Lovec - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Předposlední kapitola Lovce... Pán nočních můr...

14.04.2019 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1253×

Sevřela jsem těhotenský test pevně v dlani, až se mi plastové hrany zaryly do jemné kůže. Měla jsem zavřené oči a silou vůle jsem se snažila přimět, abych je otevřela. Mobil mi s protivným pípáním oznamoval, že dvě minuty uplynuly a ta malá věc v mé ruce byla připravená sdělit mi verdikt.

Pomalu jsem se podívala dolů a otočila test tak, abych viděla na malé okénko. Modré plus mě praštilo do očí, zasáhlo v srdci a naprosto ochromilo všechny myšlenkové pochody. Byla jsem schopná se jenom dívat.

Hlahol na chodbě mě probudil. Křik, klení a zvuk tříštěného skla mě přiměly rychle strčit test do obrovského květináče, který zdobil koupelnu v hale. Neodvažovala jsem se použít naši koupelnu a test, který koupil Jason, pořád ještě ležel na umyvadle v našem apartmá.

Odemkla jsem dveře a po jejich otevření se ocitla v pekle. Všude kolem pobíhali lovci v plné zbroji, kouř pronikal do místnosti otevřenými okny, což znamenalo, že někde venku otec pálil svět na popel a země se třásla pod náporem útoků, které někdo podnikal na magickou bariéru chránící palác.

Rozeběhla jsem se tryskem ven a na malou chvíli mě oslepilo slunce. Přitiskla jsem si ruku nad oči, abych je uchránila, a pomalu se orientovala.

Někde hluboko pod útesem, v místě, kde se táhla dlouhá písečná pláň, probíhal boj. Kouř stoupal v šedavých sloupcích k obloze, aniž bych viděla jeho zdroj, a přímořský vánek ke mně nesl kovový pach čerstvě prolité krve.

Lovci, kteří vybíhali z paláce se jeden po druhém odhmotňovali směrem k probíhající bitvě. Následovala jsem jejich příkladu a zhmotnila se na okraji útesu, abych se z ptačí perspektivy podívala, co se děje.

Při pohledu na stovky můr, jež se hnaly plání, se mi sevřel žaludek. A další z těch netvorů už bojovali s mými lidmi. Zahlédla jsem otce, jak stojí po boku mámy a drží svou mocí ohnivou zeď, která dělila další můry od bojujících skupin lovců.

Jejich postoj byl pevný, i na tu dálku jsem byla schopná vycítit chladnou sebekontrolu. Stáli si bok po boku, rovni jeden druhému, a chránili svůj domov vším, co měli k dispozici.

Nějaká intuice, špatný pocit, mrazení v zádech... Ať už to bylo cokoliv, mě přinutilo otočit se na druhou stranu a sledovat, jak se zpoza skal vynořila další skupina nepřátel. Byli to neenahr!

Stvoření tak odpudivá, až jenom při pohledu na ně tuhla krev v žilách. Ale co bylo nejhorší? Jediný jejich dotek způsoboval okamžitou paralýzu. Potichu se kradli k lovcům, kteří o nich neměli ani tušení.

Pláž pohltil ledový vzduch. Jason se zhmotnil uprostřed skupiny lovců, na dosah neenahr. Nevěděl o nich, snažil se pomoct v boji svým soukmenovcům, zatímco ze zálohy se blížila zkáza.

Když jeden neenahr natáhl černá chapadla své moci a mířil jimi na Jasona, pláží se přehnal řev. Zvuk tak mocný, až na chvíli zastavil všechno kolem. Na malou chvíli, na jednu jedinou sekundu všechno ustalo, aby se můry i lovci otočili... Na mě!

Stála jsem na útesu, vysoko nad nimi a z hrdla mi vycházel zvuk, který zněl děsivě. Bylo to varování! Jediné varování, které jsem poskytla, než se mé tělo samovolně odhmotnilo tam dolů.

Měla jsem pocit, že nějaký pradávný pud, něco hluboko zakořeněného ve mně, odsunulo racionální část mého já a pustilo na světlo... démona!

Upřela jsem fialové oči na neenahr a zavrčela. Vycenila jsem zuby, jako bych měla špičáky, a oni udělali tu chybu, že zaútočili.

Vztáhla jsem paže před sebe a z dlaní poslušně vyšlehl plamen magie. Nebyla to ale horká moc mého otce. Tenhle sloup energie byl obalený ledem, který praskal a vypouštěl jiskry, zatímco v jeho středu žhnul oheň.

Oči jsem horečně upírala k nepříteli, nevnímala jsem nic kolem sebe... Blížila jsem se k můrám, když mi do mysli udeřila jediná věta.

Tohle není tvoje válka!

Stáhla jsem se a prsty přitiskla ke spánkům, ve kterých mi bušila tupá bolest.

Ustup, Hope! Zachraň dědice temnoty a nech bojovat ty, kteří se narodili s proroctvím zkázy!

Nerozuměla jsem tomu a neznala hlas, který ke mně promlouval. Něžný, a přesto silný... Ale když se varování stalo ozvěnou, ze vzduchu začaly padat sloupce černého kouře, které se za letu měnily v elfy.

Destiny se kolem mě prohnala ještě napůl pohlcena mezi změtí molekul, ale její lid se držel z dosahu. Princezna Temných zpomalovala, až nakonec uvolněně kráčela pláží a bílá říza jí povlávala ve větru. Nevypadala ani trochu jako válečnice, drobná dívka čelící armádě zrůd, něžné stvoření, které se zdaleka nehodilo do krvavé války.

Vykročila jsem, abych ji zastavila, ale ruka na mé paži mě přinutila zůstat stát. Vzhlédla jsem k Jasonovi, který upíral svůj temný pohled k elfce.

„Dívej se, Hope... Dívej se, proč chce tvůj otec krev Temných svázat s naší,” kývl hlavou k Destiny.

Princezna se neusmívala, dívala se soustředěně před sebe a noční můry se po sobě váhavě podívaly. Jejich velitel udělal krok dozadu, když na něj elfka upřela pohled karamelových očí.

„Nepleť se do toho, princezno! Nebo krev elfů poteče tuhle noc proudem a já tě předám pánovi, abys každou noc zahřívala jeho lože!”

Velitelův hlas se nesl jasně nad hlavami nás všech. Destiny se po těch slovech usmála a vztáhla jednu ruku směrem k moři, aniž by změnila směr svého pohledu. Zatímco poutala velitele očima, vlevo od ní se moře začalo podivně vlnit.

Zamračila jsem se a za chvíli užasle ucouvla. „Do horoucích pekel!”

Masivní vlna vody se hnala směrem k pláži, moře se stalo rozbouřeným živlem, prskalo a statisíce litrů se valily přímo na nás.

Destiny ničící živel ovládala stejně snadno, jako dýchala. Přinutila vodní stěnu vysokou několik desítek metrů zastavit těsně před skupinou můr a nechala ji tam viset jako meč, připravený dopadnout.

„Ať si pro mě Arian přijde sám, pokud mu neschází odvaha!” odsekla Destiny hněvivě.

Jako odpověď na její prohlášení se nebe zatáhlo a udeřil jeden osamělý blesk. Když se kouř v místě, kde uhodil, rozplynul, zjevila se vysoká postava muže, který... Bohové! Nikdy jsem nic takového neviděla!

Pokožku měl podivně bledou, téměř průsvitnou a ostré rysy tváře by byly krásné nebýt těch rudých uhlíků místo očí. Záplava bílých vlasů mu padala do tváře a nejdelší prameny sahaly k mohutným ramenům. Ten muž byl bílý, ale syrová, temná moc z něj tryskala ve vlnách.

„To je nabídka, které jsem nemohl odolat,” usmál se na Destiny a jeho hlas mi postavil všechny vlasy v týle do pozoru.

Směsice temnoty a čirého zla, vábivý podtón zkázy. Nezdálo se však, že by na elfku udělal dojem. Destiny nehnula brvou.

„Vezmi si svoje zrůdy a táhni zpátky do pekla!” procedila skrz zaťaté zuby.

Pán nočních můr se usmál a přejel pohledem ke mně. Jeho úsměv se ještě prohloubil a bylo to, jako by na mě cenil zuby žralok.

„Nová věštkyně, nemýlím se? Ach, krev té předešlé cítím stále na jazyku,” přejel si jazykem po rtech.

Jason vedle mě zavrčel a vrhl se kupředu. Masivní vodní kruh uvěznil jeho nohy a držel ho na místě. Zařval na Destiny příval nelichotivých slov a vztekle trhal vodními pouty.

„Zmlkni, blázne! Chce tě dostat z dosahu Hope!” zamračila se na něj elfka.

Arian zaklonil hlavu a vzduch prořízl temný smích. Když se znovu podíval na Destiny, oči mu hořely touhou.

„Budeš moje, princezno Temných, přísahám! Raději tě uvidím mrtvou, než abys líhala vedle bastarda upíra a daikons!”

„Poslední varování!” řekla Destiny a vodní masa se pohnula k můrám.

Arian se elegantně uklonil a luskl prsty. Můry za jeho zády začaly jedna po druhé mizet, až zbyl jenom on.

Udělal jeden krok kupředu a dlouhý plášť odhalil nohu oděnou v podivné síťovině. Rukou i na tu dálku obkreslil siluetu elfky a zavřel při tom gestu oči.

Když je znovu otevřel, hořel v nich pekelný oheň. „Přijdu si pro tebe, Destiny. Buď připravená, než na oblohu vystoupí měsíc v úplňku, přijmeš mě do své duše i mezi stehna a břicho ti naplní moje sémě!”

Otřásla jsem se při tom slibu a objala se pažemi. Destiny ale jenom zkřivila rty do úšklebku a povolila zápěstí, takže se vodní stěna vrhla směrem k Arianovi. Ten se proměnil v stíny a zmizel. Zbyla po něm jenom ozvěna smíchu.

Elfka se prudce otočila směrem ke mně a mračila se jako sto čertů. „Zbláznila ses?! Víš, co by s tebou udělal?! Nebo ještě hůř, víš, co by udělal s tvým synem?!”

Cítila jsem, jak mi z tváře vyprchává krev a podívala se na Jasona. Daikons měl ztuhlé rysy ve tváři a byl bledý jako smrt.

„Cože?” zeptal se mrtvým hlasem.

Elfka po něm sekla pohledem a rychle pochopila situaci. Nezdálo se, že by litovala svých slov, naopak, spokojeně se usmála a ukázala na mě. „Gratuluji, je to chlapec. A ano, daikons, tvá družka právě ohrozila dědice Stvořitele a tvého prvního potomka. Myslím, že se s tím vypořádáš sám.”

Nevraživě jsem čelila jejímu pohledu a nervy mi drásal její klid. „Zítra se máš hlásit u Slepého krále, elfko.”

Destiny po mých slovech mírně zakolísal úsměv, ale udržela svou masku dokonale. „Děkuji za připomenutí, virval. Teď čel následkům svých činů.”

A s těmi slovy zmizela.

Nadechla jsem se a otočila se k Jasonovi. Stál těsně u mě a z černých očí mu sršely blesky. Uchopil mě pevně za paži a než jsem se nadála, pohltil nás led.

Daikons zuřil a já přes vlákna našeho spojení cítila každý osten jeho hněvu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction