OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lovkyně - 1. kapitola

08.09.2016 (11:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1826×

Zamračeně jsem se podívala na oblohu, která měla barvu olova, a ruka mi sjela k pasu, kde jsem měla bezpečně upevněnou zbraň. Už to bylo nesčetně měsíců, co jsem zahájila pátrání po Butchovi, po věčně naštvaném policistovi, který nesnášel, když jsem mu byla v patách. Po zlomeném muži, který nenáviděl celý svět a především to, že jsem k němu byla přidělena a že mě měl učit. Nikdy mě nevzal na jedinou akci, nikdy jsem s ním nebyla v aktivní službě, ale i přes jeho předpoklady jsem nikdy nešla za velitelem a nenaprášila ho.

Když byl suspendován, nikdo po něm ani nevzdechl. Ale já se chtěla rozloučit, chtěla jsem mu poděkovat za to, že mi byl vzorem. Spravedlivý, neúprosný… Silný a nezdolný… Takový byl nejlepší policajt, jakého jsem kdy poznala.

Ale on zmizel. Jako by se po něm slehla zem, a stejně tak po jeho tajné lásce. Beth byla jedním z důvodů, proč ve své lahvi vždycky našel dno. Černovlasá, dlouhonohá žena s ním trávila čas, kdykoliv k tomu byla příležitost, ale nemilovala ho.

Ještě teď mám před očima scénu v uličce, jako by se to stalo teprve včera. Klečela jsem na prochladlé zemi, když Butche tiskl ke zdi obrovský muž s vlasy černými jako půlnoc. Skoro jsem nedýchala, když ho odtáhl Butch do auta, a nadávala si, proč jsem je nesledovala až na stanici. To bylo totiž naposledy, co jsem svého lektora viděla.

Vzdychla jsem a vydala se ke svému oprýskanému autu. Moje citlivé uši zaznamenaly zvuky boje někde poblíž. Vykročila jsem tím směrem automaticky a můj policajtský čich mě přivedl do zatuchlé temné uličky. V nose mě štípal zápach tak sladký, až se mi obrátil žaludek.

A potom jsem to uviděla. Tři muži stáli v černých pláštích kolem skupinky vyhublých pubescentů. Všichni byli po zuby ozbrojení a já tasila svojí devítku tak rychle, že se moje ruka sotva mihla.

„Policie, ruce nad hlavu!“ Můj autoritativní hlas se vznesl do noci jako výstřel.

Všichni do jednoho prudce trhli hlavou a podívali se na mě. A když to udělali, stalo se víc věcí najednou. Jednak ta mláďata využila nepozornosti tří ozbrojených mužů a vzala do zaječích. A jednak jsem ruku, ve které jsem třímala zbraň, nevěřícně spustila podél těla.

Ačkoliv člověk přede mnou byl mnohem mohutnější a jeho rysy se pozměnily, poznala jsem ho. Butch O´Neal se na mě díval se stejným šokem, jako já na něj.

„Butchi,“ vydechla jsem.

„Poldo!“ Tenhle hlas byl přiškrcený a ozýval se z temného koutu.

Naklonila jsem hlavu, abych se mohla podívat do těch nejnádhernějších očí, jaké jsem kdy viděla. Muž přede mnou byl nadpozemsky krásný, blond vlasy se mu sice leskly potem, ale tvář boha byla i v těch stínech více než znatelná.

„Rhagi, vydrž to, bratře.“ Muž s bradkou a stříbřitýma očima vypadal ustaraně, když si klekal k tomu hezounovi.

„Nezadržím to,“ procedil Rhage, nebo jak se jmenoval, mezi zuby.

Po těch slovech jsem si musela zakrýt oči rukama, protože se uličkou prohnalo oslnivé světlo. A když jsem si znovu přivykla na přítmí, klopýtla jsem a spadla na zem. Přede mnou se tyčil obrovský netvor.

„Moryová! Vypadni odtud!“ To křičel Butch, věděla jsem to na sto procent, ale nebyla jsem schopná uposlechnout jeho rozkaz.

To stvoření se na mě podívalo bílýma očima a já věděla, že to je moje poslední minuta. Vycenil totiž zuby a mrskl mohutným ocasem zrovna ve chvíli, kdy jsem se hrabala na nohy. Obrovskou silou mě hodil na protější zeď a moje kosti zaprotestovaly. Uhodila jsem se do hlavy a všechno kolem se začalo slévat do jedné barvy. Než jsem ztratila vědomí, uviděla jsem obrovské zuby, které mi chňaply po noze.

Butch

Vztekle jsem zaklel, když Taru Rhage přimáčkl ke zdi, ale když se jí chystal urvat nohu, musel jsem zasáhnout. Naštěstí ta obluda nestihla dokončit, co měla v plánu. Ve chvíli, kdy se totiž dotkl Tařiny nohy, zakňučel a za chvíli přede mnou ležel nahý bratr, který se třásl od hlavy až k patě.

„Vezmeme tě domů, bratře,“ konejšil ho V.

Nebral vůbec zřetel na lidskou ženu, která v bezvědomí ležela opodál. Já naopak nemohl spustit oči z kudrnatých vlasů, které i v hnusném osvětlení metaly odlesky bronzu a kaštanu. A i když pod bledými víčky byly schované hnědé oči teprve čtyřiadvacetileté mladé ženy, jejich hlubiny byly starší než sám svět.

„Nemůžu ji tady nechat, V,“ ozval jsem se, zatímco Thor s Vishousem sbírali roztřeseného Rhage ze země.

Vishous se na mě otočil a ty jeho vševědoucí oči hořely nebezpečným plamenem. Čekal jsem, že se se mnou bude dohadovat, ale on se jenom nadechl a potom spustil další ze svých věšteb.

„Tvým osudem je ďábel, magie a smrt. Než skončí podzim a spadne poslední list, splníš proroctví panny a budeš nenáviděna, potrestána a nakonec přijata.“ Mluvil k Taře. Tím svým nebezpečným hlasem promlouval k mojí… Ani jsem nevěděl, jak ji pojmenovat. K mému jedinému pojítku s realitou ve chvílích, kdy jsem byl na dně. V životě i alkoholu.

Nesčetněkrát mě Tara tahala nad ránem z těch nejhorších pajzlů. Její tělo se prohýbalo pod mojí vahou, když mě táhla do auta. Držela mě pod ledovou vodou, když jsem měl jenom dvě hodiny do začátku směny. Vařila mi kafe, kryla moje pozdní příchody. A já ji nejednou nazval nechtěným bastardem, zapšklou pannou a smetím, co někdo zapomněl v popelnici.

Její původ nebyl tajemstvím. Našli ji v kontejneru před klášterem a totožnost jejích rodičů se nikdy nezjistila. Byla to krásná žena, přesto se mužů stranila. Nebála se jich, ale ani je nevyhledávala. Byla uzavřená, i když před ničím a před nikým by necouvla. Zpětně jsem se nenáviděl za to, co jsem jí byl schopný říct pod vlivem skotské. Její krása byla neobyčejná, taková, jakou měl Rhage. Poutala pozornost, kamkoliv vešla. A nutno dodat, že to nenáviděla. Nelíčila se, oblékala se sportovně, v životě jsem na ní neviděl sukni nebo šaty. Přesto nedokázala skrýt to, co jí nadělila příroda. Totiž nezředěnou krásu.

„Jde s námi,“ řekl Thor a vzal ji do náruče.

Nasedl jsem za volant auta a nedovolil si podívat se za sebe, kde ležel Rhage a vedle něj Tara. Uháněl jsem k sídlu, jak nejrychleji to šlo, a přemýšlel, jak našemu králi vysvětlím člověka v jeho domě. Člověka, o kterém jsem na jisto věděl, že bude dělat problémy.

Tara

Probudila mě ostrá bolest hlavy a ještě ostřejší hlas, který mi do bubínků burácel jako hrom v nejsilnější bouři.

„Vymažte ji a pošlete zpátky do světa lidí! To je rozkaz, poldo!“

Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu, abych zmírnila tupé bodání v mozku, ale nezabralo to. Otevřela jsem oči a uviděla nad sebou tyčící se mužskou postavu. Tu vůni bych poznala mezi tisíci jinými, byl to Butch, jenom lépe oblečený, jak jsem mohla soudit při pohledu na jemná vlákna jeho černých kalhot. Zdálo se, že mě štítí vlastním tělem. Ale před čím, to jsem nevěděla. Tedy do chvíle, než se pohnul a já uviděla obrovského muže s panoramatickými brýlemi a záplavou černých vlasů.

Moje instinkty mi velely utíkat, a než jsem je mohla ukočírovat, stála jsem na nohou, tiskla se ke stěně a rukou se snažila sevřít rukojeť svojí zbraně. Ta ale nebyla tam, kde měla, na místě, kde jsem ji vždycky bezpečně našla.

„Jen klid, Taro,“ promlouval ke mně Butch klidně a ruce držel před sebou, jako by se snažil zkrotit splašenou klisnu.

Zamračila jsem se a rázně se odstrčila od stěny. Když jsem se před ním zastavila, moje ruka samovolně vystřelila a já ho uhodila. Moje pěst tvrdě dopadla na jeho bradu, a i když to s ním ani nehnulo, pocítila jsem zadostiučinění.

„To je za to, že jsem ti jako jediná byla na pohřbu, když do země spouštěli prázdnou rakev!“ prskala jsem vztekle a zatnula znovu pravou ruku. Tentokrát jsem do rány dala ještě větší sílu. „A tohle za noci, které jsem proběhala ve městě při snaze tě najít a zbourat ten nechutný náhrobek, který ti postavili.“

Butch se nebránil. Jeho oči byly plné zármutku a možná omluvy. To mnou ale nepohnulo, příliš jsem se vztekala, příliš jsem byla zaměřená na vlastní bolest.

„Na člověka má docela páru, co?“ Hlas, který to pronesl s lehkostí a nadsázkou, patřil Rhageovi.

A najednou mi vzpomínky zasáhly mysl a došlo mi, proč mám hlavu jako balon. Ten muž mi ublížil, proměnil se v obludu a hodil mě vší silou na zeď.

„Možná bys místo psychologické analýzy měl zkrotit tu nestvůru, co v sobě máš,“ odsekla jsem zlostně.

Všichni se na mě podívali šokovaně, samozřejmě až na Butche. Ten věděl o mých… řekněme schopnostech. Děsily ho, předstíral, že neexistují, ale teď jsem věděla, že jim věřil.

Cítila jsem upíří esenci všude v místnosti a moje smysly mi velely zabít. Magie v mé krvi se bouřila proti tomu, že jsem jenom nečinně stála. Byla jsem vyšlechtěná k tomu, abych držela rovnováhu, chránila lidstvo před takovými, jako byli oni. Před stvořeními silnějšími, než byl můj vlastní druh. Byla jsem magickým koktejlem lidského božstva, opakem jejich Stvořitelky, umíchaná tak, abych jim nedovolila využívat své síly a agresivity proti lidem.

„Lovkyně,“ vydechl muž s panoramatickými brýlemi.

„Slepý král,“ řekla jsem chladně.

Trhla jsem hlavou ke straně, když Rhage sahal do kapsy, a ve vteřině byla u něj. Chytila jsem ho za zápěstí a tělem mi projel elektrický šok. Před očima se mi v rychlém sledu míhaly obrazy. Místnost v tlumeném světle svíček, moje nahé tělo vzpínající se nad jeho, krev, která mi tekla po šíji, jeho ostré zuby protínající mi jemnou kůži stehen.

Odskočila jsem od něj, jako by mě uštkl, a nevěřícně lapala po dechu. Vishous peprně zaklel a škrtl zapalovačem, aby si připálil ručně balenou cigaretu. Měla jsem před sebou Bratrstvo černé dýky a jeden z jejích členů viděl budoucnost stejně jasně jako já, pokud mi její obrazy vnutil můj Bůh. Tomuhle jsem ale odmítala uvěřit.

I když jsem kvůli omámení hned nepoznala, že jsou to upíři, teď jsem to věděla s naprostou jistotou. A nikdy bych se k žádnému z nich nepřiblížila v tomhle ohledu. Respektovala jsem je. Nevšímala si jich, pokud byli ukáznění. Ale některé jedince jejich král nedokázal zkrotit a jeho moc nesahala tak daleko.

„Tohle se nikdy nestane,“ podívala jsem se na potomka Stvořitelky, jejího pokrevního syna.

„Budoucnost nikdo nezmění a já se nikdy nemýlím,“ přimhouřil oči.

„Nenarodila jsem se jako otrok tvých vidění a nestanu se jím ani teď,“ řekla jsem vyrovnaným, odměřeným hlasem.

„Tak dost! Je mi jedno, co V viděl, pokud se to nevztahuje k jednomu z nás, odejdeš odtud.“ Wrath byl nepřátelský. Nemohla jsem mu to mít za zlé, zabíjela jsem jeho druh, byla jsem spravedlností, kterou on nedokázal zvládnout dřív. Viděla jsem potíže dřív, než k němu se o nich donesla jediná zmínka. V podstatě jsem ohrožovala jeho pověst spravedlivého krále.

Mlčela jsem, stejně tak V. Ani jeden z nás nevěděl, jak na tohle odpovědět. Podívala jsem se do hlubokých očí muže, který měl v rase pověst svůdníka a nebezpečného bojovníka. Měl shellan, to jsem věděla s naprostou jistotou, a miloval ji, protože pro ni byl ochotný žít do konce života s kletbou netvora. Nikdy by jí neublížil, nikdy by své tělo nedal jiné ženě.

Cítila jsem, jak mé tělo prostupuje chvění, a snažila se ho zahnat. Znamenalo to příchod proroctví, znamenalo to, že z mých úst vyjde kletba, která postihne nešťastníka, jemuž budou má slova směřována. Bylo to tolik podobné Vishosouvě daru, a přesto tolik odlišně. Já nemluvila za sebe, mluvil za mě Stvořitel.

„Beru ti tvůj život, válečníku, abys přivedl na tento svět jiný. Ruším pouta vaší matky a dávám ti svá vlastní.“

Místností zněl z mých úst hlas tvrdý jako skála. A já cítila, že neovládám rty, které tvořily slova. Když to skončilo, moje tělo a mysl patřily zase jenom mně. Nadechla jsem se a odmítavě zkřížila ruce na prsou, když vtom mi to došlo. Trhla jsem hlavou ke dveřím a rozběhla se k nim.

„Tvoje shellan! Kde je?!“ křičela jsem za běhu.

Těžké kroky mě následovaly po schodech, vedena nepříjemným tušením jsem vtrhla do dveří, odkud jsem cítila zápach smrti. Na obrovské posteli seděla žena, která se nezdála ničím zajímavá, ale na její tváři se podepsal nelehký osud a do očí jí vtiskl jedinečnou uvědomělost.

Nadechla jsem se a zavřela oči. Nemohla jsem pro ni nic udělat. Byla nemocná, smrtelně nemocná. Věděla jsem, jakou dohodu Rhage uzavřel se svou matkou, ale můj Stvořitel ji zrušil. Ze sobeckých důvodů, z jakých vytvořil mě, teď použil magii na tuhle lidskou ženu.

„Rozluč se, válečníku,“ zašeptala jsem. „Máš čas do východu slunce.“

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lovkyně - 1. kapitola: