Lovkyně - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tara daruje Mary posledních několik hodin, než bude muset dojít svému osudu. Ale jakou cenu za to zaplatí?

26.09.2016 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1431×

„Wrathe, udělej něco! Tohle se přece nemůže dít!“ Rhage byl nesmířený, tak jako každý jiný jedinec, ať lidského nebo upířího druhu, kterému bylo oznámeno, že jeho partnerka umírá. A on už tohle všechno jednou prožil, prošel si tím.

Podívala jsem se do rohu místnosti, kde se Stvořitelka vznášela ve své velkolepé pohlcující záři, která kypěla pod černou kápí. Ani jednou neupřela zrak mým směrem, dělala jako bych neexistovala.

„Ani já nic nezmohu, mé dítě,“ řekla tichým hlasem. „Proti tomu satanově plemeni není obrany.“

Nenamáhala jsem se postavit na nohy, abych projevila svůj nesouhlas s jejím opovržením. Jenom jsem uvolnila stavidla, která držela mou sílu na uzdě a pustila ji do místnosti. Vzduch začal pálit, horko se zdálo téměř nesnesitelné, oheň v krbu vyslal do místnosti mohutný plamen a držel ho na místě, křišťálové sklenice se chvěly.

„Opatrně, Stvořitelko,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně, ale ona mě slyšela.

Její světlo haslo v porovnání s tím, které jsem vyvolala já. Byl to souboj mocností. A já měla na své straně pekelnou magii, zatímco ona se držela zuby nehty světla.

„Rhagi,“ zašeptala Mary zlomeně. „Už nemáme moc času.“

Bratr sevřel víčka, a když je rozevřel, v očích se mu třpytily slzy. Cítila jsem, jak se moje hruď sevřela a něco uvnitř bolestivě píchlo.

Přešla jsem místnost dlouhými, plavými kroky a nenáviděla, že vypadám, jako bych šla s lehkostí. Bylo to ale součástí mě samotné, byla jsem tak zrozena. Abych za žádných okolností nepřipomínala smrtící zbraň, kterou jsem byla.

Vzala jsem ji za ruku a silně stiskla. Mary vykřikla bolestí a Rhage se pokusil mě zastavit. Vytvořila jsem kolem nás ale bariéru, kterou ani on nemohl zdolat.

„Dávám ti dva dny, člověče,“ syčela jsem skrz zaťaté zuby.

Bolelo to jako čert, když jsem vysílala svou sílu k ní. Téměř nesnesitelně, přesto jsem ji nepustila. Dívala se mi do očí a já věděla, co vidí. Mé hnědé duhovky nahradila rudá. Mohla v nich zahlédnout poskakující plameny, které plály v mém nitru.

Místností se zablesklo a já věděla, co to znamená. Přes hlavu Mary jsem se dívala na svého bratra. Černé vlasy mu na hlavě tvořily rozcuch, který dodával jeho nadpozemsky krásné tváři zdání nevinnosti. Ale jeho temně černé oči křičely hřích.

„Jak se opovažuješ měnit jeho rozhodnutí, Taro?“ Jeho hlas se ke mně nesl přes šumění mé moci.

Pustila jsem Mary a její pokožka slabě zářila. Rhage ji okamžitě přitiskl k sobě a já stála nehnutě, čekala jsem.

„Nejsem ničí otrok… Dělám vlastní rozhodnutí a mám vlastní volby,“ přimhouřila jsem oči.

Jason se zasmál. Jeho charismatický smích se nesl vysoko do vzduchu a kroužil nad hlavami nás všech.

„Jistě, že máš… Prozatím.“ Založil si arogantně ruce na hrudi.

Nebylo to přátelské. Bylo to zákeřné. Viděla jsem na něm, jak moc touží, aby mu Stvořitel dal, co slíbil. Totiž mě. Abych se stala nejen jeho partnerkou, ale především mocenskou figurkou v jeho hrách.

„Tady jsi ve světě, kde vládne Slepý král, Jasone. Buď opatrný na to, co říkáš,“ doporučila jsem mu lhostejně.

Můj bratr, muž, který byl ukován ve stejných okovech a zrozen za stejné bolesti, žijící ale na rozdíl ode mě na druhé straně, to byl člověk, který ke mně přistoupil.

Jeho dlouhé prsty mi sevřely čelist a natočil mi hlavu tak, aby mi viděl do očí. Chvíli v nich pátral a potom se rozesmál.

„Tak tohle jsi viděla?“ vysmíval se mi. „Jedno tělo pro dvě bytosti, to je muž, kterého necháš, aby si vzal tvoji krev a tělo?“

„Mlč!“ štěkla jsem ostře.

Stejně jako já i on věděl, že nemůžu ovlivnit směr svých vidění. Ale tím, že to začal veřejně probírat, odsoudil Bratrstvo k nenávisti, která zažehne jejich mysl i srdce ve chvíli, kdy jim svou schopností vnutí obrazy toho, co mi ukradl v hlavě.

„Dala tvojí ženě dva dny, válečníku, a potom si vezme celý tvůj život,“ smál se Jason dál.

Rhage zasyčel a jeho ostré špičáky přečnívaly přes rty. Sevřel svou shellan v náručí ještě pevněji a ta se zavrtala obličejem do ohbí jeho paže.

Jason zdvihl ruku a luskl prsty. Nad hlavou se mu objevil obláček kouře, který se změnil v ledovou plochu, až nakonec připomínal zrcadlo. A ačkoliv vzduch kolem mrazil, protože jeho moc byla na rozdíl od té mé schovaná v ledu, scéna, která se děla v zrcadle, mi přivodila pocit horka.

Kráčela jsem místností, která byla zalita svitem svíček, a zrovna jsem svlékala bílý rubáš. Mé tělo se matně třpytilo v mihotavém světle, zářilo jako nejdražší drahokam, když jsem s úsměvem přistupovala k Rhageovi.

Mávla jsem rukou a obraz zmizel, roztříštil se mi u nohou jenom jako pouhá vzpomínka na to, co ještě před chvílí bylo skutečností.

„Tak dost!“ zamračila jsem se.

„Není to fér, musíš ji nechat odejít, ta žena je už v podstatě mrtvá! Stvořitelka narušila rovnováhu, když jí dala život, on ji navrátí!“ Jason při tom proslovu vypadal jako bůh pomsty.

„Každý si zaslouží rozloučit se,“ zašeptala jsem a vykročila ke dveřím.

Cestou jsem se ještě podívala na ženu, kterou jsem věděla, že už nikdy neuvidím. V jejích očích nebylo smíření, byla vyděšená, bála se smrti, bála se odejít z tohoto světa a zanechat tu muže, pro nějž bilo její srdce.

„Dva dny, víc ti dát nemohu, i kdybych chtěla… Využij je moudře… Mary,“ oslovila jsem ji krotce.

Bratr do mě zabodl oči plné ledu a paniky. Nenáviděl mě, dával mi to za vinu a já věděla, že bude chtít pomstu. Bude si to žádat bolest, kterou ucítí ve chvíli, kdy jeho družka naposledy vydechne.

„Posuň se co nejdříve, upíre. Jinak tvoje žena nikdy nenajde klid.“ Tohle varování přišlo od Jasona.

„Přeju si, abys hořela v pekle,“ zasyčel Rhage.

Nevesele jsem se usmála a pokrčila rameny. „Vzepřela jsem se svému otci. Kam asi tak myslíš, že mířím?“

A v tu samou chvíli jsem ucítila, jak mé tělo začínají olizovat plameny. Volal mě k sobě, pravděpodobně před soud. A až budu odsouzena, bude mě muset potrestat. Sevřel se mi žaludek z představy toho, co všechno mě čeká v Síni Pokání. Byla jsem tvrdá, život mě naučil přijímat rány a nezaleknout se všeho. Ale tentokrát mě bodl osten strachu. Můj otec uměl být velice krutý. Koneckonců stvořil temnotu, která plála i ve mně.

Když mé tělo zcela pohltil tančící oheň, uslyšela jsem ještě Jasonova slova. „Ona svou daň zaplatí taky, bojovníku. A větší, než by sis mohl představit.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction