OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Moje malá Galaxie - 8. kapitola

31.08.2012 (16:00) • Myll • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1653×

EDIT: Článek neprošel korecí!

„Šťastný nový rok,“ spustil každý ze zde přítomných, když věžní hodiny ve vesničce Havraspár odbily půlnoc. Co na tom, že se nám oběma už vybarvily modřiny, co na tom, že byl James od krve a mě na hlavě vyrostla boule, hlavní bylo, že jsme se zase usmířili, byl přece nový rok.

Usmál jsem se na Jamese. „Šťastný nový rok, kámo.“

„Jo, šťastný,“ oplatil mi úsměv a s trochou ironie vepsané v očích mě sjel pohledem od hlavy až k patě.

Teda, jestli ono tvrzení ‚Jak na nový rok, tak po celý rok!‘ platí, pak se teda opravdu máme na co těšit!

S úsměvem jsme si přiťukli a napili se. Byl tu nový rok a s ním i konec prázdnin… 

8. kapitola – O cestování krbem, rodinných vztazích a lordu Voldemortovi

„Ale já ji chci s sebou!“ vztekal jsem se a objímal svoji motorku. „James si taky může vzít to koště!“

„To není jen tak nějaký koště!“ ohradil se popuzeně můj kamarád a zamračil se, takže se mu tmavofialová modřina kolem oka v obličeji skvěle vyjímala.

„Nejde to, Siriusi,“ utěšoval mě vlídně pan Potter, jako by přesně věděl, co právě prožívám. Galaxie s Európou, které se už k mé nelibosti stihli poměrně dost spřátelit, mě nechápavě sledovali, zřejmě vůbec netušili, proč toho tolik nadělám kvůli jedný motorce.

Abyste chápali, bylo prvního ledna roku 1977, a když jsme se konečně po onom večeru trošku probrali, zjistili jsme, že máme sakra málo času na to se převléknout, nasnídat a dostat na nástupiště devět a tři čtvrtě na King’s Cross, odkud přesně v jedenáct hodin vyrazila rudá lokomotiva zasněženou krajinou zpátky do Bradavic.

Možná se divíte, proč jsme se zase nepřemístili, ale v první řadě to byla namáhavá a ne zrovna moc příjemná věc, navíc bysme se pak museli brodit sněhem nahoru do hradu, takže když se nabízela jiná možnost, byli jsme za ni rádi, navíc Galaxie tak moc chtěla vědět, jak to v Bradavickém expressu vypadá…

Kupodivu jsme všechno potřebné stihli ještě s poměrně slušným časovým náskokem, který jsem však definitivně pohřbil, když jsem si chtěl z garáže vytáhnout motorku a pan Potter mi řekl, že to asi nepůjde. Už dvacet minut jsem se odmítal od mého ‚nového miláčka‘ hnout.

„Sakra Siriusi,“ postěžoval si už dost nevrle James. „Zase ji uvidíš, neboj!“

„Ale když…“ spustil jsem nesouhlasně, ale přerušil mě přísný hlas mojí sestřenice.

„Siriusi, jsi jako malej, ráda bych se vrátila do školy a máme právě,“ odmlčela se a přitáhla si pod nos Jamesovu levou ruku, aby zjistila kolik je hodin, pak pokračovala. „Právě jedenáct minut, abychom se dostali na nástupiště, tak nedělej scény!“ Byla ještě naštvaná, že jsem se s Jamesem pral.

Zoufale jsem si odfrkl a jen si trucovitě založil ruce na prsou. „Dobře, dobře, jak chcete!“ Vstal jsem z motorky a vyšel s nimi před garáž, naposledy jsem se ohlédl po létající motorce a tu mi v hlavě blikl nápad.

Zastavil jsem se a celá skupinka se na mě s povzdechem otočila. „Mohl bych ji zmenšit kouzlem a-“ než jsem však stihl svůj nápad dovést k dokonalosti, přerušili mě.

„Ne!“ povzdechli si sborově a já jen svěsil ramena.

Všichni jsme se naskládali i s kufry a domácími mazlíčky do nevelkého obývacího pokoje Potterových. První do krbu vstoupil Remus a Petr se zelenými plameny nechal pohltit hned vzápětí. Európa po nás střelila pronikavě modrýma očima, ušklíbl jsem se a pokynutím ruky jsem jí naznačil, že až po ní. Hrdě vstoupila do krbu a zmizla v zeleném ohni.

Jako další jsem popostrčil ke krbu Galaxii.

„Takže nádraží King’s Cross, nástupiště devět a tři čtvrtě?“ ujistila se nejmíň po páté a nejistě pomrkávala na prášek, který jí James nabízel.

„Jo,“ přisvědčil jsem a povzbudivě jí poplácal po rameni. Vzala si ode mě svůj nový bradavický kufr a Rigel, která se ukázala svoji inteligenci, když odmítla strávit čtvrtinu dne v kočičí přepravce (tu šílenou kočku jsme dovnitř nedostali, ani když jsme jí tam strčili dortíčky z odpalovaného těsta – taková škoda!). Teď nadšeně zaťala drápky do Galaxiina nového zimního hábitu a držela se tak pevně, že jí Galaxie nemusela ani přidržovat.

S povzdechem si nabrala hrst letaxového prášku – z jejího chování jsem pochopil, že tuhle přepravu asi nemá moc v lásce a tak jsem na ni povzbudivě mrkl – a vstoupila do krbu. Po dalším hlubokém nádechu a výdechu si hodila prášek pod nohy a vcelku zřetelně vykřikla: „Nádraží devět a tři čtvrtě, nástupiště King’s Cross… Eee, chci říct-“ v tom okamžiku ji pohltily zelené plameny a moje sestřenice zmizela neznámo kam.

Podíval jsem se na Jamese a zjistil, že jeho hnědé oči na mě zpoza brýlí zmateně pomrkávají. „Tohle bude průser,“ zašeptal a vzápětí popadl svůj kufr i sovu a s pomocí starého dobrého letaxu zmizel. Následoval jsem ho a uvažoval při tom, kam to mohlo Galaxii poslat.

Vynořil jsem se z jednoho z krbů na nástupišti devět a tři čtvrtě, nad nimiž hlásala jasně fialová cedule Příchozí. O kus dál se nacházeli podobné krby, jenom se nad nimi nacházela cedule s nápisem Odchozí.

Rozhlédl jsem se s nadějí, že kousek od sebe spatřím nevysokou černovlasou dívku, místo toho jsem spatřil jenom Remuse, jak nakládá svůj kufr do vlaku, přikrčeného Petra nervózně těkajícího pohledem sem a tam, Jamese, který už vyrazil na pomoc Remusovi a kousek ode mě také Európu, která si z hábitu oprašovala popel.

Rozběhl jsem se za Jamesem.

„Není tady!“

„Já vím,“ pronesl s ohledem na nynější situaci nepřirozeně klidně.

„Musím jí najít!“

„Já vím.“

„Postaráš se mi o kufr?“

„Jo!“

„A podržíš nám-“ nestihl jsem větu ani dokončit, když mi James vytrhl z ruky kufr a postrčil mě pryč. „Máš šest minut!“ křikl za mnou a já se rozběhl ke krbům pro Odchozí.

Bez váhání jsem do jednoho vstoupil, hodil si pod nohy prášek a vykřikl „Nádraží devět a tři čtvrtě, nástupiště King’s Cross!“

Do očí mě uhodila tma, zamrkal jsem, abych ji rozkoukal a spatřil několik krbů, které mi letax nabízel, jako přijatelné, pro mé požadavky. Víte, takhle to prostě fungovalo, když jste něco nevyřkli přesně nebo jste to prostě spletli, nabídla vám letaxová služba některé krby, které se zdáli být přijatelné. Upřímně jsem neměl páru, který si Galaxie vybrala, ale neměl jsem čas dělat chyby nebo se dlouho rozmýšlet a tak jsem prostě vstoupil do toho nejbližšího.

Světe div se, vylezl jsem na nádraží King’s Cross z nějakého okrasného krbu (, který byl kdoví proč napojený na letaxovou síť) u nástupiště dvě, z dvojky a půl se vždycky jezdilo na světové mistrovství ve Famfrpálu, byla to stanice pro ty, kteří například trpěli přenášedlovou nemocí (myslím, že mudlové něčemu podobnému říkají mořská nemoc), nešlo jim přemisťování nebo se jim v okolí nechtěli hledat staré a nenápadné předměty, které sloužily jako přenášedla.

Zahnal jsem sentimentální vzpomínky na poslední mistrovství světa a rozhlédl se. K mojí velké radosti jsem poblíž spatřil trošku rozcuchanou Galaxii, celou od popela, jak se hlasitě hádá s tělnatým průvodčím a snaží se ho přimět k tomu, aby jí řekl, kde tu najde nástupiště devět a tři čtvrtě.

Přiběhl jsem k ní, vzal jí kufr, popadl jí za ruku a táhl od zmateného průvodčího pryč.

Minuli jsme nástupiště tři a čtyři, když Galaxii zřejmě došlo, co se děje, protože se za mnou ozval udýchaný hlas. „Siriusi, u Merlinových spodků, já myslela, že ten vlak zmeškám!“

„Když si nepospíšíme, tak ho asi zmeškáme oba,“ upozornil jsem ji a bezděčně přešel z rychlé chůze do běhu. Lidi se po nás otáčeli a většina si také pohoršeně něco šeptala, zřejmě hodnotily naše oblečení (už jsme na sobě totiž měli hábity) nebo možná vřeštící a ježící se Rigel, kterou Galaxie přidržovala jednou rukou u svého těla.

Prohnali jsme se kolem nástupišť pět, šest, sedm, osm i devět a teprve potom jsem zpomalil a počítal přepážky. První… Druhá… Třetí!

Prudce jsem zabočil a táhl Galaxii za sebou ke zdi.

„Siriusi, počkej, vždyť-“ protestovala a zpomalovala. „Narazíme! Slyšíš mě?! Si-“ v tu chvíli jsme proběhli třetí přepážkou mezi nástupišti devět a deset a ocitli se tak na nástupišti devět a tři čtvrtě.

Přímo před námi stála zářivě červená lokomotiva a netrpělivě vyfukovala obláčky šedého dýmu, žádný ze studentů, vracejících se do školy už nestál na nástupišti. Lokomotiva zahoukala na znamení odjezdu a vzápětí se začaly zavírat všechny dveře. Viděl jsem Jamese s Remusem, jak se jedny usilovně snaží udržet otevřené.

„To je krása,“ vydechla vedle mě Galaxie a s obdivem sledovala Bradavický express.

„To je průšvih!“ opravil jsem ji a vzápětí se i s ní rozběhl ke dveřím, které ještě jako jediné byli (díky veliké snaze mých přátel) napůl otevřené. Hodil jsem dovnitř Galaxiin kufr a podle zakvičení a zafunění poznal, že jsem asi nechtíc zasáhl Červíčka, pak se ozval hluk a duté rány a přesně v ten okamžik se vlak pomalu rozjel.

Za chůze jsem pomohl naskočit mojí sestřenici s polomaguárkou v náručí, jenže vlak stále zrychloval a řeknu vám, skákat za běhu do jedoucího vlaku, no, není to vůbec lehký.

 „Dělej Siriusi!“ zařval James s bláznivým smíchem.

Skočil jsem a moje zápěstí zachytily Jamesovi ruce, které mě vytáhli do vlaku.

Galaxie seděla na zemi celá rozcuchaná, unaveně oddechovala a v ruce držela naježenou Rigel, tak pevně, div ji neumačkala, Európa už stihla vytáhnout celou svoji obří kosmetickou taštičku a upravovala se (kartáč sám od sebe lítal ve vzduchu a česal jí vlasy, nějaká tubička jí patlala pusu něčím lepivým a stíny se samy nanášeli na její oči, co na tom, že sedí na chodbičce, že jo?). Petr stihl odněkud vytáhnout nějakou extra živou čokoládovou žabku a teď jí honil po podlaze (nejodpornější bylo, že jakmile ji chytil, tak ji s klidem snědl, špína nešpína), Remus, který už spolu s Jamesem pustil dveře, začal rovnat hromadu popadaných kufrů, které jsem nejspíš shodil mým excelentním hodem a James rozcuchanější než obvykle a s  brýlemi trošku nakřivo se na mě pobaveně zubil.

„Díky,“ vydechl jsem a opřel se rukama o kolena. James mě jen poplácal po rameni a zakřenil se na všechny studenty, co si dali tu práci a vylezli ze svých kupé, aby zjistili, co se to tu děje.

„Není za co.“

Jen jsem se uchechtl a vzal si kufr, abych se spolu se svými kamarády, sestřenicí a taky s Európou někde usadil. Čekala nás ještě poměrně dlouhá cesta.

Jenže ještě dřív, než jsme se stačili vydat chodbičkou pryč, objevila se naproti nám přísně vyhlížející bohužel už dospělá čarodějka. Přestože jsme sotva před chvilkou vyjeli, už na sobě měla školní uniformu, černou sukni dlouhou přesně podle předpisů až ke kolenům, v ní měla pečlivě zakasanou bílou košili a zlato rudou kravatu měla kolem krku stáhnutou tak moc, div se na ní neuškrtila (ne že by zrovna mě nějak vadilo, kdyby se to opravdu stalo). Na košili jí jasně plál rudý primuský odznak, který ladil s jejími vlasy úhledně a bezchybně sčesanými do culíku. „Může mi tu někdo vysvětlit, co se to tady děje?!“ spustila na nás okamžitě jedovatě a založila si ruce v bok. „Ahoj Reme,“ dodala ještě a usmála se, avšak ten přívětivý výraz hned zase vystřídala zloba.

„Sirius nastupoval, Evansová!“ usmál se James a prohrábl si rukou vlasy.

„Ahoj, Lily,“ oplatil pozdrav s omluvným úsměvem Remus.

Evansová přimhouřila zelené oči a přísně si nás měřila.

James nasadil neodolatelný úsměv a povytáhl obočí. „Potřebuješ ještě něco, Evansová? Třeba rande?“

Nebelvírská primuska si pobaveně odfrkla. „Já? Já nic nepotřebuju… Ale ty vyzkoušej episkey na tu modřinu, i když pochybuju, že tohle kouzlo uzdraví tvoje rvačkou poraněné ego, Pottere,“ ušklíbla se a střelila po mně pobaveným pohledem. „Slyšela jsem, Blacku, že ses konečně zamiloval do někoho jinýho, než do sebe!“

Říkám vám, já tu Bethu Jorkinsovou zabiju, jen co se mi dostane pod ruce! Slepice jedna…

„Je to sestřenice!“ zavrčel jsem výhružně, Galaxie se za mými zády pobaveně uchechtla a Evansová se jen ušklíbla a ustoupila nám z cesty.

James vyrazil kupředu jako první, a když procházel kolem Lily, ještě na ní s úsměvem mrknul.

„Víš, moc si z tý noci nepamatuju, ale nezmiňoval ses, že necháš Evansovou na pokoji?“ optal jsem se, když jsme byli od naší veleváženě primusky dostatečně daleko, aby nás neslyšela.

„Jo, ale zkusit jsem to musel ne?“ zasmál se James, ale přestože se smál, já v jeho očích viděl drobný střípek zklamání z odmítnutí.

„Podívej, Jamesi, nemá to cenu, chápeš? Evansová je umanutější, než sfinga,“ zachechtal jsem se vlastnímu vtipu. James po mně střelil nechápavým pohledem. „Ale no ták! Sfinga! Nic?“ zakroutil hlavou. „Dobře, co dělají obvykle sfingy?“

James se zamyslel. „Co já vím, tak většinou něco hlídají.“

„No vidíš to, Evansová zase hlídá sebe,“ odmlčel jsem se a spolu se stále nechápajícím Jamesem jsem se zastavil uprostřed chodby. „Před tebou!“ dodal jsem a jen sledoval, jak si můj kamarád odfrkl a pokračoval v cestě za volným kupé.

„Jamesi, počkej!“ křikl jsem a hnal se za ním, člověk by ani nevěřil, jaký tempo dokáže tenhle kluk nasadit. „Jen jsem tím chtěl říct, že tohle je předem prohranej boj, pamatuješ ten gobelín v pátým patře, jak se tam ten chlap –Barnabáš Blouznivý myslím- snaží učit trolly baletit? Tohle je něco podobnýho!“

James se zastavil a podíval se na mě. „Myslíš?“ řekl a mě až zabolel ten smutný tón jeho hlasu, jenže jsem nejlepší kamarád, a od toho tu nejlepší kamarádi jsou, aby ukázali těm slepým (já vím, že má James brejle, ale takhle jsem to nemyslel, je to naprosto náhodný dvojsmysl) pravdu, skutečnost neupravenou city. A tak jsem smutně přikývl.

James si povzdechl a pokýval hlavou. „Jo, asi máš pravdu,“ můj kamarád se otočil a už mnohem pomalejším krokem pokračoval mlčky v chůzi a nahlížel za každé dveře, kolem kterých prošel.

První zcela volné kupé jsme našli až ve vagonu vedle nějž se nacházela lokomotiva s primuskými a prefektskými prostory. Nikdo tam obvykle nechtěl sedět (snad krom prvňáčků, kteří obvykle netušili, co je tady čeká), protože tu byla ta největší koncentrace slušňáků a šprtů a nikdo si tu nikdy moc srandy neužil.

Všech šest se nás naskládalo dovnitř, a zatímco jsme kufry strkali do zavazadlových prostorů, dveře kupé se prudce otevřeli.

„Róp!“ vyjekl nadšeně čísi hlas a do našeho už tak přecpaného kupé se vtlačily další tři osoby.

„Holky!“ vyjekla Európa a začala nové nevítané příchozí objímat. „Jak jste si užili Vánoce? A kde sedíte?“

Naše kupé se rozbzučelo, jako úl až mi z toho začínala třeštit hlava, vážně jsem nechápal, proč si nešli povídat jinam, tohle bylo naše kupé!

Vstal jsem a začal se tlačit skrz skupinku patnáctiletých holek ven na chodbičku. Opřel jsem se o stěnu kodrcajícího se vlaku a sledoval, jak se za oknem mění krajina, když se dveře našeho kupé náhle a nečekaně otevřeli.

Ohlédl jsem se a sledoval jejímu věku přiměřeně vysokou dívku – jednu z Galaxiinýxh nových spolubydlících -, kterou jsem bohužel poměrně dobře znal. Pohodila tmavohnědými úplně rovnými vlasy a s úsměvem na mě zamrkala.

„Ahoj, Siriusi.“

„Nazdar, Andie,“ pronesl jsem a ve vlastním hlase zaslechl hořkost.

Dívka se ke mně přimotala o trošku blíž a také začala vyhlížet z okna.

„Jak se máš?“ zeptala se po chvilce a koketně se po mně podívala.

„Andie, nechodíme spolu, říkám ti to už rok a půl.“

„Co není, může být, já vím, jak se na mě koukáš, Siriusi,“ zašvitořila a upřela na mě modré oči.

„Ne, to teda nemůže,“ ujistil jsem a ušklíbl se. „Mám takový pravidlo, že pod patnáct nejdu, víš?“

„Ale mě už bylo patnáct!“ pronesla sebevědomě a zářivě se na mě usmála.

„Ehmmm… Já řekl patnáct? Chtěl jsem říct šestnáct.“

Andie pochybovačně povytáhla jedno obočí, ale nakonec jen pokrčila rameny a se slovy „Ty dva týdny to vydržím!“ se vrátila do našeho kupé.

Víte co? Jsem blbec! Ne, já prostě nemohl říct sedmnáct, já musel začít s patnácti! Ne, že by Andie nebyla hezká, naopak, musel jsem uznat, že jí to sluší, ale nebyla můj typ holky. Ano, slyšíte správně, i já mám svoje typy! Zaprvé – byla z mojí koleje, s holkama z Nebelvíru chodím jen hodně výjimečně, protože pak mají tendenci se na mě věšet ve společenské místnosti, když chci bej s kámošema, zadruhé – byla přehnaně inteligentní, ne že bych s takovými studentkami nechodil už dřív, občas si nějakou vyhlídnu, ale to už něco znamená, když se tak stane, víte, chytrý holky mají tendenci se mstít, když se s nimi rozejdete, no a nedávno se k těmhle mým pravidlům připojilo i zatřetí – slíbil jsem si přece, že žádný podobný rychlovky už nebudu provozovat, kvůli Galaxii.

Povzdechl jsem si a chtěl se vrátit do kupé, když se za mnou ozvalo panovačné a zároveň posměšné odkašlání.

Pomalu jsem se otočil a spatřil člověka, kterého jsem znal až moc dobře a kterého jsem toužil vidět ze všech v tomhle vlaku nejmíň. Upřímně i Bertrama Aubreye bych viděl radši.

Abyste chápali, Bertram je náš spolužák z Havraspáru a věčně nás s Jamesem v něčem opravoval („Není to Alóhomóra, ale Alohomora!“; „Ne mávat, Siriusi, ale švihnout!“; „Měli jste to nejdřív odstavit z ohně, než jste tam přidali ty drcené švábí oči!“; „Neříká se ‚vopravdu‘, Jamesi, ale opravdu!“), tak jsme se jednou rozhodli, že toho máme dost a v pátém ročníku mu zvětšili pomocí jedný – ne úplně povolený- kletby hlavu na dvojnásobek a od té doby se mstil. Upřímně není moc chytrý poštvat si proti sobě chytrýho kluka, nicméně v tomhle okamžiku bych jeho kletby uvítal víc, než to, co mě dozajista čekalo.

Shlížel jsem do ledových šedých očí, přesně takových, jaké jsem měl já a jakými sledovala svět i Galaxie.

„Ale, na kohopak jsme to narazili?“ uchechtl se posměšně můj bratr a střelil pohledem po svých přátelích, kteří stáli kolem něj. Byl jsem vážně rád, že sestřenka Bellatrix už vystudovala, ta by totiž nemluvila, ale konala. Věřte mi, mluvím z vlastních zkušeností, když jsem se v prvním ročníku dostal do Nebelvíru, právě studovala poslední rok a hned po zařazování mi uřknutím obrátila kolena naruby a narvala mě do nějakého brnění. Strávil jsem pak týden na ošetřovně, kde mě madam Pomfreyová krmila čokoládou, prý abych se vzpamatoval z šoku, inu, to už jsem ale odbočil, takže zpět k mému milovanému bratrovi.

„Doslechl jsem se, Siriusi,“ obrátil se na mě znovu Regulus. „Že nám z Rumunska přicestovala sestřenka.“

„Vypadni, Regulusi,“ prskl jsem a sevřel rukojeť své hůlky v kapse hábitu.

Můj bratr pohodil černými vlasy a nespokojeně mlasknul. „No, no, Siriusi, neměj tak chlupatý srdce*, bratříčku, jen ji chci po tolika letech vidět,“ přimhouřil oči a ironie a odpor z jeho hlasu jen čišely.

„Nic ti po ní není!“ rozčiloval jsem se a hůlku už držel ve vzduchu a mířil její špičkou na svého bratra. Věděl jsem, že tohle mu nařídila matka, přeci jen, i když svého bratra Alphadra vydědila, kvůli tomu, že měl dítě s mudlovskou čarodějkou, chtěla vědět, jak moc velkou znamená Galaxie hrozbu pro náš čistý rod.

Regulusovi oči sjely k mé hůlce, pak se s posměšným odfrknutím otočil na podpatku a vydal se i se svými přáteli se stříbrno zeleným erbem na prsou zase jinam.

Povzdech jsem si a vrátil se do kupé, kde jsem se sesul na nejbližší volné sedadlo. Měli jsme problém, protože Regulus tohohle svého snažení jen tak nenechá, už jen kvůli tomu, že mu to matinka rozkázala.

Galaxie se oddělila od hloučku holek stojících vprostřed našeho kupé a přisedla si vedle mě.

„Kdo byl ten kluk na chodbě?“ optala se mě tiše. Sice jsem nechápal, jak si ho mohla všimnout, když stál poměrně daleko od kupé, ale nepřekvapilo mě to, víte, jestli jsem se za ty tři roky, co oblbuju holkám hlavu něco naučil, pak to, že člověk nikdy nesmí podceňovat jejich oči, uši a žárlivost.

„Můj bratr,“ pronesl jsem nevesele a upřel na ní oči. „Chce tě poznat.“

„Tak ať přijde,“ pronesla s úsměvem a já myslel, že mě v tu chvíli trefí šlak.

„Galaxie, to nemyslíš vážně!“ zachroptěl jsem a popadl se za srdce.

„Ale jistěže myslím,“ ujistila mě s klidem a nechápavým výrazem ve tváři.

„Galaxie, tohle není sranda, Regulus není jako já nebo ty, nesmíš se s ním setkat!“

„A-a-ale… Proč?“ nechápala dívka vedle mne a s každým mým slovem se bezděčně přikrčila. „Je to přece můj bratranec!“

„On je na jeho straně, Galaxie!“ zašeptal jsem, jak nejtišeji jsem mohl a jenom jsem doufal, že náš rozhovor nikdo z Galaxiiných nových spolužaček neslyší. „Celá naše rodina je na jeho straně, jsme pro ně zrádci, chtějí se nás zbavit, aby zachovali svůj rod čistý.“

Má sestřenice se tvářila naprosto nechápavě. „Na čí straně?“

Napřímil jsem se v sedačce a překvapeně na ní hleděl. „Copak ty jsi nikdy… Nikdy jsi neslyšela o-o-o něm?“

„O komže?“

Zhluboka jsem se nadechl a chvilku si dodával odvahy. „Přece o lordu Voldemortovi!“ jeho jméno jsem sice zašeptal sotva ho bylo slyšet, i tak jsem si ale všiml, jak sebou Európa poplašeně trhla, na chvilku přestala poslouchat jednu ze svých kamarádek a střelila po mně vyděšeným pohledem.

Xie na mě jen nechápavě zírala a když jsem povytáhl obočí, němě zakroutila hlavou. „To jméno neznám.“

„Je to zlej černokněžník, snaží se nastolit vládu čarodějů, jestli víš, jak to myslím? Chce potlačit mudly a vyznává jenom čistokrevné kouzelníky a rody, jako je ten náš, ho podporují,“ ponaučil jsem ji.

„A proč mu proč jsi jeho jméno neřekl rovnou?“

Uchechtl jsem se. „Galaxie, je to muž, který nabírá moc větší, než aby byl schopná ho kdokoli zastavit – snad kromě Brumbála, přirozeně – a páchá hrozné, příšerné věci.“

„Vraždí?“ hlesla tiše Galaxie.

„Nejenom vraždí, mučí tak dlouho, až budeš škemrat, aby tě zavraždil, vleze ti do hlavy a znovu a znovu ti v mysli přehrává ty nejhorší okamžiky v tvém životě, dokáže tě ovládnout, aniž by ses mohla bránit, a co je nejhorší, má na své straně hromadu kouzelníku – mezi nimi je i Regulus – kteří jsou schopni čehokoli. Říkají si Smrtijedi.“

Galaxie jen těžce polkla a pokývala hlavou.

„Slib mi, Xie, že se nebudeš snažit s mým bratrem setkat, prosím tě, slib mi, že se mu budeš vyhýbat, jak jen to bude možný!“

Jen přikývla. „Jo, slibuju.“

Zbytek cesty jsme strávili v překvapivém tichu. Skupinka Nebelvírských páťaček odešla do jejich původního kupé a vzali s sebou i Galaxii.  Já mlčel proto, že jsem měl strach a obavy o Galaxii a hlavou se mi honily ty nejčernější myšlenky všeho, co by se jí mohlo stát, Petr mlčel, protože měl v jednom kuse pusu plnou jakéhosi jídla, Remus mlčel, protože si zamyšleně četl nějakou příšerně tlustou knihu a James mlčel prostě a jednoduše kvůli tomu, že neměl s kým mluvit.

Celou cestu jsem jen tak seděl, myšlenkami úplně mimo a hladil Rigel, která mi spokojeně ležela na nohou, po hebké srsti.

Vozík s občerstvením k nám ještě ani nestihl dojet a už se začínalo stmívat, vlak teď projížděl několika elegantními zatáčkami a závratnou rychlostí se blížil k osvětleným uličkám podhradní vesničky Prasinky. Za okny se hrdě k nebi tyčily veliké hory a jen kousek od nás se leskla velká vodní plocha – Černé jezero, nemluvě o kráse honosného hradu jen kousek od jezera, které přímo sousedilo se Zapovězeným lesem.

Dveře kupé se prudce otevřeli, dovnitř vběhla Galaxie a vrhla se přímo k oknu, aniž by se obtěžovala se zavíráním. „To je nádhera!“ vydechla, když vlak začal se skřípěním brzd zastavovat na nádraží Prasinkách.

 ***

*Kdo četl knihu Bajky barda Beedleho, určitě výraz „Neměj tak chlupatý srdce“ pochopí, kdo však nečetl, vysvětlím. Nechci vám prozrazovat souvislosti, které se dočtete ve výše zmíněné knížce, kterou vřele doporučuji, a tak prostě a jednoduše napíšu, že je to spíše archaické kouzelnické přirovnání a znamená, že je onen člověk, která má údajně „chlupaté srdce“ necitelný. Pokud chcete vědět, jak toto kouzelnické přirovnání vzniklo odkazuji vás znovu na výše zmíněnou knihu.

Tak mě napadlo, že celou tuhle kapitolu bych vlastně mohla přeskočit pomocí jedný věty: Přemístili jsme se do Prasinek a pak vyšplhali ten obrovský zasněžený kopec až k hradu. Jenže to by nebyla žádná legrace, co říkáte? :D

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Galaxie - 8. kapitola: