Lost Together - část nultá • OurStories.cz ~ naše povídky

Jeden nevinný vtípek a školní trest změní mnoho. Jak se naše postavy vypořádají se zablouzením v nejnebezpečnějším lese Británie? A jak se s ním vypořádají jejich vrtkavé vztahy?
HP fanfiction

25.06.2012 (15:00) • furiosa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 725×

Nemít ponětí

„Nehodlám se o tom s vámi dál bavit, Dyerová!“ vztekal se Severus a drobnou černovlásku před sebou propaloval zlostným pohledem. „Buďte tak laskava a nestrkejte svůj frňák do mých osobních záležitostí!“
Černovláska si odfrkla. „Vašich osobních záležitostí? Nemyslím si, že polousmrcování studentů je pouze vaše záležitost.“
„A jsme zase u toho,“ zavrčel Severus a všemi dostupnými prostředky dal najevo, jak je tímto faktem otráven. „Pokud nepoznáte, když si z vás student utahuje, tak já to po dvaceti letech učení zaručeně poznám – říkám vám, že ta banda tupců právě skuhrá na ošetřovně jenom proto, aby na sebe strhla pozornost!“
„Aha, samozřejmě!“ rozesmála se černovláska. „Takže tím naznačujete, že ani nepoznám, když jsou studenti na mých hodinách zfetovaní?“
„Nepředpokládáte, že budu v téhle stupidní debatě pokračovat, že ne? Je po desáté v noci, mám na starosti mnoho jiných důležitějších -“
„Jasně!“ vyštěkla černovláska a zamračila se. „Pán zase půjde, dotčen okolní hloupostí, a před všemi problémy se zahrabe ve svém zatuchlém doupěti… Ksakru, kam zase jdete?“
Severus se prudce otočil, zavířil pláštěm a dlouhými kroky zamířil pryč… ale protože se mu netopýr pouze přezdívalo a opravdu neuměl létat, černovláska s trochou úsilí nakonec jeho vlající vzezření dostihla.
Popadla ho za jeden z cípu hábitu a prudce otočila čelem k sobě, aby s ním dořešila věci, které lektvarista zřejmě považoval za vyřešené.
„Dyerová!“ zasyčel naštvaně.
„Snapee!“ naparodovala černovláska jeho hlas.
Severus pevně zaťal zuby. Krucinál, kde byli, aby si z něj utahovalo takové pískle! „Poslední varování, Dyerová!“
„Už se třesu!“ odfrkla si černovláska posměšně a vykulila oči ve hraném zděšení. Severus v tu samou chvíli počítal do deseti, aby slečnu před sebou netrefil nějakou šťavnatou kletbičkou. Chce to hlavně zachovat klid.
„Vy v sobě chováte skryté masochistické sklony, Dyerová?“ optal se Severus zlověstně a tázavě nadzvedl obočí.
„Pročpak, měl byste zájem?“ nahodila černovláska vyzývavý pohled, načež Severus hlasitě zaskřípal zuby.
„Buďte si jistá, že o vás rozhodně ne,“ odfrkl si a v duchu bědoval, k jak primitivní konverzaci se to dostali. Mnohem víc ho ale štvalo, že se mu v přítomnosti téhle nové profesorky nikdy nepodařilo dostát posledního slova.
„Jsem dotčená,“ popotáhla černovláska a vzápětí si pohrdlivě odfrkla. „Možná, že ty vaše rádoby strašidelné řeči na studenty platí, ale já student nejsem…“
Merline, cos to na mě poslal?
„…takže až se vám podaří skousnout svoje ego, mohl byste zapracovat na svých učebních postupech, které zasahují do mých hodin!“
„Mám dojem, že to já si určuju svoje učební postupy, nikoli vy,“ zavrčel Severus důrazně a hodil po černovlásce jeden ze sbírky vražedných pohledů.
„To máte zajisté pravdu.“ Kývla černovláska uznale. „Ale dneska jsem přišla o dvě hodiny se sedmými ročníky jenom kvůli tomu, že jste je donutil ochutnat ten váš heřmánkový čaj, který zapůsobil jako vydatná dávka marihuany!“
„Až na jeden maličký detail – ten heřmánkový čaj, jak říkáte, si každý uvařil sám. Za jejich debilitu merlinedík nemám sebemenší zodpovědnost. Pokud chcete někomu spílat, zřejmě jste na špatné adrese.“ Znovu se pokusil odejít a upřímně doufal, že mu to tentokrát vyjde, protože ho ta otravná ženská obírala o jeho osobní volno a to on těžko snášel s ohledem na den plný rozčilování se nad studenty.
Ale zase se přepočítal. Jen tak ho nehodlala pustit. A chudák Severus ani netušil, jak ji baví ho provokovat…
„Jak myslíte.“ Pokrčila černovláska výmluvně rameny.
Severus se zarazil v polovině pohybu a ostražitě si ji prohlédl. „Dyerová…“ zavrčel a znepokojoval sám sebe, že ho ta ženská tak znepokojuje. Zamotaná myšlenka.
Věžní hodiny odbily jedenáctou…
„No…“ Spráskla náhle černovláska dlaně a promnula je. „Vidím, že s vámi jen tak nehnu… rozhodně ne teď. Není čas k odpočinku? Je docela pozdě a…“
Otočila se a pomalu se rozešla opačným směrem. Chovala se trochu roztržitě. „Já tedy rozhodně unavená jsem, co vy? Docela se těším na snídani, mám hlad… Doufám, že skřítci udělají ten dobrý pistáciový pudink…“
Ještě než zmizela za rohem, křikla směrem k němu: „Dobrou noc!“
Severus jen kroutil hlavou. Někdy na té holce bylo hodně poznat, že je ještě moc mladá na profesorování. Co mladá, spíš rozpustilá… drzá a v některých dospěláckých záležitostech značně neukázněná. Ale zmohl něco proti Brumbálově rozhodnutí?
Proč vlastně řešil nějakou ženskou? Pche.
Rázně vykročil ke sklepení, v hlavě slastný obrázek teplého krbu a láhve skotské, a nějakou Dyerovou hodil za hlavu. Říká se - ráno moudřejší večera.
A jako mnohokrát, ani tentokrát neměl tušení, jaké pozdvižení zítřejší den školu čeká.

○○○

Postavila se k přesně sedmému rytířskému brnění v pořadí, jak sama odpoledne určila. Nečekala, že by na ni ta banda už čekala, přeci jen to byla z kuchyně pěkná štreka. Snad se nedostali do spárů Filche… ne, tak hloupí nebyli.
Opřela se o zeď v jednom z výklenků a trpělivě čekala.
Kdyby se ta její menší výpomoc provalila, pravděpodobně by přišla o místo. A proto doufala, že všechno proběhne bez problémů, a kdyby došlo na lámání chleba, ona by nebyla první jmenovanou za zodpovědnost toho nevinného vtípku.
„Pst.“
Vzhlédla a setkala se se zelenýma očima za okuláry.
„Tak co? Jak jste pořídili?“
Vysoký zrzek, který vystoupil ze stínů chodby, na ni mrkl. „Ti skřítci byli až podezřele povolní. Ďábelsky povolní. Možná bychom je mohli přijmout do party, co říkáte?“ Otočil se čelem ke tmě, ve které černovláska tušila celou armádu, a vzápětí se z ní ozvalo souhlasné mručení. Ron Weasley se otočil zpátky k ní.
„A vy byste se k nám taky hodila, profesorko!“ zamrkal na ni spiklenecky.
„Myslím, že ostatním profesorům by se to moc nezamlouvalo,“ ušklíbla se černovláska a v duchu si představila, jak by se stala středem zájmu v několika vteřinách na celé škole… všichni by mluvili o tom, jak se do bývalé Brumbálovy armády dostal člen profesorského sboru.
„Ále!“ mávl Ron ledabyle rukou. „Taková infiltrace na druhý straně by přišla vhod. Třeba byste nám mohla odvolávat školní tresty…“
„Nechci strašit, ale chodbou vedle chodí Filch, možná bychom už měli jít zpátky na koleje,“ přerušil Harry kamarádovo plánování a pohodil rozloženým plánkem. Do několika vteřin se většina armády rozešla svým směrem.
„Měli byste jít taky,“ upozornila je černovláska. „Nevím, jestli bych vás dokázala obhajovat před školníkem. Profesor Snape mi stačil.“
„Děkujeme vám,“ řekla Hermiona důrazně. „Ani si nedovedu představit, do jakých potíží byste se dostala, kdyby se někdo dozvěděl, že jste nám pomáhala…“
„To nestojí za řeč. Jde přeci o dobrou věc, ne? Doufám, že to aspoň splní účel a škola se bude po dlouhé době zase smát,“ mávla nad tím černovláska rukou.
„To si teda pište!“ zamumlal Neville potěšeně.
„Dobrou noc, profesorko!“ špitli sborově a spěšně se vydali chodbou k nebelvírské věži.
„Bude to bomba!“ nadchl se ještě Ron, než celá pětka zmizela za nebližším rohem.

○○○

„Tak, Fawkesi, je načase odejít na kutě,“ zazíval starý muž v županu a vstal od stolu pokrytého úctyhodnou vrstvou různých lejster a knih, které musel vyplnit kvůli znovuotevření školy. Protáhl se, až mu zakřupaly klouby.
Láskyplně přistoupil k bidýlku a něžně rudého fénixe pohladil po zobáku – nacházel se přesně uprostřed svého ohnivého koloběhu, byl v plné své síle a kráse. Fénix se vděčně naklonil ke svému pánovi a spokojeně přivřel svá lesklá očka.
„No,“ mlaskl Brumbál po chvíli a znovu mohutně zazíval. Lehce mávl rukou a dveře ředitelny se se cvaknutím zamkly. Šouravou chůzí se vydal k zadní části kruhové místnosti, kde se nacházely dveře do jeho soukromých komnat.
„Dobrou noc, Fawkesi,“ popřál svému mazlíčkovi a chmátl po klice dveří ložnice. Ale právě v okamžiku, kdy se je chystal otevřít a ulehnout ke spánku, se za jeho zády ozval tlumený syčivý zvuk a žuchnutí, který ho přinutil zvědavě se otočit.
Stařec překvapeně zamžoural na desku svého stolu, která sice byla zarovnaná neúctyhodnými komínky papírů, ale zato na ní leželo něco, co tam za všech okolností nemělo co dělat. Hbitě přišel zpátky ke stolu, aby lépe viděl, a vskutku – ležela tam bělostná obálka s pečetí a bez určení adresáta.
Letmo pohlédl na fénixe, ale ten vypadal stejně překvapeně, jako on sám.
Se značně viditelnou zvědavostí vzal obálku do rukou a několikrát ji obrátil, aby mu přeci jen neuniklo něco, co předtím nemusel vidět. Ale na nic převratného nepřišel, a tak obálku po chvíli opatrně roztrhl a vyndal z ní kus vyhlazeného pergamenu, na němž se skvělo úhledné písmo.
Na čele se mu prohloubilo několik vrásek, když se dal do čtení, které se prohlubovaly stále víc a víc, jak mu samým údivem stoupalo obočí vzhůru. Jakmile dočetl, dopis mu vypadl z ruky zpět na stůl a on se konsternovaně zahleděl kamsi daleko.
„Fawkesi,“ šeptl po nějaké době a únava na něm najednou nebyla znát, „honem, musíš mi pomoct probudit Moudrý klobouk…“