Lost in the fairytale - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Prvé stretnutie Ellaine a Hooka, ktorí sa budú snažiť, aby si to medzi sebou vysvetlili...:) Dúfam, že sa bude páčiť. :-)

27.01.2014 (10:00) • , Turb • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 952×

Happy end, or not?

Pohled Ellaine:

Nebyl tam. Díky bohu. Nevěděla jsem, jestli být veselá nebo smutná. Nevěděla jsem, kam šel, ani jestli ho znovu uvidím… Nevěděla jsem nic kromě jedné věci. A to, že ji musím ochránit. Nehledě na cokoli, nesmím ji opustit, znovu ne.

Zazvonila jsem na zvonek, jelikož jsem si nechala ráno klíče doma. Pevněji jsem stiskla ruku mé neteře, snad jako bych se bála, že ji znovu pustím. Netrvalo dlouho a Emma otevřela. Vypadala normálně, až tedy na její pohled, který mi naznačoval, že je naštvaná. A měla proč… Kvůli mně přišla pozdě do práce. Měla jsem tu být už ráno a učit Henryho. Což mi připomíná, že si spolu budeme muset promluvit… Emma věnovala svoji pozornost mně, no, do té doby, než jsem sklopila pohled a podívala se na svoji neteřinku. Jakmile uviděla Lisbeth, jako by ji snad zlost přešla.

„Lisbeth, toto je Emma. Emmo, Lisbeth, moje neteř…“ představila jsem se, ale to mě už Emma zarazila.

„Počkat, jak tvoje neteř? Myslela jsem, že rodinu nemáš…“ Z jejího hlasu jsem poznala jak překvapení, tak i nejistotu, načež jsem tedy přikývla.

„To já taky…“ podívala jsem se s láskyplným úsměvem na Lisbeth, která mi pohled opětovala.

„Emmo, musím se tě na něco zeptat.“ Stály jsme u dveří do ložnice. Lisbeth seděla v kuchyni s Henrym, jak jsem jí řekla. Musela jsem se na to Emmy zeptat. Bylo to pro mě nesmírně důležité.

„Dobře, ale spěchej. Už takhle jdu pozdě.“ Naposledy se na mě podívala káravým pohledem a potom ze stolku sebrala svoji tašku. Zhluboka jsem se nadechla a chytila si jednu ruku tou druhou.

„Víš, tak mě napadlo… Kdo byl ten muž, co tu byl dnes ráno?“ tázavě jsem zvedla obočí. Emma náhle strnula a podívala se do země.

„Nechápu, o čem to mluvíš,“ řekla co nejméně nuceně. Možná pozná, když někdo lže, ale to já taky.

„Ale prosím tě… Nehraj to na mě. Kdo to byl?“ Aniž by se na mě podívala, otočila se na podpatku a šla ke dveřím. „Emmo, mluvím s tebou! Odkud ho znáš?“ zvýšila jsem hlas a pochodovala za ní. Emma přešla kolem rohu, až se ocitla na prahu u kuchyně.

„Já nevím, Cessie! Prostě se tady objevil. S někým si mě nejspíš spletl.“ Zkoumavě jsem si ji prohlížela. Mluvila pravdu. Měla zase ty svoje vykulené oči, které spolehlivě odhalovaly, že mluví pravdu. „Uvidíme se potom,“ řekla a přešla k Henrymu, kterého políbila na hlavu, a pak už odešla. Zmateně jsem se na ni dívala. Pomalým krokem jsem šla ke stolu a sedla si na židli. Pohledem jsem přecházela mezi Henrym a Lisbeth.

„Cessie?“ zeptal se mě najednou Henry, což mě vytrhlo z mích myšlenek. Pokusila jsem se o úsměv a příjemný tón hlasu.

„Ano?“ Henry vstal a vyndal ze skříňky skleničku. Začal do ní pomaličku nalévat vodu z kohoutku.

„Že se dnes nebudeme učit? Prosím! Je tu… ehm, Lisbeth?“ řekl nejistě a podíval se na moji neteř. Ta se pousmála a přikývla, ale pohledem stále visela na mně. Ani se jí nedivím.

„Promiň, Henry, ale Lisbethina přítomnost takhle nefunguje. Musíš se učit.“ Chlapec si naštvaně sedl a napil se vody. „Já vím, já vím… Jsem strašná,“ řekla jsem s úsměvem a vstala. Začala jsem sklízet „oběd“ ve formě kuřecího masa a zeleniny, který připravila Emma. Její snídaně jsem milovala, ale na obědy takový expert nebyla, no.

„Vydrž, dojdu tam,“ řekla jsem poté, co zazvonil zvonek. Už nějakou tu chvíli jsme seděli u stolu a učili se. No, teda… Snažila jsem se vysvětlit Henrymu matematiku, kterou zas tak moc nechápal. Byl to chytrý žák, ale matika mu moc nešla. Ostatně jako každému, že? Neteř jsem před chvílí poslala do mojí ložnice, aby si vybalila věci, co s sebou měla.

Došla jsem až ke dveřím, kde jsem zmáčkla kliku a otevřela. Dech mi uvízl v krku.

„Hooku…“ řekla jsem po dlouhé chvíli, co jsem na něj jen tak civěla. Pirát se s radostí usmál.

„Můžu dál?“ zeptal se s nadějí, načež jsem zavrtěla hlavou. Zlost, jež jsem cítila předtím, se trochu zklidnila, ale ještě pořád jsem byla v jeho přítomnosti nejistá. Chtěla jsem ho moc obejmout, vážně ano… Ale stále ve mně přetrvával pocit, že není skutečný a každou chvíli se vytratí. Ale to by znamenalo, že Lisbeth taky...

„Není to nejlepší nápad. Tohle není můj byt…“ začala jsem se vymlouvat, ale přerušil mě Henry.

„Cessie, kdo to je?“ zeptal se. Asi jsem tam stála déle, než jsem myslela. Hook si mě překvapeně prohlédl.

„Kdo je Cessie?“ S povzdechnutím jsem se na něj podívala a otočila jsem se.

„Vydrž chvíli, Henry!“ zakřičela jsem nazpět a vyšla ze dveří směrem k Hookovi. Dveře jsem nechala otevřené pro případ, že by se něco dělo.

Hook o krok poodstoupil, snad aby nepřekročil tu nepsanou hranici odstupu.

„Proč se jmenuješ Cessie? A jak to, že znáš Henryho a Emmu?“ začal chrlit otázky. Zvedla jsem ruku v zarážejícím gestu a poté si obě zkřížila na prsou.

„Mám pocit, že to nejsi zrovna ty, kdo by se měl ptát. Především, jak jsi se sem, kruci, dostal? A odkud znáš ty je?“ začala jsem, přičemž mi hlas lehce vylétl nahoru a zlost se ve mně zase začala hromadit.

„Připlul jsem sem…“ začal. Vykulila jsem oči.

„Jolly Roger ještě pluje?“ zeptala jsem se radostně. Tu loď jsem zbožňovala. Už od samého začátku.

Bylo pozdní odpoledne, když jsme s otcem, s matkou a s bratrem procházeli městem. Slunce už pomalu zapadalo, když jsme došli do přístavu. Služební s kočárem čekali na konci města, kde jsme vystoupili. Ráda jsem se procházela po městě a na chvíli dělala, že nejsem nějaká zatracená princezna, která by potřebovala služebnictvo, nadýchané šaty anebo milion dalších princeznovských věcí. Bylo mi patnáct a já si stále připadala jako malé dítě, které si bez pomoci nedokáže ani vylít nočník.

V přístavu sídlili rybáři a obchodníci. Matka si zrovna vybírala pár perel, které zrovna objevili rybáři v moři. Otec zase obdivoval jejich vybavení, které, nutno dodat, bylo hodně děsivé. Ale mně přišlo neškodné. V té době jsem měla pocit, že by mě nedokázal zranit ani samotný Excalibur.

Popocházela jsem sem a tam, hladila malá štěňata dětí obchodníků, která zde volně běhala. Náhle jsem stála před obrovskou lodí, která pohlcovala veškeré slunce. Byla mohutná, krásná, barevná. Ihned jsem se do ní zamilovala. Na palubě jsem uviděla pohyb. Stál tam muž oblečený do černého kabátu. Upoutal mě na něm hák, který měl místo pravé ruky. Otočil se a spatřil mě. Dívala jsem se do jeho krásných očí a on se na mě usmál. Zčervenala jsem a udělala malé pukrle, abych ukázala, že jsem slušně vychovaná. Zasmál se a pokynul mi, abych šla za ním…

„Ano, pluje. V celé své kráse.“ Aniž bych si to uvědomila, stála jsem jen kousek od něj a asi se usmívala jako idiot. Zmínka o jeho lodi mi připomenula staré dobré časy. Vítr ve vlasech, slaný vzduch, moře na dosah ruky… Než jsem se nadála, udělala jsem rychlý krok a skončila v jeho objetí. Pevně mě držel a já se mu tiskla okolo jeho pasu. Nasála jsem vůni moře, kterou jsem takovou dobu postrádala. Je tady. Cítím ho jako dřív! Zabořil se mi hlavou do vlasů a cítila jsem, jak se usmál. Zapomněla jsme na všechny důvody, proč bych se na něj měla zlobit. Zapomněla jsem na všechno. Byla jsem šťastná. Měla jsem svoji milovanou neteř, měla jsem jeho. To bylo moje všecko.

„Našel jsi mě,“ řekla jsem bez rozmyslu a přitulila se k němu ještě blíž. Hookovo sevření zesílilo.

„Ano, našel.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: , Turb, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction