OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lost in the fairytale - 2. kapitola

21.01.2014 (15:00) • , Turb • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 736×

He didn´t but she did!

Pohled Ellaine:

„Tak zase zítra!“ rozloučila jsem se s Davidem, mým šéfem. Blonďatý, hubený a vysoký muž s černými brýlemi, připomínajícími ty Harryho Pottera, mi zamával a pokračoval v obsluze zákazníka, který si tady dával snídani. I já bych měla něco sníst. Prošla jsem skleněnými dveřmi ven z kavárny a nadechla se newyorského vzduchu. Tohle počasí mi vyhovovalo. Nebylo ani teplo, ani zima. Přesně, jak to mám ráda. A jak jsem to měla ráda odnepaměti. V mojí koženko-látkové tašce jsem nahmatala diář a podívala se na dnešní datum. Na univerzitu jsem měla dorazit až okolo čtvrté hodiny. Díkybohu jsme měli ve čtvrtky jen tři hodiny přednášek, a to až pozdě odpoledne. Podívala jsem se na hodinky. Bylo skoro deset hodin. Měla bych jít, jinak přijdu pozdě.

Vylezla jsem z taxíku a moje hnědé boty na podpatku cvakly o chodník. Dala jsem taxikáři peníze a sledovala, jak odjíždí. Jasně, normální Newyorčani nekoukají po taxíkách a nesledují, jak mizí jejich žlutá střecha v dáli, no, já ano. Asi nejsem normální. Jednou rukou jsem si prohrábla vlnité blond vlasy a poté ji strčila do kapsy od hnědého kabátu. Druhou jsem držela na své staré tašce, která patřila neodmyslitelně ke mně. Několika svižnými kroky jsem přešla chodník a vstoupila do budovy. Nejezdila jsem výtahem, na to bude dost času, až budu stará. Jenže mně je sedmadvacet a cítím se na osmnáct. Tak či tak, jsem mladá. Vystoupila jsem po schodech nahoru, do mně známého patra, kde jsem každý den trávila spoustu času. Jen čtvrtky jsem tu nespala, jelikož to jsem mívala noční směny.

Už z chodby jsem cítila vůni Emminých palačinek a kakaa. Hm, skořice! Dveře byly otevřené, což se tak často nestává. Vlastně nikdy. Zrychlila jsem krok, jenže než jsem došla ke dveřím, vylítl z nich muž v černém kabátu, který hekal a držel si rozkrok. Dveře od bytu se se zabouchnutím zavřely a muž se napřímil. Neviděla jsem mu do obličeje, byl ode mne odvrácený. Začal bušit na dveře a volat na Emmu, ať mu otevře. Strnula jsem. Ten postoj, vzhled, hlas… Všechno to bylo až moc známé. Ale to nemůže být pravda, nesmí! Tohle není skutečnost.

Před dvanácti lety bych si tím byla jistá. Věděla bych naprosto přesně, kdo to je. Byla bych šťastná, že ho vidím, a ihned se mu zavěsila okolo krku. Jenže to všechno bylo pryč. Moje minulost zůstala nečitelná, a to jen a jen kvůli nim… Od mých sedmnácti let, kdy jsem se tady zničehonic objevila, jsem se vystřídala hned v několika ústavech pro mladistvé. Pořád jsem říkala, že sem nepatřím, že nejsem z tohoto světa, že jsem se narodila jinde. Ale nikdo mi nevěřil. Pamatuji si, jak jsem probrečela měsíce, roky… Čekala, až mě někdo najde a odvede mě zpátky. Ale nikdo nikdy nepřišel. Pokaždé jsem to byla jenom já. A tak pro mě bylo čím dál jednodušší poslechnout psychiatry a zapomenout na svou minulost. Dali mi jméno, jméno, které nebylo moje. A já se s ním naučila žít. Nazvali mě jako „případ bez minulosti“, jelikož nikdo o mně nic nevěděl. Nakecali mi, že jsem trpěla dlouhodobou ztrátou paměti a můj mozek nahradil mé vzpomínky příběhy, které mi měla údajně číst sestra v ústavu. Ale mně nikdo v ústavu nečetl, takže to byla samozřejmě kravina. Ale potlačení mé minulosti bylo jednodušší než čelit pravdě. A ta pravda zněla, že jsem blázen. Ale teď, když ho vidím… Stejná postava, stejný hlas… Tohle si můj mozek nemohl vymyslet.

Podíval se na mě. Jeho oči si našly ty mé a já si byla jistá, kdo to je. Zorničky se mu zúžily a já si připadala jako socha, kterou obdivuje nadaný umělec. Jako bych byla duch. Nemohl uvěřit, že jsem to já. V mém mínění mě utvrzoval hák na jeho pravé ruce. Nemohla jsem se mýlit.

„Ellaine…“ řekl potichu, rozklepaně, překvapeně... V tom jednom slově, v mém jméně, bylo tolik emocí. Ano, tohle bylo moje jméno. Ne nějaká podělaná Cessie. To jsem nikdy já nebyla.

„Jsi to… jsi to ty?“ zeptal se, pomalu přistupující ke mně. Byla to už spousta let, ale já si připadala pořád stejně. Koneckonců, i on byl stejný. Nejistě jsem přikývla a sledovala ho. Byl kousek ode mě. Jeho levá ruka spočinula na mé tváři a já ucítila jeho dlaň, moc jemnou na to, aby patřila pirátovi.

„Hooku…“ šeptla jsem a vpíjela se pohledem do jeho očí. Ty oči, které jsem přes deset let neviděla…

Rychle jsem couvla. Zmateně se na mě podíval. Já vlastně byla taky zmatená. Ne,vlastně ne… Byla jsem naštvaná. Každý normální člověk by měl být šťastný nebo přinejmenším udivený, ale já ne. Pokud tu stál přede mnou muž, můj kapitán, kterého jsem musela opustit bez rozloučení… Znamenalo to, že mě mohl celou tu dobu najít a přivést zpět? Znamenalo to, že mě nehledal?

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem bez rozmyslu. Ještě pořád na mě udiveně civěl. Připadala jsem si trapně. Měla jsem na sobě jen krátkou sukni, kterou stejně z většiny překrývala zástěra. Ano, nesundávám si zástěru. V amerických filmech ji nosívají až domů. A pak moje zelené, lehce potrhané tričko, které jsem nosila jako servírka. Prostě jsem tam stála, ušmudlaná z práce, a on ve svém úžasném kabátu, který jsem vždy tak zbožňovala… Prostě to bylo trapný.

„Musel jsem přijet…“ odpověděl po chvíli. Jeho oči stále upřené do těch mých.

„Ale ne kvůli mně…“ podotkla jsem potichu, jako by to byla jen poznámka. Oba jsme věděli pravdu, no, já možná trochu nechápala, proč byl v bytě mojí „zachránkyně“, ale oba jsem to věděli. Nebyl tu kvůli mně.

„Hledal jsi mě vůbec?“ zeptala jsem se se zájmem. Zavřel oči.

„Hledal jsem tě přes pět let, Ellaine. Pluli jsme s posádkou přes celé moře, prohledali každé město. Nemohl jsem vědět, že jsi tu. Nic jsi mi neřekla…“ když otevřel oči, viděla jsem v nich… zoufalství?

„Já jsem o tom nevěděla. Celé to byla práce táty, který to zařídil. Já za to nemohla! Nevěděla jsem, kam mě vedou, nemohla jsem ti nic říct! Chtěla jsem…“ Už jsem to nedořekla. Pohled na něj se stal rázem bolestivý. Připomínal mi moje potlačené vzpomínky, moji minulost. Moje všechno.

Rychle jsem se otočila a vyběhla ven. Taxík, který zrovna opouštěla nějaká žena, stál přímo naproti přes chodník, takže jsem do něj rychle skočila a řekla taxikáři adresu. Když jsem se otočila, Hook stál ve dveřích a rozhlížel se. Bylo mi ho líto, měla jsem na něj vztek a taky jsem ho chápala. To všechno najednou.

Na hotelových záchodcích jsem se převlékla do tmavých riflí a šedého volného trička, které jsem měla s sebou v tašce. Pořád jsem myslela na to, co se stalo. Po městě jsem chodila asi dvě hodiny, hledala útočiště, něco, kde bych se mohla schovat.

To místo jsem důvěrně znala. Byl to malý ateliér, který měl otevřeno od šesti hodin rána do večera. Chodila jsem tam před školou a po práci, když jsem se potřebovala uvolnit. Prodávali tam obrazy, sochy, sbírky autogramů, čaje a hlavně knihy. Všechno moje oblíbené dohromady. Jenže jsem se potřebovala najíst. Od včerejšího večera jsem nejedla a dost mi vytrávilo. Zašla jsem si do jedné kavárny v obchodní části New Yorku, když hotel, ze kterého jsem vylezla, byl poblíž. Koupila jsem si nějakou bagetu za dnešní dýška a s o trochu lepší náladou jsem se chystala vypravit na cestu do ateliéru. Vtom mě někdo zastavil.

„Ellaine?“ ozval se dívčí hlas přede mnou. Zamrkala jsem. Po ulici šla spousta lidí, takže jsem měla problém poznat, kdo to mluví. Když vtom jsem ji uviděla. Další mně známá tvář, kterou jsem si přála vidět už hodně, hodně dlouho. No, tedy posledních deset let jsem si myslela, že je jen přelud, ale stejně jako Hook stála tady, dýchala, byla živá. Okamžitě jsem se prodrala davem, který vytvořila skupinka turistů. Přitiskla jsem si moji neteř na hruď a pevně ji objala. Nos jsem zabořila do jejích krásných blonďatých vlasů a ucítila její vůni, kterou měla už od malička. Byla krásná, jak jsem si pomatovala. Byla to moje malá princezna.

„Lisbeth…“ vzdychla jsem a sevřela ji ještě víc, takže asi ani nemohla dýchat. Byla jsem tak hrozně šťastná, že je tu se mnou. Že si mě našla. Že se neztratila.

Autor: , Turb, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the fairytale - 2. kapitola: