OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lover in the dream část 1.

Co se stane, když se naskytne příležitost začít úplně od začátku??? Co se stane, když Elena získá nazpět své ztracené vzpomínky? Na jejích bedrech leží velké rozhodnutí... Stefan nebo Damon? Lidi, je to moje první povídka, tak buďte shovívaví,děkuju. Prosím o komentáře a předem děkuju za přečtení.

18.10.2013 (15:00) • Theia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 726×

„Já jsem ten špatný vždycky jsem byl a vždycky budu. Nepopírám že ne!

 

Byl jsem ten, který by šel za svým cílem i přes mrtvoly, na nikom mi nezáleželo, nikomu nezáleželo na mně... A tak to mělo zůstat... Navěky...

 

Ale nezůstalo, přišla ona a změnila život mně i mému bratrovi. Změnila mě tím způsobem, v který jsem nikdy nedoufal, ani jsem nevěděl, jestli mám ještě srdce, city, duši a hlavně sílu zapomenout na to, co se stalo v roce 1864, zapomenout na ni. Zapomenout na Katherin Pierce... Na ženu, která mě pobláznila a proměnila mě ve zrůdu, jakou jsem teď. Už jednou jsem se spálil, ale jsem nepoučitelný, jsem jako dítě, co si hraje v seníku se sirkami. Ale to bych nebyl já, kdybych si neškrtnul, a za to mě čekají věčná muka, a věrte mi, věčnost je u upíra hodně dlouhá doba. Jmenuji se Damon Salvatore a budu vám vyprávět můj příběh plný nenávisti, touhy, porozumění a lásky...."

 

 

 

Pohled Eleny:

 

Převalovala jsem se na posteli a měla pocit, že se mi roztříští hlava. Vstala jsem a s námahou došla do kuchyně, vzala si prášek a zapila ho sklenkou studené vody. Úleva se však nedostavovala a já dnes asi tak po sté proklela doktorku Fellovou. Upřímě jsem nechápala, na co ty léky beru, když se mi vzpomínky nevracely a bolest nepřestávala...

 

Unavené a ospalé oči mi ulpěly na hodinách, které visely na protější stěně...

 

Byla skoro půlnoc. Přemluvila jsem se vylézt schody, které vedly do horního patra, ale spát se mi nechtělo. Přestože mé tělo by chtělo, má mysl protestovala. Místo toho, abych se ponořila do říše snů, jsem popadla zpod obrazu deník, z postele přikrývku a sedla si na mé milované místo na pohovku k oknu. Přikrývku jsem si omotala kolem ramen a popadla deník do rukou. V místnosti zavládlo děsivé ticho, které prěrušoval pouze můj mělký dech, kovový zámeček na deníku mě zastudil na kůži, nemůžu uvěřit, že to dělám, ale už mě nebaví, jak si všichni myslí nebo dokonce doufají, že si na vše vzpomenu, když pro to nic nedělají. Už jsem se rozhodla, udělám to, a je mi jedno, co se dozvím. Pomalu jsem otevřela deník a koukla se na náhodně vybranou stránku. Jako by mi nebylo souzeno se dozvědět nic o tom, jaký jsem byla člověk před bouračkou a před amnézií. Písmenka běhala po papíře jako splašená a já byla tak napjatá, že jsem se úplně vyděsila k smrti havrana, který mě přes okno napjatě pozoroval. Pomalu jsem ho otevřela, myslela jsem si, že havran odletí, ale on si jen poposedl a dál mě sledoval tím svým pohlesem typu: To jsi nikdy neviděla vrááánu??? Ten pohled byl k nevydržení, najednou jsem uslyšela, jak se mi z hrdla krade hlasité: „Kšššááááááá, kšššááááááá!", a při té příležitosti, aby má slova nabyla důrazu, jsem máchla deníkem přímo před havranem. Ten však uskočil a mně, věčné smolařce, deník vypadl z ruky a nadpozemskou rychlostí se zřítil na terasu...

 

„Skvěle, skvěle, Gilbertová!"

 

Zaúpěla jsem a brala schody skoro po dvou, což mě překvapilo, protože před chvílí by se má energie dala lehce prirovnat k lenochodovi... Vyletěla jsem z domu jako divá, popadla deník a řítila se nahoru do mého útulného pokoje. Sedla jsem si opět k oknu, ale havran byl pryč, zůstalo po něm jen dlouhé černé pírko, pro které jsem se, proboha, nevím proč, shýbla a zastrčila si ho do deníku, který jsem si pevně tiskla na prsa, a zanedlouho poté se ponořila do sladké a bezpečné říše snů.

 

 

 

Pohled Damona:

 

Zkroušeně jsem přistál na okně mé ložnice, místo toho, abych se hned proměnil, jsem ještě chvíli zůstal v podobě havrana. Už dlouhé měsíce jsem nenabral mou druhou podobu, nevím proč, ale podvědomě si ji spojovali s druhou půlkou mé osobnosti. S tou temnou stránkou, která se zrovna dnes v noci prodrala na povrch... Jelikož jsme se s bratrem domluvili (no, spíš on sám se domluvil), že se jí nebudeme plést do života. Prý pro její vlastní dobro, ale pravý důvod byla moje maličkost, „ztělesněné zlo". Chápu Stefana, ale nechápu sebe... Už mě bolely všechny svaly v těle, musel jsem se proměnit. Pomalu jsem otevřel okno a doufal, že Stefan není doma nebo že je tak moc zaneprázdněný a neslyšel můj návrat. Ale opak byl pravdou. Když jsem se vyhoupl do okna a s dokonalou lehkostí přistál na podlaze, zabloudil pohledem ke dveřím a uviděl bratra, jak se o ně opírá, ruce založené na hrudi, na tváři jen těžko rozeznatelný škleb. Ten mi tu ale opravdu chyběl!

 

„Dobré ráno, Damone," zamumlal a blížil se ke mně, což obvykle nedělá, a mě to znepokojilo.

 

„Jo, tobě taky," odpověděl jsem odměřeně. Bratr nebratr, říká mu něco slovo soukromí?

 

„Dlouhá noc?" řekl tím způsobem, jako by věděl, kde jsem byl...

 

„Hele, Stefane, potřebuješ něco? Jestli ne, tak vypadni, nemám náladu a ani čas si s tebou povídat!"

 

Pane bože, co ode mě může chtít? Už by si mohl zvyknout, že já nemám čas na ty jeho žvásty!

 

„Jen jsem tě chtěl pozvat na skleničku, ale pak nemohl jsem tě najít, tak jsem si myslel, že jsi třeba... hmmmm... emmm... že jsi..."

 

Došlo mi, kam tím míří, a neudržel jsem se.

 

„Tak sis prostě myslel, že jsem sebral auto, jel do města, zaparkoval blok před Eleniným domem, vyšplhal na okno a zíral, jak spí? To jsi chtěl říct, bratříčku?"

 

„Damone, já, já myslel..." zdráhal se, ale já věděl, že jsem se strefil do černýho!

 

„Myslels špatně!" Vyprovodil jsem ho ze dveří a s velkým prásknutím zabouchl. To by bylo, oddychl jsem si a s velkým prásknutím jsem žuchl do své postele. Hned jak mě obklopilo černé saténové povlečení, mi hlavou proletěla myšlenka na spící Elenu. Nechápu, jak můžu být někdy tak sobecký, ale nad myšlenkou, že jsem bratrovi řekl skoro vše, co jsem dnes v noci dělal, s výjimkou několika detailů, mi hrál na tváři pobavený, možná i trošku škodolibý úsměv. Ten však zmizel záhy poté, co se mi rosvítilo, a já zjistil, že jsem ten nejvyčůranější upír na světě.

 

 

 

Pohled Stefana:

 

Seděl jsem na pohovce v obýváku a zíral, jak plameny pomalu, ale jistě požírají dřevo. Připadal jsem si, jako bych to sám zažil, od té doby, co jsem donutil Damona, aby přísahal, že od ní dá ruce pryč, se mi zžírající pocit viny zahryzával snad až do útrob mé duše... Zajímavá teorie, mám vůbec duši?

 

Už to nemůžu dál snášet, potřebuji se někomu vyzpovídat, ale komu?

 

Lexi je pryč, Damon nepřipadá v úvahu a moje holka si mě nepamatuje, a doufám, že si nikdy nevzpomene! A vtom mě to trklo, přešel jsem na druhou stranu místnosti, zastavil se na tom místě, kde stála knihovna, pomalu, ale s velkou něžností jsem přejel prstem po zaprášených knihách a vytáhl tu, která se nacházela na konci řady. Vytáhl jsem můj deník...

 

Na chvíli mě přepadl pocit mrštit s ním o zem nebo ho spálit, ale místo toho jsem ho otevřel a hned na první stránce začal číst. Zrovna mě popadla nostalgie, když vtom do pokoje vstoupil Damon. Zamířil si to rovnou k baru a nalil si whisky s ledem, kupodivu nalil i mně. Došel k pohovce, podal mi pití.

 

„Můžu si přisednout, nebo se hodláš mučit jseště dlouho?" zeptal se sarkasticky a nezapomněl přidat mírumilovný úšklebek.

 

„Ne, už jsem skončil, klidně si sedni." Poplácal jsem na místo vedle mě, abych potvrdil má slova. Damon si však sedl na pohovku, která byla naproti, takže jsme si viděli do očí. Minutka trapného ticha se vznášela vzduchem, každý jsme se topili v proudu svých myšlenek. Vtom ale Damon pronesl něco, co mi bude ještě dlouho zvonit v uších. Vyzvedl sklenku k přípitku a zcela vážně řekl:

 

„Tak na nás, bráško!"

 

Tohle bych od něj nečekal. Odkdy uvažuje, že já a on jsme my? Přece mě nenávidí! Zdá se mi to, nebo snad trochu dospěl?

 

 

 

Pohled Eleny:

 

Měla jsem sen, velmi krásný a příšerně skutečný sen. Někdo mě zachránil, nebýt jeho, umřela bych v autě daleko od zbytku rodiny, daleko od přátel. Sen začínal tak, že vybíhám rozčilená z nějakého velkého domu, který byl nedaleko od města v lesích. Možná to bylo dokonce sídlo! Nasedla jsem do auta a otočila klíčkem v zapalování, auto naskočilo a já se řítila po silnici, která se mi zdála důvěrně známá. Výhled mi ale rozmazávaly slzy, které nebraly konce a stále se obnovovaly...

 

Skoro jsem neviděla, ale na silnici asi deset metrů ode mě stál nějaký muž. Dupnula jsem na brzdu tak silně, že se auto dostalo do smyku, já točila volantem jako zběsilá a snažila se dostat do původní polohy, ale marně. Auto se překlopilo a mě uvěznilo spolu i s mojí nadějí, že mě tu někdo najde, pod sebou. Na chvíli se mi vrátilo racionální uvažování, to už jsem ale viděla, jak se k autu blíží mužská postava celá v černé. Snažila jsem se osvobodit, ale nešlo to. Muž si mě všiml a s nadpozemskou rychlostí se přiřítil, klekl si na kolena a podíval se mi do očí, tvářil se ustaraně, možná i ochranitelsky? Ach bože, ty oči, přísahala bych, že už jsem je někde viděla, přísahala bych, že je znám... Byly tak sytě modré a tak nemilosrdné, ale zároveň plné bolesti a táák strašně romantické... Vlasy měl černé jako uhel, rozcuchané a nespoutané, u uší se mu mírně vlnily. Nasadil tak ochranitelský úsměv, že jsem se cítila v bezpečí.

 

„Jsi v pořádku, Eleno?" zeptal se.

 

„Asi, já nevím, já..." vykoktávala jsem slova a přitom hleděla na jeho mužnou tvář, připadal mi neskutečně krásný... Najednou mi jedna slza o velikosti perly sklouzla na rozpálenou tvář a za ní další a další. Neváhal a nějakým zázračným způsobem mě vyprostil ze šrotu, který kdysi byl mým autem. Vše, co bylo, mi připadalo tak nepodstatné nedůležité a tak dávno... Vztáhl ke mně ruku a prsty mi jemně setřel poslední slzu. Ten dotyk byl tak něžný a skutečný, úplně jsem cítila, jak mi vibruje celé tělo a v břiše třepotají svými křidélky malý motýlci. Neznámý pocit mě k němu poutal a já se nebránila, dokonce mi něco říkalo, že tak je to správně, že tak to má být. Náhle jsem cítila jeho ruce na mém těle, projelo mnou zrušení, ale únava mi nedovolila se tomu bránit. Vždyť mu věřím, i když ostatní říkají, že je sobec, namyšlenej egoista, sarkastickej vychcánek nebo, jak praví naše stará sousedka, plémě samého Satana, který musel posednout jeho matku a vložit do ní semeno, když spala. Je mi jedno, co říkají, já mu věřím... Zaposlouchla jsem se do zvuku jeho kroků a opojná vůně santalové dřeva mě přinutila usnout mu v náruči...

 

Crrrr,crrrrrrr,crrrrrrr.

 

Budík na stole už netrpělivě oznamoval to, čeho se bojím od nehody nejvíc... Škola...

 

Ať chci nebo ne, jednou se tam vrátit musím, a právě dnes je den D. No, spíš den PDS... Pomalá Deptající Smrt... Ach bože, jak ráda bych se vrátila za svým vysněným princem, ale tohle je něco jako zkouška, jestli uspěju, sejdu se s ním zase dnes ve sladké říši snů daleko od reality, ve které stěží poznám své spolužáky ze střední.

 

Budík stále zvonil, už jsem to nevydržela a s velkou námahou vstala z vyhřáté postýlky. Jen jak jsem se posadila, tak mi tělem projela hrozná bolest, a v tu ránu se mi vybavila vzpomínka na včerejší noc a já si uvědomila, že to není postel, ale kanape u okna, a já ještě pevně svírám svůj deník. Pomalu, ale jemně jsem se rozcvičila, bolest trochu polevila, udělala si hygienu, navlékla na sebe džíny, tričko a mikinu. Došla jsem ke komodě a zírala na fotku mojí rodiny, pohled mi však zabloudil k oknu, něco nesedělo, něco bylo navíc. Na místech, kde ležela celou noc má hlava, bylo zvenku do první podzimní námrazy prstem vyryto jediné slovo. Až teď mě trklo, že je to právě tam, kde mě večer poctil svou náštěvou i havran. To slovo bylo vyryto úhledným písmem, takové jsem někde viděla, ale kde?

 

Ve vzduchu se vznášelo to jediné kraťounké slovíčko, které mě děsilo, ale zároveň... Já, nedokážu to popsat... přitahovalo? S přibývajícím sluncem nápis bledl a mizel, až nakonec z něj nic nezbylo...

To slovo bylo ...PROMIŇ... 

Autor: Theia, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Lover in the dream část 1.:

Perfektní... Jsem ohromena... Máš vážně chvályhodnou fantazii. Pokračuj prosím.

Nádhera prosim pokračuj :)

měla jsi v článku naprosto neuvěřitelné množství chyb. Hrubek, špatná přímá řeč, takřka absence interpunkce... Tentokráte jsem ti to opravila, dávej si na to, prosím, pozor, a pokud český jazyk opravdu takto neovádáš, bylo by vhodné sehnat si korektora. Valná většina chyb je zmíněna i v článku Chyby v článcích a jak jim předejít - http://ourstories.stmivani.eu/21-pomoc-autorum/chyby-v-clancich-a-jak-jim-predejit/ . Píši ti rovnou odkaz, protože kdybych měla všechny chyby vypisovat, vyšlo by to na další článek. Pro příště si dej tedy pozor na gramatiku. Děkuji.

Přidat komentář:

Nick:

Text: