Lovec - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přísaha wharda...

31.01.2019 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1436×

Ledová klec se roztříštila, a jakmile padla bariéra, Jason mě hrubě uchopil za paže. Zrychleně dýchal, čelist měl zaťatou a očima mi zběsile přejížděl po obličeji.

„Čím jsi ji provokovala?” zavrčel vzteky bez sebe.

„To bolí,” zamračila jsem se, když mnou zacloumal.

„Odpověz!” zařval, až jsem sebou cukla.

„Ničím,” řekla jsem klidně. „Vyhrožovala mi, prostě jsem jí jenom oplatila laskavost.”

Jason se zhluboka nadechl a jeho sevření povolilo. Přesto jsem vnímala napětí v jeho těle, když ode mě o krok ustoupil.

„Dovolil sis mě zavřít do vlastního vězení,” začala jsem zprudka. „Já jsem tvoje vládkyně a-”

„Sklapni!” přerušil mě ostře.

Vykulila jsem oči a semknula rty do nepřístupné linky, než ze mě vyletěla další slova. „Naposledy ti opakuju, že-”

Ani tentokrát mě nenechal domluvit. Jedním krokem se ocitl přede mnou, uchopil mou hlavu do dlaně a políbil mě. Otevřela jsem ústa, abych protestovala, čehož využil a sprostě vklouzl jazykem dovnitř.

Odstrkovala jsem ho od sebe, ale držel mě pevně. Jednou rukou fixoval mou hlavu, zatímco druhou se snažil přitlačit naše těla blíž k sobě.

Zlost mě přikryla jako druhá kůže, dala jsem všechnu svou sílu do toho, abych ho odstrčila, a když se mi to podařilo, vrazila jsem mu facku. Zvuk plesknutí se rozlehl celou síní, stáli jsme proti sobě jako dva zápasníci a oba jsme hlasitě oddechovali.

„Hope?” Otcův hlas mě vytrhl ze spirály vzteku a přinutil mě odtrhnout pohled od Jasona.

„Přikázal jsi, abych opustila palác?” obořila jsem se na otce.

„Jistě,” kývl povýšeně hlavou a přešel blíž, aby položil paži kolem mých ramen.

Setřásla jsem ho a zuřivě přimhouřila oči. „Pozítří mi bude pětadvacet a podle zákonů naší rasy, podle tvých vlastních zákonů, budu mít právo bojovat. Ať už jsem virval, nebo ne, ať jsem tvojí dcerou nebo mi v žilách koluje krev nejnižšího Lovce, tohle mi už nebudeš moct upřít! Za dva dny se stanu součástí téhle války a ty mě nezastavíš!”

Otec se svýma zlatýma očima provrtal až na dno mé duše, ale já se obrnila proti každému jeho slovu. Neposlechnu... Tentokrát ne! Viděla jsem Lovce, své přátele, jak mi umírali v náručí, viděla jsem slzy matek, jež přišly o syny, a bolest mužů, kteří ztratili jedinou dceru.

Tahle válka mi vzala už dost... A já nepřipustím, aby mě připravila o dalšího z mých nejbližších.

„Počítal jsem s tím,” řekl otec k mému překvapení.

„No,” zaváhala jsem. „To je dobře.”

Táta se usmál a kývl bradou k Jasonovi. „Proto je tady on.”

„Cože?” zeptala jsem se nechápavě.

„Povolal jsem svého nejmocnějšího daikons a tebe ani trochu nezajímalo, proč jsem to udělal?” usmál se otec.

„Zuří válka,” rozhodila jsem ruce ve všeříkajícím gestu.

„Jason je tady z jediného důvodu... Naučí tě ovládat tvé schopnosti a v případě potřeby přijme ránu určenou tobě.”

Rychle jsem se otočila na Jasona, ale nezdálo se, že by ho otcovo sdělení překvapilo. Naopak... Na rtech mu pohrával mírný úsměv, což se zdálo téměř neuvěřitelné.

„To nemyslíš vážně,” vydechla jsem šokovaně.

„Jsi blázen, pokud sis myslela, že bych nechal svou jedinou dceru jít do války bez záruky, že bude v bezpečí,” zamračil se otec.

„Záruky? A tou je on?” ukázala jsem na Jasona. „Jakou on je zárukou? Nenávidí mě! Nepřijme místo mě jedinou ránu, spíš mě strčí do její dráhy!”

„To neudělá,” oponoval mi.

„Vážně? A důvod, proč by neměl? Věrnost k tobě?” založila jsem si ruce posměšně na hrudi.

„Složí přísahu... Pozítří za úsvitu před tebou poklekne a krví stvrdí věrnost virval... Tvůj život bude spjatý s jeho, dokud tu povinnost nepřevezme tvůj muž,” vysvětlil otec věcně situaci.

Chvíli jsem se na něj jen dívala, a když mi došlo, že to myslí smrtelně vážně, zatvrdila jsem se. „K tomu mě nemůžeš přinutit.”

Táta opětoval můj pohled a zdálo se, že pod jeho tíhou stárne o stovky let.

„Jednou poznáš, co obnáší láska rodiče, Hope,” pronesl tichým hlasem. „Vždycky jsem tě miloval dost na to, abych tě potrestal, i když mi tvůj trest lámal srdce. A miluji tě dost na to, abych ti řekl ne, i když vím, že mě za to budeš nenávidět. To jsou totiž bitvy, které musí vést každý rodič, a když vyhraji já, vyhraješ tím i ty... Takže ano, můžu tě přinutit a udělám to. Jason se stane tvým whardem a ty jeho postavení stvrdíš vlastní krví.”

Zaťala jsem ruce v pěst, můj oheň řval z hlubin srdce, abych ho pustila na svobodu, ale já ho držela na uzdě. Aniž bych se podívala na Jasona, prošla jsem kolem otce a zamířila do svého pokoje.

Byla hluboká noc, oknem mi na postel svítil měsíc, který byl skoro v úplňku, a hvězdy se třpytily. Dokonalá noc... Taková, jaká mi přivodila pokaždé klid a pohodu, teď jsem ale v temnotě nenacházela útěchu.

Převlékla jsem se do noční košilky a vyšla na kamenný balkon, abych nechala mořský vánek pohladit mi holou kůži překrytou tenkým saténem.

Na tomhle místě jsem vyrostla a strávila celý svůj život, v kruhu nejbližších a nejvěrnějších. Střežená a chráněná... Tak si to přáli moji rodiče, ale já potřebovala svobodně dýchat a žít.

Otevření dveří mě vytrhlo ze zachmuřených myšlenek a já se otočila, abych zjistila, kdo bez vyzvání ruší moje soukromí.

Pohled na Doriana, který byl do půl těla svlečený a krvácel z hlubokého šrámu na hrudi, mi na chvíli zastavil srdce.

„Doriane!”

„Jsi v pořádku,” zašeptal s úlevou a ztěžka se opřel o veřeje.

Došla jsem k němu několika dlouhými kroky a sklonila se, abych ho podepřela. Krvácel silně a v obličeji byl šedý.

„Musíš se nakrmit,” upozornila jsem ho.

Dorian mě neposlouchal. Vklopýtal do místnosti a dosedl na mou postel. Rána se mu rozevřela a vyhrnul se proud čerstvé krve.

„Bude to v pořádku,” ujišťoval mě. „Potřebuju se jen vyspat.”

„Potřebuješ se nakrmit,” vedla jsem dál svou.

Dorianovy oči barvy oceánu se mírně přivřely bolestí a v tu chvíli jsem věděla, co musím udělat. Tenhle míšenec při mně vždycky stál, vždycky mě chránil a bojoval za mě bitvy, kterých jsem se bála. Dorian by pro mě udělal všechno, udržel mě naživu za jakoukoliv cenu a já mu teď mohla splatit aspoň část dluhu, který jsem u něj měla.

Shrnula jsem si tenké ramínko noční košilky a on se na mě překvapeně podíval. Postavil se na nohy a váhavě ke mně došel.

„Tohle nemusíš dělat,” zašeptal.

„Ale chci... Moje krev je magická, zahojí tě,” pronesla jsem chraplavým hlasem.

Dorian mi bříšky prstů lehounce přejel po pažích a něžně mě objal. Pozadu mě tlačil k posteli, zatímco rty mapoval mou tvář.

Ve chvíli, kdy jsem si lehala na prostěradlo a Dorian mi jazykem přejel od čelisti ke krku, do mysli mi udeřila vzpomínka na vizi. Přesně tohle jsem viděla. Jeho a sebe v posteli, Dorianova široká záda stínící moje polonahé tělo...

„Miluju tě...”

To vyznání mě zabolelo stejně jako protnutí pokožky, které přišlo vzápětí. Po ostrém bodnutí přišla blažená euforie a já cítila každé zatahání ze žíly, jak Dorian zhluboka pil.

Ležela jsem pod ním strnule a dívala se stranou. Ano... Milovala jsem ho, byl vším důležitým v mém životě... Tak proč se mi před očima zjevoval temný Lovec se svým obsidiánovým pohledem?

Zaťala jsem Dorianovi prsty do zad a on zasténal. Bral to jako pobídku, takže pevně stiskl mé stehno a pohnul boky dopředu. Cítila jsem přes tvrdou látku kalhot, že je maximálně vzrušený a krmení mu vrátilo plnou sílu.

A přesně v téhle pozici nás uviděl Jason, který bez zaklepání vešel otevřenými dveřmi. Dorian se na mě dál tlačil, jemnými tahy sál mou žílu a boky se mu lehce vlnily. Věděla jsem, že z Jasonova úhlu pohledu nemůže vidět, že kalhoty poloupíra jsou neprodyšně zapnuté a bez mrknutí čelila temnotě jeho osobnosti.

Byla to zvláštní chvíle... Mé tělo si uzurpoval jeden muž, zatímco ten druhý tahal za nitky duše.

Jasona probral z otupělosti sten, který vyšel Dorianovi z hrdla, když vynořil zuby z mé kůže a začal ji olizovat, aby se dírky po jeho vstupu zatáhly.

Lovec se posměšně uklonil a vycouval... Přesto jsem jasně přečetla dvě slova, která mu splynula bezhlasně ze rtů.

Dva dny...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction