OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Miluji tě! 22. kapitola

11.09.2012 (17:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1101×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Tady je něco pro zasmání. :) Moje tvorba...

22. kapitola – Malý pomocník

„A co mi chcete vysvětlovat? Já vás vůbec neznám,“ řekl zaraženě.

„Jak to myslíš, že nás neznáš?“ řekla jsem nevěřícně.

„Možná jste se spletly, nejste sjeté?“ zeptal se.

„O tom nám můžeš vyprávět, ty,“ zamumlala jsem.

„Prosím? Odejděte, hned! Nebo zavolám šerifku,“ křikl a zabouchl dveře.

Obě jsme před dveřmi zůstaly stát zaraženě.

„Co mu ta Tatia vymazala?“ zeptala se Katherine.

„To nevím!“ řekla jsem rázně.

„Asi to bude chtít Damona a Stefana,“ řekla Katherine sebejistě.

„Asi ano,“ přitakala jsem.

Katherine se otočila na podpatku a šla k autu, já jsem ji dokonale následovala. Bylo mi divné, že je tato ulice úplně vymetená. Nebyla zde ani noha. Možná, štěstí pro nás, alespoň nás nikdo nemohl vidět.

Otevřela jsem dveře od auta.

„Ta kráva vymazala Jeremymu všechny vzpomínky na mě!“ vyštěkla jsem.

„Jdu tam,“ řekl pohotově Damon.

Vylezl z auta a šel k domu, sledovala jsem ho, jak vyšel před dům a zvonil. O chvilku později mu už konečně otevřel. Neochotně si sundal sluchátka a pozdravil.

Pohled Damon:

„Přeješ si?“ zeptal se líně.

„Ale jistě,“ řekl jsem a dál jsem mlčel. Jeremy se na mě díval jako na vola.

„A co si přejete?“ zeptal se znovu. No nic, už si nemůžu hrát, musím přistoupit hned k věci. Podíval jsem se mu do očí a začal jsem ho ovlivňovat.

„Víš kdo je Elena, znáš ji,“ zastavil mne.

„Máte něco s očima? Jste blázen! Žádnou Elenu neznám!“ řekl a zabouchl dveře.

„Debilní sporýš!“ křikl jsem. A co mám teď říct Eleně? Promiň, ale tvůj bratr si na tebe nevzpomene asi ještě dlouho? Je to v hajzlu!

Šel jsem k autu, Elena už asi věděla, co se stalo, ale přesto mě vyhlížela. Nasedl jsem do auta a nastartoval jsem.

„Tatia ho nadopovala sporýšem,“ oznámil jsem.

„To jsem si mohl myslet,“ řekl klidně Stefan.

„Jak dlouho myslíš, že ho v sobě bude mít?“ zeptala se náhle Elena.

„Počítám tak měsíc, a možná, že mu Tatia dala ještě nějaký náramek, nebo něco takového. Jako předtím Stefan,“ řekl jsem a pohled v zrcátku směřoval na Stefana.

„Super, takže můj bratr si na mě nepamatuje!“ řekla rozčíleně.

„Já bych například na svého bratra zapomenout chtěl,“ řekl jsem pro uvolnění napětí.

„Nápodobně,“ ozval se vzadu Stefan.

Elena protočila panenky a o něčem dlouze přemýšlela.

„Já nechci, aby si Jeremy vzpomněl,“ řekla jistě.

„O čem to tady mluvíš?“ zeptal jsem se náhle.

„Nemá tušení o upírech, nemá tušení o své upíří sestře s poloupířím dítětem. Původní, o nich určitě taky nic neví. Je v bezpečí, bude žít svůj klidný život, ale musí odejít odtud. Zpátky… Počítám, že po víkendu se vrátí znovu k našim příbuzným,“ řekla velice sebejistě.

„Ale to by znamenalo, že už ho nikdy neuvidíš,“ řekl jsem.

„To je bohužel oběť,“ řekla rychle.

„Nikdy jsem moc s Elenou nesouhlasila, ale teď má možná pravdu,“ přitakala jí Katherine.

„Damone, musíš pro mě něco udělat. Zajedeš k našim příbuzným, vymažeš jim paměť, nikdy jsem neexistovala, Jeremy k nim přišel hned po smrti Jeny, uděláš to pro mě?“ zeptala se rozpačitě.

„Já to udělám,“ nabídl se Stefan.

„To cos jí udělal, tím nesmažeš,“ řekl jsem rychle.

„Slíbil jsem ti pomstu, a tu dodržím.“

„Jak myslíš, bratře. Ale myslím, že bys mi měl poděkovat. Stejně bys to jednou musel udělat,“ řekl s divnou grimasou.

Pohled Eleny:

Damon do sebe zrychleně natáhl velké množství vzduchu. Bylo vidět, že se velice přemáhá, aby Stefanovi nedal co proto už v autě.

Nevěděla jsem, jak se mám cítit, vím, že Damona miluju, a bez přeměny by náš vztah neměl dlouhého trvání. Ale taky vím, že jsem se zuby nehty bránila přeměně.

Asi vážně bylo mým osudem stát se upírem. Měla jsem to zapsáno v rodném listě. Vezměte si, že Tatia, jako první dvojnice, se stala upírem. Katherine, jako druhá, se taky stala dvojnicí. A nakonec já, bylo by divné, kdybych nebyla upírem.

„Eleno.“ Šťouchal do mě Damon v autě.

„Promiň, zamyslela jsem se.

„Mám tam teda zajet já? Nebo to necháš na něm?“ zeptal se mě.

„Nechám to na něm. To snad nezvrtá,“ řekla jsem s bolestí ve tváři.

„Věří mi,“ řekl Stefan sebejistě.

„Ne nevěřím, ale chci mít tady Damona."

Stefan se zatvářil zhnuseně a zaryl se víc do sedačky.

Zastavili jsme před penzionem, rychle jsme vystoupili a šli rovnou do obýváku.

„Takže, Stefan tam pojede až pozítří, protože zítra je ten ples,“ organizovala Katherine.

„Je tam Klaus, takže nikam nejdeme,“ řekl rázně Damon.

„Už jste souhlasili,“ řekla vážně.

„Ale to bylo před tím, než jsme zjistili, že tam bude Klaus!“ řekl jasně Damon.

„S tím se dalo počítat!“ odsekla Katherine.

„Ticho!“ křikla jsem.

Oba dva se ztišili a poslouchali mě.

„Na ples jdeme, Klaus něco ví o našem dítěti. A já to chci vědět. Nic nám neudělají, když tam budeme na veřejnosti,“ dokončila jsem svůj ne moc dlouhý monolog.

„Nebude jim trochu divné, že tam budou tři Eleny?“ zeptal se zaraženě Damon.

„Bude to v maskách!“ řekla rázně Katherine.

„Ale všichni vědí, kdo je kdo!“ vysvětloval Damon.

„Nikdo si nás nevšimne…“

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě! 22. kapitola: