OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Moje malá Galaxie - 6. kapitola

17.07.2012 (18:00) • Myll • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1658×

„Galaxie, to jsou Elladora a Daidalos Rosierovi, Elladoro, Daidale, má sestřenice Galaxie,“ představil jsem je stručně a Xie se konečně odvážila alespoň zvednout zrak.

„Ráda tě poznávám, Galaxie,“ usmála se na ní přívětivě Elladora. „Tady máš podpis, určitě se ještě uvidíme, ale teď, když nás omluvíš,“ pohodila hlavou ke kuchyni, načeš se i se svým chotěm odebrala do kuchyně, rozloučit se s paní Potterovou.

Galaxie nevěřícně zírala na kus pergamenu ve svých dlaních, pak z ničeho nic, jako když udeří blesk, se mi vrhla kolem krku a objala mě.

Avšak dřív, než stihla poděkovat i slovně, ozvalo se vedle nás trošku pohoršené zamlaskání.

„No, no,“ promluvil dívčí hlásek nesouhlasně. „Nechce se mi věřit, Siriusi, že podvádíš Andie, to je od tebe vážně hnusný! Tohle až povím Aileen!“

6. kapitola – Dárky za všechny prachy

Galaxie mě pustila a se zvláštním výrazem v šedých očích (které div nemetaly blesky) se podívala na drobnou modrookou blondýnku.

Povzdechl jsem si. „Európo, kolikrát budu muset tobě a tvým pitomým kámoškám opakovat, že s Andie nechodím?“

Európa se ušklíbla. „Ale chceš!“

„Ne,“ vysvětloval jsem s tou největší trpělivostí, jakou jsem v sobě našel. „Nechci!“

„Ehm, ehm!“ ozvala se trošku nesouhlasně Galaxie, překvapeně jsem se na ní obrátil a Európa mě napodobila, akorát, že její výraz byl spíše naštvaný, než překvapený.

„Co je?!“ zeptala se nevrle.

„Škrábe mě v krku!“ odvětila má sestřenice a ironie z ní jen sršela, na maličkatý okamžik mi připomněla mé příbuzné, obzvláště pak sestřenku Bellatrix, která byla svojí jedovatostí a ironií proslulá široko daleko.

Jamesova blonďatá sestřenice se už, už nadechovala, že něco řekne, ale raději, než to všechno poslouchat, jsem jí skočil do řeči. „Xie, to je Elladořina a Daidalova dcera, Európa, Európo, má sestřenice Galaxie.“

Blondýnka si černovlásku přeměřila jasně modrýma očima, přímo jsem viděl, jak jí to v hlavě šrotuje. „Takže sestřenice?“ ujistila se, ale oči jí už začínaly zářit, poněvadž Európa právě vyloučila možnost, že bych s Xie chodil.

„Ráda tě poznávám,“ usmála se mile Róp na Galaxii, která teď už pro ni a pro její kamarádky neznamenala žádnou hrozbu.

„I já tebe!“ odvětila kysele Galaxie, než však stihli pokračovat, přišla k nám celá rodina Rosierových, půvabná a elegantní Elladora, která pod srdcem nosila budoucího nového člena rodiny, její hrdý a věrný choť Daidalos a jejich nejstarší dítě, syn Evan.

Blonďatý kluk s vodnatě šedýma očima, který si mě přeměřil pohledem a pohrdavě se ušklíbl, napodobil jsem ho, byl to grázl, teda já a James jsme byli taky poměrně slušní výtržníci, ale to bylo něco jiného, my jsme si prostě jen užívali život, ale on byl zlej. Jeho oči sjely ke Galaxii, která se, zřejmě mimoděk, o kousek přisunula ke mně. Možná doufala, že bych jí ochránil, kdyby proti ní teď Evan vytáhl hůlku, a přesně to jsem měl v plánu.

„Jdeme domů, Európo,“ spustila Elladora a pak obrátila svou pozornost k nám. „Na viděnou!“ řekla ještě a usmála se, než všichni Rosierovi, včetně vesele mávající Róp odešli.

Až teď jsem si všiml, že se skoro celá přijímací síň vylidnila a nezůstal tu nikdo, krom pochrupujícího pana Pottera, paní Potterové uklízející skleničky a občerstvení, Jamese, který si už sundal nepohodlné boty i většinu společenského oblečení a teď tu jenom v kalhotách a rozepnuté košili hrál s dvojčaty Prewettovými kouzelnické šachy a v koutku také seděly sestry paní Potterové Muriel a Tessie, které do sebe lily nějaké pití (rozhodně to nebyl máslový ležák) a něco tiše probírali.

A zatímco se Galaxie vydala pomoct paní Potterové do kuchyně, já jsem si přisedl k Jamesovi, skopl nepohodlné boty na zem a vyrovnal stav hráčů dva na dva, i když dvojčata Prewettovi byli jeden člověk ve dvou tělech.

Už se blížila půlnoc, když odešli i Tessie s Muriel a paní Potterová se vyřítila z kuchyně očividně plná energie. Před sebou ke schodům pošťuchovala Galaxii, která sotva pletla nohama. „Tak bando, do postele! Jinak Snata Claus nepřijde.“

„Ale tetó!“ povzdechla si sborově dvojčata, kterým se očividně nechtělo odcházet od rozehrané hry.

„Nechci slyšet žádný řeči, kluci, už jste určitě měli být dávno doma!“

„Ale mamí!“ ozval se James a mžoural na šachovnici a zívající figurky.

Paní Potterová se zamračila. „Opovaž se odmlouvat, Jamesi!“

„Ale paní Potterová!“ zasáhl jsem do toho.

„Hajdy do postele, ať už vás tu nevidím!“ zavelela baculatá žena, otočila se na podpatku a odešla do kuchyně a nám nezbylo nic jiného, než posbírat svoje věci a odejít do svých pokojů, zatímco dvojčata se s přáním „Šťastných a veselých“ vydala domů.

Táhl jsem se po schodech, jako bych měl snad každou chvíli usnout, přede mnou jsem viděl shrbená záda Jamese a vedle mě kráčela Galaxie.

„Takže, kdo je Andie?“ zeptala se tiše.

„Cože?“

„No, kdo je Andie, jak s ní podle Európy chodíš,“ zopakovala.

„Nechodím s ní!“

„Dobře, dobře,“ bránila se. „Jen mě to zajímá.“

„Je to Európina spolužačka z Nebelvíru, ty dvě se mě snažej už skoro rok přesvědčit o tom, že s Andie chodíme, ale o tom bych přece musel něco vědět ne?“ pohlédl jsem na Xie a snažil se tvářit sebejistě, ale zase až tak jistý jsem si tím nebyl, co já vím, co jsem komu slíbil, když jsem byl „společensky unaven“, že? Ale o to nešlo, šlo o to, že jsem s Andie chodit nechtěl, přeci jen to byla Rópina kamarádka a Európu jsem vídal docela často, nechtěl jsem, aby mi celý život vyčítala, že jsem Andie odkopl (nic si nenalhávejme, já bych jí určitě odkopl), a už vůbec jsem žádný závazek nechtěl teď, když tu byla Galaxie. Já vím, je to divné. Už jsem přímo viděl ty titulky v Tlapkách – Nebelvírských školních novinách, který tam vydával nějakej přehnanej aktivista: „Sirius Black je sám! Co se stalo? Dočtete se pouze u nás!“ a pod tím nespočet výpovědí holek, který se budou dušovat, že mám tajný vztah, že jsem se zamiloval (samozřejmě každá bude tvrdit, že zrovna do ní), nebo že mě vykastrovaly a hromady a hromady dalších žvástů a teorií. Jenže já chtěl jít Galaxii příkladem, nemohl jsem přece z mojí malé sestřenice udělat nějakou poběhlici, ne, ona byla lepší než já, zasloužila si být lepší!

Zastavili jsme se před Jamesovým pokojem, ve kterém jsem spával i já, Galaxie se na mě usmála a trhla sebou, když se z pokoje ozvalo prskání a rána jako z děla.

„Co to bylo?“ zeptala se nejistě.

„To… No, to byl James, před spaním si pouští pirátskou hudbu, bez ní neusne,“ nejistě jsem se usmál.

„Neslyším žádnou muziku,“ má sestřenka na mě upřela podezíravý pohled.

„Je tichá!“ ujistil jsem ji a v duchu Jamese a Rigel proklínal, kde mám asi tak pořád hledat originální výmluvy? Mám jich jen určitou zásobu a ještě mě čeká půlka školního roku.

„Ale-“ spustila Xie nechápavě, avšak dřív, než stihla domluvit, jsem se na ní zakřenil a objal ji.

„Šťastný a veselý, Xi!“ popřál jsem jí a rychlostí blesku zmizel za dveřmi Jamesova pokoje.

James ležel na zemi, oči měl vykulené a já věděl, že teď už je absolutně vzhůru. Rigel mu stála na prsou a netvářila se zrovna nadšeně, ale kupodivu ani nezatínala drápky, asi se ovládala, když jsou ty Vánoce.

Vzal jsem ji a položil ji na vlastní postel, zatímco James si oddychl. „Pitomá kočka,“ zašeptal a hned vrhl vyděšený pohled k Rigel, aby zjistit jestli ho ta ‚pitomá kočka‘ náhodou neslyšela.

„Proč je na mě pořád tak naštvaná? Dyť jsem jí jen jednou strčil za okno!“ stěžoval si James, zatímco ze sebe stahoval oblečení.

„Co já vím,“ odpověděl jsem tiše. „Třeba prostě jen nemá ráda jeleny.“

James se zasmál a hodil po mě polštářem.

Když jsme se ukládali ke spánku, odbíjeli zrovna nástěnné hodiny dole v předsíni půlnoc. Tiše jsem poslouchal, jak začíná Boží hod a uvažoval jsem nad tím, co najdu v nohách postele, až se probudím.

„Šťastný a veselý,“ zamumlal někde ve tmě James.

„Šťastný a veselý,“ oplatil jsem mu tiše a odpovědí už mi bylo jen mlaskání pochrupování a sem tam ze spánku pronesení něčeho, co nápadně připomínalo slova „Lily“ a „Vezmi si mě“.

Nemohl jsem usnout, Rigel, schoulená vedle mě do klubíčka, tiše oddechovala a já uvažoval, kdy jí kouzlem pošlu ke Xie do pokoje, protože jsem pochyboval, že by tam trefila sama.

Napínal jsem uši, abych slyšel, kdy budou hodiny v předsíni domu Potterových odbíjet další čas, ale měl jsem jisté podezření, že ty hodiny někdo vypnul.

Tiše jsem vstal a bosky se vydal ke dveřím, Rigel zvedla hlavu a tiše zamňoukala. „Šttt,“ zašeptal jsem směrem k ní. „Já se zase vrátím.“

Pak jsem dveře otevřel, jen tak, jak to bylo nutné, abych se škvírou protáhl a vyšel jsem na odpočívadlo, a pak po schodech tiše dolů. Šel jsem po tmě, nehodlal jsem poslouchat brblání a nadávky obrazů, z vlastní zkušenosti musím říct, že Jameosvi předci a příbuzní byli pěkní pokrytci, radši by nechali člověka přizabít, než aby přežili trošku světla, ale na mojí rodinu stejně neměli. Koneckonců, vždyť já světlo ani nepotřeboval, znal jsem to tu poměrně dokonale.

Sešel jsem schody až do předsíně a zaposlouchal se, chtěl jsem se ujistit, že ty hodiny pořád tikají, ale tikání se neozývalo, jen tiché rytmické chrápání. No to mě podrž! Už jste někdy viděli spící hodiny? Ne? Tak já jsem právě jedny potkal, jasně, matinka měla hodiny, co po mě metaly šrouby a ozubená kolečka, když jsem kolem nich prošel (neměly mě prostě rády a vůbec to nesouviselo s tím, že jsem na ně párkrát hodil bombu hnojůvku), ale spící hodiny pro mě byly novinkou. Uchechtl jsem se a měl sto chutí ty hodiny probudit, ale byly přece Vánoce.

Vrátil jsem se do pokoje a na nočním stolku nahmatal hůlku, pozvedl jsem ji a mávl s ní ve vzduchu. „Lumos!“ Špička mé hůlky se rozzářila a já pohlédl na vlastní zápěstí, na němž se leskly zlaté hodinky s dvanácti ručičkama a dvěma obíhajícími planetkami. Dostal jsem je od Potterových k sedmnáctým narozeninám, tak jak je mezi kouzelníky zvykem. Bylo tři čtvrtě na čtyři.

S tichým „Nox!“ jsem odložil hůlku a zase si lehl a pak jsem, prakticky z ničeho nic, usnul.

Probudil mě vřískot, který se nesl celým domem. Podíval jsem se na Jamese, který bez brýlí mžoural všude okolo, a teprve potom jsem se rozhlédl. Došlo mi, že už je ráno a že jsem neposlal Rigel ke Galaxii, ale ta kočka nikde nebyla. V nohách mé postele se válelo několik dárků, avšak dřív, než jsem si je stihl prohlídnout, ozvalo se zaječení znovu.

Oba jsme s Jamesem jako na povel vyskočili z postelí a vyběhli na odpočívadlo. Pan a paní Potterovi stáli pod schody v předsíni a ustaraně vzhlíželi nahoru.

Můj mozek provedl poprvé za svůj život takhle brzo ráno složitou úvahu: pokud Potterovi stáli dole a nekřičeli a pokud jsem nekřičel ani já ani James, zbývala v domě už jen jediná osoba, která si tu mohla nespoutaně vřískat.

„Galaxie!“ vyjekl jsem a vrhl se ke dveřím pokoje pro hosty. Neobtěžoval jsem se s ťukáním a prostě vešel. Naskytl se mi pohled na Galaxii s afrem na hlavě (opravdu jsem netušil, jestli takhle vypadá po ránu vždy), jak stojí na parapetu, drží se krajkové záclony a řve, pod oknem stála naježená Rigel, kulila na svoji novou paničku veliké oči a prskala.

„Co se děje, Xi?“ zeptal jsem se a vydal se k ní, cestou jsem zvedl ze země polomaguára a pohladil ho po kožichu, aby se uklidnil.

„Ta kočka…“ vyjekla popuzeně, odfrkla si a ukázala na svoje vlasy, jako by to ani nedokázala vyslovit.

„Je to dárek k Vánocům,“ řekl jsem a sklopil trochu pohled. Jasně, Rigel je trošku energická, ale myslel jsem, že si s Galaxií bude rozumět.

Galaxie na mě zírala, jako na zjevení, pak slezla z parapetu a přišla blíž, aby polomaguára pochybovačně pohladila.

„Děkuju,“ pronesla s nejistým úsměvem. „My si k sobě cestu najdeme. Snad…“

„Jmenuje se Rigel, je poloviční maguárka,“ poučil jsem ji a položil kotě na zem.

Jen přikývla a ostražitě Rigel sledovala.

Povzbudivě jsem se na ní usmál a odešel se převléknout, protože až teď jsem si uvědomil, že na sobě mám jen tepláky. Vrátil jsem se do pokoje a pohled mi jako první padl na rozesmátého Jamese, ale ke svému štěstí nepronesl ani slovo, místo toho začal rozbalovat dárky. Zvědavě jsem mu koukal pod ruce. Nejdříve rozbalil čistící sadu na košťata a pohled mu okamžitě padl na mě. „Dík,“ usmál se a dal se do rozbalování druhého dárku, toho od Galaxie.

„To je nějaký hranatý,“ mumlal si u rozbalování papíru, na němž se pohybovaly sněhové vločky. Když se konečně popral s pečlivým zabalením, pozvedl si knihu před oči a překvapeně přečetl. „Jak sbalit čarodějku, aneb já a zase já vám poradíme, co ženy chtějí.“

Snažil jsem se, ale smíchu se nedalo ubránit, můj nejlepší kamarád se totiž tvářil dost… zajímavě.

James mě vzal polštářem po hlavě a já se raději dal do rozbalování vlastních dárků. Nejdřív jsem se pustil do toho od Galaxie. Pod papírem se schovávala malá černá krabička, v níž byl položen dračí dráp, očkem na jeho konci byl provlečen stříbrný řetízek. Vyndal jsem ho a pověsil si ho na krk, pak jsem si všiml složeného pergamenu v rohu hrabičky a rozhodl se ho přečíst.

Odložil jsme krabičku i s pergamenem a šáhl po druhém dárku – po tom od Jamese. Na balení si očividně nedával nijak moc záležet a tak mi nedalo moc práce k dárku se dostat. Otevřel jsem krabičku a spatřil skleněnou lahvičku plnou světle modré tekutiny. Překvapeně jsem se na Jamese podíval.

„To je voňavka,“ poučil mě. „Ten prodavač u stánku mi tvrdil, že to na ženy působí podobně, jako kdyby vypily lektvar lásky, ne že bys to snad potřeboval,“ zasmál se. „V tý krabičce je ještě jedna s opačným účinkem, kdyby ses jich nemohl zbavit.“

Vytáhl jsem z krabičky druhou voňavku tentokrát čiré barvy. Jasně, takže světle modrá přitahuje, průhledná odpuzuje, je mi to jasný. „Díky,“ usmál jsem se na Dvanácteráka a oba jsme se v rychlosti převlékli.

Už v předsíni, kde už zase tikaly nástěnné hodiny, mě do nosu uhodila vůně vajíček se slaninou, takových, které uměla jenom paní Potterová.

Zasedl jsem spolu s Jamesem ke stolu a před každým z nás hned přistál talíř s vajíčky, pod vánočním stromkem, který stál vedle kuchyňského krbu, leželo pár dárků, které si pan a paní Potterovi zatím nerozbalili.

„Kluci,“ ozval se pan Potter a položil Denního věštce před sebe na stůl. „Vaše dárky stojí v garáži,“ oznámil nám jakoby nic a mě div nezaskočili vajíčka. Vrhli jsme po sobě s Jamesem pohled a oba jsme jako na povel vyskočili ze židlí a vyrazili do garáže.

Bohužel nevedla jiná cesta, než přes zasněžený venek, kde mrzlo, až praštilo, ale co bychom pro dárky neudělali.

Vtrhli jsme jako divoká voda do místnosti, kterou měli Potterovi prakticky jenom na skladování nepotřebných věcí. Válely se tu krabice plné starých fotek, které kvůli prachu kýchaly a kašlaly, nevelká soška slona, která troubila jako na lesy, nějaké kouzelnické tretky, jako žertovné hůlky, z kterých sršely jiskry a rozbitá létající košťata, hrnce, které kousaly do rukou nebo pamatováčky. Dala se tu najít hromada věcí, ale všechno tohle harampádí bylo odsunuto ke zdím a uprostřed místnosti stála nablýskaná motorka a hned vedle ní koště, na jehož násadě se leskl zlatý nápis Nimbus 1001.

„To koště, Jamesi, je jedno z prvních pěti ověřených prototypů, na trh půjde až za rok a půl,“ oznámil svému synovi s úsměvem pan Potter, který, jak se zdálo, šel hned za námi a teď stál ve dveřích garáže.

Sledoval jsem, jak James přišel až ke koštěti a s obrovskou opatrností ho sundal z podstavce a začal si ho s úžasem ve tváři prohlížet. Přejížděl dlaní po jeho hladké násadě a kontroloval aerodinamické uspořádání proutků v ohonu. Už jsem ho přímo viděl, jak se s ním ve škole chlubí ( „Má ji jen pět lidí na celým světě!"), ale já koneckonců nebyl jiný.

S úsměvem jsem se vydal k motorce a přejel prsty po řídítkách. Paráda! Přehodil jsem přes motorku nohu a sedl si na ni, pan Potter mě jen s úsměvem sledoval, pak přišel blíž a ukázal na červené tlačítko. „Tímhle tu motorku uděláš neviditelnou,“ oznámil mi. Zíral jsem na něj, jakoby na mě právě použil kletbu úplného spoutání.

„A proč bych jí měl dělat neviditelnou?“ zeptal jsem se nechápavě. Panu Potterovi se objevili jiskřičky v očích. „Protože umí létat a nechceme přece, aby nás mudlové objevili.“

Zalapal jsem po dechu. „A-a-ale… Jak jste…“ koktal jsme překvapeně.

„Ministerstvo jich asi deset vytvořilo pro bystrozory, ale ti na tom odmítají jezdit, prý je to moc nápadné a že dají přednost košťatům nebo přemisťování, tak to zůstalo na Odboru pro kouzelnickou přepravu a tam dělá Bob, nebylo tak těžké zařídit odkup jedné z těch motorek,“ vysvětlil mi s mrknutím a začal mi ukazovat, jak ten stroj dostanu do vzduchu.

Brzy nás však paní Potterová vyhnala z garáže s tím, že bude oběd a tak nám nezbylo, než se jít slavnostně najíst a po obědě se ještě přecpat vánočním pudinkem. Nikdo, ale opravdu nikdo neumí udělat vánoční pudink, jako paní Potterová!

Po obědě se na dveře Jamesova pokoje ozvalo tiché zaklepání.

„Dále!“ zařval James, zatímco na obálku s náhrdelníkem nadepisoval modrým inkoustem Lilyinu adresu.

Do pokoje vstoupila Xie a na nohavici jí visela Rigel, má sestřenice si toho ale vůbec nevšímala, sedla si na mojí postel zrovna ve chvíli, kdy jsem vypouštěl otevřeným oknem ven sovu Potterových s dárkem pro Petra a Remuse. James strčil dopis pro Lily do zobáku svojí vlastní sovy, kterou dostal v prvním ročníku k narozeninám a taktéž ji vypustil do mrazivého zimního vzduchu.

Zavřel jsem okenice a podíval se na Galaxii s tázavým výrazem.

„Jen jsem přišla poděkovat za dárky,“ usmála se na nás a pohled jí sklouzl k nadšené kočce.

V pokoji nastalo ticho, rušené jen tichým předením kotěte visícího na látce kalhot mojí sestřenice. Že já jí to ale koupil dárek za všechny prachy, co?

„Kdy se vracíme do školy?“ zeptala se najednou Galaxie.

„Až po novém roce,“ zněla má odpověď.

„Pozítří přijedou Remus a Petr, aby tu s námi oslavili Silvestra,“ přidal se s rošťáckým pohledem James a já věděl, že už v hlavě počítá, kolik toho budeme muset na naši Silvestrovskou oslavu nakoupit.

  5. kapitola< Shrnutí> 7. kapitola 

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Galaxie - 6. kapitola: