Lovec - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ozvěny minulosti...

29.01.2019 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1419×

Kapky studené vody mi dopadaly na rozpálené tělo a tvář. Nechala jsem sprchu bičovat pokožku a užívala si ten výjimečný pocit.

Okolí paláce už celé týdny sužovalo nesnesitelné horko a dnešní noc měla být tropická. Vypnula jsem vodu a vystoupila ze sprchového koutu, abych nechala mokré tělo ovanout čerstvým vzduchem.

Zapřela jsem se rukama o umyvadlo a podívala se na svůj odraz. Rysy tváře byly pravidelné a podobaly se matčiným, ale barva pokožky a vlasů kopírovala otce. Jediné, co jsem nepodědila ani po jednom z rodičů, byly levandulové oči. Fialová barva se zdála být z jiného světa a propůjčovala mi jedinečný pohled.

Ty oči patřily Elen... Má teta zemřela za strašlivých okolností a vize mi ukázaly, co znamenala pro Jasona. Čím vším si navzájem byli, a hlavně, čím mohli být, kdyby se nestala ta tragédie. Byl by Jason mým strýcem? Měla bych bratrance, nebo sestřenici? A stal by se Lovec tím nelítostným mužem, jakého jsem znala dnes?

Dlouze jsem vydechla a svěsila hlavu. Byla jsem obdařena darem, který se stával trestem? Navždy odsouzená znát budoucnost, navždy ztracena v mlhách zítřků?

Něco udeřilo do magické bariéry, která chránila palác. Ucítila jsem ten úder ve své krvi, stejně jako v mase. Hranice vytvořené otcem v sobě nesly jeho magii, čili i tu mou.

Rychlostí blesku jsem se nasoukala do černých džínů a oslnivě bílého tílka, aniž bych se zdržovala hledáním spodního prádla.

Vyběhla jsem na chodbu a za běhu si donazouvala jednu botu. Minula jsem stráže, které neproniknutelně uzavíraly okna i dveře a do trůnní síně vpadla v rekordním čase.

„Tati?” zkusila jsem váhavě, ale táta s mámou tady nebyli.

Jediný, kdo by mi mohl říct, co se děje, byla Tara, která vydávala strohé rozkazy Lovcům a sama si připínala na záda dlouhý meč.

„Co se děje?” zeptala jsem se jí.

„Hope,” otočila se ke mně překvapeně. „Dorian tě měl dávno přenést. Musíš do sídla Bratrstva, tady není bezpečno.”

„Můry?” vyslovila jsem to jediné slovo s odporem.

„Ano,” kývla rázně. „Bude to rychlé, ale pro jistotu tě musíme dostat pryč z paláce.”

„Pomůžu vám,” nabídla jsem se rychle.

„Poslouchej mě,” sevřela mi Tara naléhavě paži. „Jejich útok znamená jediné... Vědí to... Vědí, že máme věštkyni a chtějí tě pro sebe. Nejsou tady, aby nám zasadili ránu, nejsou tady dokonce ani kvůli boji, jejich cílem jsi ty.”

„Neuteču se schovat, zatímco vy budete bojovat,” zamračila jsem se a vytrhla se jí.

„Přesně to uděláš!”

Ten chladný rozkaz mě přinutil odvrátit svou pozornosti od Tary k Jasonovi. Lovec byl ověšený zbraněmi a nesl s sebou pach smrti. V černých očích se mu blýskala krvežíznivost a zdálo se, že se těší, až zaboří své dýky do první můry.

„Budu bojovat!” postavila jsem se mu na odpor.

Jason mi neodpověděl, místo toho se věnoval Taře. „Kde je ten kluk? Měla být dávno pryč!”

Tara zavřela oči, aby pomocí magických vláken našla svého syna. „Je venku... Bojuje...”

Tím bylo zřejmě řečeno vše. Tara ráznými kroky přešla k Jasonovi a podala mu prsten s krvavým rubínem. Byl to symbol mojí matky. Daikons bojující bok po boku za královnu temnoty. Znak jejich oddanosti a pokory.

„Znovu spolu,” usmála se Tara.

Jason jí úsměv neoplatil, ale šperk si navlékl a po jejím boku vykročil k východu. Udělala jsem prvních pár kroků k nim a... Narazila do ledu, který přede mnou vyrazil ze země. Překvapeně jsem se otočila, ale za chvíli jsem byla uvězněna v ledové kleci.

Obláčky páry se mi srážely u úst, přesto jsem necítila žádný chlad. Vztekle jsem přistoupila k průhledné bariéře a položila na ni dlaně.

„Jasone! Neopovažuj se!” křičela jsem na Lovce, který se ani neotočil.

Tara zaváhala a podívala se na mě se směsicí pocitů vepsaných do tváře.

„Jasone! Varuju tě! Do háje!” udeřila jsem dlaněmi do ledu, ale ten se ani nepohnul.

Lovec nezpomalil, když houkl přes rameno. „Až bude po všem, přijdu si pro tebe.”

Tara omluvně pokrčila rameny a několika skoky Jasona dohnala. Kdybych mohla, zabila bych je pouhým pohledem.

Takhle jsem se soustředila na svůj oheň, ale led ho dusil, nedovolil mu ani zadoutnat. Nakopla jsem klec, která mě držela v zajetí a snažila se najít něco, co by mi pomohlo uniknout.

Po nekonečně dlouhých minutách jsem si musela připustit, že Jason tohle vězení vytvořil tak, aby z něj neunikl ani tvor vládnoucí ohni.

Sesunula jsem se na podlahu a objala samu sebe. Nárazy přicházely už jen ojediněle, přesto jsem vnímala intenzitu každého z nich. Míjely vteřiny, minuty, a když mi hodinky za zápěstí ukázaly, že jsem tu zavřená přesně hodinu a půl, chodbou před síní někdo proběhl.

Postavila jsem se na nohy a postava se právě v tu chvíli vrátila. Couvla jsem o krok dozadu, když jsem spatřila drobnou ženu s rudočernou kůží, rudýma očima a rozeklaným jazykem, kterým si přejížděla přes rty.

„Ale, ale,” prohlásila úlisně a sjela mě tak ohavným pohledem, až jsem se vnitřně otřásla. „Že by dáreček?”

Nereagovala jsem... Snažila jsem se mít ji stále na očích, takže jsem se točila kolem dokola podle toho, jak obcházela klec.

Najednou se zarazila, přitiskla své spoře oděné tělo na ledovou plochu a olízla hladkou plochu v úrovni mého břicha. Viděla jsem, jak jí mráz pálí kůži, ale ona jen slastně přivřela oči.

„Vypadni, nebo tě zabiju!” neudržela jsem se.

Žena prudce rozevřela víčka a vzrušení v rudých očích mi vyvolalo husí kůži.

„Jak sladce mluvíš,” syčela tiše. „Nechala bych si tě v posteli měsíc, možná déle... Co všechno bys s tím svým ostrým jazýčkem-”

Pulzní vlna ji odhodila dozadu a síní se přehnala temnota. Podívala jsem se ke dveřím, kde stál Jason a tvářil se jako bůh pomsty.

„Kiaro!” zavrčel znechuceně. „Přece jenom ses rozhodla říct mi, kde se nachází tvůj pán?”

Ta nestvůra se překulila na břicho a zapřela se o nohy i o ruce, takže vypadala jako lezoucí pavouk. Natočila hlavu do nepřirozeného úhlu a zakmitala jazykem.

„Možná, Lovče,” usmála se a odhalila špičaté zuby. „Dej mi ji na hraní a já ti to povím.”

Jason ke mně sjel černýma očima a ve tváři se mu pohnul sval. „S tou si hraju jenom já,” odpověděl nestvůře.

„Sssssss,” syčela Kiara. „Zajímavé... Šestadvacet let mě honíš po všech čertech, nedopřeješ mi klidu, a když ti nabídnu odpověď, výměnou za malou službičku, odmítáš... Tvrdil jsi, že mi za odhalení mého pána dáš cokoliv.”

„Ji ne,” odsekl Jason. „Je dcerou Stvořitele, nepřežila bys její péči.”

„To jssssou řeči,” protahovala žena sykavky. „Chceš ji pro sebe, Lovče. Dokonce tolik, že necháš plavat svou pomstu?”

S těmi slovy se vypařila v oblaku rudé páry a ponechala mě napospas Jasonovi.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction