OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Love is unpredictable - 5. kapitola

29.07.2011 (12:00) • Deiny • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1534×

5. kapitola – Úkol

„Tak povídej. Je Remus už můj příbuzný?“ vyptával se Sirius a nadzvedl obočí. Povzdychla jsem si a protočila oči.

„Co já vím. Se mnou nic společného, kromě přátelství, nemá,“ mrkla jsem na něj s nuceným úsměvem.

„Ne! Doufal jsem, že to bude lepší!“ zabědoval Sirius. Hodila jsem po něm polštář, který byl hned vedle mě na posteli.

„Siriusi! Já nejsem jako ty!“ připomněla jsem mu.

„No to jsi!“ zasmál se. „Andromeda občas říká, že máš jisté vlastnosti po mně. Většinou spíš ty ne moc dobré,“ ušklíbl se. „Já v tvém věku holky balil stejně, jako když jsme byli v Bradavicích.“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, tak promiň. Když já si vás představil spolu a musím říct, že se mi to líbilo,“ omluvil se. No, má hodně divný představy.

„Siriusi, nech to být, ano? Já s ním nic nemám. Jen jsem zjistila, že je celkem fajn. Není už takový, jak jsem si myslela. Myslela jsem, že je podobný jak ty, ale je daleko milejší,“ zpražila jsem ho. Sirius se zamračil.

„Cc, prej milejší,“ nesouhlasil.

„No to teda je a nežárli na něj,“ ušklíbla jsem se. Tentokrát Sirius hodil polštář, který jsem po něm hodila předtím já, po mně. Oba jsme se rozesmáli.

Povídali jsme si dlouho do noci. Myšlenkami jsem byla ale pořád mimo. Ani nevím, nad čím jsem pořád tak přemýšlela. Sirius mi vyprávěl o svých láskách, které měl v Bradavicích, a když jsem to začala tak nějak vnímat, hodně jsem se nasmála. Sirius byl „šoumen“, to se muselo nechat. Pak jsem mu musela já vyprávět o svých láskách z Bradavic. Když jsem mu však řekla, že byla jenom jedna, vykulil oči, jako kdyby to bylo nenormální.

Řekla jsem mu o Mattovi. Sirius byl vůbec první, komu jsem to takhle řekla. Ani moje mamka o tom neví, ani taťka. Ani nevěděli tehdy, že jsem měla nějakého kluka. A když mě viděli, jak jsem brečela po tom, co zemřel, vymlouvala jsem se na všechno možný. Většinou jsem ale říkala, že se mi stýská po Siriusovi. Věděli, že když jsem byla malá, strašně jsem na něm závisela.

Sirius napjatě poslouchal. V jeho tváři byla vidět lítost. Když jsem mu všechno řekla, sedl si na postel vedle mě a objal mě.

„T-to jsem nevěděl,“ řekl. „Je mi to líto.“

„To mě taky,“ přikývla jsem. Cítila jsem, jak mi něco stéká po tváři. Byla to slza. Nechala jsem to být. Začala jsem tam brečet a Sirius mě celou dobu objímal a utěšoval. Byla jsem mu strašně vděčná. Siriusovi vždycky. Byl jako můj nejlepší kamarád. Ne jako. Určitě. Vždycky mi pomohl, když jsem to potřebovala.

Další den měla být opět schůzka Řádu. Těšila jsem se, ale zároveň jsem přemýšlela, jak se udržet vzhůru. Moc jsem toho v noci nenaspala, a jestli tam usnu! To by mi dali!

Bylo pět hodin odpoledne, když se poprvé otevřely dveře. Jako první přišel Brumbál.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila jsem ho s úsměvem. Brumbál mě pozdrav opětoval. I úsměv.

„Pro vás, slečno Tonksová, jsem už také Albus. Už nejsem váš profesor, takže mi připadá zvláštní, abyste mě tak nazývala,“ dodal ještě a odešel dolů do kuchyně za Siriusem.

Postupně začali přicházet i ostatní členové Řádu. Seděla jsem na schodech a všechny si prohlížela. Přišlo i pár nových tváří, které jsem na minulé schůzi neviděla. Když už se blížila porada, vzpomněla jsem si, že ještě neviděla přicházet Lupina. Jakmile jsem si to uvědomila, otevřely se opět dveře a on přišel.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. Usmál se na mě.

„Ahoj. Porada ještě nezačala?“ optal se. Zavrtěla jsem hlavou. Lupin přikývl a sedl si vedle mě na schody. Začali jsme si povídat. Panebože, vůbec nevím, proč jsem najednou tak strašně s ním! Ale nemohu říct, že by mi to vadilo.

Členové Řádu stále přicházeli a já byla ráda, že tam se mnou Remus je. Ptala jsem se ho, jak se kdo jmenuje, když jsem je neznala a on mi všechna ta jména řekl. Většinou k nim přidal komentář, co si o těch lidech myslí a tomu jsem se docela smála. Nebyly to úplně tak milé věci, jako legrační.

Pak už dlouho nikdo nepřicházel. Já a Remus jsme stále seděli na schodech a debatovali jsme, převážně o Siriusovi. Napráskala jsem mu totiž, co říkal Sirius o Remusovi a Remus zase napráskal celkem zajímavé věci na Siriuse. Skvěle jsme se bavili, když za námi přišel Kingsley.

„Ehm… Neruším vás?“ zeptal se, tím nás vyrušil z naší konverzace. Podívala jsem se na něj a povzdychla si.

„No vlastně jo!“ odpověděla jsem, trochu vyčítavým tónem.

„Tak pardon, já jen že vás na poradě momentálně potřebuje Brumbál, něco pro vás má,“ oznámil nám.

„Remusi, my tady kecáme a úplně jsme zapomněli, že má být nějaká porada!“ zasmála jsem se a Remus taky. Zvedli jsme se ze schodů a šli společně i s Kingsleym na poradu. No, to se občas stane, když se člověk rozpovídá!

Jakmile jsme přišli, všichni na nás koukali. Sirius se opět šklebil. Super! Teď si všichni budou myslet, že spolu něco máme!

„Ach, tak tady jste!“ řekl Brumbál, když jsme se posadili. Sedla jsem vedle nějaké čarodějky, jejíž jméno jsem si nezapamatovala a Remus se posadil vedle Siriuse na druhém konci místnosti.

„Remusi, slečno Tonksová, mám pro vás jeden úkol,“ oznámil nám. „Vybral jsem vás, protože ty, Remusi, máš zkušenosti a vás, Tonksová, protože jste bystrozorka. Ne ale jako každá jiná, vám prostě důvěřuji o něco více. Potřebuju, abyste zítra v noci hlídali Prasinky. Několik obyvatel, kteří tam žijí, mají podezření, že by tam mohli slídit Smrtijedi. Nedávno tam byl zavražděn Lucas Baker, když se vracel pozdě v noci domů. Chtělo by to se tam trochu porozhlédnout.“

Přikývla jsem.

„Dobře,“ souhlasil Remus.

„Děkuji. A teď ještě k dalším věcem, které bych chtěl projednat.“

Zbytek porady jsem vnímala jen tak naoko. Přemýšlela jsem o tom zavražděném v Prasinkách. Lucas Baker. Něco mi to říkalo. Myslím si, že ho možná i znám, ale jistá si už nejsem.

Když porada skončila, všichni šli domů. Vyklidilo se to tu docela rychle. Tentokrát se tu nikdo nezdržoval moc dlouho, ani Remus. Těšila jsem se na zítřek. Na Prasinky. Dlouho jsem tam nebyla a to jsem tam dřív chodila poměrně často. Ale jakmile jednou šéfujete na Ministerstvu kouzel oddělení Bystrozorů, najednou už tolik času nemáte. Což mi připomnělo, že se na Ministerstvu musím na chvíli alespoň zastavit. Jestli se tam náhodou něco neděje. Nemusím tam prý být úplně každý den, ale oddělení se musí hold hlídat.

„Siriusi, musím si na chvíli skočit na Ministerstvo kouzel. Vrátím se tak nejpozději v jedenáct, ano?“ oznámila jsem mu. Sirius přikývl.

Vyšla jsem před dům, rozhlédla se kolem a pak se přemístila. Ocitla jsem se v krbu na přemisťování. Jediné místo, kde se mohou kouzelníci po celém Ministerstvu přemisťovat. Šla jsem k výtahům, které jsem moc v oblibě neměla a jela do druhého patra.

Jakmile jsem vystoupila z výtahu, začali mě všichni kolemjdoucí zdravit. Pokyvovala jsem jen na pozdrav a šla do své kanceláře. Sedla jsem si na židli a podívala se na stůl. Měla jsem tam plno papírů a vůbec nechápu, jak se tu mohli za tak krátkou dobu, co jsem tu byla naposledy, nahromadit. Najednou někdo zaklepal na dveře.

„Dále!“ vyzvala jsem osobu, stojící za dveřmi. Do dveří vstoupil Ministr kouzel, Kornelius Popletal.

„Á, slečno Tonksová, konečně jsem vás tu zachytil,“ řekl radostným tónem, avšak to znělo pořád trochu chladně. „Zítra vás potřebují na Odboru záhad, k večeru byste tam měla přijít. Stala se tam zvláštní věc a potřebujeme k tomu pár bystrozorů. Byli bychom radši, kdybyste tam přišla jen vy.“

Zítra? Ne! Zítra přece nemohu!

„Pane ministře, omlouvám se, ale zítra nemohu!“ řekla jsem. Popletal svraštil obočí.

„A proč?“ zeptal se. Co mu mám říct? Nemohu mu říct, že jdu hlídat Prasinky. Nebo ano? Nesmím nic říkat o Řádu, ale o Prasinkách bych mohla. I když, nebudu to riskovat. Popletal mě nemá tak v oblibě, jak se zdá a ví, že táhnu s Brumbálem. Vždycky se přede mnou přetvařuje, ale nejsem tak blbá! Poznám, že jen blafuje.

„Bohužel, to vám říct nemůžu,“ řekla jsem nakonec. „Ale slibuju, že za sebe pošlu tu nejlepší náhradu, jakou seženu,“ slíbila jsem a nuceně se usmála. Popletalovi taky cukaly koutky úst a kroutily se mu do úsměvu, avšak to spíš vypadalo jako nějaký škleb než úsměv. Nejistě přikývl a odešel. Jakmile zavřel dveře, musela jsem se zasmát. Pak se znovu ozvalo zaklepání. Dotyčný nečekal, než něco řeknu a vstoupil. Naštěstí to byl jen Artur Weasley.

„Ahoj,“ pozdravil mě. „Co ti chtěl Popletal, všiml jsem si, že odsud odcházel.“

Přikývla jsem.

„Jo, říkal, že mě na zítřek potřebuje na Odboru záhad. Ale prostě jsem mu řekla, že nemůžu,“ pokrčila jsem rameny.

Artur ke mně přistoupil blíže.

„Neřekla jsi mu nic, že ne? O Řádu. Nesmí se dozvědět, že nějaká taková společnost, co proti němu táhne, existuje. To bychom byli v koncích.“

„Ne, neřekla jsem mu nic,“ ujistila jsem ho. „Ptal se mě, proč zítra nemůžu přijít. Řekla jsem, že to mu říct nemohu. Nic víc. Z toho nemůže nic vyvodit.“

Artur přikývl.

„Nevíš, kde je Kingsley? Potřebuji s ním mluvit, jestli by zítra tam za mě nezaskočil,“ zeptala jsem se Artura. Zavrtěl hlavou.

„Nevím kde je. Viděl jsem ho před malou chvílí, někam šel, ale zdálo se, že pospíchal, takže nevím, jestli tu ještě je,“ řekl. Povzdychla jsem si.

„Aha, no nic. Tak řeknu Dawlishovi,“ pokrčila jsem rameny a vstala ze židle.

„Doufám, že v Prasinkách nebudete mít žádný problém,“ zadoufal Artur. Usmála jsem se na něj.

„Taky doufám,“ přikývla jsem. Artur mi také věnoval úsměv a zamířil pryč. Já se vydala na opačnou stranu, než šel on. Šla jsem do pracovny Dawlishe. Zaklepala jsem na dveře, ale nečekala jsem, než něco odpoví. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř.

„Dawlishi, potřebuju se vás o něco požádat,“ začala jsem. Dawlish se na mě usmál a pokynul mi, abych se posadila na židli před jeho pracovním stolem. Zavrtěla jsem však hlavou.

„Ne, bude to jen chvilička. Chtěla bych vás poprosit, jestli byste zítra za mě nezaskočil. Popletal potřebuje na Odboru záhad bystrozora, protože se tam prý něco stalo a musejí to vyřešit. Požádal mě, jestli tam nemohu jít, ale já už něco mám – něco důležitého.“

Dawlish se na mě chvíli s úsměvem koukal. Vzpomněla jsem si, jak mě nejednou chtěl dostat do postele. Ale to jsem ho tenkrát zaklela tak, že už to pak nezkoušel. Omylem totiž skončil v nemocnici u svatého Munga. Tam jsem ho dostat nechtěla, ale nějak se to pokazilo a už to bylo.

Dawlish můj požadavek přijal.

„Pro šéfovou cokoli,“ ušklíbl se.

Fuj!

Zavrtěla jsem hlavou. Není normální.

„Dík,“ poděkovala jsem mu.

„Co za to dostanu?“ začal hned zase. Povzdychla jsem si. Zase to zkouší?

„Výplatu,“ odbyla jsem ho, otočila se a odešla.

Autor: Deiny (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Love is unpredictable - 5. kapitola: