OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lovkyně - 12. kapitola

06.11.2018 (11:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1352×

Rhage tvrdě udeřil Serima do tváře a ta rána nebyla ani poznat. Po hodinách bití nezbylo z obličeje Padlého anděla nic víc než napuchlá, krvácející věc. Tělo měl pokryté modřinami a nahý visel přikovaný ke skále.  

Odplivl si na zem sliny smíšené s krví a já pocítila temný pocit zadostiučinění. Chtěla jsem to. Stíny, které byly mou součástí, si žádaly, aby trpěl za všechno, co mi kdy provedl. A Rhage mě mstil se zuřivostí, jaké bych sama nebyla schopna.  

Jason se opíral zády o stěnu jeskyně, ve které jsme se nacházeli, a pravou nohu měl pokrčenou, aby si mohl chodidlo položit na kamennou zeď. Zkřížil si ruce na hrudi a v dokonalých rysech mu tančila krvelačnost. Byl tady, aby zabránil Serimovi použít proti Rhageovi magii, ale jinak nijak nezasahoval. A zdál se víc než spokojený s prací, kterou Rhage odváděl.  

Přišla další rána a tentokrát Padlý slabě zasténal. Vypadalo to, že jeho schránka už víc nevydrží.  

Maličko jsem se zamračila a snažila se zbavit nepříjemného tušení, které mi vysílalo mráz do zad.  Snášel svou smrt až moc klidně. Až moc pokorně přijímal rány, které mu byly zasazovány.  

„Moc přemýšlíš,” sykl tiše Jason, aniž by se na mě podíval.  

„Nemám z toho dobrý pocit,” odpověděla jsem popravdě.  

Jason se nepohnul, ani nezměnil výraz, když mi odpovídal. „Taky to cítím...” 

Nechal ta slova vyznět do ztracena, ale zasel tím ve mně paniku, která narůstala s každým dalším okamžikem.  

Viděla jsem, jak za vychytralýma očima mého bratra běží rychlý sled myšlenek, jak se snaží přijít na to, co přesně nás oba dva znepokojuje.  

Proč by si Stvořitel nepřišel pro svůj nejcennější mučící nástroj? Proč by nepomohl svému mazlíčkovi, který mu byl po tisíce let věrným služebníkem?  

Jason ostře nasál vzduch do plic a rychle trhl hlavou ke straně, aby se na mě podíval. Byl úplně bledý a v očích mu hořela panika.  

„Až se svět očistí od posledního Padlého, až se znepřátelené krve spojí v jednu a až se upír skloní před Lovcem,  bude navrácena shelayn,” pronesl dutým hlasem.  

Hruď se mi sevřela panikou a já o krok ucouvla. Ne... To proroctví mi vtloukali do hlavy od té doby, co jsem byla schopna vnímat slova. Stvořitel toužil po své vlastní krvi víc než po čemkoliv jiném, a tak tvořil své Lovce. Ale nestačilo mu to... Chtěl někoho, v němž nebude kolovat jen jeho magická podstata, ale jeho krev a maso.  

A dle legend existovalo stvoření, které dávní bohové nazývali shelayn. Jediná žena na celém světe schopna donosit Stvořiteli potomka, lidská samice natolik silná, aby v sobě udržela život tvořený stíny.  

„Ten hajzl to celé naplánoval,” vytrhl mě Jason z vlastních myšlenek a zněl naprosto šokovaně.  

A přesně tak jsem se cítila i já. Byla jsem loutkou, kterou vodil na provázku. Krok za krokem usiloval přesně o to, co jsme mu dali na stříbrném podnose. Potřeboval, aby mezi upírem a Lovcem vzklíčil vztah, potřeboval míšence s krví obou ras a hlavně se potřeboval zbavit Serima. A sám ani jedno z toho nemohl udělat, protože byl vázaný vlastními zákony.  

„Jestli se to dítě někdy narodí,” zašeptala jsem zhrozeně a nebyla schopna dokončit větu.  

„Rozpoutá se peklo,” navázal Jason.  

Potomek Stvořitele schopný volně chodit po zemi by byla předzvěst armagedonu. Zasel by do řad všech smrtelníků paniku a strach, postavil bratra proti bratrovi... Zničil by všechno, co by se mu připletlo do cesty. 

Postřehla jsem, jak Rhage zvedá paže, aby zasadil smrtící úder a ze rtů se mi vydral křik. Rhage sebou sice trhl a setrvačností se snažil otočit, ale už byl za hranicí možnosti, aby svou ránu navedl jinam. Ozvalo se nepříjemné křupnutí a Padlý zůstal ochable viset v řetězech.  

Chvíli bylo mrtvolné ticho tak tíživé, že jsem se bála i jen nadechnout. A potom se ozvalo hřmění, země se začala třást a z venku do jeskyně prosakovalo bílé světlo.  

První se vzpamatoval Jason. Rychle se kolem mě protáhl a běžel k východu. Následovala jsem ho ven do noci, abych se dívala, jak oblohu bičuje jeden blesk za druhým. Noční nebe bylo protkané stříbrnými nitěmi a barvilo se do fialova pokaždé, když blesk udeřil.  

Zvedl se prudký vítr a já cítila, jak mě Rhage přitahuje k sobě a snaží se mě zaštítit vlastním tělem.  Vytrhla jsem se mu, protože jsem v dálce něco viděla. A když oblohu proťal další blesk, byla jsem si už jistá.  

Mezi kapkami deště běžela drobná postava a od vysokých žlutých holínek jí stříkalo bláto do všech stran. Hnala se přes louku přímo k nám a byla od hlavy po kolena zahalená do rudé pláštěnky.  

Nevím, jestli jsem byla šokovaná víc z toho, že jsem cítila lidský pach, nebo z faktu, že se tu objevila zrovna v tuhle chvíli odnikud.  

Už z dálky něco křičela, ale přes hromy ji nebylo slyšet. A když k nám celá udýchaná doběhla, vypadalo to, že každou chvíli zkolabuje. Měla ruce opřená o stehna, byla v předklonu a zhluboka dýchala.  

„Strašný, co?” zeptala se jasným hlasem a trochu hystericky se zasmála. „Ztratila jsem svoji skupinu někde u hřebenu, už jsem se bála, že to do mě v lese uhodí, a pak jsem vás uviděla. Přihnalo se to snad z pekla.”  

Trochu jsem se při těch slovech ošila, protože netušila, jak blízko pravdě je. Nevypadala ale, že by si toho všimla. Vlastně jsem v životě neviděla víc popleteného člověka, zdálo se, že se nemůže přestat hýbat. Pořád se neklidně ošívala.  

„Doufám, že vám ještě nedošla voda, protože já jsem svůj batoh nechala někde tam,” mávla rukou neurčitě kamsi za sebe a potom se na nás zaraženě podívala.  

Věděla jsem, co vidí. Všichni tři jsme byli oblečení dost nalehko, protože jsme byli schopni se k tomuhle bohem zapomenutému místu přenést pomocí našich schopností. Takže nebylo potřeba vybavovat se jakýmkoliv pomůckami do divočiny. A přesně jsem věděla taky to, kdy jí došlo, že je v nebezpečí.  

Překvapivě ale neustoupila ode mě ani od Rhage, ale od Jasona, který se na ni díval vražedně černým pohledem.  

„Nic jsem neviděla,” zvedla ruce nad hlavu. „Je mi jedno, jestli tady máte schované drogy nebo cokoliv jiného, já nikomu nic neřeknu.”  

Začala pomalu couvat, ale podklouzla jí noha na nerovném terénu, a aby neupadla na skálu, rychle spustila ruce a zapřela se o ně. Zafoukal silný vítr a z hlavy jí strhl červenou nepromokavou kapuci.  

Klečela před námi na kolenou, opřená o odřené dlaně a prudce zdvihla hlavu. Tentokrát jsem to byla já, kdo před ní ustoupil vzad.  

Ty zlaté vlny, i když svázané do ohonu, jemně řezaná tvář, obrovské ledově modré oči a plné rudé rty se nedaly zapomenout. Klečela přede mnou žena z Jasonova vidění, a když jsem se rychle podívala na svého bratra, vypadal, jako by ho někdo kopl do břicha. 

„Má shelay...”  

Ten mazlivý hlas protnul ticho a přitáhl pozornost nás všech. Můj otec seděl na skále kousek od nás, jednu nohu koketně spuštěnou na zem, zatímco druhou houpal ve vzduchu. Jen napůl seděl na kamenném výklenku a svoje ohnivé oči upíral na lidskou ženu před námi. Poprvé jsem ho viděla, jak se hladově dívá na ženu a ten pohled se mi nelíbil. Už teď ji jeho oči svlékaly a temné duhovky v sobě nesly přislib těch nejhorších neřestí.  

„Do prdele,” vydechla dívka přede mnou. „Kde ten se tady vzal?”  

Kdybych nebyla tak vyděšená, zasmála bych se její výřečnosti. Stvořitel se lehce pousmál a postavil se do své plné výše. Nevěnoval pozornost nikomu jinému než lidské ženě, takže si ani nevšiml, že se Jason přiblížil ke mně.  

Ucítila jsem, jak se mě dotkl a pak pohybem rychlejším, než blesk sklouzl na zem, aby pevně uchopil zápěstí té dívky. Vytřeštila oči, ale na víc neměla čas. Zahalil nás do svého mrazu a já cítila, jak mizíme. Nesl nás svou magií pryč od Stvořitele a on nebude schopen nás vystopovat, protože Jasonova moc sílila každým okamžikem. Než jsme se dokonale rozpustily v mlze, jasně jsem slyšela Stvořitelův rozhněvaný výkřik. A ztuhla mi při něm krev v žilách.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lovkyně - 12. kapitola: