadzvednout hlavu.

V mlhavém oparu jsem zahlédla dalšího vlkodlaka. Popadl Isaaca pod krkem a mrštil s ním k nedalekému kontejneru na odpadky. Za doprovodu hlasitého kovového zapraskání Isaac zasténal a silou nárazu odsunul kontejner nejmíň pět metrů od sebe. Druhý vlkodlak nahlas oddechoval a přes vyceněné tesáky se dralo zvířecí vrčení. Byl o dost mohutnější než Isaac a vypadal i o něco málo starší. Během okamžiku byl Isaac zpátky na nohou a vrhnul se na druhého vlkodlaka. Zasekl mu drápy do hrudi a způsobil mu šrám přes celý hrudník. Vlkodlak naklonil hlavu a s nemilosrdným řevem Isaaca popadl za ramena. Jedním rychlým chvatem ho přitlačil k zemi. Ten se najednou hrůzou celý napjal a na okamžik jako by zkameněl. Ve tváři měl vepsaný strach a naprostou podřízenost. Třásl se na zemi pod těžce oddechujícím vlkodlakem a přes problikávající světlo z boční ulice šly vidět slzy stékající mu po tváři. Najednou kolem zavládlo mrtvé ticho, které přerušoval jedině zvuk mého zběsile bijícího srdce. Pokusila jsem se odplazit z dosahu bojujících vlkodlaků, ale mé tělo odmítalo poslouchat.

Pomyslný závoj mlhy v mé blízkosti začínal rychle tmavnout, a než celý svět zmizel a všechno kolem pohltila naprostá tma, druhý vlkodlak se vydal mým směrem. Jako světla baterky na mě svítily dvě rudé oči… byl to jeho alfa. Teď už mi bylo jasné, proč se ho Isaac tolik bál a odmítal dál bojovat. Sklonil se nade mnou tak blízko, že jsem ještě ucítila zbytky jeho dechu na mé tváři, a pak jsem propadla černočerné temnotě.

***

Z obrovské dálky ke mně doléhaly tlumené hlasy. Zněly, jako by vycházely zpoza hodně tlusté skleněné zdi, ale i přesto se linuly po celé místnosti a pomalu mě obklopovaly. Byla mi hrozná zima, do zad mě studila kovová deska a tělo mi pokrývala souvislá vrstva ledového potu. Rány ve stehně a na zádech už jsem ale necítila. Musela jsem být mrtvá. Jinak jsem si tu absenci bolesti nedokázala vysvětlit. Poslední, na co jsem si pamatovala, byly rudě žhnoucí oči alfy, který zahnal Isaaca do kouta, aby sám dokončil, co Isaac začal. Zasadil tu poslední smrtelnou ránu, která mě odnesla do země nikoho. Tohle musel být můj život po životě.

Přes napůl otevřená víčka ke mně pronikalo ostré bílé světlo. Tak tohle bylo ono, o čem všichni mluvili? Tohle světlo jsem měla následovat? Jenže hlasy okolo mě byly stále silnější a zřetelnější. V útržcích se mi podařilo zachytit, co říkaly.

„Dereku, co se to tam, sakra, dělo? Vždyť ji Isaac málem zabil.“ Hlas muže zněl dost vyděšeně.

„Věřte mi, Deatone, že bych to taky rád zjistil. Isaac nejspíš nezvládl přeměnu a ona byla bohužel moc blízko. Možná spolu v té uličce něco měli a on….“ Zhluboka se nadechl a se zavrčením pokračoval.

„… prostě to podělal.“

„Měl by sis svoje vlky líp hlídat. Isaac není přeměněný ani měsíc, a moc dobře víš, co si ten kluk prožil. Je jak časovaná bomba. Bylo jen otázkou času, kdy se něco takového stane.“

Mé tělo se začalo pomalu probouzet k životu, což bylo hodně matoucí. Měla jsem být přece mrtvá! Bolest mi pulzovala hluboko uvnitř hlavy. Bylo to jako ta nejhorší kocovina na světě. Jazykem jsem si olízla popraskané rty a v puse pořád cítila odpornou pachuť krve. Kupodivu mě ale nic jiného nebolelo. Až na tu hlavu. Mrkáním jsem rozehnala slzy, které se draly ven, když jsem se snažila pohnout hlavou, abych zjistila, kde to, sakra, jsem. Raději bych byla mrtvá, než abych prožívala tu neskutečnou bolest znovu. Bylo jen otázkou času, než o sobě dají vědět i zbývající zranění.

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek More Bad Than Good - 3. kapitola: