OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Milosrdná lež 2. část

Druhý díl Milosrdných lží je na světě. Chci velmi moc poděkovat Nikol18, a tenhle díleček věnuji hlavně jí. Prozářila si mé dny svými úžasnými slovy... Děkuji!
A teď k povídce... Co se stane, když donutí Lektvarista Harryho k nitrobraně ať už se mu to líbí nebo ne? Jaké to bude mít následky? Dobré nebo se celý Harryho svět zbortí jako domeček z karet?

09.03.2011 (15:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1694×

Stál jsem na vzdálenějším konci útesu a pozoroval postavu v černém rouchu. Sledovala rozbouřené moře a zapadající slunce. Na takovou vzdálenost jsem nemohl vidět osobě do tváře, ale podle pohybů jsem moc dobře poznal, kdo to je. Proč sem přišel? Odkdy on sleduje západ slunce?

Rozhodl jsem se to zjistit, proto jsem se vydal k němu. Ale čím jsem byl blíž, tím víc jsem svého rozhodnutí litoval. Něco mi tu nesedělo a já nevěděl co. A pak jsem si všimnul bílého náhrobku před jeho postavou. Zastavil jsem se a pohlédl na nápis…

Prudce jsem vyskočil z postele a okamžitě si to namířil do koupelny. Opřel jsem se o umyvadlo a podíval se do své ztrhané tváře. Dýchal jsem zrychleně a v očích jsem mohl vidět hrůzu.

Pustil jsem vodu a opláchl si obličej, ale neuklidnilo mě to. Místo toho jsem se ještě víc roztřásl.

„Do háje!“ zaklel jsem a raději se vydal zpět do postele. Ale už jsem nedokázal usnout. Přece jenom jsem spal skoro den v kuse a z toho ležení mě už pěkně bolela záda. Taky jsem si všiml stále pootevřených dveří. Zamračil jsem se. Ale než jsem stačil cokoliv vymyslet, co teď budu dělat, tak se dveře otevřely dokořán a v nich stál Severus. Podíval se na mě a na jeho tváři se objevil jeho velice známý škleb.

„Jestli už jste vzhůru, pojďte na snídani,“ řekl prostě a tím mě naprosto odzbrojil. Kde je ten jeho typický sarkasmus?

Otočil se a zmizel na chodbě. Neochotně jsem se zvedl a přešel ke svým věcem. Rychle jsem se převlékl do něčeho pohodlnějšího a vydal se o patro níž. Ale opravdu se mi tam nechtělo. To s ním mám být zase sám? V jedné místnosti? U jednoho stolu?

Nakoukl jsem do místnosti a všiml si, že on už sedí u stolu a popíjí ranní kávu.

Nádech, výdech a jdeme na to. Pomalu jsem došel ke stolu a posadil jsem se. Na talíři přede mnou byly nějaké toasty a sklenice s dýňovou šťávou.

Jak ví, co mám rád? Proč najednou tolik pozornosti? Nechápu… Nechci pochopit…

„To na to jídlo budete civět celý den?“ Toliko k jeho změně. Asi není tak velká, když mě začal urážet už teď. Nic se nezměnilo, jak jsem mohl být tak bláhový?

Spočinul jsem pohledem na toastech a jeden vzal do ruky. Neměl jsem hlad. Opravdu ne, ale zase si dělat problémy…? O to jsem taky nestál. Tak o co vlastně stojím? O klid…

Povzdechl jsem si a zakousl se do kusu chleba kdoví s čím. Bylo mi to vcelku jedno, co jím, hlavně, že to budu mít za sebou.

Když jsem dojedl a chtěl odejít, zastavil mě jeho strohý hlas.

„Kam ten spěch, pane Pottere?“

„Jdu… Já…“ Podíval jsem se ke dveřím se zoufalým přáním na jazyku. Ale mé motlitby nebyly vyslyšeny.

„Posaďte se a přestaňte koktat!“ Sežehl mě jedním svým, extra pro mě vytvořeným, pohledem a já se poslušně posadil zpět. Ale nepodíval jsem se na něj a raději si prohlížel vlastní prsty na rukou.

„Nevím a raději nechci vědět, co vás to minule popadlo, že jste se musel zamknout v pokoji. Ale teď vám řeknu jedno! Jestli ještě v tomhle domě uděláte něco podobného, přísahám, že vás tomu hadímu zmetkovi osobně dovedu. Protože vaše nebetyčná hloupost nezná mezí!“ Slyšel jsem každé jeho slovo, ale přesto jsem se nepohnul a nijak nereagoval. Až když uhodil pěstí do stolu, vzhlédl jsem a podíval se do jeho zuřivých očí. Ty plameny byly tak krásné… Fascinovaly mě…

„Posloucháte mě?!“ zavrčel.

„A-ano…“ Ano, Severusi. Poslouchám. Každé tvé nechutné slovo. Každý tón tvého hlasu. Ale mně tím už neublížíš. Slyšíš, Severusi? Mně ne…

Pak jsem uhnul pohledem. Nemůžu se na něj dívat. Nevím, co bych pak mohl udělat. Nebo naopak nemohl. Proč je to takový parchant? Proč nevidí, co pro mě znamená? Sakra, proč je tak slepý? Vždy věděl všechno, byl zvědem, nikdy mu nic neuniklo a teď? Nechce vidět…

„Chci mluvit s Brumbálem,“ šeptl jsem tiše ke svým prstům, ale moc dobře jsem věděl, že mě slyší.

„Brumbál tu není od toho, aby skákal tak, jak vy pískáte, Pottere. I když jste jeho zlatý chlapec. A navíc má teď jiné věci na starosti,“ štěkl. Takže záchranný plán se nekoná. Budu tu muset holt zůstat a sehnat si nějaký jed, jinak to tu opravdu nevydržím!

„Hm… Tak… Můžu jít do svého pokoje?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

„To v žádném případě! Máte se učit nitrobranu a s tím taky dnes začneme. Tentokrát bez vašich srdceryvných výjevů.“ Cítil jsem, jak mi srdce vynechalo nějaký ten úder. Dokonce jsem zapomněl, jak se dýchá. Zůstal jsem zaraženě sedět a snažil se sám sebe přesvědčit, že to byl jen opravdu blbý vtip a nic jiného. Ale když jsem otočil hlavu ke dveřím, viděl jsem,jak se zabouchly a okolo nich se objevila slabá záře.

A teď jsem opravdu nahraný. Co mám dělat? Teď by se opravdu hodil ten jed! Tome! Potřebuji tvou pomoc!

Otočil jsem hlavu k němu a zarazil jsem se ještě víc. On se tak odporně usmíval, až jsem z toho měl husí kůži. Tohle nedopadne dobře! Tohle vůbec nedopadne dobře!!!

Na sucho jsem polkl a opravdu vyděšeně se postavil. Ale nohy jsem měl jako z tvarohu.

„P-proč mě do toho nutíte?“ zeptal jsem a snažil se couvnout co nejdál od něj.

„Copak jste tak zabedněný, Pottere? Musíte se to naučit, ať chcete nebo ne!“

Couvnul jsem o další krok a následně o další dva. Snape se taky zvedl a napřáhl hůlku. Taky jsem držel tu svou, pevně, i když se mi ruce pořádně třásly.

„Legilimens!“ řekl klidně, ale já kouzlo odrazil perfektním štítem. Snape se zamračil, a pak se ušklíbl.

„Tak takhle by to nešlo, pane Pottere. Expelliarmus!“ Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, měl mou hůlku v ruce a já se najednou cítil doslova a do písmene bezbranně. Bez hůlky a bez ochrany.

Znovu jsem couvl, ale narazil jsem do pohovky. Zaryl jsem prsty do jejího čalounění a čekal. Neměl jsem kam prchnout a proč to potom oddalovat. Stejně to přijde a já tomu neuteču.

Znovu napřáhl hůlku a vyslovil tu nenáviděnou formuli. Zavřel jsem oči a tiše vyčkával.

Byli mi asi tři roky a tiše jsem plakal ve svém přístěnku, zatímco v kuchyni probíhala bouřlivá oslava. Pak se obraz rozostřil a já stal na nástupišti a díval se na Bradavický expres s neskrývavým zájmem. Najednou jsem stál v Tajemné komnatě a mluvil se vzpomínkou Voldemorta a Ginny ležela celá bledá u jeho nohou. Pak mlha…

„Vůbec se nesoustředíte! Myslím, že jste měl dost času na přemýšlení a uzavírání mysli, když jste celé dny byl zavřený v pokoji,“ zavrčel na mě Snape. Ale tentokrát jsem ho opravdu nevnímal. Brnělo mě ve spáncích a snídaně, kterou jsem před chvíli snědl, se chtěla dostat zpět. Ale myslím, že tohle jsou dost chabé argumenty pro někoho jako je on!

„Legilimens.“

Snažil jsem se na nic nemyslet. Ale čím víc jsem se nechtěl myslet na to, co Snape neměl vidět, tím víc se vzpomínky zaostřovaly.

Chvíli jsem viděl mlhu, ale pak jsem zahlédl sebe a Rona v Zapovězeném lese, jak se snažíme prchnout před přerostlými pavouky. Pak turnaj tří kouzelníků a já na hřbitově…

„Chci toho parchanta mít naservírovaného na zlatém podnose! Copak je tak těžké chytit jednoho přeběhlíka?“ zašeptal jsem.

„Ale, pane…“

„Crucio!“

„Musíš se naučit, jak svou mysl uzavřít a tady Severus…“

„Ne,“ řekl jsem jemně. Moc dobře jsem věděl, co má na mysli. Ale to já nedovolím! Ne! Ne!

„Harry…“

„Ne!“ řekl jsem o něco prudčeji.

„Nejste v postavení, kdy můžete odporovat!“ zavrčel on. Ale nepodíval jsem se na něj. Nemůžu se dívat do jeho očí… Nejde to…

„Ale já nejsem James!“

Najednou vše ustalo a já zjistil, že klečím na zemi. Kdy se to stalo? Jak jsem se dostal až sem? Skoro na druhý konec místnosti?

„Ještě jednou,“ řekl Snape. Zvedl jsem hlavu a podíval se do jeho obličeje. Ale byl podivně prázdný. Určitě viděl to, co já. Ale může si za to sám. To on mě nutí to prožívat, tak ať si pak nese následky toho, co uvidí.

„Legilimens.“

Tentokrát jsem se už vůbec nebránil. Už nemůžu, Severusi. Vezmi si všechny vzpomínky, prohlédni si klidně jednu za druhou. Už mi to je jedno…

Znovu jsem stál na útesu a pozoroval jeho postavu, jak se dívá na západ slunce. Znovu jsem přistoupil k němu blíž a pohlédl na kamenný náhrobek…

Dvě těla propletená ve vášnivých pohybech… Polibky, které byly poháněné vzájemnou touhou. Tiché vzdechy a slovíčka. Jeho tvář, která mě tak vášnivě líbá. Jeho jemné vlasy, které mi klouzaly mezi prsty… „Severusi…“

„Zkazil jsem to, Severusi! A omlouvám se!“

Poslední větu jsem už slyšel jako šepot, a pak byl zase konec. Zase jsem byl na zemi, ale tentokrát jsem vzhlédl okamžitě. Propalovaly mě černé zorničky, ale stopa po nenávisti byla pryč. Zmizela jako pára nad hrncem. Cítil jsem, jak mé vlastní srdce splašeně buší a to byl jediný zvuk, který došel k mým sluchovodům.

Viděl to! On to viděl! Co teď?

Najednou jsem vyskočil na nohy a prchl, a kupodivu dveře jsem bez problémů otevřel a tak mi nic nebránilo se zase zavřít v pokoji. I když tentokrát bez kouzel, jelikož mou hůlku měl pořád on.

Sedl jsem si na postel a snažil se přemýšlet, jak se odtud dostat. Nechci tady být déle, než je pro mé duševno zdrávo. Musím vypadnout! Prostě musím pryč!

Ale žádný plán mě nenapadl. Vše okolo domu je chráněno kouzly a myslím, že on by mě jen tak odejít nenechal.

Padl jsem do peřin a snažil se umřít, ale ani to mi nešlo. Ne bez hůlky, jedu nebo Voldemorta. Tři věci, za které bych byl v téhle chvíli moc vděčný. Ale můj život je tak nespravedlivý, že ani jedna z nich není v mém dosahu!

Přecházel jsem po pokoji sem a tam snad celé dopoledne a dokonce i celé odpoledne. Ale vůbec nic nepomáhalo mé narůstající depresi. Jak se mu mám teď znovu podívat do očí? Co mu mám říct? Že ho miluji? Že se ho chci dotýkat? Že on je chodící dokonalost? Že mě uhranul svým černým pohledem?

To ani nemusím žádat Voldemorta o můj konec, po tomhle výroku mě Snape zabije rychleji.

„Sakra!“ řekl jsem docela dost nahlas a nakopl svůj kufr. Ale to mi nepomohlo už vůbec, protože jsem si pořádně narazil palec. Může být můj život aspoň na chvíli jednoduchý? Ne, nemůže, to bych se nesměl jmenovat Harry Potter.

Když se začalo stmívat, posadil jsem se na postel a díval se do prázdné chodby. Schválně jsem nechal otevřené dveře, abych viděl, jestli se odváží přijít on. Ale neukázal se od rána, tak proč spoléhám na to, že přijde teď? Ale je to přece taky člověk a musí spát a můj pokoj je hned naproti jeho. Musí přijít! Ale co když spí dole? Anebo, co když nespí vůbec?

Povzdechl jsem si a dál čekal. Dokonce, když se kolem mě rozprostřela dokonalá tma, pořád jsem seděl a čekal. Asi na zázrak…

Nakonec jsem uslyšel zavrzání schodů a za svitu svící jsem mohl zahlédnout postavu. Snape stál ve dveřích a když zjistil, že se na něj dívám, na chvíli se zarazil. Najednou se otočil a odcházel…

Co jsem čekal? Že se mi vrhne okolo krku a vyzná mi nehynoucí lásku? Tady nejsem v pohádce! Tohle bych si už konečně mohl uvědomit.

Otočil jsem se a lehl si do postele. Zavřel oči a snažil se nebrečet. Opravdu jsem takový nebetyčný hlupák?! Proč věřím v zázraky? Lidé jako on se nemění!

Z ničeho nic mě někdo chytil za rameno a prudce otočil. Zůstal jsem ležet na zádech a díval se do té nekonečné dálky jeho očí.

„Co…“ Ale jeho horké rty a hlavně dobyvačný jazyk mi v dokončení věty zabránil. Sakra, kdy se to stalo?

Najednou se odtáhl. Znovu jsem se na něj podíval. Co se v tom pohledu změnilo? Je jiný, tím si můžu být jistý.

„Pottere! Neležte tu jako prkno a snažte se trochu!“ zavrčel a pak mě znovu políbil. Ale když jsem se pořád neměl k odpovědi, a já sám nevěděl proč, kousl mě do spodního rtu. Pootevřel jsem rty a okamžitě jsem ucítil jeho jazyk. Prozkoumával má ústa, jako by byla poslední na téhle planetě a já se konečně rozhoupal k oplácení tohohle zážitku.

Líbali jsme se dlouho, vroucně, vášnivě, ale přesto to zatím nedošlo dál. Trochu mě tahle situace deptala. Nevím, kdy nastal zlomový okamžik, kdy jeho nenávist přerostla v tohle. Ale teď jsem to nehodlal řešit. Chtěl jsem ho a moc…

Přetočil jsem ho a sedl si na něj, ale tomu výrazu, který se usídlil na jeho obličeji, jsem se musel zasmát. Takovou iniciativu určitě nečekal!

Pomalu jsem se k němu sklonil a jazykem přejel po jeho rtech. Okamžitě je pootevřel, ale já v tuto chvíli měl naprosto jiné plány. Přesunul jsem se trochu níž a políbil ho na krku. Jen lehce jsem ochutnával jeho bledou pokožku. Ale v postupu mi vadila jeho černá košile. Zajel jsem rukou pod ní a hladil jeho vypracovanou hruď. Přesunul jsem se svými rty k jeho uchu a lehce do něj kousnul. Zavrčel na mě a ještě pevněji sevřel mé boky. Líbilo se mu to… Usmál jsem se a dál pokračoval v laskání jeho obličeje a přilehlých částí.

„Proč to děláš?“ zapředl jsem mu do ucha. Na chvíli se zarazil a já v těch dokonalých černých hlubinách viděl překvapení. Překvapení nad položenou otázkou.

„Co proč dělám, Pottere?“ zeptal se. Trochu jsem se od něj odtáhl a propaloval ho pohledem. Vím, proč to děláš… Bolí to, víš?

„Nechci, abys byl se mnou ze soucitu!“ řekl jsem příkře a chtěl se zvednout. Ale jeho silné ruce mi v tom zabránily. Povalil mě do peřin a zalehl mě svou postavou.

„Já nic… Opakuji, nic nedělám ze soucitu,“ zavrčel. Začal jsem se obávat, už z jeho pohledu mi bylo jasné, že s tímhle jsem začínat neměl.

Znovu a znovu mě líbal. Dokazoval mi, jak moc mě chce. Takže co v tom je? A není to jedno? Konečně mám to, po čem jsem tak dlouho toužil, proč si to prostě neužít. A i kdyby to dělal ze soucitu nebo něčeho podobného, záleží na tom? Teď ne…

Všechno jsem hodil za hlavu. Jen jsem si užíval společnou touhu a vášeň, která proudila našimi propletenými těly. Věděl jsem, co chce on a on věděl, po čem toužím já. Jako bychom se znali v tomhle směru roky a ne pouhé okamžiky. Okamžiky, které najednou vše změnily.

Pomalu jsem otevřel oči a zmateně se rozhlédl kolem. Muselo být hodně pozdě, už kvůli žhnoucím paprskům, které se marně snažily dostat přes napůl stažené závěsy. Posadil jsem se a okamžitě se chytil za hlavu. Tenhle sen byl až neskutečně živý. Ještě teď jsem mohl cítit jeho doteky na svém těle. Jeho polibky… Zachvěl jsem se.

Vstal jsem z vyhřáté postele a šel do koupelny. Automaticky jsem vlezl do sprchy, nastavil přijatelnou teplotu a začal vzpomínat. Co se vlastně včera večer stalo? Bylo to skutečné, nebo si má mysl se mnou jen hraje?

Rukou jsem přejel po své ruce, a pak po hrudníku. Ale včera to muselo být skutečné! Ještě teď cítím jeho vůni. Tohle není normální! Já nejsem normální…

Naštvaně jsem vylezl ze sprchy a v rychlosti jsem se osušil. Oblékl a šel o patro níž. Musím vědět, jestli to byla skutečnost, nebo opravdu jen živý sen. Ale pokud to byla realita, jak se k němu mám teď chovat? Co říct? Co udělat?

Když jsem vstoupil, ihned jsem si všiml jeho pohledu. Jeho nekonečné oči mě sledovaly s podivným leskem. Všiml jsem si nachystané snídaně a hrnku s čerstvou kávou. Pro mě?

Posadil jsem se a začal snídat, ale pořad jsem cítil jeho pohled na své osobě. Proč se na mě tak dívá? Co se změnilo? Mírně jsem zatřepal hlavou a raději se dál věnoval snídani. Ale nesnědl jsem ani polovinu. Nedokázal jsem se na tuhle obyčejnou činnost soustředit. Ne, když se na mě pořád dívá.

Raději jsem se postavil a chtěl odejít zpět do svého pokoje. Ale jedna věta mě zastavila.

„To teď kolem sebe budeme chodit po špičkách?“ V jeho hlase nebyla ani stopa po sarkasmu, ale byl v ní opravdový zájem. Tahle obyčejná věta mi vyrazila dech. Stalo se to!

„Já…“

„Výmluvný jako vždy, že, pane Pottere.“ Viděl jsem úšklebek v jeho tváři. Ale byl tak jiný. Zvláštní. Uvolněný. Může se osoba z jednoho dne na druhý takhle razantně změnit? Může se on změnit? Severus…

„Včera jsem byl Harry, pokud se nepletu?“ zeptal jsem se a všiml si, že se můj hlas ani jednou nezadrhl. Byl sebevědomý. Jak zvláštní. V poslední době jsem si v jednání s ním moc nevěděl rady, ale teď? Něco se změnilo.

„Ano, to je možné… Litujete toho?“ Zvláštní otázka. Lituji? Ne, Severusi! Jak bych mohl? Jak? Tohle byl můj sen. Už dlouho, tak moc dlouho jsem to chtěl zažít. Ještě teď cítím tvou chuť v mých ústech. Cítím tvé teplé ruce, které se dotkly každého místa na mém roztouženém těle. Nebyl to sen. Tohle nebyl sen!

Usmál jsem se na něj a udělal krok dopředu. A ty lituješ, Severusi? Lituješ polibků, kterým jsi zasypával mé tělo? Lituješ vášně, kterou jsi cítil? Lituješ toho zvláštního propojení, které ve mně zanechalo chvění? Chci tě, Severusi! Chceš mě?

Sledoval mě. Znovu. Každý můj pohyb, každý krok, kterým jsem se k němu přibližoval.

Položil jsem mu ruku na rameno a pak jí lehce sklouzl níž. Dotkl se krku. Ale celou dobu jsem byl zabodnutý v těch temných hlubinách. Žhnuly jako pekelné ohně v černočerné temnotě. Co může být krásnějšího? Co může být dokonalejšího?

Sklonil jsem se a lehce se dotkl jeho rtů. Neuhnul. Čekal. Vyčkával. Jazykem jsem přejel po jeho rtu. Pak jsem se odtáhl. Znovu jsem se podíval do jeho očí. Usmál jsem se.

„Lituji hodně věcí, ale nikdy nebudu litovat toho, co se stalo,“ řekl jsem pevným hlasem a chtěl jsem odejít. Ale v další vteřině jsem byl přimáčknut ke dveřím a mé rty byly pohlceny jeho.

„Víte, do čeho jste se pustil, pane Pottere?“ zavrčel mi do ucha, a pak ho lehce políbil. Celým mým tělem projela elektřina.

„Ano, já to vím. Ale pokud vím, byl jsi to ty, kdo včera navštívil můj pokoj. Takže tahle otázka by měla být spíše pro tebe. Víš, do čeho jdeš, Severusi?“ Odpovědí mi byl další polibek. Další laskání a další vlna touhy, doteků a polibků.

„Co kdyby se tu z ničeho nic objevil Brumbál? Jak bychom mu to vysvětlili?“

„Proč ten vražedný tón? Proč ho tak nenávidíš?“

„Nejde o nenávist, Severusi. Jen… neumím to vysvětlit. Celý můj život je jen jedna velká lež. Prvně mi lhali Dursleyovi o mně a o mých rodičích. Pak jsem přišel do Bradavic a myslel si, jak bude vše dokonalé. Ale nikdy nic v mém životě není dokonalé…“

„Život není fér, to bys už mohl vědět.“

Smutně jsem se na něj usmál a políbil ho.

Zrovna jsme odpočívali po dalším milování. Nazí na pohovce a zakrytí jen lehkým přehozem. Ale i tak to bylo krásné. Jak moc se můj život otočil, během jednoho dne? Jedna lekce nitrobrany a vše je jiné. Ale nestěžuji si. Proč bych taky měl?

„Ale když už jsi zmínit Brumbála, opravdu bychom se měli zvednout a dát to tady trochu do pořádku. Albus říkal, že se dneska k večeru staví.“ Ušklíbl jsem se při jeho slovech a podíval se za pohovku. Opravdu by to tady chtělo krapet uklidit. Ale já jsem v tom zcela nevinně. Zase si začal Severus!

Neochotně jsem se zvedl ze svého teplého polštáře a začal jsem hledat své oblečení, ale v tom chaosu, který tady vládl, to bylo dost těžké. Taky mohl dávat víc pozor, kam to vlastně hází. Ale nakonec jsem se přece jenom oblékl.

„Můžeš mi vrátit mou hůlku?“

„Nikdy jsem ti ji vlastně nevzal. Nechal jsem ji na stole, kdybys používal oči, všiml by sis.“ Ironie, Severusi? Nemůžu zase po něm chtít zázraky. On už je holt takový a jsou věci, které jsou neměnné.

Přešel jsem ke stolu a opravdu tam ležela. Chytil jsem ji do ruky a s jistou opatrností jsem s ní mávl.

Uklizeno jsme měli během chvíle. A v té samé se rozhořely v krbu zelené plameny a k nám se přidal ředitel. Ale jeho výraz,když nás viděl, nezapomenu. Co si asi myslel, že děláme? Když tu jen tak stojíme s napřaženými hůlkami a já dokonce docela dost pomuchlaný a to nemluvím o některých utrhnutých knoflíčcích u košile. Mé oblíbené!

„Ale, hoši! Co se děje?“ zamračil se Brumbál. Oba jsme hůlky sklonili a snažili se přijít s dostatečnou odpovědí.

„Cvičili jsme nitrobranu,“ řekl Severus dřív, než jsem stihl vymyslet něco jiného a určitě dost hloupého. Povzdechl jsem si. Ale naštěstí na to ředitel skočil.

„Opravdu? To je dobrá zpráva!“ řekl až příliš nadšeně Brumbál a usmál se na mě tím tatínkovským úsměvem, který tak nesnáším. Chci pryč!

„A jak to jde?“ otočil se na mě s otázkou, ale já jen pokrčil rameny.

„Tak, jako vždy, Albusi. Je to nezodpovědný malý fracek, který si ze mě dělá jen srandu,“ prskl Snape a kdybych ho neviděl se ještě před chvíli usmívat, tak bych téhle větě uvěřil. Ušklíbl jsem se.

„Snažím se!“ začal jsem hrát tu samou hru.

„To vám mám věřit?“

„Ale, ale, nebuďte na sebe takoví. Máte tu být v tomhle domě ještě dost dlouho a nerad bych obtěžoval Poppy, když si konečně našla čas na návštěvu své rodiny.“

„Nějaké nové zprávy, Albusi?“ změnil hned téma Severus a já zjistil, že u tohohle být nemusím. Nepotřebuji vědět, kdo další umřel, zatímco já tady vysedávám. Měl bych být venku a bojovat a místo toho mě tu hlídají a nedovolí mi zasáhnout. Ale já chci bojovat! Musím bojovat!

Posadil jsem se na své obvyklé místo a díval se na žhavou kouli a na její paprsky, které zdobily překrásnou přírodu přede mnou. Byla tak čistá a neposkvrněná. Tak nádherná. Jen se rozběhnout a užívat si vítr ve vlasech. Smát se a skotačit. Ale to já nemůžu. Musím být tady a trpělivě čekat na můj konec. A ten přijde! Brzy… Vím to.

---

Snad se díleček líbil. Třetí a taky závěrečný díl se tvoří, ale jde to pomalu. Velmi pomalu. Konec a poslední větu mám sice napsanou, ale kde se poděl začátek? To opravdu netuším...

Niki, děkuji za přízeň a povzbudivá slova! Jsi mé slunce v zamračených dnech, a těch mám teď opravdu hodně. Děkuji...

---

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Milosrdná lež 2. část:

Božínku to bolo pekné, škoda že Albus prišiel neskoro. Vypadli by mu tie modré oči :) Som rada,že Severus sa rozhýbal a prišiel za Harrym.

Prostě nedokážu najít ty pravá slova, kterými bych vyjádřila, co cítím, když čtu tvá dílka. Vím, že se stále opakuji, ale něco tak neuvěřitelného si prostě koment zaslouží a když jsem jediná, kdo to ocení komentářem, tak musí být pořádný.
Stále se myšlenkami vracím ke knihám a marně pátkám v paměti, kde byly popsány Harryho city, ale nemohu na to přijít. Knihy od Rowlingové jsou skvělé, ale zřejmě jsem zpohodlněla na první osobě, kde může člověk vyjádřit naprosto všechno. Pocity, strachy, obavy, a jim podobné. A to mi možná v jejích knihách scházelo. Dobře. Byly plné akce, napětí a všemožného, ale postrádala jsem tam city, EMOCE! O tom život je, život je jedna velká emoce, která nás trápí od rána do večera a od večera do rána a my se jí nedokážeme zbavit, ale kdo by chtěl? Bez nich by byl náš život prázdný a nanicovatý.
Znás Harryho pocity a emoce, mi nikdy nepřipadalo důležitého, až do chvíle, kdy jsem si přečetla tvoje dílka. Dokážeš tak procítit jeho stavy, jako by čtenář četl svoje pocity, které se odehrávají v jeho usouženém a bolavém nitru, které nechceme nikomu ukázat, protože bychom ukázali svoji zranitelnost. Tu zranitelnost, kterou knižní Harry stále skrýval a snažil se být něčím, aby všechny ohromil svou silou a odhodlaností k úkolu, který ho mohl taky minout a on by byl jen nějaký Harry, který si žil nakrásně s rodiči.
To co dělá dílo dílem, je srdce, které do něj autor vjládá a to je hodně těžké. Jenže tobě se to podařilo. Cítím to z každého slova, z každé repliky.
Harry je podivně jiný, ale zároveň je to ten Harry, kterého znám a dokážu se s ním zžít a pochopit ho, ty jeho emoce, jsou tak živé, tak reálné, tak dokonalé, že prostě nedokážu říct nic lepšího.
A Snape... ten prostě nemůže zklamat. Dokážeš dát ironii i sarkasmus do míst, kde bych to nečekla, ale dokonala se to tam hodí, protože já pokaždé málem vyskočím ze židle. Dát jeho jízlivost do oblastí, kde by měl být milý, je úžasné, protože kdybys to tam dala, už by to nebyl on. Takhle je to celý on a prostě to jnak nejde.
Opravdu se před tebou skláním.
Za věnování moc děkuji, vážím si toho, ale nazasloužím.

Přidat komentář:

Nick:

Text: