Lovec - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Oheň a led...

25.01.2019 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1383×

„Ty... vize,” zkusila jsem to slovo opatrně poválet na jazyku. „Musí se vyplnit, nebo se dají změnit?”

Kalayes mírně naklonila hlavu ke straně a ve zlatých očích jí problesklo pochopení. „Co jsi viděla, Hope?”

Oči mi samovolně sjely k Jasonovi. Stál na konci místnosti u okna a díval se do noci, která venku panovala. Přejel mi mráz po zádech z aury, jež se kolem něj vznášela. Tenhle Lovec byl bezcitný a studený jako led, kterým vládl. Přesto jsem ještě teď cítila ozvěnu emocí vyvolanou vidinou. V té vizi ho jiná Hope milovala, jiné Hope se svíral žaludek, když se ho dotýkala, jiná Hope po něm toužila.

Jason se bez varování otočil a pohlédl přímo na mě. „Svůj dar máš, abys chránila ostatní. Tvoje pubertální chování nás může všechny zabít. Řekni, cos viděla!”

Vstala jsem z křesla, na kterém jsem seděla, a rysy ve tváři mi ztuhly. Ať už ten sled obrazů znamenal cokoliv, určitě neukazoval budoucnost. Toho arogantního parchanta nemohl milovat nikdo a už vůbec ne já. Nenáviděla jsem ho.

„Proč je tady?” Otočila jsem se na Kalayes.

Má babička, která se na tohle oslovení cítila stále ještě mladá, mě pohladila po ruce. Vrásčitá dlaň na malý okamžik stiskla mé prsty, než Kalayes zamířila ke dveřím.

„Dojdu pro tvé rodiče,” řekla, než za sebou zavřela dveře.

Popuzeně jsem se odvrátila a přešla k druhému oknu, které bylo dostatečně vzdálené od Jasona. Venku vyprahlou zemi bičoval déšť v silných provazcích a moře s ohlušujícím řevem naráželo do skal. Počasí přesně kopírovalo mou náladu.

„Oblékáš se jako děvka!”

Nadzdvihla jsem obočí a se sladkým úsměvem se posadila na parapet, přičemž se mé černé šaty posunuly ještě výš. Jason to celé sledoval s výrazem, který nevěstil nic dobrého.

Kožené šaty byly nechutné. Prsa se mi v nich tak nadouvala, až hrozilo, že vypadnou, síťované punčochy nebyly můj styl a vysoké kozačky mě nepříjemně dřely do nohou. Jenže noční můra by se mým směrem ani nepodívala, pokud bych do baru nakráčela ve svých oblíbených džínách a tílku.

Úlisně jsem si přejela dlaněmi po kyprých tvarech a tvářila se spokojeně. „No, nevím... Jsou tací, co se nemohou vynadívat.”

Nehodlala jsem se nechat vyprovokovat, spíš jsem chtěla, aby svou kontrolu ztratil on a zdálo se, že se mi to daří.

„Věděl jsem, že budeš prokletí, už když ses narodila,” procedil skrz zuby.

Tohle mě přinutilo zatnout ruce v pěst a vší silou držet svou moc na uzdě. „Neznáš mě! A nikdo ti nedal právo mě soudit!”

Jason se bojovně napřímil a od nohou se mu začala šířit jinovatka. Ústa se mi překvapeně pootevřela, když jsem si uvědomila, že chce vážně boj.

„Já jsem dcerou Stvořitele,” pronesla jsem opatrně. „Nemůžeš se mi rovnat.”

„A já daikons se staletími zkušeností,” usmál se zle. „Můžu tě zabít.”

Jeho sebejistota byla roznětkou, která odpálila můj hněv. Zařvala jsem a vrhla na něj ze svého těla vlnu ohně, která se roztříštila o ledový štít.

Naše magie pohltila celou halu, praskala a ničila. Mráz se střídal s ohněm a zanechával za sebou spoušť. Nábytek byl roztříštěný na kusy, tapety na zdech ohořelé a okenní tabulky pokryté zmrzlou vodou.

Jason se ve změti ledu přesunul blíž a chtěl mě znehybnit v sevření svých paží. Hranou dlaně, přesně v místech, kde ruka přecházela v zápěstí, jsem ho udeřila do nosu. Nečekal to a slovo, které ze sebe vyrazil, by mě normálně přinutilo zčervenat. Teď jsem jenom využila jeho nepozornosti a chystala se ho nakopnout tam, kde to muže bolí nejvíc.

Byl rychlejší než já. Sevřel obě moje zápěstí do jedné své ruky a otočil zády k sobě, přičemž volnou rukou mi přitiskl paže k hrudi. Ani se neobtěžoval zafixovat mi hlavu. Stejně jsem mu nemohla nijak ublížit, dosahovala jsem přesně na jeho hrudník.

„Vychladni!” zavrčel mi temně do ucha.

Ten šepot spustil mléčnou mlhu. „Ne!” vykřikla jsem vzpurně a vrtěla hlavou, abych setřásla další vidinu.

Nedala se nijak odradit. Udeřila mi do mysli a na chvíli vytěsnila realitu. Stála jsem uprostřed místnosti, která mi nic neříkala. Oheň v krbu osvětloval postavu muže, který klečel před ženou, jejíž oči měly stejnou barvu jako ty mé. Bohové, Elen...

Jason svíral její dlaně ve svých tak něžně, jako by se bál, že ji zlomí. Na tváři měl zbožný úžas, tak odlišný od tvrdého výrazu, jakým se pyšnil v realitě.

„Co se děje, cara?” ptal se jí tichým hlasem.

Elen se na něj podívala ledvandulovýma očima... Mýma očima... A trochu se pousmála, než ho pohladila po vlasech.

„Nebude jako já, ale tak je to správně,” mluvila nepřítomně. „Není jejich nadějí, ale tvojí. Dcera ohně, zrozena v krvi, aby spasila ledového krále. Žár prolomí led a mráz ustoupí, aby se nakonec spojily v jeden.”

Potom přejela pohledem nad Jasona a já měla pocit, že se dívám do očí svému osudu. Vize mě začínala táhnout zpátky, přesto jsem ještě vnímala ozvěnu Eleniných slov.

„Zachraň ho...”

Další obrazy... Změť okamžiků... Elen, jak se jí do hrudi zanořuje dýka, Jason, který nad ní klečí a zběsile se snaží zastavit proudící krev, jeho slzy, bolest obou... Všechny ty emoce do mě narážely plnou silou.

Klesla jsem na kolena a přitiskla si dlaně ke spánkům, abych se zbavila bolesti, ale nepomáhalo to. Nevidomýma očima jsem stále dokola sledovala utrpení, které se odehrálo ještě před mým narozením.

A když Elen v mé vizi zemřela, má duše se roztříštila spolu s Jasonovou. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy, ústa mám dokořán a vychází z nich srdcervoucí křik.

Silně paže mě přitiskly k sobě a do nosu mi vnikla vůně citrusů. Tolik povědomá, a přesto docela cizí.

„Dýchej... Nesmíš se stát otrokem těch vidění... Dýchej se mnou...”

Jasonův hlas přicházel z velké dálky a vize mě od něj odstřihávaly, nechtěly, abych je opustila. Ukazovaly mi tolik utrpení, tolik žalu...

„Hope!” Jeho křik mi drásal uši. „Soustřeď se na mě!”

Pod dlaní jsem cítila silný tlukot srdce, jež nebylo moje. Vize slábly, emoce ztrácely na síle, protože realita se zdála silnější než věštecké vidiny.

Mlha z mých očí zmizela a já uviděla skutečný svět. Klečeli jsme s Jasonem proti sobě, já měla položené dlaně na jeho nahé hrudi, protože z trička zbyly jen ohořelé cáry a zblízka jsem hleděla do těch obsidiánových propastí.

Bohové, byl tak krásný. Ne způsobem, jakým ohromoval ženy Dorian, který se podobal svému otci. Rhage vypadal jako padlý anděl, stejně jako jeho syn. Kdežto Jason sváděl k těm nejtemnějším hříchům a zdálo se, že byl stvořením samotného ďábla, aby svou pekelnou krásou lákal smrtelníky do záhuby.

Chvějivě jsem se nadechla, když odezněl poslední střípek bolesti a chtěla odtáhnout ruce z té hladké, do bronzova opálené pokožky. Ruce ale neposlouchaly. Zůstaly na místě, a dokonce přejely přes svaly na břiše. Dívala jsem se, jak prsty kloužou po žebrech a rozbíhají se do stran, aby spočinuly na bocích.

Jason nepromluvil, ani se nepohnul, když jsem ho hladila, a jakmile se naše pohledy střetly, vyvolalo to jiskru. Naše moc se zažehla v jednotný vír, vznesla se do vzduchu a rychle udeřila zpátky, aby kolem nás vystavila hradbu ledových zrcadel, v nichž žhnul zničující plamen. Nikdy jsem nic podobného neviděla, a když nám po kůži tančilo světlo vycházející ze zrcadel, zdálo se mi, že jsem tím ohněm.

Uvězněna mrazem, spoutána ledovými okovy a pohlcena něčím silnějším, než jsem byla já nebo má magie.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction