OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lost Together - část první

01.07.2012 (17:00) • furiosa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 582×

Dobré ráno, špatný den

Netroufl by si tvrdit, že se každé ráno probouzel s úsměvem na tváři – bolesti zad a levého předloktí dostaly většinou jeho náladu na bod mrazu do setiny vteřiny. Vlastně… ještě nikdy se neprobudil s úsměvem na tváři, když si představil celý den ve společnosti těch mimozemských individuí, která se vydávala za studenty.

Ale dnešní probuzení bylo obzvlášť kruté s celou rockovou kapelou, která sprostě okupovala jeho hlavu. Merline, ještě nikdy se neprobudil s takovou migrénou!

Mrzutě se vyhrabal z postele a zamířil rovnou do sprchy v domnění, že studená voda protivnou bolest trochu zmírní. Merlinežel, chladná voda se jen zasloužila o to, že byl ještě podrážděnější než předtím.

Rozzlobeně vylezl ze sprchy, osušil se, a zatímco se navlékal do sta vrstev svého profesorského taláru, hodil na sebe do zrcadla nerudný pohled.

Cestou na snídani zvládl uhranout tři duchy, kteří mu zdvořile přáli dobré ráno, a strhnout po pěti bodech skupině studentů z Havraspáru, kteří dle jeho mínění nebyli řádně upravení do společnosti, protože na jejich obličejích svítily temné kruhy pod očima. Po důvodu těch očividných důkazů probdělé noci se však raději nepídil.

Velká síň byla zatím téměř prázdná, mohutné davy studentů se teprve blížily, jak odhadoval, ale stůl určený pro profesorský sbor byl téměř plně obsazen. Neradostně si taky všiml, že nechybí ani Dyerová, která od začátku roku sedávala dvě místa od Brumbála, takže přímo vedle něj.

S přehlížejícím pohledem se usadil na svoji židli, tak na půl úst pozdravil starce po své pravici a nevzrušeně si do připraveného šálku nalil horkou kávu, kterou následně několikrát zamíchal a lžičku odložil na podšálek. Pak se, jako každé zpropadené ráno, chystal natáhnout pro mísu s míchanými vajíčky a pro slaninu, ale…

„Vždycky žasnu nad tím, jací jsou skřítci dobří kuchaři,“ promluvila černovlasá slečna po jeho levici s plnou pusou jeho oblíbeného ranního pokrmu. „Můžu se snažit, jak chci, ale nikdy se mi nepodaří umíchat tak vynikající vajíčka.“

Zaťal zuby a urputně přemýšlel, jestli má cenu se s ní hádat, anebo její nápadné provokace klidně přehlížet a předstírat, že ji nebere na vědomí. Zvolil druhou možnost, i když mu to dělalo jisté problémy. Jako by to byla naprostá samozřejmost, nechal si přilevitovat tác s uzenkami a pár si jich nabral na talíř.

Ne, že by neměl rád sladké, když ignoroval tácy s plněnými šátečky, cukrovím a moučníky, ale po ránu si dal přeci jen něco vydatnějšího.

Dal se do jídla, nějaké zadržování smíchu vedle sebe nebral na vědomí, a sem tam hodil rozzlobený pohled na kupu studentů u kolejních stolů, kteří dle jeho mínění dělali víc hluku, než se po ránu dalo snést. Po polknutí posledního sousta z třetí uzenky se však zarazil a nakrčil obočí, když si uvědomil, že něco není tak, jak má být. Jeho dnešní snídaně byla totiž až podezřele klidná, pokud nepočítal provokaci Dyerové.

A hned mu bylo jasné, proč.

Po očku se podíval na ředitele a udiveně si všiml, že svému zaplněnému talíři nevěnuje žádnou pozornost a místo toho v ruce různě natáčí stříbrný pohár s bradavickým erbem. Byl myšlenkami úplně jinde. Nerozdával úsměvy a pohledy plné energie, ani nikomu nelichotil povzbuzujícími slovy. Prostě jenom přemýšlel.

„Doufám, že má dnešní hodina tentokrát proběhne bez problémů,“ řekla Linda Dyerová uštěpačně a Severus z ní cítil její zvědavost, co odpoví. Na Brumbálovo nezvyklé chování v tu chvíli zapomněl.

„To je pouze váš problém, jak -“ začal, ale Dyerová ho přerušila.

„Je mi fuk, co si o tom myslíte, kolego, a co byste mi řekl k mému způsobu výuky. Já vám pouze říkám, abyste si vedlejší účinky nějakého lektvaru u studentů dal do pořádku ve svých hodinách a laskavě to netahal do těch mých,“ usmála se na něj přesladce, až měl Severus znovu chuť ji uřknout. „Jo, a -“ otočila se na něj ještě, než se vydala na svou první hodinu, „přeji vám krásný den, profesore.“

„Ženská protivná,“ zavrčel tiše pod imaginární vousy a téměř znechuceně dojedl svoji porci uzenek na talíři.

„Copak, nějaké potíže?“ zeptal se ho stařec napravo zvědavě, který se zřejmě už dostal z podivné ranní letargie a naladil se na svou starou dobrou vlnu.

„Ne,“ odsekl Severus stručně a dopil kávu.

„Linda je velmi milá slečna, Severusi, neměl byste na ni být -“

„Dobrou chuť,“ štěkl Severus a důstojně se vydal zpátky do sklepení, aby se psychicky připravil na první dvouhodinovku s druháky. V duchu se tajně těšil na velkou přestávku, kterou vždy trávil v přítomnosti černého čaje v křesle potemnělého koutku ve sborovně. Jeho nálada se o malou trošku zvýšila, když si uvědomil, že každé čtvrtky ve sborovně bývá i ten zablešenec. Aspoň do někoho bude moct rýpat.

Ale co se týče plánování blízké budoucnosti, zmýlil se.

***

„…a tedy za černou magii obecně považujeme magii, jejíž hlavním cílem je působit zlo a je motivovaná sobeckými účely. Za touto magií stojí silná touha po moci a všech neukojených potřeb, proto se může rodit z pouhého nevědomí. Nejznámější černokněžníci se nenarodili zlí, zlými se stali.“

„Máme je litovat?“ vykřikl kdosi znechuceně.

Lupin se shovívavě usmál. „Nikoliv, pane Gordone. Jen chci, abyste si pamatovali, že zoufalý člověk páchá zoufalé činy. Ale dost už teorie – dnes jsem se s vámi chtěl věnovat užitečné formuli, která zní Finite incantatem. Jde o vcelku jednoduché kouzlo, které ruší účinky převážné většiny kouzel – ovšem musím podotknout, že na kletby čiré černé magie nepůsobí. Rád bych, abyste si ho dnešní hodinu všichni vyzkoušeli.“ A postavil na stůl velkou krysu, která velmi nahlas hýkala a pištěla.

„Tahle krysa je očarovaná zesilujícím kouzlem a vaším úkolem je kouzlo zrušit,“ řekl a vyvolal prvního studenta, který až na prvotní nejistotu kouzlo bez problémů zrušil.

„Výborně!“ zvolal vždy, když byla formule provedena správně a takhle to šlo až do poloviny druhé hodiny, kdy před katedru předstoupil poslední chlapec se jménem Dan.

Vypadal velmi nervózně, jako by před ním stála rozzuřená saň a ne vystrašená krysa. Ani pořádně nevyslovil formuli, a jeho vlasy a obočí najednou začaly růst převratnou rychlostí a zbarvily se do kanárkově žluté, takže o ně o několik okamžiků později div nezakopával. A růst stále nepřestaly.

Lupin, neschopen určit záhadnou diagnózu nebo kouzlo zrušit, poslal chlapce na ošetřovnu i s jeho kamarádem, který mu musel držet vlasy, protože by pak těžce vysvětloval, že se chlapec přizabil vinnou svých bujných kadeří.

Ve třídě mezitím vypukla vřava.

„Klid, klid, prosím!“ pokusil se Lupin přerušit jejich náhlý výbuch smíchu, ale šlo to těžce, když i jemu samotnému cukaly koutky. „Takhle to dopadá, když kouzlu nevěnujete potřebnou soustředěnost. Zkusíme to všichni ještě jednou -“

„Profesore, něco se s vámi děje!“ vykřikla jedna dívenka vyděšeně a ukázala na něj, načež se všichni studenti začali opět z plna hrdla smát.

Zmateně přikročil k zrcadlu a zhrozil se – jeho hlavu teď už nepokrývaly jeho prošedivělé hnědé vlasy, nýbrž bujné tyrkysové afro, které rychle nabývalo na objemu. Vykuleně na to merlinovo dopuštění zíral, přičemž mu v hlavě šrotovalo, co se to děje. Ale nakonec se také rozesmál a otočil se zpátky ke třídě -

„To je super! Jak jste tohle udělal?“ křičel na něj jeden kluk nadšeně a ukazoval na svoje vlasy, které vypadaly jako po probití elektrickým proudem, akorát nabyly jasných oranžových odstínů. Jedna dívka naopak začala hystericky brečet, když zjistila, že místo svých rostlých plavých kadeří nemá na hlavě vůbec nic, až na svítivě zelenou ofinu. Další pak vyskočil na stůl a začal předvádět roztodivné taneční kreace s tím, že teď vypadá jako Elvis Presley.

Když se na to Lupin tak díval, vážně pochyboval o tom, zdali je ve škole, anebo v nějakém špičkovém cirkuse. Vůbec nedokázal přijít na to, co tuhle groteskní přeměnu jejich vlasů zapříčinilo.

„Poslouchejte – hodina právě končí! Pokuste se zachovat klid, promluvím o tom našem malém problému s ostatními vyučujícími,“ oznámil povykující třídě druháků a vydal se do sborovny. Ale jak o chvíli později zjistil, nebyl to pouze jejich problém. Jakmile vyšel na chodbu, setkal se s rozdivočelými davy studentů, jejichž hlavy zdobila ta samá pestrobarevná a avantgardní nadělení, s jakými se právě potýkal ve třídě.

***

Linda postávala ve sborovně a nespokojeně se kroutila u zrcadla. Jejímu kritickému oku se její nový účes nezamlouval. Jistě, mohla dopadnout i hůř, na chodbách viděla opravdu otřesné kreace… ale neexistovalo jiné barvy, u které byla přesvědčená, že se k ní za žádných okolností nehodí – totiž růžové. S rozmrzelým povzdechem si prohrábla vlasy… PRÁSK!

Vylekaně nadskočila. „Víc byste těmi dveřmi prásknout nemohl?“ rýpla si a otočila se k osobě, která hlučně vstoupila do místnosti. Namísto další uštěpačné poznámky ale zůstala ohromeně stát a vykulila na zamračeného lektvaristu oči. „No, ty bláho!“ ulevila si.

Snape před ní stál s výrazem rozzuřeného býka, chřípí se mu chvělo, mhouřil oči, zatínal pěsti a… kolem obličeje se mu vlnily azurové a naprosto rozkošné andělíčkovské kudrlinky, které působily jako opečovávané v pětihvězdičkovém kadeřnictví.

„Páni, vy máte ránu…“ řekla a vážně zauvažovala, jak by na něm tento sestřih vypadal v jeho vlastní černé barvě. Teď, kdyby si dal na nos červenou bambuli a oděv by zaměnil za něco veselejšího, by klidně mohl dělat klauna. Uchechtla se.

„Vy máte co říkat!“ odsekl Severus stroze a načuřeně začal přecházet po sborovně sem a tam, přičemž tiše mumlal něco, co znělo jako: „Ti arogantní spratci! Rozmazlený zmije…“

Linda jeho zlostnou tirádu na účet známých neznámých viníků chvíli poslouchala a tiše se pochechtávala, načež někdo rozrazil dveře podruhé a dovnitř vtrhl Lupin i se svým afrem a hůlkou v pohotovostní poloze.

„Nazdar, Lupe,“ pozdravila ho Linda rošťácky a se zalíbením si prohlížela jeho z brusu nový nadýchaný účes. „Copak, někde hoří?“

Lupin si uvědomil, že s tasenou hůlkou vypadá opravdu hloupě a schoval ji do kapsy. „Kdepak, tak vážný to zase nebude,“ mávl rukou, ale pak mu pohled sklouzl k Severusovi, který ke svému bojovému pochodu přidal i afektovanou gestikulaci rukama. „No, i když…“ dodal nejistě.

„Snapea si nevšímej, on se z toho dostane, neboj,“ okomentovala Linda nabízející se scénu lhostejně a pohodlně se uvelebila ve křesle u krbu, ze kterého měla skvělý výhled.

„… nafoukaní tupci! Tupohlaví idioti…“

„Má jenom depku,“ dodala škodolibě.

„Mlčte, Dyerová!“ obořil se na ni Severus a konečně zanechal pochodování. „Kdybyste konala stejně tak rychle, jako vám pusa mele, dávno bychom měli viníky na koberečku!“

„Já?“ vyhrkla Linda ublíženě ve stejnou chvíli, kdy Lupin řekl:

„Viníky?“

Dveře se rozrazily potřetí. „Přeji pěkné dopoledne.“

Všichni tři se naráz otočili a spatřili Minervu, které na hlavě namísto tuhého uzlu stály fialové nagelované hřebíky. Tvářila se vážně, ukrutně vážně, takže všichni čekali na rozzlobený výbuch emocí. Ale nestalo se tak. Minerva se totiž o chvíli později z plna hrdla rozesmála a smála se tak silně, že se musela opřít o zeď, aby se vůbec udržela na nohou.

„Tohle… tohle se těm raubířům povedlo…“ uznala Minerva zrovna, když si z tváře utírala slzy.

Severus zpozorněl. „Vy víte, kdo to udělal?“

„To netuším… ale když se trochu zamyslím…“ vědoucně se jí zablesklo v očích a ona s úsměvem zakroutila hlavou. Poklidně se usadila ke stolu a natáhla se k misce se sušenkami.

„Minervo, jaká jsou vaše podezření?“ naléhal na ni Severus.

Minerva tázavě zvedla obočí. „Podezření?“

„Ano, podezření. Chci znát jména, vyšetřování bude takhle lehčí,“ vysvětloval Severus netrpělivě.

Minerva, Lupin a Linda si mezi sebou mezitím vyměňovali znepokojené pohledy.

„Co blbneš? Děláš, jako by byla spáchána vražda!“ řekl Lupin nevěřícně.

Severus si odfrkl. „Co se tomu tak divíš, Lupine? Snad mi nechcete tvrdit, že tenhle malomyslný vtípek přejdeme bez povšimnutí? Je teprve začátek října a ti idioti stihli provést to, co se většinou dělo v průběhu jednoho roku, ne měsíce.“

„Severusi, myslím, že zbytečně vyšiluješ,“ zašklebil se Lupin a Linda ho podpořila kývnutím, ale Severusova tiráda ještě neskončila.

„Přežil jsem jejich půlnoční večírek ve Velké síni, při kterém se hrad otřásal v základech, rachejtle, které vyhodily do povětří můj sklad -“

„Ale ten byl prázdný.“

„- jejich stupidní košťatovou dopravu, kvůli které jsme museli odepsat tři páry historických exemplářů, vajíčkovou bitku při večeři, hon na Filchovu kočku, petanque s koulemi té praštěné vědmy… zatraceně, nevím, co všechno ještě!“ odplivával Severus znechuceně.

Linda se ušklíbla. „Nepřeháníte? Chci říct… nepřeháníte až moc?“

Severus tlumeně zavrčel, podle jeho výrazu na tváři bylo všem až příliš jasné, co si o tom lektvarista myslí. Byl umanutý jako beran, a ve věcech se studenty ještě víc. Rozhodl se, že jim tenhle fórek spočítá a zarazit ho by bylo nad jejich lidské síly – takže téměř nemožné.

Ale přesto všechno existovala jedna osoba, která by i tenhle tvrdý oříšek mohla rozlousknout. A ta právě vstoupila do sborovny se širokým úsměvem na tváři, který jako by dodal chladné kamenné místnosti teplo horkého letního slunce. Kolem krku měla několikrát obmotaný svůj zelenkavý stařecký plnovous a zpod kouzelnické čapky mu čouhala bujná hříva stejně tak zelených vlasů. Ale tahle osoba se nezdála tímhle faktem nijak znepokojená, spíše naopak.

„Á, zdravím vás!“ rozzářil se Brumbál a když procházel kolem sedící Minervy, vzal si z misky na stole jednu sušenku, kterou labužnicky schroupal. „Lepší dopoledne by jeden pohledal, že? Opravdu přemýšlím, že bych po účinku toho zvláštního kouzla nechal své stářím zastižené vlasy opět takhle krásně zezelenat… No, není to nádhera?“

„Ne!“ odsekl Severus, zatímco ostatní si vyměnili pohledy plné pobavených jiskřiček.

Brumbál vzdorujícího muže chlapácky poplácal na rameni, jako by si ještě vůbec nevšiml, v jakém se nachází rozpoložení. „No, tak, chlapče, není mi co závidět. Ty tvé ďábelské kudrlinky také nejsou vůbec k zahození! Připomněl jsi mi našeho přítele Firenzeho -“

„Jaké jsou vaše vyhlídky na školní trest, Albusi?“ přerušil ho Severus nezajímaje se o jeho sentimentalitu.

Brumbál překvapeně zamrkal. „Školní trest?“

Merline, pomoz mi! „Přesně tak, školní trest! Najdeme viníky a naučíme je, že se takové puberťácké vtípky vůbec nevyplácejí… Už jich mám plné zuby.“ Co na tom bylo tak složitého? Napaří těm opovážlivým spratkům takový trest, že se z toho do konce roku nevzpamatují!

„Ale… ale, chlapče! Šlo přeci jen o neškodný a nevinný vtip, školní trest je -“

„Na místě,“ přikývl Severus. „Nejsem tady od toho, abych studentům dělal kašpara!“

„Ale…“ Brumbál hodil zmateným pohledem po trojce, která se pitvořila za Severusovými zády a naznal, že se o tom dohadují už delší dobu. „Chlapče, musíš se na to koukat kapánek jinak, s nadhledem. Jsou to tři měsíce od války, nemůžeš čekat, že se ti děti budou drtit v lavicích a chovat se stejně jako předtím!“

„Neříkejte mi chlapče,“ požádal Severus ledově. „Kázeň na téhle škole od začátku září rapidně poklesla, a jestli to takhle půjde dál, studenti nás dočista přestanou respektovat!“

„A co tedy navrhuješ, chlapče?“

„Školní trest,“ zopakoval Severus důrazně.

„Ale…“ začal Brumbál opět odporovat, ale pak se zarazil a v očích se mu zablesklo cosi prazvláštního. Přemýšlel, v hlavě mu to šrotovalo, a po dlouhé chvíli, kterou Severus uznal jako velice nadějnou, řekl: „Nu… a jak by sis ten svůj školní trest představoval?“

***

Tik, tak, tik, tak, tik, tak, tik, tak…

„Jak dlouho to bude ještě účinkovat?“

„Pár hodin určitě.“

…tak, tak, tik, tak…

„Je to vážně zábava, akorát škoda, že jsme neviděli Snapea…“ posteskla si Ginny.

„Kdo říká, že ho ještě nemůžeme vidět?“ řekl Ron a škodolibě se ušklíbl. „Stačí nafingovat nějakou strašlivě důležitou otázku, zajít k němu do brlohu… a pak se jenom smát,“ zasnil se.

Portrét Buclaté dámy se s bouchnutím odklopil a dovnitř vtrhl uřícený Neville i se svými blonďatými dredy do půli pasu.

„Lidi, průšvih!“ vydechl a zřítil se na huňatý koberec před krbem, u kterého si celá nebelvírská čtveřice lebedila. Zpozorněli.

„Co je?“ zeptal se Ron nechápavě. „Je ti patách armáda naklonovaných Filchů s pohrabáči v rukou?“ zašklebil se a nakrčil obočí, když Neville s vykulenýma očima zakroutil hlavou.

„Něco horšího,“ řekl.

„Tak nás už nenapínej,“ pobídl ho Harry zvědavě, kterého jeho příchod konečně probudil ze zasnění, v němž spočíval svou červenou rozčepýřenou hlavou na Ginnině klíně, a teď vzpřímeně seděl. „Co se stalo?“

Neville se nadechl a spustil: „Snape zjišťuje, kdo to udělal a společně s Brumbálem si do ředitelny postupně zvou studenty. Vyslýchají je!“

To zaujalo i  Hermionu, která doposud ležela na křesle s hlavou přes opěradlo a vzhůru nohama se učila z učebnice na kouzelné runy. „Brumbál? Proč tak najednou?“

Neville nevědoucně pokrčil rameny. „To nevím. Ale je to prej mazec. Když Snape nazná, že dotyčnej lže, prej mu leze i do hlavy. Je úplně nepříčetnej.“

Chvíli mlčeli.

„Přiznáme se,“ rozhodl Harry.

„Cože?“ vyprskl Ron a vymrštil se z gauče. „Proč? Jsi magor, vždyť nás Snape odšťaví jako velkej hnusnej kyselej citron!“

„Jo, a takhle zase naopak odšťaví všechny studenty na škole! Víš, jakej dokáže být!“ oponoval Harry klidně a přehlížel Ronovy nevěřícné grimasy.

„Zatraceně, právě že vím!“ rozčiloval se zrzek.

„Uklidni se, Rone, Harry má pravdu,“ uzemnila ho Ginny. „Co tak strašnýho se nám asi může stát? Budeme čistit hnusný kotlíky? Třídit tlustočervy? Vážně katastrofa!“

„Ale… ale…“ hledal Ron slova, ale zbytečně, protože jeho přátelé byli rozhodnutí. „No, jo, no,“ povzdechl si, „ale jestli nám dá nějakej fakt příšernej úkol, tak si mě nepřejte!“

***

Jestliže byl předtím opravdu hodně naštvaný, teď přímo zuřil. Potter! Mělo ho napadnout, že za to může Potter a ta jeho bandička kamarádíčků! Ti mohli za všechno, co se stalo od začátku roku – za večírek, rachejtle, košťata, vajíčka, kočku, koule… za všechno! I za to, že mu teď třeštila hlava, jako nikdy v životě.

Tlumeně mu zakřupaly klouby na rukou, když pevně zaťal prsty v pěst.

„Takže…“ zasyčel zlověstně tlumeným tónem a pomalu obešel skupinku studentů, kteří vzdorovitě vzhlíželi před sebe a nereagovali na žádnou jeho zle mířenou poznámku. „Zadostiučinění je krásná věc, že?“

Vyměnil si pohrdlivý pohled se zrzkem, který ho od chvíle, kdy se celá jejich slavná armáda nahrnula do ředitelny s tím, že by se rádi přiznali k činu, brutálně vraždil. Ušklíbl se. Ach, ano, odplata bude sladká…

„Byli jste několikrát napomenuti, tady pan ředitel,“ rukou pokynul za sebe, kde tiše postával Brumbál, „vám mnohokrát odpustil řádné potrestání s přesvědčením, že ty vaše duté palice budou vděčné a odpustí si ony stupidní vtípky. A vy?“

Rozhlédl se po nich a koutky úst mu cukaly zvrácenou radostí.

„Vykašlali jste se na něj. Dal vám svoji důvěru a vy jste zase provedli další ze svých stupidností. Ale říkám vám, že tentokrát z toho čistí nevyjdete! Možná si potom uvědomíte, že škola není žádný holubník a vy nejste středem vesmíru.“

Mlčeli.

„Vidím, že jste si konečně vědomi toho, že o vaše zbytečné výmluvy nikdo nestojí. Tím se nám celá situace značně ulehčuje. Tady s panem ředitelem jsme se dohodli na školním trestu, který zcela přísluší výšce vašeho provinění. Vykonáte jej dnešní noc.“ Odmlčel se.

„Přesně v jedenáct hodin vás chci vidět nastoupené u hájenky, kdo se dostaví pozdě nebo se nedostaví vůbec… věřte, že si to s nimi důkladně vyřídím. Nedoporučuji,“ zdůraznil a koutky úst se mu nepatrně zkroutily. „Dnešní noc je, jak jistě víte, úplněk a mnoho velice vzácných rostlin a živočichů vydává své plody s vysokým magickým potencionálem. Jsou to plody Ohnivého ovoce, květy Mámivky zlotřilé, anebo třeba žíně z ocasů jednorožců. Potíž je v tom, že já sám o půlnoci nedokážu všechny tyto předměty posbírat, a proto přichází řada na vás -“

„Je úplněk!“ vyjekl Ernie Macmillan vzpurně a nafoukl se.

„Samozřejmě,“ ty idiote! „Poslouchal jste mě vůbec? Odebírám vám pět bodů.“

„Nemůžete nás přece poslat do Zapovězeného lesa, je úplněk a v lese je plno vlkodlaků a… a kdovíčeho ještě!“ odporovala Cho vystrašeně.

„A co profesor Lupin?“ přisadil si Michael.

Snape opovržlivě ohrnul ret. „Nemějte péči, s profesorem Lupinem jsem se dohodl, že svou transformaci odejde provést na jiné a o mnoho vzdálené místo. Budete… v relativním bezpečí.“

Několik studentů si pochybovačně odfrklo a vzneslo několik dalších námitek, ale to jen, aby se neřeklo, že se s rozhodnutím profesora smířili až příliš rychle. Samozřejmě že když se všichni důstojně ubírali k ředitelně, bylo jim jasné, že Snape jim žádné úlevy dělat nebude…

… ale tohle? To nečekali.

„Já vám to říkal!“ prskl Ron uraženě a vrhl významný pohled na své kamarády, kteří na něj kysele vyplázli jazyk.

Autor: furiosa, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lost Together - část první: