OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Minulost - 4. kapitola

13.06.2012 (14:00) • Vivien • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 747×

Z Damonova pohledu:

Válela se na mně jak rozpláclá žába na silnici. Už jsem vycházel z baru s ní v náručí, a začínal jsem slyšet, jak chrápe.

No to snad není možný. Nepochrupkávala jako unavené kotě, ale jako tvrdě spící člověk. Teda ne že bych měl vedle hlavy medvěda, ale moc sladký to nebylo.

Začala se trochu probouzet, jen zamžourala očima a sledovala, jak jsme pár metrů od Mystic Grillu. Opatrně jsem ji položil na nohy a radši ji jen podpíral.

„Kup mi prostěradlo!“ zamumlala kázavě Elena.

„Na co chceš takhle nalitá, s naprosto promáčeným mozkem od alkoholu, prostěradlo?“ udivil jsem se.

„No a ještě mat… no takovou tu… ten obdélník!“

„Myslíš matraci?“ zeptal jsem se kysele. Aha, je mi to jasný, chce, abych jí teď obstaral části postele, protože je totálně mimo a bylo by jí totálně jedno, kdybych jí tu matraci položil na kládu ve vodě, protože v tomhle stavu by usnula i na hřbitově.

V takovém kulhavém stavu jsem ji opravdu nehodlal táhnout až na parkoviště nedaleko Mystic Grillu. To tam dokážu dojít rychleji i sám.

„Hele, teď mě pořádně poslouchej, i když máš myšlenky někde v mimoni,“ řekl jsem, zahleděl se jí do očí a chytl jí za ramena. „Zůstaneš přesně tady, na tomhle místě, stát a počkáš, dokud se nevrátím. Dobře? Bude to trvat chvilinku,“ promluvil jsem k ní.

„Žjop,“ usmála se na mě.

„Zvládneš to tady, ne? Jsi si tím jistá?“ zadíval jsem se jí znovu do očí. Naprosto jí sjížděly někam, kam opravdu neměly. Jako bych si toho vůbec nevšiml.

Jen na mě souhlasně pokývala hlavou a přivřela oči.

„Nespíš proboha?“ zeptal jsem se jí.

„Ne,“ zachraptěla.

Otočil jsem se a vyrazil k parkovišti. Šel jsem rychlým krokem, protože to parkoviště nebylo zrovna na dohled. Přemýšlel jsem, že prostě použiju upírské schopnosti – nikdo tu není, a Elena by to ani nepostřehla. Kdyby ano, tak by mě ještě uctívala za Boha.

Jakmile jsem dorazil k parkovišti, pomalu jsem si sedal do auta. Naprosto jsem doufal, že se nikam nevytratila. Ale pochybuju, že by se hnula z místa.

Nastartoval jsem auto a vyrazil. Byl to kousek. Každopádně se mi stále zdálo lepší jít pro auto sám a vyzvednout jí u Mystic Grillu, než abych se s ní hodinu táhl k parkovišti.

Jenže najednou jsem dostal ohromný šok. Můj upíří zrak jakoby dostal ránu. Nemohl jsem tomu uvěřit, a ještě si na to posvítil. Ona tam nestála!

Přehnaně rychle jsem vylítl z auta a znovu se podíval na místo, kde stála. A hned na to jsem slyšel čvachtání. Pohlédl jsem ze svahu, který byl na kraji silnice, a co jsem nezahlédl.

Rozmáčená Elena šátrá rukama v něčem, čemu se říká docela hlubší potok.

„Děláš si ze mě srandu?“ vyjekl jsem udiveně.

„Proč bych si měla dělat srandu? Nevšimla jsem si, že bych řekla něco vtipného,“ zaculila se na mě. Ten její přiopilý zářivý úsměv se po tomhle už nedá zapomenout.

„Co tam, ksakru, děláš?!“ zíral jsem na ní naprosto naštvaně. Tak já řeknu, ať tu počká, a ona se ještě začne koupat. A ještě k tomu celá oblečená.

„Viděla jsem andělíčka! A chtěla jsem ho obejmout! Ale jen co jsem sem vlezla, tak tu nebyl!“

„To jako vážně? Příště až uvidíš andělíčka, jak hulí trávu, tak ho taky budeš objímat?“ vykulil jsem na ní ironicky oči. Naprosto nasupeně se na mě podívala a naštvaně si dala ruce v bok. „Jo vlastně, zapomněl jsem, ty budeš dealer.“

Zamračila se ještě víc. „A proč by měl zrovna hulit trávu? Hm?“ naštvaně zvedla bradu. Přišla mi v téhle póze neskutečně vtipná. Je naprosto mimo, neví, o co vůbec jde a že na ní mluvím ironicky, celá oblečená je ve vodě a ještě k tomu stojí s vystrčenou bradou, jakoby vyhrála Miss.

„No ne, bude šňupat kokain! Prosím tě vylez už z té vody proboha,“ řekl jsem jí, zakroutil nad ní očima a šel k autu.

Jakmile ta hrdinka vyšplhala nahoru, tak si div pyšně nezatleskala. Upřímně jsem si myslel, že jí budu muset pomoct už po prvním kroku, ale přesvědčila mě.

Hned, jak viděla, že se na ni dívám, se postavila jak terminátor a její výraz mi připomínal velmi naštvaného buvola, co mě chce udupat k smrti. Já jsem si jejího teď - tě - zabiju výrazu, vůbec nevšímal, mrkl na ní a otevřel jí dvířka.

Jenže ta přiopilá kráska furt měla co dělat se svou rovnováhou. Trochu se motala, a tak jsem k ní popošel a trochu jí pomohl k autu. Když jsem jí chtěl chytnout a pomoct jí i na sedadlo, ona se vzpřímila, pyšně zvedla bradu, měla hrozně přivřené oči a při tom zvedla ukazováček. Zaraženě jsem se na ni díval, jak nastupuje do sedadla. Ta chytrolínka se ani nezapomněla praštit do hlavy. Obešel jsem auto, sedl si vedle ní k volantu a nastartoval.

***

Vypnul jsem motor a podíval se vedle sebe. Už zase spala jako dudek. Chtěl jsem jí probudit a říct, ať se pokusí vstát, protože z auta se mi jí tahat nechtělo, jenže když tam tak krásně spala, bylo by těžké ji odtrhnout od činnosti, ve které byla tak šíleně roztomilá, a dostat jí do činnosti, ve které by mi nejradši dávala pohlavky.

Prostě jsem vystoupil, obešel auto a otevřel dveře u spolujezdce. A teď co. Tahat jí tu za nohy nebudu přece. Nejprve jsem se ohnul k ní a rozepnul jí pás. Potom jsem ji opatrně vsunul ruce pod záda a lehce ji vysvobodil z auta.

Její rodiče určitě spí a já nejsem pozván do jejího domu. A na verandě ji taky nenechám válet, vypadalo by to, jako kdybych se na ní vykašlal a nechal jí v té zimě prostydnout.

„Eleno?“ zatřásl jsem s ní trochu.

Jenže ona furt spala jako dudek a nebyla na ní vidět žádná známka, že by mě vůbec slyšela.

„Eleno? Vstávej…“ promluvil jsem na ní poněkud zvučnějším hlasem.

Trochu se pohnula a hrozně neslyšitelně něco zamumlala a na to, že jsem upír, nerozuměl jsem ani hlásku.

„Eleno! Kastrujou ti králíka!“ zašeptal jsem jí děsivě k uchu a doufal, že jí to vyděsí a už se konečně pořádně probere.

„Já žádnýho králíka nemám, ty pošuku,“ zasmála se Elena stále se zavřenýma očima.

Vzdychl jsem: „No tak odteď ano.“

„Vážně? A budeš se o něj starat?“ usmála se vyzývavě Elena.

„Ne!“ opověděl jsem jasně. „Nebudu vykrmovat nějakou chlupatou kouli, co pak střílí bobky v kleci, která se pak musí čistit. Stejně jednou umře,“ nadzvedl jsem ramena a zaculil se.

„Jo, ale umřel by kvůli tobě!“ obvinila mě Elena falešně zamračeným výrazem.

„Nevadí.“

„Jak nevadí? Bylo to od tebe hnusný,“ řekla a zamračila se znova.

„Co bylo ode mě hnusný? To, že jsem ti koupil imaginárního králíka a upozornil tě, že ti ho kastrujou a poté se o něj odmítal starat?“

„No,“ zaculila se na mě zpětně Elena.

„Stejně ta chlupatice neexistuje, tak na co to řešíme…“ odvrátil jsem od ní pohled a kouknul se ke dveřím u domu.

„Já s králíkem provokovat nezačala,“ zakroutila nesouhlasně hlavou.

„Stejně je chlupatej,“ konstatoval jsem.

„A jakou má barvu?“ zaculila se zase takovým úsměvem, že by si kvůli němu i dokázala přefiknout uši vejpůl.

„No to fakt nevím.“

„Vždyť jsi ho sám vybíral!“

„Je fialový, má červenou levou packu, u ucha žlutý puntík…“ už jsem nevěděl, co dál. Protočil jsem oči: „Proboha… Můžeme přestat řešit to neexistující imaginární zvířecí neznámo barevný chlupato - střílící bobky stvoření?“ vyjekl jsem nasupeně.

Koukala na mě jak malé štěně, co se pochcalo a dostalo výprask.

„Nemusíš být hned tak zlý, já si toho králíka nevymyslela,“ prolomila ticho.

„Dost! Už žádný králík.“

„Fajn… Stejně byl roztomilý,“

„Můžeš mi alespoň říct, ty opilče závislý na králících, jak se mám dostat dovnitř?“ zakoulel jsem očima.

„Prostě jdi dál ne, matka stejně spí… a táta,“ zachichotala se.

Naprosto totálně mi to ulehčila. Ani jsem ji nemusel prosit o pozvání a rovnou přešel pod okno. Musím vyskočit. Nebudu tu stát, dokud neusne. Stejně nepozná, že skáču jak klokan do okna, když je totálně nacákaná.

Naprosto lehce jsem se vyhoupl do jejího okna. Měla ho otevřené, takže jsem se nemusel zabývat kličkou a rovnou hupsnul do jejího pokoje.

Ne, ještě furt je promočená, takže ji dávat do postele, kterou by promočila taky a ještě by nastydla, je pitomost.

Opatrně jsem jí položil na zem tak, že se opírala o zeď, a porozhlédl se po pokoji. Ani sekundu mi netrvalo, než najdu to, co jsem chtěl. Bingo, bingo, bingo! Vedle skříně byla vysoká hromada poskládaných peřin, povlečení a polštářů.

Opatrně jsem chytl za jednu peřinu tak, abych nezbořil hromadu, a vytáhl ji. Popošel jsem k posteli a jedním pohybem rozprostřel peřinu po celé délce postele.

Opatrně jsem tu alkoholičku vzal do náručí a položil ji na postel.

A teď co. Když jí tu takhle nechám spát, to studené oblečení bude mít furt na sobě, bude to mokřit jak jí, tak i tu peřinu, a bude jí zima. Z čehož vyplývá, že by perfektně nastydla.

Chvíli jsem přemýšlel nad věcí, která by se jí zrovna moc nelíbila, ale stejně spí a ráno by neměla nejmenší potuchy o tom, že jsem ji svlékl já a ne ona sama. A já si z toho výčitky neponesu. Viděl jsem přece těla spousty nahých žen, a navíc je to naprosto přirozené, takže kdyby se to dozvěděla, spíš by mi měla děkovat, že jsem ji dostal do teplého.

Jenže znáte každou ženu. V plavkách by kozy vystrkovaly, ale jakmile je nějaký skoro cizí chlap vidí ve spodním prádle, už by volaly policajty. Přitom je to to samé, když zakrývají obojím stejné části těla.

Opatrně jsem k ní přistoupil a uchopil její tričko. Ještě jsem se zastavil a pohlédl na ni.

Spala. Jenže co když se probudí. Místo toho, abych jí to rychle sundal, jsem ještě přemýšlel, co si na sebe vezmu za brnění, pokud na to přijde.

Když jsem jí pomalu začal stahovat tričko, všiml jsem si, že pod tím má ještě bílé a skoro průsvitné tílko. Ulevilo se mi.

Opatrně jsem jí nadzvedl ruce a vlasy, poté hlavu a sundal z ní to tričko úplně. A pak následovalo tílko. Chytl jsem ho a přivřel jsem oči tak, abych trochu viděl alespoň své ruce.

Tílko bylo dole. Jsem muž. Přeci jsem nemohl odolat a oči neotevřít.

Podprsenku už jí stahovat nebudu, mrňavý a studený kousek hadru jí nezabije.

Rozepnul jsem knoflík u jejích kalhot a po té rozepnul zip. Bože, já si vážně připadám jak úchyl, který chce znásilnit nevinně spící dívku.

A pak jsem začal stahovat kalhoty. Pomalu, abych jí neprobudil, ale přitom jsem zrychloval tempo, protože tu nemůžu stát a hodinu jí stahovat kalhoty.

Jenže já blbec jsem si neuvědomil, že má ještě boty. Opatrně jsem rozvázal tkaničky, uchopil celou botu a sundal ji. To samé i s tou druhou a hned po té sundal ponožky. A pak jsem opět přešel ke kalhotám, které jsem následovně také sundal.

Všechno jsem naházel do stejného rohu. Pak jsem ji opatrně nadzvedl. Bylo zvláštní se dotýkat její nahé kůže.

Koukal jsem na tu skoro mokrou peřinu, která pokrývala polštář se složenou a povlečenou druhou peřinou.

Moc jsem se tím nezabýval a strhl tu peřinu, kterou jsem tam ještě před chvílí pokládal.

Pak jsem opatrně položil Elenu na postel a až ke krku ji přikryl suchou přikrývkou.  Ani minutu jsem neváhal a zmizel z jejího pokoje.

Autor: Vivien, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost - 4. kapitola: