Minulost - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Opět přidávám novou kapitolu. Elenka se nám opije. :D A prosím o komentáře, ty mě potom povzbuzují, abych napsala další kapitolu, a ráda čtu vaše názory. Alespoň vím, co se vám na tom líbí, a co ne. :)

29.04.2012 (10:00) • Vivien • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 779×

Měla jsem na něm doslova přilepené oči. Vešel tam pouze v černém tričku s krátkými rukávy, v džínách a na hlavě měl naprosto stejný rozcuch jako dnes odpoledne.

Přísahala bych, že v tu chvíli, co vešel, se po něm každá žena alespoň po očku podívala, a že si Caroline začala připravovat svoje balící manýry, o tom nepochybuji. A Caroline nebyla jediná z mých kamarádek, které na něj zírali. Bonnie se na něj shovívavě dívala, a nebylo poznat, jestli na něj kouká ze zvědavosti, nebo jen proto, že po něm koukáme všechny u stolu.

Mířil si to rovnou k baru. Jenže vteřinu na to mě zahlédl a viditelně změnil směr. Chtěla jsem se odvrátit a dělat, že jsem si ho nevšimla, jenže mi zíral přímo do očí, a já jsem nedokázala uhnout očima.

Měla jsem chuť se oběsit za to, že mu dávám tak jasně najevo, že se mi líbí.

Už byl u našeho stolu a odsouval si židli, která byla vedle mě. Proč zrovna vedle mě! No jasně, vždyť Bonnie s Caroline seděly naproti mně a vedle sebe, takže jediné místo, které zbylo, bylo vedle mě. Přemýšlej, Eleno, proboha.

„Zdravím, dámy,“ řekl nám s úsměvem a posadil se.

„Ahoj,“ vrátila jsem mu pozdrav slušně. Byla jsem první, která ho pozdravila, protože jsem to řekla sekundu na to, co si vůbec dosedl na židli.

„Čauky,“ usmála se na něj Caroline.

Bonnie jen pokývla hlavou na pozdrav, a pak bylo u našeho stolu hrobové ticho. Byla to ohromně trapná minuta bez jakéhokoliv slova.

„Hm, Elena nám vyprávěla, že jste se vy dva setkali už odpoledne,“ prolomila ticho Caroline, aby nějak zavedla řeč.

„Já ti nic neříkala! Já nevím, kdo támhle špízuje za rohem školy,“ řekla jsem, jakmile stihla dopovědět svoji větu, a hodila na ni vražedný pohled.

„No jo, bože,“ zakývala hlavou Caroline a ironicky na mě vyvalila oči.

„Tak se nám alespoň představ,“ řekla Bonnie jen tak na sucho.

„Jmenuji se Damon Salvatore. Stačí jen Damon,“ odpověděl jí a zase se usmál. Bože, ten jeho smích nezmizí, ani kdybych kastrovala králíka.

„Já se jmenuju Bonnie,“ řekla mu s úsměvem. „A já Caroline,“ vložila se do toho blonďatá kamarádka.

Najednou ale přiletěl barman, a když si všiml Damona, jeho zářící úsměv už nebyl tak zářící, jako před chvílí. Naservíroval nám na stůl hranolky pro Caroline a vodu pro mě a Bonnie.

„Jednu whisky, prosím,“ kouknul se na barmana.

„A co tady vlastně děláš? Práce, nebo škola, či něco jiného? Nikdy jsem tě tu neviděla…“ ozvala se po chvilce Caroline.

„To by bylo na dlouho. Řekněme, že jsem tu, abych něco našel.“

„A už jsi to našel?“ vložila se do toho Bonnie zvědavě.

„Vlastně ani ne,“ ušklíbl se.

A já jsem začínala být čím dál tím víc neklidná. Moje nervozita stoupala jak přibývající kila na váze. Jeho přítomnost mě naprosto vykolejovala. A absolutně nechápu proč. A už vůbec jsem nepochopila, proč cítím uvnitř stále ten mrňavý strach.

Nakonec jsem se natáhla ke Caroline pro hranolku. Byl to docela rychlý pohyb. Přežvykovala jsem vážně jak nějaký buvol. Potřebovala jsem se soustředit na něco jiného, než na jeho přítomnost.

„Hele! Kup si svoje!“ křikla na mě Caroline.

„Chceš ztloustnout? Věděla jsi, že hranolky jsou mastné jako prase? Ne. Tak se nezblázníš z pár hranolek, co budou ukládat tuky mně, a ne tobě,“ zašklebila jsem se na ni a čorkla další.

„Eleno? Jsi v pořádku?“ promluvila na mě Bonnie, když jsem měla pusu plnou asi pěti hranolkama.

„Ale jo, jsem, proč bych nebyla,“ usmála jsem se na ni, když jsem tu hromadu spolknula.

„Ne, není očividně v pořádku,“ řekla podmračeně bloncka.

„Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem jí se zatnutými zuby a kopla ji pod stolem.

„Ne, to teda nejsi, od té doby, co tu sedí, seš nervózní jak kuře na pánvi,“ usmála se na mě arogantně.

Silně jsem se nadechla, přivřela oči, a chtěla jsem jí říct něco hodně ošklivého. Místo toho jsem ji znovu kopla pod stolem, ale silněji, a vychrlila jsem další větu.

„Já nevím, kdo si tu začal čechrat vlasy, a dýchat si do ruky, když se objevil ve dveřích.“

„Děvčata, já tu stále sedím,“ řekl nám poněkud klidným hlasem Damon a zazubeně se šklebil.

„Má pravdu, měly byste si to nechat na později,“ vložila se do toho Bonnie.

Caroline se nadechla na další poznámku, ale nakonec nic neřekla.

„Prosil bych ještě tři skleničky,“ řekl Damon barmanovi, když mu donesl jednu skleničku whisky.

„Ale pane, těm dívkám ještě nebylo osmnáct,“ řekl zcela vyrovnaně barman.

„Prosím,“ odpověděl mu klidně Damon a zahleděl se mu do očí. Barman, jakoby byl naprosto mimo, přikývl, a došel pro ty tři skleničky. Do minuty je přinesl a položil je před nás.

„Já ale nepiju,“ řekla jsem mu a odsunula svoji skleničku k Damonovi.

„Dneska ale piješ,“ přisunul jí zpátky ke mně.

„Ne, to nepiju,“ odsunula jsem ji zase k němu.

„Ale jo, piješ,“ přišoupl ji zase ke mně.

„Zítra je ale škola.“ K němu.

„No a?“ Ke mně.

„Nemůžu sedět v lavici s kocovinou.“ K němu.

„A kdo říkal, že musíš sedět v lavici?“ Ke mně.

„Marie Terezie.“ K němu.

„Ale no ták, ta už je dávno po smrti, nebude ti kontrolovat školní docházku.“ Ke mně.

„Ale ředitelka ano.“ K němu. Ne, bohužel žádné posunutí skleničky k němu nebylo. Chytla jsem prázdno, a když jsem vzhlédla, skleničku si k sobě brala Caroline, a potom ji naráz vypila.

„A vyřešeno,“ zazubila se Car.

Jak já, tak i Damon, jsme na ni koukali s vykulenýma očima. Bonnie se jen uchechtávala a napila se své vody.

Potom jsem se natáhla pro změnu ke skleničce u Caroline, vzala jsem ji a napila se. První doušek byl tak divný, že jsem si neodpustila prvotřídní škleb, ale pila jsem dál. Potom jsem skleničku položila a usmála se.

Jenže ona nepřestala, a skleničku vzala Bonnie. A abych neprohrála, vzala jsem skleničku Damonovi. A potom jsem si všimla, že sousední stůl má whisky taky. Jenže Caroline tam taky pokukovala. Když jsme si obě všimly, že koukáme na tu cizí skleničku, přelétávaly jsme pohledy ze skleničky na sebe, a zase zpátky. Nakonec já, ta odvážnější, jsem se natáhla k cizímu stolu a vzala tu skleničku.

„Potom vám to zaplatím,“ mrkla jsem na staršího pána a hodila whisky do sebe.

„Víš, kolik bakterií do té skleničky ten děda naprskal?“ koukla na mě vyděšeně Car.

„Ne, a ani to vědět nechci,“ usmála jsem se.

„A kde si teď mám vyhrabat tu svoji? U tebe v žaludku?“ řekl mi vykuleně Damon.

„Nooo, to můžeš taky, ale u barmana dostaneš čistší,“ zazubila jsem se.

Ten alkohol na mě začal působit nějak brzo. Cítila jsem to, jak mi to stoupá a nasakuje mi to mozek.

***

Uběhla asi hodina, a Bonnie si nedala ani jednu skleničku alkoholu. Celou dobu, co jsme tam vedli konverzaci s Caroline a Damonem, či se hádali o nově donesenou skleničku, se Bonnie jen tak pochechtávala, a občas z ní nějaké to slovo taky vypadlo. Jenomže potom Bonnie musela odejít. Má kudrnatá kamarádka mě opouštěla a nechala mě tam kejsnout s Caroline a Damonem.

„Já asi za chvíli taky půjdu. Bolí mě hlava a je mi špatně,“ zírala na mě zničeně Caroline a tvář si opírala o ruku.

„A já si dám jééééště jednu!“ vyjekla jsem radostně. Byla jsem poněkud hodně veselá z toho všeho, co mi žbluňkalo v žaludku.

Barman už kolem našeho stolu moc často nechodil, popravdě se nám snažil vyhýbat, protože kdykoli prošel kolem, musel donést plné skleničky.

„Barmane! Rychle další!“ zakřičela jsem na něj, když konečně prošel kolem našeho stolu. Hrozně jsem se rozhihňala, když jsem si všimla Caroline s tím výrazem drž-už-hubu.

Na Damona ten alkohol vůbec nepůsobil. Ano, sranda s ním byla, jenže nevypadal by, že by mu ten alkohol stoupl na mozek.

„Znám tvoje tajemství,“ pošeptala jsem s vážným hlasem k němu.

„Vážně? A jaké? To, že mám doma pod postelí pokémona?“ oplatil mi šepot a tvářil se ironicky vystrašeně.

„Neeee, to neee, ale o tom vím taky,“ zakroutila jsem souhlasně hlavou a přidržovala smích.

„Tak jaký myslíš? Povídej,“ pobízel mě.

„Že si ten alkohol leješ do zadku!“

Všichni u stolu ztuhli. Já jsem na něj vážným výrazem koukala, ale měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Jenže pak Caroline bouchla. Všechnu tekutinu, co měla v té chvíli v puse, letěla na zem. Jelikož předpokládala, že to vyprskne, tak od nás odvrátila hlavu a děsně se začala smát. A já se přidala. Hlavu jsem položila o stůl, a hrozně přiopile jsem se popadala smíchy za hlavu.

„Jak jsi na to přišla, prosím tě?“ řekl se smíchem.

„Kdyby sis ho lil tam, kam máš, tak už se tu válíš po zemi,“ řekla jsem s dalším smíchem v hlase.

A potom jsem se zarazila. Žaludek mi udělal přemety v břiše a vypadalo to, jakoby nějaká kocábka šplouchala v žaludečním moři plném alkoholu. A Damonovi to očividně došlo taky. Jen Caroline se dál hihňala, a nevšímala si okolí.

Ztuhle jsem zírala před sebe a přemýšlela, jestli se mi to jenom nezdá. A pak jsem špičkově vylítla od stolu a letěla na záchod. V tu chvíli byla mísa mojí nejlepší kamarádkou. Objímala jsem ji a z pusy mi vyskakoval všechen obsah žaludku. Bylo mi zle jak nikdy jindy.

Po chvilce jsem cítila, jak něčí prsty zavadily o můj krk a odhrnovaly mi všechny vlasy.

„Proboha, nedívej se na to. Můžeš jet, já si tu doblinkám, sbalím Caroline a půjdeme domů. Vůbec se o mě nemusíš starat, já si poradím.“

„Neřekl bych,“ řekl s falešným smíchem v hlase.

Asi po deseti minutách ničeho, když už se mi žaludek uklidnil, jsem unaveně položila hlavu o prkýnko, a čekala, až se donutím vstát. On na mě jen smutně koukal a vypadalo to, že přemýšlí, co se mnou.

„Počkej tady chvilku,“ mrkl na mě a odešel.

Totálně jsem se zlila. V tu chvíli jsem si přísahala, že už nikdy si nedám tolik skleniček alkoholu. Ať už to bude cokoli. A až to budu muset vysvětlovat doma matce, tak to teprve bude peklo. Nejlepší by bylo propašovat se ke Caroline domů, protože její mamka ji nikdy nijak extrémně nekontroluje, tudíž bychom se mohli vymluvit, že jsme marod a léčíme se spolu. Jenže moje zlatá maminka už by ke mně jela a kontrolovala mě, jestli jsem v pořádku a žiju.

Z mého přemýšlení mě vytrhly otevírající dveře a vcházející Damon.

„Kde jsi byl?“ zeptala jsem se ho. Můj hlas byl jako nějaké osmdesátileté babičky.

„Zařídil jsem Caroline odvoz domů,“ ušklíbl se na mě. „A tobě bych ho měl taky zařídit. A nějakého spolužáka ti tady po baru hledat nebudu, takže navrhuju, že tě tam odvezu já.“

Polomrtvě jsem přikývla a odlepila hlavu od prkýnka.

„Obávám se, že mi se zvednutím budeš muset pomoct,“ řekla jsem mu bezvýrazně.

Chvíli přemýšlel, zřejmě nad tím, jestli mě zvedne celou, nebo mě bude jen podpírat. Nakonec se sklonil, jednu ruku vsunul pod mé podpaží, a jednu pod obě kolena, a zvedl mě. Já mu obmotala obě ruce kolem krku, abych neupadla, hlavu mu položila na rameno a snažila se na chvíli usnout.

Autor: Vivien, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction