OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lovkyně - 5. kapitola

12.10.2018 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1236×

Vzduch mě řezal v plicích, když jsem se hnala uličkami Caldwellu a snažila se dostihnout zdroj nasládlého puchu, který mi vítr vháněl do nosu. Bezduchý byl jen pár bloků ode mě, cítila jsem jeho strach. Zpíval mi v krvi válečnou píseň.  

„Taro!”  

Neohlédla jsem se, ani jsem nezpomalila, když Butch vykřikl naléhavě mé jméno. Slyšela jsem za sebou dvoje těžké kroky, ale nezajímalo mě, co mají Vishous a můj někdejší parťák na srdci. Pohltil mě boj a nezáleželo na ničem jiném, než dostihnout a zabít.  

Noha mi podjela na namrzlé zemi, když jsem byla nucena prudce změnit směr, a to jediné mě zachránilo od kulky mezi oči. Bezduchý stál pár metrů přede mnou a svíral obouruč čtyřicítku.  

Vycenila jsem zuby a z hrdla se mi vydralo strašidelné vrčení. Tvor přede mnou, který býval člověkem, zaváhal, a to mi stačilo k tomu, abych se odrazila od země. Nadlidskou rychlostí jsem se vrhla nejdřív po jeho zbrani a hned potom jsem ho srazila na kolena.  

„Pozdravuj v pekle,” usmála jsem se na něj něžně.  

Vyděšeně mi zíral do tváře, když jsem vytáhla dýku a zabodla mu ji do hrudi. Nezavřela jsem oči před oslnivým světlem jenom proto, že jsem se musela ujistit, zda opravdu zmizel ze zemského povrchu.  

„Zbláznila ses!” Hrubé zachycení na mém rameni mě přimělo konečně věnovat Butchovi pozornost.  

Neodpověděla jsem mu, jednoduše jsem ustoupila z jeho dosahu a zamračeně si ho přeměřila. Vypadal dost neduživě, což znamenalo, že do sebe dneska v noci vsál už moc toho černého sajrajtu, ve kterém Omega přežíval.  

„Měl by ses o něj postarat.” Tahle slova patřila Vishousovi a pronesla jsem je co možná nejmírněji.  

„Jsme, k čertu, spolu proto, aby nedocházelo k sólovým akcím, při kterých můžeš, kurva, umřít, Taro! Právě tě zachránila posraná náhoda od toho, aby ses domů vrátila mrtvá!” Butch se nezdál být klidnější, když mi řval přímo do tváře.  

„Uklidni se, Brianne,” zamračila jsem se.  

Butch ztuhl a vrátil mi stejně dožraný pohled, jakým jsem ho spalovala já. Nenáviděl, když jsem ho oslovovala jeho křestním jménem a mně dělalo tichou radost, když jsem mu mohla zasadit psychický úder.  

„Tak podívej se, holčičko,” spustil okamžitě, ale přerušil ho ostrý hvizd.  

Otočila jsem se ve chvíli, kdy John začal znakovat a v očích se mu zračila naprostá hrůza.  Jakmile jeho divoce šermující ruce přešly do podivného klidu, Vishous peprně zaklel a Butch nakopl ležící popelnici, až odletěla k protější zdi.  

Nemusela jsem být génius, ani znát řeč, kterou John mluvil, abych pochopila, že jsme v nějakém průseru. A potvrdilo se mi to vzápětí, protože Bratři se dali do běhu a já jim šla v patách.  

Smysly, které se můj otec snažil vymazat nebo přinejmenším potlačit, burácely na poplach. A čím dál jsme se vzdalovali od srdce centra, tím neklidnější jsem byla.  

Důvod toho všeho jsem uviděla ve chvíli, kdy jsme se ocitli v zapadlé uličce, kde to smrdělo dětským zásypem a hnilobou.  

Rhage stál obklopený kruhem bezduchých a krvácel snad na každém místě svého mohutného těla. Pochopila jsem, jaké to je, když se vám svět smrskne na jeden jediný okamžik, jakmile jeden z těch bledých parchantů pozvedl dlouhý ostnatý bič a roztočil ho v ruce.  

Rhage se ani nepohnul, aby se vyhnul úderu a ani nemusel. Uličkou se prohnal mocný řev, výkřik tak hrůzostrašný, že mi ztuhla krev v žilách a bezduší se jako jeden muž otočili naším směrem.  

Chtěla jsem se podívat, kdo to jasné varování vypustil, ale zvláštní bylo, že Bratři svou pozornost věnovali jenom mně. A potom jsem to teprve začala vnímat i já sama. Tělo jsem měla napjaté ke skoku, tesáky se mi zarývaly do rtů a z hrdla mi vycházelo temné vrčení.  

„Nedělej to!” Tohle magické zaklínadlo jsem pronášela tak tiše, až jsem se bála, jestli ho bezduchý vůbec slyšel.  

Lesk v jeho očích a potměšilý úsměv, který mu začal hrát na rtech, mě přesvědčil, že sluch mu slouží dobře. Ještě jednou jsem se ho pokusila varovat, zavrtěla jsem opatrně hlavou ze strany na stranu, protože jsem si nebyla jistá, jestli by mě prudší pohyb nevyprovokoval k akci.  

Ten zplozenec Omegy zřejmě neměl všech pět pohromadě, protože znovu uvedl bič do pohybu a napřáhl ruku k úderu do Rhageových zad.  

Moje vrčení přešlo v řev a já se vrhla do toho chumlu nepřátel neozbrojená. Nevytasila jsem jedinou dýku, když jsem bezduchého sevřela pod krkem a zvedla do vzduchu, takže nohama kopal pár centimetrů nad zemí. Položila jsem mu svou levou ruku na rameno a pravačkou prudce trhla, takže mi jeho průdušnice zůstala v ruce a k zemi se zhroutila krvácející hromada, které chyběla půlka krku.  

Obrátila jsem se k čekajícím bezduchým a cítila mravenčení, které mi běhalo po kůži. V očích jsem znovu vnímala vířící žár, jak se má magie snažila prodrat na povrch. Noc se pro mě stala živou bytostí, milenkou hladící mě po holé kůži a šeptající mi do ucha všechna svá tajemství.  

Probouzela jsem se. Přes všechna Stvořitelova opatření jsem znovu nabývala svou moc, aspoň pro tenhle kratičký okamžik, kdy jsem se musela postavit mezi bezduché a... Rhage.  

Rychle jsem se střetla s bledýma očima jeho hlubin, které od smrti jeho družky nenabyly znovu barvu oceánu, a prudce jsem s sebou škubla. Ne! Při všem, co mi je svaté, nemohla jsem k tomu muži nic cítit, protože bych nás tím oba uvrhla do pekla, ze kterého nebylo návratu.  

Ale mé instinkty mluvily za mě a bylo jim jedno, co jsem chtěla. Postavily mé tělo do dráhy mezi nepřítele a muže, který mi krvácel za zády.  

„Kdo je další?” usmála jsem se. 

Bezduší zaútočili nesmyslně a naprosto nekoordinovaně. Nemusela jsem být chodící smrt, abych je zneškodnila, ale Bratrstvo je vyřídilo rychle. Neměla jsem možnost zapojit se, a tak jsem svou pozornost obrátila za sebe.  

Klekla jsem si k Rhageovi a udělalo se mi zle od žaludku, když se mi do nohavic začala vsakovat jeho krev. Tohle bylo podruhé. Podruhé během několika dní, kdy se úmyslně pokusil zabít.  

„Musíš se nakrmit,” oznámila jsem mu pevným hlasem.  

„Táhni do pekla!” Jeho odpověď byla tak nenávistná, že jsem přímo cítila její chuť na jazyku.  

„Rhagi, jestli se nenakrmíš, umřeš tady,” sevřela jsem mu naléhavě paži.  

Když ke mně zvedl svůj mrtvý pohled, bodlo mě uprostřed hrudi. „A tebe vezmu s sebou...”  

Klečeli jsme naproti sobě a já stejně musela zaklánět hlavu, abych mohla čelit jeho mrazící nenávisti. Pochopila jsem okamžitě, že já s ním nehnu. Ale památka jeho ženy by mohla.  

„Mary by to takhle nechtěla... Uvrhl jsi ji do vězení, protože nejsi schopný posunout se dál a trpí tím jenom ona. Stejně jako trpěla Wellsie. Odsuzuješ svou ženu k věčnosti plné utrpení.”  

Bylo to tvrdé... Bylo to hodně tvrdé, ale ne tolik jako jeho ruka, která mi vystřelila k hrdlu. Napodobil stisk, kterým jsem držela bezduchého a na chvíli jsem si myslela, že mi taky vytrhne kus masa. On ale jenom tiskl a mně začal docházet dech.  

Nebránila jsem se, když mě dusil, nesnažila jsem se shodit jeho ruce, ani se odsunout. Jenom jsem ho chytila za zápěstí a dívala se mu upřeně do očí.  

Jeho obraz se začal pomalu vlnit, jak se o slovo hlásilo bezvědomí. A přesto jsem si byla jistá, že jsem zahlédla v jeho očích slzy. Bezradnost naší situace byla totiž jedině k pláči. Násilím svázaní k sobě, aniž by o to jeden z nás žádal nebo stál.  

„Taro!” Ten výkřik jsem vnímala na hraně temnoty, a ještě než dozněl, přepadla jsem přes její hranu.  

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lovkyně - 5. kapitola: